ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.490.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 490/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. května 2006 o dovolání podaném obviněným M. B. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 6. 2005, sp. zn. 6 To 782/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 2 T 214/2003, takto:
Z podnětu dovolání obviněného M. B. se ohledně tohoto obviněného podle §265k odst. 1 tr. ř. a ohledně obviněného JUDr. J. P. podle §265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím ustanovení §261 tr. ř. zrušují usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 6. 2005, sp. zn. 6 To 782/2004, a rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 23. 8. 2004, sp. zn. 2 T 214/2003.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Lounech přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 23. 8. 2004, sp. zn. 2 T 214/2003, byli obvinění M. B. a JUDr. J. P. uznáni vinnými trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. a podle téhož ustanovení jim oběma byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněným uloženo, aby během zkušební doby podle svých sil splatili škodu způsobenou trestným činem a podle §229 odst. 1 tr. zák. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud druhého stupně usnesením ze dne 6. 6. 2005, sp. zn. 6 To 782/2004, rozhodl podle §256 tr. ř. o zamítnutí odvolání obou obviněných.
Shora citované usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem napadl obviněný M. B. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. l), g) tr. ř., neboť v řízení předcházejícím zamítnutí řádného opravného prostředku byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel nejprve zrekapituloval průběh trestního řízení v dané věci a uvedl některé podstatné skutečnosti, které vyplynuly z dokazování. Nesprávné právní posouzení skutku spatřoval v tom, že soud nehodnotil podle zákonných ustanovení hmotného práva zástavní smlouvy zajišťující poskytnutý úvěr. Ve prospěch I., a.s., bylo při převodu briketovací linky zřízeno zástavní právo k nemovitostem v majetku společnosti K., a.s., a k akciím této společnosti. Zástavní právo má přitom vedle funkce zajišťovací také funkci uhrazovací a umožňuje zpeněžení a náhradní plnění z výtěžku prodeje. Hodnota zastaveného majetku přitom několikanásobně převyšovala výši poskytnutého úvěru, banka proto disponovala více než dostatečným hodnotovým zajištěním. Soudy se nezabývaly tím, jak byly zajišťovací instituty způsobilé uspokojit věřitelův nárok. Podle Dohody o převzetí plnění závazků společnost B. s.r.o. převzala a uhradila od společnosti I. L. s.r.o. veškeré její závazky z obchodního styku. Dovolatel dále poukázal na fakt, že soudy nebyl adekvátně specifikován konkrétní následek jako nedílná součást skutku. Není zřejmé, jakým způsobem a v jakém rozsahu mohlo jeho počínání způsobit zmaření uspokojení věřitele. Nebylo taktéž prokázáno, že by jednání dovolatele bylo s ohledem na existující zástavní smlouvy a uskutečněný převod briketovací linky způsobilé tento následek způsobit. Skutek popsaný v rozsudku navíc postrádá kauzální vztah jednání obviněného a následku. Stejně tak nebyla naplněna ani subjektivní stránka trestného činu, o čemž svědčí splátka úvěru ve výši 500.000,- Kč a dopis dovolatele adresovaný ředitelce I., a.s. Obviněný byl přesvědčen, že úvěr byl tzv. ošetřen z hlediska jeho budoucího splácení. Skutečnost, že I. L. s.r.o. již dále úvěr nesplácela, lze potom vyložit jako skutkový omyl obviněného, který vylučuje jeho trestní odpovědnost. Podle dalšího tvrzení neobstojí závěr, že obvinění zmařili uspokojení svého věřitele, neboť dlužníkem banky byla společnost I. L. s.r.o., tedy osoba odlišná od obou obviněných. Soud nesprávně posoudil také výši škody, neboť sama banka později svoji pohledávku za společností I. L. s.r.o. postoupila za částku 541.000,- Kč a tato částka měla být způsobenou škodou ve smyslu §89 odst. 12 tr. zák. Závazkové vztahy v dané věci měly povahu obchodněprávní, popřípadě občanskoprávní a vzniklé spory proto měly být řešeny civilními soudy. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a přikázal věc Okresnímu soudu v Lounech k novému projednání a rozhodnutí nebo aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl sám.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Podle jeho názoru zůstala i po provedení dispozic popsaných ve skutkové větě výroku rozsudku věřiteli možnost dosáhnout přinejmenším částečného uspokojení své pohledávky realizací zástavy. Nelze proto bez dalšího dospět k závěru, že se dovolatel dopustil trestného činu podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. ve vztahu k celé pohledávce ve výši 3.533.000,- Kč. Další dovolací námitky však státní zástupce nepovažoval za důvodné. Navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání zrušil ohledně obviněného M. B. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby podle §265k odst. 2 věty poslední tr. ř. rozhodl ohledně obviněného JUDr. J. P.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Z hlediska naplnění podmínek přípustnosti dovolání uvedených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§265e odst. 1 tr. ř.) a obsahuje náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, označený jako důvod podle §265b odst. 1 písm g) tr. ř., lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Relevantní námitky bylo možno posoudit z věcného hlediska.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud shledal, že většinu námitek dovolání lze z obsahového hlediska zahrnout pod uplatněný dovolací důvod a je nutné se jimi věcně zabývat. Jednalo se zejména o námitky, podle kterých soudy nesprávně posoudily výši způsobené škody, chybně zhodnotily zástavní smlouvy zajišťující poskytnutý úvěr a podle kterých jednání dovolatele nemohlo způsobit následek v podobě zmaření uspokojení věřitele. Část těchto námitek Nejvyšší soud shledal důvodnými.
Trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. se dopustí, kdo i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní část svého majetku a způsobí činem značnou škodu. Z tzv. právní věty výroku rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že dovolateli bylo kladeno za vinu spáchání tohoto trestného činu tím, že zcizil část svého majetku. Majetkem je přitom třeba rozumět souhrn všech majetkových hodnot (věcí, pohledávek a jiných práv a penězi ocenitelných hodnot), z nichž lze dosáhnout uspokojení pohledávky věřitele. Zcizení spočívá v tom, že pachatel převede svůj majetek nebo jeho část na jinou osobu, např. prodejem s následným utracením získaných peněžních prostředků, darováním, postoupením pohledávky apod., přičemž dlužník v konečném důsledku za zcizenou majetkovou hodnotu neobdrží do majetku použitelného k uspokojení pohledávky věřitele odpovídající protihodnotu vhodnou k tomuto uspokojení. Soudní praxí bylo za daný trestný čin považováno jednání spočívající v tom, že obviněný vložil majetek použitelný k uspokojení věřitele do společnosti s ručením omezeným s vědomím, že vůči této společnosti nebudou moci věřitelé své pohledávky uplatnit, protože na ni nepřevedl dluhy vůči nim a jiný majetek dlužníka k uspokojení věřitelů nepostačoval (srov. rozhodnutí publikované v Soudních rozhledech pod č. 90/2000 – 1).
Podle tzv. skutkové věty výroku rozsudku okresního soudu se obvinění JUDr. J. P. a M. B. dopustili jednání spočívajícího v tom, že „jako jediní společníci a jednatelé společnosti I. L. s.r.o. dne 7. 7. 2000 v sídle společnosti I. L. s.r.o. uzavřeli smlouvu o převodu výrobní linky na výrobu ekologických briket se společností B. s.r.o., jejíž společníkem a jednatelem byl v té době i obviněný M. B., přičemž spolu s výrobní linkou nepřevedli i úvěr, který byl na nákup briketovací linky poskytnut I., a.s., na základě smlouvy o úvěru ve výši 4.500.000,- Kč jako účelový, když společnost nevyvíjela žádnou jinou činnost než výrobu ekologických briket, jak společníci konstatovali i v notářském zápisu z průběhu mimořádné valné hromady společnosti I. L. s.r.o. ze dne 26. 4. 2000, čímž způsobili I., a.s., nyní Č., a.s., škodu ve výši nejméně 3.533.000,- Kč.“ Soud prvního stupně v odůvodnění, str. 20, uvedl, že ke zmaření uspokojení banky v postavení věřitele došlo přenecháním závazku v podstatě mrtvé společnosti a současným převodem briketovací linky. Obvinění si (str. 21) museli být vědomi, že společnost nevyvíjí žádnou další činnost, ze které by měla zisky a nebude tak schopna zanechaný úvěr splácet.
Jako první se Nejvyšší soud zabýval dovolací námitkou, podle které soudy nesprávně posoudily výši způsobené škody. Škoda je podle §256 odst. 3 tr. zák. znakem tzv. kvalifikované skutkové podstaty daného trestného činu a posouzení její výše má přímý vliv na právní kvalifikaci. Dovolatel uvedl, že sama banka později svoji pohledávku za společností I. L. s.r.o. postoupila za částku 541.000,- Kč a tato částka podle jeho názoru měla být způsobenou škodou ve smyslu §89 odst. 12 tr. zák.
Podle §89 odst. 12 tr. zák. se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo z uvedení v předešlý stav. Ustanovení §89 odst. 12 tr. zák. je koncipováno tak, že vyjadřuje celkem tři kriteria pro stanovení výše škody. Těmito kriterii jsou cena, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, účelně vynaložené náklady na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo účelně vynaložené náklady na uvedení věci v předešlý stav. Pro stanovení výše škody si musí soud opatřit potřebné důkazy, kterými v případě zjištění ceny nemovitosti zpravidla bývá odborné vyjádření nebo znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady.
Nelze souhlasit s názorem dovolatele, že škodou v posuzované věci, odpovídající hlediskům ustanovení §89 odst. 12 tr. zák., je částka, za kterou banka následně prodala svou pohledávku, tudíž 541.000,- Kč. Již z výpovědí pracovníků banky vyplynulo, že tato prodejní cena byla ovlivněna posouzením dobytnosti pohledávky ze strany banky, tedy jejím „stářím“, a dalšími hledisky, jež stanoví vnitřní bankovní předpis. Takto určená cena tak neodpovídá ani jednomu ze tří způsobů výpočtu výše škody vymezené v ustanovení §89 odst. 12 tr. zák. Oba soudy nižší instance však rovněž pochybily při určení výše škody, jež měla být bance způsobena.
Trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. měl v daném případě spočívat v tom, že obvinění zmařili uspokojení pohledávky svého věřitele tím, že zcizili část svého majetku (resp. majetku jimi spravované společnosti, viz níže) a způsobili tak věřiteli značnou škodu. Vzhledem k podstatě tohoto jednání a objektu daného trestného činu je zřejmé, že výše škody u daného trestného činu je limitována jednak hodnotou (výší) pohledávky, jejíž uspokojení je jednáním pachatele zmařeno (dále jen ohrožené pohledávky), ale také hodnotou zcizovaného majetku. V případě zcizení majetku nižší hodnoty než je hodnota ohrožené pohledávky, je škodou hodnota zcizeného majetku, zatímco v případě zcizení majetku vyšší hodnoty, než je výše ohrožené pohledávky, je škodou hodnota této pohledávky. Soud zjišťující způsobenou škodu trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. tedy musí kromě výše pohledávky, jejíž uspokojení bylo jednáním obviněného zmařeno, zjistit také hodnotu majetku zcizeného obviněným, a teprve poté činit závěry ohledně výše škody. Není povinen tak učinit pouze v případě, že rozdíl v hodnotě majetku a pohledávky je evidentní, i tento závěr však musí zdůvodnit (např. v případě zcizení jediného majetku společnosti – nemovitosti v ceně několika miliónů Kč bez náhrady, kterým bylo zmařeno splácení úvěru ve výši 200.000,- Kč – pouze tato částka představuje výši škody trestného činu poškozování věřitele).
Ze shora citovaného výroku rozsudku soudu prvního stupně, jakož i z jeho odůvodnění vyplývá, že za škodu způsobenou trestným činem považoval soud výši nesplacené části poskytnutého úvěru společností I. L. s.r.o. Jako důkaz v tomto směru soud použil listinu - přehled o splácení úvěrového účtu (viz str. 19 rozsudku soudu prvního stupně). Z výkladu podaného v předchozím odstavci však vyplývá, že tento způsob zjištění (výpočtu) výše škody by přicházel v úvahu pouze v případě, že by soud učinil současně závěr, že hodnota zcizeného majetku (briketovací linky) byla vyšší nebo stejně vysoká jako výše nesplacené části úvěru. K takovému závěru však ani jeden ze soudů nižší instance nedospěl a zjištění hodnoty briketovací linky nebylo předmětem jejich zkoumání. Soud prvního stupně pouze konstatoval provedení důkazů, ze kterých vyplývalo rozporné určení této hodnoty. Odlišná výše byla uvedena ve smlouvě o převodu výrobní linky a ve znaleckém posudku vypracovaném společností I. L. s.r.o. (str. 20 rozsudku), zatímco hodnotu briketovací linky marginalizovala svědkyně M. K., ředitelka pobočky Č., a.s., L. (str. 10 rozsudku), jakož i jiní pracovníci banky, podle jejichž závěru by její hodnota nebyla dostatečným zajištěním úvěru. Z téhož důvodu banka nepřistoupila na návrh přeúvěrování původní smlouvy s poskytnutím zajištění briketovací linkou. Při existenci těchto pochybností ohledně hodnoty zcizeného majetku bylo povinností soudů stanovit cenu briketovacího zařízení např. s využitím znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady movitých věcí. Podle §89 odst. 12 by bylo nutno vycházet z ceny, za kterou se obdobná výrobní linka v době a v místě činu obvykle prodává. Pokud by bylo zjištěno, že obdobná linka není běžným předmětem obchodu v místě činu, bylo by možné užít podpůrná hlediska uvedená v tomtéž ustanovení. Teprve z porovnání hodnoty zcizeného majetku a výše ohrožené pohledávky by bylo možné činit závěry o výši způsobené škody.
Způsob zjištění výše škody tak v posuzované věci nebyl proveden v souladu s §89 odst. 12 tr. zák. Protože za daného stavu nelze bez důvodných pochybností usuzovat o naplnění znaku škody posuzovaného trestného činu v jeho kvalifikované skutkové podstatě, nemohou rozhodnutí soudů nižší instance obstát a dovolacímu soudu nezbylo než rozhodnout o jejich zrušení, a to nehledě na další námitky dovolatele rozvedené níže.
Jako další Nejvyšší soud přezkoumal tvrzení obviněného, podle kterého bylo ve prospěch I., a.s., při převodu briketovací linky zřízeno zástavní právo k nemovitostem v majetku společnosti K., a.s., a zástavní právo k akciím této společnosti. Obviněný poukázal na uhrazovací funkci zástavního práva, které umožňuje zpeněžení a náhradní plnění z výtěžku prodeje zástavy. Hodnota zastaveného majetku přitom podle jeho názoru několikanásobně převyšovala výši poskytnutého úvěru a banka proto disponovala dostatečným zajištěním.
U daného trestného činu připadá v úvahu případ, v němž dlužník jedná některým ze způsobů uvedených v §256 odst. 1 tr. zák. za situace, kdy je pohledávka jeho věřitele zajištěna některým ze zajišťovacích institutů týkajícím se další osoby, např. ručením či zástavním právem, a dlužník spoléhá na to, že plnění věřiteli bude poskytnuto z tohoto zajišťovacího institutu. Bylo-li skutečně věřiteli takto poskytnuto plnění ze zajišťovacího institutu v plné výši třetí osobou, nemohlo by jít ze strany dlužníka o naplnění skutkové podstaty daného trestného činu, neboť přestože zmařil uspokojení svého věřitele ze svého majetku (z primárního závazkového právního vztahu), uspokojení pohledávky věřitele nebylo zmařeno vzhledem k využití zajišťovacího institutu (akcesorického právního vztahu s uhrazovací funkcí). V případě existence zajištění takové hodnoty, které umožňuje věřiteli získání dlužné částky zpět, nemůže dojít ke vzniku škodlivého následku, neboť uspokojení věřitele by nebylo zmařeno. Nebyl by tak způsoben účinek ani následek trestného činu v podobě předvídané §256 odst. 1 tr. zák. Při vědomosti obviněného o existenci dostatečného zajištění by patrně bylo vyloučeno i úmyslné zavinění směřující ke zmaření uspokojení věřitele. O tento trestný čin by se však mohlo jednat v případě, kdy i při existenci zajišťovacího institutu by dlužník vlastním jednáním zmařil možnost uspokojení věřitele z něj [v přímém úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák., k obdobnému jednání srov. též Soubor trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.BECK, č. 740/2004] nebo si byl nemožnosti takového uspokojení vědom a byl srozuměn s tím, že zajišťovací institut je nezpůsobilý k uspokojení věřitele [zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák.]. Při uznání viny trestným činem poškozování věřitele je proto povinností soudů zkoumat, zda věřitel nemohl dosáhnout uspokojení své pohledávky z plnění pocházejícího z jejího zajištění a v případě nemožnosti takového náhradního plnění zkoumat i vědomost obviněného o ní.
Pro trestný čin poškozování věřitele nelze beze zbytku aplikovat rozhodnutí publikované pod. č. 9/2005 Sb. rozh. tr., podle kterého zástavní právo i v případě zpeněžení zástavy slouží pouze jako náhrada škody způsobené již dokonaným trestným činem podvodu. Trestný čin podvodu je totiž z hlediska vzniku škody dokonán již tím, že banka vyplatí pachateli úvěr na podkladě nepravdivých nebo zamlčených skutečností. U trestného činu poškozování věřitele naopak dojde k jeho dokonání, je-li uspokojení věřitele zmařeno, tj. není-li možné jej dosáhnout z právních vztahů mezi věřitelem a dlužníkem ani s využitím práv ze zpeněžení zástavy.
V daném případě z rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá skutkový stav, podle kterého společnost I. R., a.s., nakoupila briketovací linku s využitím úvěru poskytnutého bankou I., a.s., zajištěného zástavními právy. Smlouva o úvěru s I., a.s., byla uzavřena ohledně plnění ve výši 4,5 mil. Kč (viz odůvodnění odsuzujícího rozsudku, str. 14 a 15, spis č.l. 103 a násl.). Na str. 2 v bodě 3 smlouvy je popsáno zajištění úvěru – mj. zřízení zástavního práva ke třem nemovitostem ve vlastnictví společnosti K., a.s., a zřízení zástavního práva k věci movité – listinných cenných papírů – akcií společnosti K., a.s. O vzniku zástavních práv svědčí Smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem K., a.s., (rozsudek str. 15, spis č.l. 313) a výpisy z katastru nemovitostí (č.l. 318 a násl.). Soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí na str. 15 konstatoval důkazy, na základě kterých je doložena existence zástavních práv. Později byl (viz dodatek ke smlouvě o úvěru č.l. 111) předmětný úvěr převeden na společnost I. L. s.r.o. Tato společnost následně prodala část podniku (briketovací linku) společnosti B. s.r.o., a tím měla podle názoru soudů nižší instance zmařit uspokojení banky I., a.s., (nyní Č., a.s.).
Ze skutkového stavu věci nepochybně vyplývá existence zástavních práv ve prospěch banky zajišťujících poskytnutý úvěr. Jejich vlivem na možné uspokojení banky se však soudy nižšího stupně blíže nezabývaly a v podstatě presumovaly nemožnost tohoto uspokojení. Nehledě na účelové poskytnutí úvěru na nákup briketovacího komplexu nepůsobil pozdější prodej linky (části podniku, komplexu) změnu v subjektech smlouvy o poskytnutí úvěru – ke splácení byla nadále zavázána tatáž společnost (vzhledem k dodatku č.l. 111 jí byla I. L. s.r.o.). Stejně tak neznamenala tato skutečnost zánik zástavního práva žádným ze způsobů uvedených v §170 obč. zák. Přitom je evidentní, že některé provedené důkazy vypovídaly o dostatečnosti poskytnutého zajištění (zejména svědecké výpovědi pracovníků banky, viz např. výpověď svědka Mgr. J. H., právníka Č., a.s., dříve I., a.s., pobočky v Ú. n. L., č.l. 485 a násl.: „kvalita zástav se z pohledu banky nezměnila, protože na nemovitostech K., a.s., zástavní práva pořád váznou…“). Současně však z jiných důkazů vyplývala vědomost obviněných o možném zmaření uspokojení ze zajištění: Dne 13. 7. 2001 totiž podala společnost K., a.s., (majitel zastavených nemovitostí) žalobu (č.l. 298) na určení zániku zástavního práva k nemovitostem, na základě které bylo dne 17. 7. 2001 vydáno Okresním soudem v Litoměřicích předběžné opatření (č.l. 296), kterým bylo Č., a.s., zakázáno vyvíjet kroky směřující k realizaci zástavního práva k nemovitostem. Dne 10. 8. 2001 pak podala společnost I. R., a.s., (majitel zastavených cenných papírů) žalobu na určení zániku zástavního práva k movitým věcem (listinným cenným papírům), na základě které bylo dne 10. 1. 2001 Č., a.s., předběžným opatřením zakázáno vyvíjet kroky směřující k realizaci zástavního práva k movitým věcem. Vědomost obviněných o možném zmaření uspokojení ze zástavního práva by vypovídala o subjektivní stránce směřující k naplnění skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele. Předběžné opatření znemožňující dočasné uspokojení ze zástavy však nelze považovat za rozhodný (konečný) ukazatel vypovídající o hodnotě zástavy či reálnosti uspokojení z ní. Z předloženého trestního spisu však není zřejmý výsledek těchto soudních sporů.
Bez toho, že by Nejvyšší soud mohl vyslovit konečný závěr ohledně možnosti uspokojení banky ze zástavních práv zřízených v souvislosti s uzavřením smlouvy o úvěru, je nepochybné, že v dalším řízení se soudy nižší instance budou muset tímto zabývat. Ze skutkového stavu věci ve stávající podobě však nelze nepochybně usuzovat, zda věřitel nemohl dosáhnout uspokojení své pohledávky z plnění pocházejícího z jejího zajištění a zda při existenci zajišťovacího institutu dlužník zmařil možnost uspokojení věřitele z něj, případně byl s touto možností srozuměn. Ze stejného důvodu nelze za současného skutkového stavu vyvrátit dovolací námitku obviněného, podle níž by jeho jednání nebylo, s ohledem na existující zástavní smlouvy, způsobilé přivodit následek v podobě zmaření uspokojení věřitele.
Podle další námitky dovolání neobstojí závěr, že obvinění zmařili uspokojení svého věřitele, neboť dlužníkem banky byla společnost I. L. s.r.o., tedy osoba odlišná od obou obviněných.
Platná právní úprava připouští spáchání trestného činu toliko fyzickou osobou. Jestliže je trestný čin páchán fyzickou osobou jednající jménem právnické osoby a nakládající s jejím majetkem, je třeba aplikovat ustanovení §90 odst. 2 tr. zák., podle kterého jestliže zákon stanoví, že pachatel musí být nositelem zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení, postačí, že zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná. Trestnost jednání obviněného jednajícího jménem právnické osoby je tak podmíněna existencí jeho oprávnění (postavení) a odpovídajících zákonných povinností jednat jménem této právnické osoby. V případě obchodní společnosti je osobou jednající jejím jménem typicky statutární orgán nebo člen kolektivního statutárního orgánu, konkrétně u společnosti s ručením omezeným je jí jeden nebo více jednatelů (srov. §20 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen obč. zák., a §133 odst. 1 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen obch. zák.).
V dané věci jsou ve výroku rozsudku obvinění označeni jako „jediní společníci a jednatelé společnosti I. L. s.r.o“. Přestože tato společnost byla dlužníkem banky, je s ohledem na dikci §90 odst. 2 tr. zák. evidentní, že obvinění jakožto jednatelé společnosti byli oprávněni zavazovat tuto společnost svým jednáním a splňovali veškeré požadavky kladené zákonem na subjekt trestného činu. Námitka odvolatele by ad absurdum vylučovala naplnění znaků majetkového trestného činu ve všech případech, v nichž by obviněný disponoval majetkem právnické osoby. Protože platná právní úprava připouští trestní odpovědnost fyzické osoby jednající jménem právnické osoby, je námitka dovolatele zjevně neopodstatněná.
Obdobně Nejvyšší soud nemohl přisvědčit námitce, podle které závazkové vztahy v dané věci měly povahu obchodněprávní popřípadě občanskoprávní a vzniklé spory měly být řešeny civilními soudy. Trestní zákon totiž upravuje zčásti totožný předmět úpravy jako občanský zákoník či obchodní zákoník, s ohledem na odlišný účel úpravy však reguluje pouze režim nejzávažnějších zásahů do práv a povinností stanovených těmito předpisy. Chrání tedy nejvýznamnější objekty vyplývající ze skutkových podstat jednotlivých trestných činů a porušení těchto objektů sankcionuje ze specifických hledisek vyplývajících právě a jen z trestního zákona. Je proto přirozená situace, že závazkový právní vztah podléhá za běžných okolností režimu občanského resp. obchodního zákoníku a teprve v okamžiku porušení zájmu chráněného trestním zákonem (tj. naplněním znaků skutkové podstaty trestného činu) nastupují následky stanovené v trestním zákoně. V tomto případě je třeba na totéž jednání aplikovat kromě občanskoprávních předpisů také ustanovení trestního zákona.
Dovolatel dále namítl, že podle Dohody o převzetí plnění závazků společnost B. s.r.o. převzala a uhradila od společnosti I. L. s.r.o. veškeré její závazky z obchodního styku. Nejvyšší soud však zjistil, že toto tvrzení dovolatele neodpovídá skutečnosti.
Právní úprava převzetí dluhu je obsažena v §531 a násl. obč. zák. Kdo se podle §531 odst. 1 obč. zák. dohodne s dlužníkem, že přejímá jeho dluh, nastoupí jako dlužník na jeho místo, jestliže k tomu dá věřitel souhlas. Podle §532 obč. zák. se obsah závazku převzetím dluhu nemění, avšak zajištění dluhu poskytnuté třetími osobami trvá jen tehdy, jestliže tyto osoby souhlasí se změnou v osobě dlužníka. Bez jejich souhlasu zajištění pohledávky zaniká. Ustanovení občanského zákoníku o převzetí dluhu vzhledem k absenci odlišné právní úpravy lze použít i pro obchodní závazkové vztahy a ručení, které vzniklo podle obchodního zákoníku. Specifickou úpravu převzetí dluhu však obsahuje obchodní zákoník v §476 a násl. v souvislosti se smlouvou o prodeji podniku. Podle §477 odst. 3 obch. zák. se k přechodu závazku nevyžaduje souhlas věřitele, prodávající však ručí za splnění převedených závazků kupujícím.
Jak zjistil Nejvyšší soud, podle čl. II. Smlouvy o převodu výrobní linky uzavřené dne 7. 7. 2000 mezi společnostmi I. L. s.r.o. a B. s.r.o. (č.l. 247 a násl.) byla součástí smlouvy její příloha č. 3 - Dohoda o převzetí plnění závazků uzavřená podle §534 a násl. obč. zák. (č.l. 256 a násl.). Ta v článku I. obsahovala taxativní výčet závazků společnosti I. L. s.r.o., které převezme společnost B. s.r.o. uzavřením smlouvy. Ve výčtu však nejsou obsaženy závazky z úvěru, který byl na nákup briketovací linky poskytnut I., a.s. Je proto správný závěr soudu, podle kterého obvinění spolu s výrobní linkou nepřevedli úvěr, který byl na nákup briketovací linky poskytnut I., a.s. Není tedy možné uvažovat o převzetí dluhu z úvěru společností B. s.r.o. ve smyslu §531 a násl. obč. zák. ani o přechodu závazku ke splácení úvěru ve smyslu §477 odst. 3 obch. zák.
Nejvyšší soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí podle §265i odst. 3, 4, 5 tr. ř. shledal důvodnými dovolací námitky obviněného M. B. ohledně nesprávného právního posouzení znaku škody trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. Stejně tak nebylo možno vyvrátit námitku, podle které věřitel mohl dosáhnout uspokojení využitím uhrazovací funkce zástavního práva. Soud prvního stupně nevěnoval potřebnou pozornost otázce zjištění škodlivého následku způsobeného obviněnými a možnosti poškozeného odvrátit tento následek právními prostředky, které měl k dispozici (realizací zástav). Zjištěný skutek, jak je popsán ve výroku odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Lounech, byl tudíž v dané věci nesprávně právně posouzen ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tato pochybení nebyla odstraněna ani v řízení o řádném opravném prostředku u Krajského soudu v Ústí nad Labem, přestože byla v odvolání obviněných označena prakticky totožně jako v posuzovaném dovolání. Námitkami obhajoby se však odvolací soud ve svém rozhodnutí prakticky opomenul zabývat, když kromě reprodukce obsáhlých argumentů obviněných a státního zástupce toliko paušálně odkázal na závěry soudu prvního stupně. Jak vyplývá z učiněného rozhodnutí, tyto závěry v některých ohledech nejsou přesvědčivé. Usnesení odvolacího soudu neobsahuje prakticky žádnou relevantní reakci na odvolací námitky, je v tomto ohledu nepřezkoumatelné a nepředstavuje naplnění účelu odvolacího řízení.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného M. B. podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil ohledně tohoto obviněného napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem jakož i rozsudek Okresního soudu v Lounech a přikázal podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Podle §265k odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil také všechna další rozhodnutí, která na zrušená rozhodnutí obsahově navazovala a pozbyla jejich zrušením podkladu.
Protože důvod, z něhož Nejvyšší soud takto rozhodl ve prospěch obviněného M. B., stejnou měrou prospívá i spoluobviněnému JUDr. J. P., zrušil Nejvyšší soud podle §265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím §261 tr. ř. napadená rozhodnutí také ohledně tohoto obviněného.
Věc se tak vrací do stadia řízení u soudu prvního stupně, ve kterém bude třeba na základě doplněného dokazování (odborného vyjádření či posudku znalce z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady) posoudit otázku, v jaké míře bylo převodem briketovací jednotky zkráceno právo banky domáhat se úhrady splátek z úvěrové smlouvy. Soudem zjištěná hodnota zcizené briketovací linky v době jejího převodu, může být určena i výše škody jakožto znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele. Současně bude třeba zaměřit pozornost k zjištění, zda a v jaké míře přicházelo v úvahu uspokojení pohledávky banky realizací zástavních práv, která měla k dispozici. Na základě jednoznačně zjištěných a popsaných skutkových okolností případu bude následně třeba učinit závěry ohledně právní kvalifikace jednání obou obviněných.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. května 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová