ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.580.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 580/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 5. 2006 o dovolání obviněného Ing. M. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 8. 2005, sp. zn. 6 To 221/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 5 T 131/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. M. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 5 T 131/2003, byl obviněný Ing. M. Š. uznán vinným trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že v době od 3. 6. 1997, kdy byl Krajským soudem v Ústí nad Labem prohlášen správcem konkursní podstaty úpadce společnosti D., s. r. o., T., T., kdy toto usnesení bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2000 pod sp. zn. 1 Ko 441/2000, nepředal nově ustanovenému správci konkursní podstaty JUDr. J. B. listiny týkající se úpadce a dále movitý majetek, který jako správce převzal, kdy tímto jednáním ohrozil úplné a správné zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty a rovněž jeho zpeněžení.
Za tento trestný čin byl obviněný Ing. M. Š. odsouzen podle §126 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 1 roku.
Tento rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný Ing. M. Š. a poškozená JUDr. J. B. odvoláními, o kterých Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl rozsudkem ze dne 29. 8. 2005, sp. zn. 6 To 221/2005, tak, že z podnětu odvolání obviněného Ing. M. Š. podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že od 7. 1. 2001 nejméně do 29. 8. 2001 jako bývalý správce konkursní podstaty nepředal ve věci úpadce firmy D., s. r. o., v likvidaci, se sídlem T., T., nové správkyni konkursní podstaty JUDr. J. V. kompletní přehled hospodaření za dobu svého výkonu funkce správce konkursní podstaty, přestože byl výkonu funkce správce konkursní podstaty zproštěn usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 8. 2000, sp. zn. 27 K 54/97, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2000, sp. zn. 1 Ko 441/2000, jímž mu byla zároveň uložena povinnost předat nové správkyni svoji funkci.
Za tento trestný čin byl obviněný Ing. M. Š. odsouzen podle §126 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Dále odvolací soud obviněnému podle §53 odst. 2 písm. a) tr. zák. uložil též peněžitý trest ve výměře 60.000,- Kč a podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce správce konkursní podstaty na dobu 3 let. Podle §35 odst. 2 tr. zák. odvolací soud dále zrušil celý výrok o trestech z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 3. 2004, č. j. 29 T 88/2003 – 91, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §253 odst. 1 tr. ř. pak zamítl odvolání JUDr. J. B., dříve V., neboť bylo podáno osobou neoprávněnou.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ze dne 29. 8. 2005, sp. zn. 6 To 221/2005, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 5 T 131/2003, podal obviněný Ing. M. Š. prostřednictvím obhájce Mgr. J. P. dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Tento dovolací důvod dále odůvodnil tím, že v jeho jednání nelze shledat zavinění ve vztahu k předpisům zákona o konkursu a vyrovnání a občanského soudního řádu, a to zejména s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, které provázely tvrzenou změnu správce konkursní podstaty, povinnosti odvolaného správce k nově jmenovanému správci včetně všech procesních pochybení konkursního soudu. Nesprávné posouzení právní stránky věci se týká zejména těchto skutečností:
a)Od 3. 6. 1997, kdy byl obviněný jmenován správcem konkursní podstaty, mohl neomezeně disponovat majetkem úpadce a neměl povinnost předat listiny a movitý majetek komukoliv jinému, tím spíš ne JUDr. J. B., když tato správkyní konkursní podstaty úpadce nebyla.
b)Poté, co uvedené usnesení nabylo právní moci na základě přezkoumávajícího usnesení Vrchního soudu v Praze, mohl obviněný předat listiny, movité věci a vše, co jako celek tvoří konkursní podstatu, výhradně JUDr. J. V., bytem L., L. V té době však již takto označená fyzická osoba nebyla správkyní konkursní podstaty úpadce.
c)Obviněný zastává názor, že civilní procesní úprava konkrétně vymezuje požadavky na označení účastníků v civilním řízení tak, aby bylo přesné a eliminovalo možnosti jakékoliv záměny. V daném případě došlo u nové správkyně konkursní podstaty jak ke změně jména, tak i ke změně adresy.
d)Odvolací soud mylně vyvozuje z příslibu obviněného konkursnímu soudu o brzkém předání věci po ukončení pracovní neschopnosti na jeho vůli předat vše JUDr. J. B., i přesto, že obviněný již v průběhu předchozího řízení zastával názor, že JUDr. J. B. není dodnes platně ustanovenou správkyní konkursní podstaty.
V závěru dovolání obviněný Ing. M. Š. navrhl, aby dovolací soud zrušil jak rozhodnutí soudu druhého stupně, tak i rozhodnutí soudu prvního stupně v celém rozsahu, neboť jde o rozhodnutí nesprávná.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného Ing. M. Š. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., ve svém vyjádření ze dne 14. 4. 2006 uvedla, že obviněný svými námitkami i přes nesprávné označení důvodu dovolání naplnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V popisu skutku je podle státní zástupkyně uvedeno, že obviněný jako bývalý správce konkursní podstaty nepředal ve věci úpadce nové správkyni konkursní podstaty kompletní přehled hospodaření za dobu výkonu funkce správce konkursní podstaty, čímž de facto porušil povinnost uloženou mu v §8 odst. 6 zákona o konkursu a vyrovnání. Popis skutku však není přesný v tom, že nebyl specifikován následek takového jednání obviněného a z popisu skutku nevyplývá, zda obviněný mařil výkon funkce správce konkursní podstaty, nebo zda tento výkon hrubě ztěžoval. Soud tedy specifikoval pouze jednání obviněného, nikoliv jeho následek. Popis skutku odpovídá spíše tomu, že bylo ohroženo úplné a správné zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty, než zpeněžení tohoto majetku. Z odůvodnění je zřejmé, že obviněný doklady o zjištění konkursní podstaty disponoval, neboť mu byly předány likvidátorem, o čemž existuje důkaz. Zjevně neopodstatněná je podle státní zástupkyně námitka obviněného, týkající se pochybností o aktivní legitimaci nově ustanovené správkyně konkursní podstaty. S jeho názorem není možné se ztotožnit, protože obviněný věděl, že i v případě změny příjmení jde o totožnou osobu, která byla správkyní konkursní podstaty rozhodnutím soudu stanovena.
Další pochybení Krajského soudu v Ústí nad Labem spatřuje státní zástupkyně v tom, že skutek byl časově umístěn do období od 7. 1. 2001 do 29. 8. 2001. Vzhledem k tomu, že správce konkursní podstaty není osobou oprávněnou k podání opravného prostředku proti výroku, jímž soud ustanovil do funkce nového správce, dopustil se obviněný skutku 15 dní po nabytí právní moci rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 8. 2000, sp. zn. 27 K 54/97.
Dále považuje státní zástupkyně za nesprávnou též i právní úvahu Krajského soudu v Ústí nad Labem o tom, že jako pokračující jednání nelze posoudit jednání obviněného, pro něž byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 3. 2004, sp. zn. 29 T 88/2003, a to pouze proto, že je u tohoto útoku odlišný předmět útoku.
Z těchto důvodů státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky o dovolání obviněného rozhodl tak, že zruší jak rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, tak i rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích, a poté Okresnímu soudu v Litoměřicích přikáže, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby tak Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být pouhé nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
V rámci svých právně relevantních námitek dovolatel zpochybnil správnou právní kvalifikaci jím spáchaného skutku, jak byl soudem zjištěn, a to svou výtkou, že jeho jednání, tak jak bylo v průběhu trestního řízení zjištěno, nenaplňovalo subjektivní stránku daného trestného činu, neboť JUDr. J. B. nebyla platně ustanovenou novou správkyní konkursní podstaty úpadce a obviněný tak neměl povinnost předat téhle fyzické osobě veškeré listiny a movité věci náležející do konkursní podstaty, a proto tedy ani nemohl jednat v úmyslu mařit nebo hrubě ztěžovat výkon funkce správce konkursní podstaty.
Trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo po prohlášení konkursu maří nebo hrubě ztěžuje výkon funkce správce konkursní podstaty a tím ohrozí úplné a správné zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty nebo zpeněžení tohoto majetku. Tohoto trestného činu se podle ustálené judikatury soudů může dopustit i bývalý správce konkursní podstaty porušením povinnosti mu uložené v ustanovení §8 odst. 6, poslední věta, zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (účinného k době jednání obviněného – dále jen „ZKV“), jestliže úmyslně nedá k dispozici novému správci všechny doklady poté, co byl zproštěn funkce správce soudem. Po subjektivní stránce se k naplnění znaků trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu vyžaduje úmysl, přičemž zejména u hrubého ztěžování výkonu funkce správce konkursní podstaty postačí i úmysl eventuální (nepřímý). Zpravidla však půjde o úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák. V této souvislosti je třeba také zmínit, že podle výše uvedeného ustanovení je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel buď chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Zavinění je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Zavinění podle §4 tr. zák. je vybudováno jednak na složce vědění, která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a jednak na složce vůle, zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Zavinění se musí vztahovat v zásadě na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu. Závěr o zavinění pachatele musí být vždy prokázaný výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) zákon nepřikládá a priori žádnému důkazu zvláštní význam. Není proto možné jen ze skutečnosti, že obviněný skutek popřel, vyvodit, že zjištění přímého či eventuálního úmyslu nepřichází v úvahu.
Jak Nejvyšší soud zjistil, dovolatelem vznesenými námitkami se již velmi podrobně zabýval zejména odvolací soud, neboť v celém předchozím trestním řízení obviněný namítal prakticky totéž, co v řízení dovolacím. Takto Krajský soud v Ústí nad Labem v odůvodnění svého rozsudku ze dne 29. 8. 2005, sp. zn. 6 To 221/2005, zdůraznil, že sám doplnil dokazování spisem konkursního soudu sp. zn. 27 K 54/97 a na základě dalších listinných i jiných důkazů proto mohl spolehlivě rozhodnout. V rámci svého rozhodnutí se k námitce ohledně subjektivní stránky vyjádřil na straně 5 a 6, kde ze skutkových zjištění ze spisu konkursního soudu sp. zn. 27 K 54/97 a z výpovědi JUDr. J. B. dovodil, že obviněný si musel být dobře vědom toho, že ve vztahu k JUDr. J. B. jedná s touto jako s nově ustavenou konkursní správkyní, jíž také byla. O tom, že obviněný musel vědět o své povinnosti předat řádně funkci nově ustanovené správkyni konkursní podstaty v soudem určené době 15 dnů, svědčí mimo jiné i žádost obviněného o prodloužení termínu pro předání funkce správce konkursní podstaty ze dne 5. 1. 2001, kde mimo jiné uvádí, že jeho nemoc a pracovní neschopnost mu v této době brání splnit jeho povinnost.
Nejvyšší soud se přes námitky obviněného uplatněné v dovolání s tímto závěrem odvolacího soudu plně ztotožňuje a pouze k tomu doplňuje, že změna příjmení určité osoby např. v důsledku sňatku a na to navazující změna jejího bydliště či sídla kanceláře nemohou samy o sobě zakládat skutečnost, že by tato osoba v době po předmětné změně nebyla totožnou osobou, jako před provedením změny příjmení a bydliště. Podstatné je skutečně zvláště to, že obviněný věděl, že nově ustavená správkyně konkursní podstaty úpadce JUDr. J. V. se vdala, čímž došlo ke změně jejího jména na JUDr. J. B., přičemž změnila též sídlo své advokátní kanceláře, a přesto jí odmítal předat movité věci, listiny a další doklady týkající se konkursní podstaty úpadce společnosti D., s. r. o., T., T. Z toho je třeba dovodit úmyslné zavinění na straně obviněného ve formě eventuálního úmyslu [§4 písm. a) tr. zák.], neboť věděl, že uvedené nové správkyni konkursní podstaty má ve smyslu §8 odst. 6, poslední věta, ZKV dát k dispozici všechny doklady, tyto jí nepředal, a byl přitom přinejmenším srozuměn s tím, že tím jednak hrubě ztěžuje výkon funkce nové správkyně konkursní podstaty JUDr. J. V. – B. a současně tím ohrožuje úplné a správné zjištění majetku úpadce společnosti D., s. r. o., T., T., patřícího do konkursní podstaty a v konečné fázi i jeho případné zpeněžení, neboť hrozilo, že nebude zjištěn jeho celkový rozsah a že proto nebudou všechny jeho součásti zpeněženy. Z těchto důvodů neshledal Nejvyšší soud námitky obviněného Ing. M. Š. uvedené v jeho dovolání důvodnými.
Pokud státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla zrušit napadené rozhodnutí z důvodu, že ze skutkové věty výroku o vině nevyplývá následek jednání obviněného, pak je nutno uvést, že toto je již nad rámec dovolání, neboť dovolatel žádnou byť i jen podobnou námitku nevznesl. Navíc následek ve formě, že nebude zjištěn celkový rozsah majetku úpadce společnosti D., s. r. o., T., T., patřící do konkursní podstaty, a že nebudou všechny jeho součásti zpeněženy, vyplývá dostatečně ze skutkové věty ve spojení s odůvodněním obou rozhodnutí a s právní větou uvedenou v napadaném rozhodnutí (srov. zejména č. l. 1 a 2 rozsudku soudu prvního stupně a str. 5 až 7 rozsudku odvolacího soudu). Nakonec sám obviněný ničeho v tomto směru v dovolání nenamítal.
Obdobně je tomu i v případě dalšího státní zástupkyní namítaného pochybení ohledně možnosti posouzení předmětného trestného činu jako dílčího útoku pokračujícího trestného činu. K tomuto se navíc vyjádřil dostatečně přesně i odvolací soud na straně 7 svého rozsudku, když konstatoval, že v daném případě se jedná o dva samostatné trestné činy a nejedná se o pokračování v trestném činu podle §89 odst. 3 tr. zák., vzhledem k odlišnému předmětu útoku. Nejvyšší soud se s tímto závěrem odvolacího soudu ztotožňuje, přičemž považuje za nutné k tomu dodat, že o pokračování se nejedná především vzhledem k chybějícímu jednotnému záměru, který zde musí být již u prvního útoku (srov. č. 3/1972, č. 29/1977-I. a č. 42/1979-III. Sb. rozh. tr.). Pokud jde o tento společný záměr, jako subjektivní znak pokračování v trestném činu, Nejvyšší soud k tomu zdůrazňuje, že se musí jednat o projev vůle pachatele už u prvního útoku, poněvadž jediný trestný čin musí vyplývat z jediné vůle pachatele. Takový společný záměr nepředávat i v dalších věcech v případech, kdy bude zbaven funkce správce konkursní podstaty, příslušné doklady vztahující se ke konkursní podstatě úpadce, nebyl u obviněného prokázán, neboť u tohoto typu trestné činnosti, je její páchání závislé nikoli na rozhodnutí samotného pachatele pokračovat v dalších obdobných útocích, ale je třeba vždy dalšího rozhodnutí soudu o zbavení obviněného funkce správce konkursní podstaty, což je však okolnost nezávislá na vůli obviněného.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvedla ve svém vyjádření jako další důvod jí navrhovaného zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí nesprávné zjištění doby, po kterou měl být předmětný trestný čin páchán, a požadovala její prodloužení. K takovému postupu, i v případě, že by takové rozšíření doby spáchání skutku přicházelo v úvahu, není Nejvyšší soud oprávněn, neboť je vázán zásadou zákazu reformationis in peius (tj. zákaz změny rozhodnutí k horšímu), a proto nemohl učinit jen na podkladě dovolání obviněného (nejvyšší státní zástupce dovolání nepodal) takové rozhodnutí, jehož důsledkem by bylo prodloužení doby páchání skutku a tím i trestného činu obviněným, neboť takové rozhodnutí by bylo zcela zjevně v neprospěch dovolatele a tím i v rozporu s ustanovením §265p odst. 1 a případně i §265s odst. 2 tr. řádu.
Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 8. 2005, sp. zn. 6 To 221/2005, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 5 T 131/2003, nevykazují takové vady, pro které by je bylo nutno z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny otázky a skutečnosti rozhodné z hlediska skutkových zjištění a s jeho skutkovými závěry se pak v zásadě ztotožnil i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí nalézacího soudu k odvolání obviněného doplnil dokazování, napadený rozsudek zrušil a znovu rozhodl tak, jak je shora uvedeno. Současně se odvolací soud bez pochybností a logicky vypořádal se všemi pro uvedený dovolací důvod relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení. V té souvislosti je pak nutno zdůraznit, že námitky uvedené obviněným v dovolání jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v tomto směru v rámci řízení před soudem druhého stupně.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, a s tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že v případě dovolání obviněného Ing. M. Š. jde o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť v zásadě jen opakuje námitky uplatňované obviněným již v řízení před soudem druhého stupně, se kterými se tento soud již dostatečně a správně vypořádal, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. května 2006
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.