ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.470.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 470/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2006 o dovolání obviněného L. P. , v , M. trvale bytem Ž. H. , N. V. nad L. okr. J. H. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2006, sp. zn. 13 To 343/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 2 T 87/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 2 T 87/2005, byl obviněný L. P. uznán vinným trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., který spáchal tím, že dne 13. 2. 2005 v přesně nezjištěné době kolem 19.30 hod. v obci S. , okr. B. , přesně nezjištěným způsobem úmyslně založil požár v půdním prostoru zděné kůlny s uskladněným senem navazující na stodolu a obytnou část statku čp. 2, který se postupně rozšířil jednak na stodolu sloužící jak pro skladování píce, tak i k ustájení hospodářských zvířat, přičemž došlo ke shoření 150 q slámy, 80 q sena, 40 q krmné směsi pro dobytek, 1100 kg sóji a uhoření 12 ks jalovic hmotnosti od 100 do 350 kg, a dále do půdních prostor nad obytnou budovou s dílnou, kde došlo ke zničení střešních konstrukcí, čímž vlastníku V. H, způsobil škodu v minimální výši 711.097,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný L. P. odsouzen podle §257 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný L. P. uznán povinným zaplatit poškozené Č. p. , a. s., se sídlem Praha 1, S. , náhradu škody ve výši 711.097,- Kč s 8,75 % úrokem z prodlení od 31. 3. 2005 do zaplacení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací projednal ve veřejném zasedání dne 10. 1. 2006 odvolání obviněného L. P. , podané proti tomuto rozsudku Okresního soudu v Benešově, a rozhodl rozsudkem ze dne 10. 1. 2006, sp. zn. 13 To 343/2005, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a výroku o trestu obviněnému L. P. uložil podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost nahradit poškozené České pojišťovně, a. s., se sídlem Praha 1, S. , škodu ve výši 711.097,- Kč s 8,75 % úrokem z prodlení ode dne 10. 8. 2005 do zaplacení. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Česká pojišťovna, a. s., se sídlem Praha 1, S. , odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních částech zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2006, sp. zn. 13 To 343/2005, ve spojení s citovaným rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 2 T 87/2005, podal obviněný L. P. prostřednictvím své obhájkyně JUDr. L. K. dovolání, opřené o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že dovolací důvod spatřuje v nesprávném právním posouzení skutku, neboť jeho spáchání mu nebylo jednoznačně a nepochybně prokázáno. Rozhodujícím důkazem, svědčícím o vině obviněného, je pouze nepřímé svědectví M. K. , která se předmětné skutečnosti, o nichž vypovídala jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem, dozvěděla rovněž od nepřímých svědkyň H. N., která byla družkou obviněného, a od J. K. , její dcery. Ani jedna z těchto dvou posledně jmenovaných svědkyň ve své výpovědi neuvedla, že by poskytla svědkyni M. K. informaci o tom, že předmětnou nemovitost zapálil obviněný L. P. . Dovolatel je tak přesvědčen, že na základě nekonkrétní a nedostatečně určité výpovědi této nepřímé svědkyně nemůže být rozhodnuto o jeho vině shora uvedeným trestným činem. Dále je třeba vzít v úvahu, že obviněný je v rozsudku hodnocen na základě znaleckém posudku Dr. K. N. , CSc., ze dne 5. 5. 2005, ve spojení s dodatkem posudku ze dne 18. 5. 2005, jako osoba plně trestně odpovědná, a to i přesto, že v posudku je uvedeno, že obviněný má defektní volní složku jednání. V dodatku je pak uvedeno, že obviněný je schopen rozpoznat nebezpečnost svého jednání a mohl své jednání ovládat, z čehož je zřejmé, že má podle znalce obě složky zachovány. Znalec ani před soudem tento rozpor nevysvětlil. Další rozpor ve zmiňovaném znaleckém posudku dovolatel spatřuje v tom, že znalec nejprve hodnotil obviněného jako osobu, jejíž resocializace je extrémně nepříznivá až vyloučená, ale při výslechu v řízení před soudem uvedl, že z psychopatologického hlediska není obviněný pro společnost nebezpečný. Z uvedených důvodů, které dále ještě rozvedl, považuje dovolatel tento znalecký posudek za rozporuplný a nepřesvědčivý. Z předchozích odsouzení obviněného je přitom zřejmé, že ho výkonem trestu odnětí svobody napravit nelze. Otázkou zůstává, zda znalcem uvedený „zlobný afekt“ není krátkodobou duševní poruchou, která v okamžiku spáchání trestného činu způsobuje nedostatek volní složky a zmenšuje příčetnost obviněného, k čemuž by pak mělo být přihlédnuto při stanovení druhu a výměry trestu.
V závěru dovolání obviněný s ohledem na shora uvedené důvody navrhl, aby dovolací soud zrušil výrok o vině a na něj navazující výroky, vyslovené rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 2 T 87/2005, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2006, sp. zn. 13 To 343/2005, a přikázal prvému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, kterému bylo ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. doručeno dovolání obviněného L. P. , se k němu vyjádřil v tom smyslu, že lze konstatovat, že obviněný sice formálně deklaruje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně jím uplatněné námitky stojí mimo rámec jak tohoto dovolacího důvodu, tak i ostatních dovolacích důvodů, neboť v posuzované trestní věci neexistuje extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Námitky obviněného týkající se výroku o trestu nenaplňují zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Napadená rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání, které jako mimořádný opravný prostředek není dalším odvoláním, ale slouží toliko k nápravě závažných procesních a hmotně právních vad, taxativně uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Z výše uvedených důvodů proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 1 tr. ř., a shledal, že v posuzované věci je dovolání přípustné, bylo podáno v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou a na místě, kde lze jeho podání učinit. Podle §265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý důvodů uvedených v písm. a) až l) tohoto ustanovení, pokud není dán důvod dovolání podle §265b odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle §265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na §265b odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. ř.
Jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu shora citovaného dovolání, obviněný této povinnosti v podaném dovolání formálně dostál, neboť v něm uvedl důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl zjištěn soudem, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., což ovšem obviněný ve svém dovolání právě požaduje.
Jen pro úplnost k tomu Nejvyšší soud dodává, že pokud obviněný namítá, že byl odsouzen pouze na základě výpovědi nepřímé svědkyně M. K. , přičemž její výpověď se nezakládala na pravdě, neboť svědkyně J. K. , která měla M. K. sdělit důležité informace pro odsouzení obviněného, nesdělovala nic z toho, co uvedla svědkyně M. K. , přičemž před soudem svědkyně J. K. dokonce sdělila, že o požáru nic nevěděla, pak tato tvrzení dovolatele neodpovídají zcela obsahu spisu. Soud prvního stupně a v návaznosti na jeho závěry i odvolací soud totiž při zjištění skutkového stavu vycházely nejen z výpovědi svědkyně M. K. , jejíž výpověď je nepochybně z hlediska viny obviněného L. P. důležitá, a z navazujícího zhodnocení svědeckých výpovědí J. K. a H. N. (viz str. 3 až 4 rozsudku soudu prvního stupně), ale také z jiných důkazů, zejména z výpovědí svědků V. H. , J. S. a M. S. , dále z odborného vyjádření Hasičského záchranného sboru o místech ohnisek požáru a ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická a forenzní psychologie, ohledně osoby obviněného a také z výpisu o uskutečněném telekomunikačním provozu – hovorů z mobilního telefonu obviněného. Na základě těchto důkazů, které navazují na svědeckou výpověď M. K. a které nalézací soud ve svém rozsudku řádně, pečlivě a úplně zhodnotil, přičemž následně jeho závěry rozvedl a doplnil i odvolací soud na str. 3 až 4 svého rozsudku, pak byla učiněna správná skutková zjištění, popsaná výše v rámci citace skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Obdobně je tomu i ohledně údajné rozporuplnosti znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická a forenzní psychologie, zpracovaného Dr. K. N., CSc. Znalec totiž v hlavním líčení setrval na svých závěrech z písemného znaleckého posudku a tyto pouze doplnil k dotazům stran, přičemž i vysvětlil otázky týkající se jeho vyjádření ohledně snížené schopnosti obviněného vyvinout úsilí k dosažení cíle a zároveň zachovaných ovládacích schopností obviněného (srov. č. l. 183 spisu). Rozpor pak nelze spatřovat ani ve vyjádření znalce ohledně nepříznivé prognózy resocializace obviněného vyplývající z povahy jeho osobnosti v návaznosti na již v minulosti mu uložené tresty, a to v souvislosti se závěrem, že z psychopatologického hlediska není obviněný pro společnost nebezpečný, poněvadž posledně uvedený závěr se týká pouze psychopatologického hlediska navazujícího na závěr, že jeho sklon k zakládání požárů není chorobný, tzn. nejde o tzv. pyrománii (srov. č. l. 182 až 183 spisu).
Vzhledem k tomu, že obviněný prakticky od počátku trestního řízení vznášel v podstatě shodné námitky, s nimiž se již v zásadě dostatečně vypořádaly jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací, který se plně ztotožnil jak se skutkovými, tak i s právními závěry nalézacího soudu, přičemž napadeným rozsudkem pouze zrušil výrok o náhradě škody a jen v této části znovu rozhodl, může Nejvyšší soud jinak odkázat na odůvodnění rozsudků obou uvedených soudů.
Nicméně Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za nutné znovu zdůraznit, že z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená a objasněná v jeho odůvodnění. Přesvědčivě však lze tento závěr dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v §265b odst. 1 tr. ř., zejména důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde se uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, příp. doplněného nebo pozměněného odvolacím soudem, a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Tento závěr vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř. a přiměřeně i rozhodnutí Ústavního soudu např. ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného L. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2006
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal Ph. D.