ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.476.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 476/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 10. května 2006 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. F., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 3 To 179/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 20/1996, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 39 T 20/1996, byl obviněný M. F. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. (I/b – f, II, III/1,2), dílem nedokonaným trestným činem podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. (I/a,f) jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. Za tento trestný čin byl podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §37a tr. zák. odsouzen ke společnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání s předmětem činnosti koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej na dobu pěti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému M. F. uložena povinnost společně a nerozdílně s již odsouzeným J. Ř. zaplatit poškozené společnosti K., v. o. s., se sídlem H.–M., K., náhradu škody ve výši 644.126,- Kč a odsouzenému J. Ř. byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost uhradit poškozené společnosti M. K., s. r. o., B. n. S., F., náhradu škody ve výši 122.598,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost K., v. o. s., se sídlem H.–M., K., odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně byl zrušen výrok o vině obviněného M. F. pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., jakož i výrok o trestu a výrok o náhradě škody podle rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. 3 To 209/2004.
Proti rozsudku Krajského soudu v soudu v Brně ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 39 T 20/1996, podal obviněný odvolání proti všem jeho výrokům. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 3 To 179/2005, zamítl podle §256 tr. ř. jeho odvolání jako nedůvodné.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 3 To 179/2005, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kterým napadl výrok o vině u skutků pod body II. a III. rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu. Obviněný soudům vytkl, že u skutku v bodě II. rozsudku soudu prvního stupně nesprávně vyhodnotily subjektivní stránku trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., protože podle něj z popisu skutku ani ze skutkových okolností nevyplývá, že by se podílel na padělání podkladů k převodu finančních prostředků, resp. by věděl o okolnostech padělání příkazu k úhradě, a že by tak věděl, že se podílí na trestném jednání. Tutéž námitku uplatnil obviněný i v případě jednání uvedeného v bodě III. rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný uvedl, že soudy postupovaly v rozporu s §2 odst. 6 tr. ř., když svědecké výpovědi nehodnotily v jejich souhrnu, ale pouze jednotlivě, a když věrohodnou shledaly pouze výpověď svědka J. K., zatímco údajně pominuly výpovědi svědků D. V., P. Z. a N. N., které podle něj podporovaly jeho obhajobu.
Dále uvedl, že trestní stíhání bylo proti němu vedeno bezmála jedenáct let, přičemž odkázal na článek 6 bod 1, věta první, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která byla publikována pod č. 209/1992 Sb., a podle níž má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Obviněný má za to, že délka jeho trestního stíhání je v extrémním rozporu s uvedenými právními předpisy a právem obviněného, aby jeho věc byla projednána v přiměřené lhůtě. Vzhledem k závažnému porušení práva obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě mělo být jeho trestního stíhání jako nepřípustné zastaveno.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 3 To 179/2005, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání uvedla, že úmysl obviněného ohledně jednání popsaného v bodě II. rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu je zřejmý z výpovědí svědků D. V., R. K., D. P. i výpovědi odsouzeného J. Ř. Obviněný si podle ní musel být od počátku vědom jak protiprávnosti svého jednání, tak i jednání odsouzeného J. Ř., když na jeho žádost zařídil prostřednictvím svědka D. P. účet u C. b. B., B., na který byla na základě padělaného příkazu k úhradě krátkodobě převedena částka 4.850.000,- Kč, která byla poté vybrána majitelem účtu D. P., který ji za provizi 100.000,- Kč předal obviněnému, jenž ji dále předal již odsouzenému J. Ř. za provizi 250.000,- Kč, čímž způsobili poškozenému F. K. škodu ve výši 4.850.000,- Kč. Podle nejvyšší státní zástupkyně obviněný jednal v úmyslu přímém ve smyslu §4 písm. a) tr. zák., což vyplývá zejména z toho, že to byl on, kdo inicioval jak zřízení účtu, tak i zařídil výběr uvedené částky, zatímco sám se výběru peněz při vědomí rizika neúčastnil. Obviněný podle ní nemohl považovat své jednání za pouhé zprostředkování informací již jen s ohledem na výši provize, která činila 250.000,- Kč.
Nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že v případě jednání obviněného uvedeného pod bodem III. rozsudku soudu prvního stupně dospěly soudy k závěru o jeho zavinění zejména ze svědecké výpovědi původně spoluobviněného J. K., když se náležitě vypořádaly s výpověďmi již odsouzené N. N. i svědka P. Z.
K výtce obviněného, že jeho trestní stíhání mělo být zastaveno s ohledem na délku trestního řízení, nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že soudy vzaly tuto skutečnost v úvahu, když mu uložily trest odnětí svobody na samé spodní hranici trestní sazby, přestože u něj shledaly pouze přitěžující okolnosti. Výrok o trestu je tak v souladu s rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/2004, když soudy obou stupňů pečlivě hodnotily okolnosti rozhodné pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody.
Nejvyšší státní zástupkyně z výše uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného v neveřejném zasedání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Podle tohoto ustanovení trestního řádu lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Přitom zjistil, že dovolání je přípustné, neboť bylo podáno oprávněnou osobou v zákonné lhůtě podle §265e odst. 1 tr. ř. proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni a má obligatorní obsahové náležitosti podle §265f odst. 1 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Dovolání je totiž specifickým mimořádným opravným prostředkem, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav věci, neboť by se tím dostal do postavení soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do postavení soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/2003).
Nejvyšší soud podotýká, že námitky uplatněné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního stíhání obviněného, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi náležitě a přesvědčivě vypořádaly. Opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz č. 408/2002 Sb. rozh. tr.).
K výtce obviněného, že soudy neučinily dostatečné skutkové závěry, z nichž by mohly dovodit jeho vědomost o tom, že se svým jednáním popsaným v bodě II. rozsudku soudu prvního stupně podílí na trestné činnosti, je nezbytné uvést, že soudy v odůvodnění svých rozhodnutí náležitě vyložily své úvahy, na základě nichž dospěly k závěru o úmyslném jednání obviněného. Pokud obviněný nechtěl použít, resp. nepoužil, pro převod peněz z účtu poškozeného F. K. svůj podnikatelský účet ani účet již odsouzeného J. Ř., s nímž úzce spolupracoval, a zařídil za provizi 250.000,- Kč jiný účet, který byl zřízen prostřednictvím svědka D. P., pak si s ohledem na další skutečnosti musel být vědom protiprávnosti jak svého jednání, tak i protiprávního jednání již odsouzeného J. Ř. Tvrzení obviněného o tom, že svůj podnikatelský účet nechtěl použít, protože by neuměl finančnímu úřadu tuto platbu vysvětlit, jen potvrzuje, že si byl vědom toho, že se podílí na trestném jednání. Další okolností, ze které lze učinit závěr o tom, že si obviněný byl vědom protiprávnosti svého jednání, je jeho chování při výběru předmětné částky z bankovního účtu C. b. B., B., když dovezl svědka D. P. před budovu banky, aby vybral uvedenou částku a společně se svědkem D. V. odjel na smluvené místo, tj. konečnou zastávku autobusu v B.– T., kde vyčkal na příjezd svědka D. P., který měl u sebe vybrané peníze, které obviněný poté za uvedenou provizi předal již odsouzenému J. Ř.
Námitku, že byla nesprávně posouzena subjektivní stránka trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. uplatnil obviněný i ohledně jednání uvedeného pod bodem III. rozsudku soudu prvního stupně, když soudy údajně nehodnotily svědecké výpovědi v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud k tomu uvádí, že námitky proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkumu v rámci řízení o dovolání, pokud k nim soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení za dodržení zásad formální logiky, jak tomu bylo v napadeném řízení. Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4 a 5 tr. zák.), je závěrem právním. Tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování, stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu (srov. č. 60/1972 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud také podotýká, že rozhodnutí soudů jsou v souladu s §125 tr. ř. řádně odůvodněna, neboť důkazní postup soudů je vyčerpávajícím způsobem popsán a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodněn, zejména tam, kde si výpovědi svědků a obviněných odporují. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není obsahově naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5 a 6 tr. ř. nebo s postupem soudů při provádění důkazů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/2003).
Nejvyšší soud uvádí, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkou, že trestní stíhání bylo proti obviněnému vedeno, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné. Tuto námitku lze uplatnit pouze důvodem dovolání uvedeným v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud nezpochybňuje, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Současně je však nutno zdůraznit, že porušení tohoto práva samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle článku 13 Úmluvy.
Nejvyšší soud ve shodě s dosavadní rozhodovací praxí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 178/2002, a ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 6 Tdo 578/2002) proto uzavírá, že z práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nelze v případě jeho porušení vyvodit jako důsledek rozhodnutí o zastavení trestního stíhání.
Nejvyšší soud nadto považuje za nutné připomenout, že v podstatě shodnou námitkou obviněného ohledně nepřiměřeně dlouhé doby trestního řízení se již zabýval a vypořádal se s ní jak soud prvního stupně tak i odvolací soud. Z odůvodnění obou rozhodnutí vyplývá, že soudy respektovaly rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, když při ukládání výše trestu shledaly u obviněného jen přitěžující okolnosti a přesto mu uložily trest na samé spodní hranici zákonné trestní sazby pouze s ohledem na dlouhou dobu uložily projednávání trestní věci obviněného.
Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, když část námitek nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zbývající zmíněné právní námitky jsou nedůvodné. Nejvyšší soud proto v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného odmítl podle §65i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. května 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek