ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.507.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 507/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. května 2006 o dovolání, které podal obviněný P. C. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 8. 2005, sp. zn. 5 To 370/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 2/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný P. C. byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 3 T 2/2004, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 8. 2005, sp. zn. 5 To 370/2005, uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, tedy tím, že společně se spoluobviněným T. H. dne 8. 10. 2003 v době od 6.00 hodin do 16.00 hodin v obci S., ul. S., v územním obvodu Okresního soudu v Ústí nad Labem po předchozí domluvě a po rozbití skleněné výplně okna kuchyně v přízemí neobývaného rodinného domku poškozeného J. W., vnikli dovnitř, odkud odcizili hudební věž zn. TOSHIBA, dále 25 ks CD nosičů s různou hudbou v hodnotě 3 250 Kč, 30 ks nahraných audiokazet v hodnotě 750 Kč, sluneční brýle v hodnotě 30 Kč, náramkové hodinky v hodnotě 120 Kč a 5 ks plynových zapalovačů v hodnotě 50 Kč, vše v celkové hodnotě 4 200 Kč, a na rozbité skleněné výplni okna způsobili škodu v blíže neurčené výši, a to ačkoli byl obviněný P. C. rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 5. 2002, sp. zn. 1 T 51/92, který nabyl právní moci dne 6. 5. 2002, uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. a byl mu uložen podle §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 a 1/2 roku se zařazením do věznice s ostrahou za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 4 T 83/2001, který nabyl právní moci dne 12. 7. 2001, jakož i všech dalších rozhodnutí na něj obsahově navazujících.
Současně byl obviněný P. C. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, tedy tím, že dne 27. 10. 2003 kolem 16.00 hodin v Ú. n. L. v M. ulici poblíž zimního stadionu několikrát udeřil pěstí do obličeje poškozeného F. K., a poté mu z kapsy odcizil peněženku s peněžní částkou ve výši 2 500 Kč.
Za uvedené trestné činy a za sbíhající se trestné činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák., jimiž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 6 T 63/2003, který mu byl doručen dne 4. 11. 2003, byl obviněný P. C. odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 a 1/2 roku, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 6 T 63/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem byl vydán z podnětu odvolání obviněného P. C. podaného proti rozsudku soudu prvního stupně, když odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil tento rozsudek ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. řádu sám znovu rozhodl popsaným způsobem. Opis rozsudku odvolacího soudu byl obviněnému P. C. doručen dne 7. 12. 2005, jeho obhájci dne 6. 12. 2005 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 6. 12. 2005.
Obviněný P. C. podal dne 26. 10. 2005 prostřednictvím svého obhájce proti zmíněnému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a které vzhledem k jeho obsahu směřuje především proti výroku, jímž byl uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Podle obviněného není vyloučeno, že právní hodnocení zjištěného skutkového stavu je nesprávné. Obviněný totiž tvrdí, že se nedopustil žádného trestného činu ve vztahu k poškozenému F. K. a neodcizil mu peněženku, když pro takový závěr údajně ani není žádný přímý důkaz. Obviněný poukazuje na výpověď poškozeného a dovozuje z ní, že poškozený ani neuvádí obviněného jako osobu, která mu odcizila peněženku, ale pouze tvrdí, že to musel být obviněný. Obviněný přitom setrvává na své výpovědi, podle níž to byl poškozený, který ho svými nepatřičnými výroky vyprovokoval k emotivnímu útoku. Obviněný upozorňuje na svou impulsivní povahu a lituje svého jednání, zejména pokud soudy činné dříve ve věci spojily jeho jednání s loupeží, kterou kategoricky popírá. Obviněný se rovněž neztotožňuje s názorem soudů obou stupňů, podle něhož je jeho obhajoba účelová, ale domnívá se, že bylo na místě aplikovat ve věci zásadu in dubio pro reo, neboť zde není žádný použitelný důkaz, který by vedl k úvaze o nepravdivosti výpovědi obviněného. Jak dále obviněný dodává, peněženka poškozeného ani nebyla v přípravném řízení zajištěna, zejména nebyla zjištěna u obviněného.
Obviněný P. C. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadený rozsudek a aby věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného P. C. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru obviněný v podstatě namítá, že se trestné činnosti nedopustil, tudíž je zcela zřejmé, že jeho argumentace svou povahou neodpovídá požadavku na kvalifikovaný způsob odůvodnění použitého dovolacího důvodu, neboť je vybudována výhradně na zpochybnění rozhodných skutkových okolností. Navíc je z napadeného rozhodnutí i z rozsudku soudu prvního stupně, jak dále uvádí státní zástupkyně, zřejmé, že soudy činné dříve ve věci vycházely po zhodnocení důkazů z konkrétních skutkových zjištění, která také vyložily a odůvodnily a o něž následně opřely právní posouzení skutku jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Dovolání se tak podle mínění státní zástupkyně zcela míjí s věcným naplněním deklarovaného dovolacího důvodu, a navrhuje proto, aby je Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný P. C. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný P. C. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že citovaný dovolací důvod je naplněn zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný P. C. má však především za to, že se nedopustil skutku popsaného pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, resp. že jeho průběh byl výrazně odlišný. Podle obviněného se z jeho strany jednalo o impulsivní útok vyprovokovaný nepatřičnými výroky poškozeného F. K., v jehož rámci mu ovšem neodcizil peněženku, když pro takový skutkový závěr údajně ani nejsou žádné důkazy, a měla být tudíž uplatněna zásada in dubio pro reo. Existenci dovolacího důvodu tak obviněný podle názoru Nejvyššího soudu shledává především v nesprávném hodnocení důkazů a následně v chybně zjištěném skutkovém stavu, z něhož soudy vycházely. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.
K tomu ovšem Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět či opakovat tyto důkazy, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný P. C., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný P. C. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v podstatě jen odlišné verze skutkového stavu, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněný neuplatnil.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného P. C. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsáno pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud, tedy zjednodušeně řečeno že obviněný napadl poškozeného F. K. údery pěstí do obličeje a poté mu odcizil z kapsy peněženku s částkou ve výši 2 500 Kč. Kdyby měl dovolací soud učinit odlišné právní posouzení popsaného skutku, jak se toho ve svém dovolání obviněný domáhá, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která v zásadě jednoznačně svědčí o spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jak správně uzavřely soudy obou stupňů. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Svými dovolacími námitkami tedy ve skutečnosti obviněný P. C. nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán. Obviněný totiž nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil výlučně proti procesnímu postupu soudů činných dříve ve věci a proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku. Samotná skutková zjištění ani provádění důkazů, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, resp. měnit.
Nejvyšší soud tudíž dospěl k závěru, že obviněný P. C. i přes své slovní vyjádření dovolacího důvodu obsaženého v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných důvodů, než jaké zákon stanoví. Proto dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž mohl věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, odmítl dovolání obviněného a rozhodl tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 3. května 2006
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y