ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.59.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 59/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. ledna 2006 o dovolání podaném obviněným V. Č., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 6 To 310/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 1 T 183/99, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 1 T 183/99, byli obvinění V. Č. a A. D. uznáni vinnými trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. a podle téhož ustanovení jim byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle 58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud druhého stupně usnesením ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 6 To 310/2005, rozhodl podle §256 tr. ř. o zamítnutí odvolání obou obviněných.
Shora citované usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Chomutově napadl ve všech výrocích obviněný V. Č. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle názoru dovolatele skutek popsaný v odsuzujícím rozsudku neobsahuje zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podle §148 odst. 1 tr. zák. Soudy obou stupňů vycházely ze společného úmyslu obviněných dosáhnout neoprávněné výplaty nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, který však v jeho případě nemůže zdůvodnit použitou právní kvalifikaci podle §148 odst. 1 tr. zák. Ve vztahu k dovolateli se skutková zjištění omezila toliko na fakt, že vyhotovil daňové doklady, přestože věděl, že k uskutečnění zdanitelného plnění nedošlo, a tyto doklady předal spoluobviněné. Vyhotovení neveřejných listin určitého obsahu a jejich předání další osobě přitom nevykazuje znaky žádného trestného činu. Z tohoto faktu nelze automaticky dovozovat zkrácení daně nebo předpokládat, že dojde též k nadměrnému odpočtu daně. Odsuzující rozsudek se přitom nijak nezabývá skutkovými okolnostmi společného jednání obviněných, ale poukazuje pouze na jejich společný úmysl.
Zjištěné jednání tak nemohlo naplnit ani znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu podle §148 odst. 2 tr. zák., neboť obviněný nemohl předpokládat, že na podkladě jím vyhotovených dokladů bude spoluobviněná uplatňovat nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty. Ustanovení §148 odst. 1 tr. zák. postihuje zkrácení daně či jiné zákonné povinné platby, tedy jednání, jímž se snižuje jinak významný daňový základ. Ve vztahu k dovolateli však rozsudek o takových skutkových okolnostech nevypovídá. K uplatnění nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty nepostačuje prokázání vyhotovení vadné faktury, ale je třeba znát daňové souvislosti evidence účetní jednotky. V takové situaci totiž připadá v úvahu několik alternativ počínání účetní jednotky a není vždy jisté, že k uplatnění odpočtu skutečně dojde. Přestože odsuzující rozsudek neoznačuje formu trestné součinnosti obviněných, konstatuje jejich společný úmysl. Počínání spoluobviněné se přitom nijak nevztahuje k dovolateli a nesouviselo s jeho aktivitou. Obviněný nemohl mít přesné informace o tom, jaké účetní výsledky účetní jednotka bude vykazovat. Je proto nepřijatelný závěr, že již samotným pojetím úmyslu dovolatelem a vyhotovením faktury došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §148 odst. 1 tr. zák. V další části dovolacích námitek obviněný poukázal na vady trestního řízení předcházející vydání napadeného rozhodnutí, zejména v souvislosti s postupem soudů po zrušení původního zprošťujícího rozsudku odvolacím soudem. Obě skutkové podstaty trestného činu přitom vyžadují odlišnou obhajobu obviněného. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil obě napadená rozhodnutí a aby rozsudkem rozhodl o zproštění obviněného obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání a uvedl, že správnosti rozsudku nebrání, že soud prvního stupně v právní větě odsuzujícího rozsudku nevyjádřil formu trestné součinnosti obou obviněných. Postačuje, že spolupachatelství obviněných vyplývá z popisu skutku. Proto není možno podíl dovolatele izolovat a označovat jej za beztrestný. Za důvodnou označil státní zástupce námitku, že skutková věta rozsudku soudu prvního stupně nepopisuje znaky trestného činu, pro který byl obviněný odsouzen. Trestné jednání popsané ve výroku rozsudku bylo právní teorií i praxí v době před 1. 1. 1998 kvalifikováno jako trestný čin zkrácení, daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1 tr. zák. Pochybení v uvedení odstavce §148 tr. zák. však nemohlo mít na právní postavení obviněného vliv, proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl a souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Z hlediska naplnění podmínek přípustnosti dovolání uvedených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§265e odst. 1 tr. ř.) a obsahuje náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, označené jako důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předpokladem jeho uplatnění je námitka nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti. Nejvyšší soud se vzhledem k zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu, jakož i ostatních důvodů dovolání, nemohl zabývat tou částí námitek, v níž obviněný vytýkal vady trestního řízení, k nimž mělo dojít zejména po zrušení původního zrušujícího rozhodnutí odvolacím soudem a v průběhu následného doplnění dokazování. Tento postup nelze zpochybnit s odkazem na žádný z dovolacích důvodů. Dovolatel však uplatnil také dvě zásadní námitky k aplikaci hmotného práva, kterými z obsahového hlediska naplnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud se jimi proto zabýval z věcného hlediska. První námitkou byl zpochybněn závěr o spáchání trestného činu ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., neboť soudy vycházely pouze ze společného úmyslu obviněných a ve vztahu k dovolateli dále jen z faktu, že vyhotovil vadné, resp. fiktivní daňové doklady, a tyto předal spoluobviněné. Druhý okruh námitek se týkal právního posouzení skutku podle ustanovení §148 odst. 1 tr. zák., přestože jednání obviněného nespočívalo ve zkrácení daně či jiné povinné platby a nebyl informován o následném uplatnění nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty spoluobviněnou.
Na tomto místě je vhodné předeslat, že Nejvyšší soud námitky obviněného odmítl, přestože závěry soudů obou stupňů týkající se právní kvalifikace skutku nebylo možno beze zbytku akceptovat. Jak však vyplývá z následujících úvah, pochybení soudů v aplikaci hmotného práva nemělo vliv na správnost právního posouzení jednání obviněného podle trestního zákona.
Jako první dovolací soud posoudil, zda skutkový stav věci zahrnuje okolnosti, ze kterých lze usuzovat na spáchání předmětného skutku společným jednáním spoluobviněných ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. Podle tohoto ustanovení v případě, že byl trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každý ze spolupachatelů, jakoby trestný čin spáchal sám. Právní teorie i praxe (srov. např. rozhodnutí publikovaná pod č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.) přitom vycházejí z názoru, že o společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů uskuteční svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jestliže každý ze spolupachatelů jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem pomyslného řetězce, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězce, směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně. Úmysl při spolupachatelství musí směřovat ke spáchání trestného činu společným jednáním. Tím se odlišuje spolupachatelství od souběžného pachatelství několika osob, při kterém každá z nich odpovídá výhradně za následek jejím jednáním způsobený. K naplnění pojmu spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. tedy není třeba, aby se všichni spolupachatelé účastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, které je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů.
Spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. není znakem skutkové podstaty trestného činu, jde toliko o formu trestné součinnosti, kterou zákon sankcionuje stejným způsobem jako činnost jediného pachatele trestného činu. Není tedy okolností, která by měla vliv na trestnost jednání ani jeho právní kvalifikaci. Proto podle závěrů právní teorie i praxe není nutné, aby okolnost, že se obviněný činu dopustil jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák., byla výslovně uvedena v tzv. právní větě výroku odsuzujícího rozsudku. Postačí, že z popisu skutkových okolností tento fakt vyplývá. Nesprávným právním posouzením skutku tedy není, jestliže ve výroku o vině není uvedeno, že obviněný spáchal trestný čin ve spolupachatelství nebo jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. Na rozdíl od přípravy k trestnému činu (§7 tr. zák.), pokusu trestného činu (§8 tr. zák.) nebo organizátorství, návodu a pomoci (§10 tr. zák.), které trestní zákon výslovně označuje za zvláštní formy trestného činu (§89 odst. 1 tr. zák.), spolupachatelství tuto povahu nemá a žádné zákonné ustanovení nevyžaduje, aby bylo vyjádřeno ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku výslovným právním závěrem o tom, že obviněný spáchal trestný čin jako spolupachatel (srov. Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 5/2004 str. 152).
Uvedenou námitkou dovolatele se zabýval již soud druhého stupně (viz str. 9 usnesení). Přestože v odůvodnění odsuzujícího rozsudku není konstatováno, že se obvinění dopustili protiprávního jednání jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák., bylo podle názoru odvolacího soudu z výroku rozsudku zřejmé, že tuto formu trestné činnosti soud prvního stupně aplikoval, když ve skutkové větě je uvedeno, že se oba obvinění trestné činnosti dopustili společně v úmyslu dosáhnout neoprávněné výplaty nadměrného odpočtu daně. Bylo nepochybné, že úmysl obou obviněných směřoval ke spáchání trestné činnosti společným jednáním. Padělání faktur a jejich následné zaúčtování s vyplacením nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty odvolací soud považoval za konkrétní články řetězu, bez kterých by nedošlo k přímému vykonání trestného činu. Konání obou obviněných bylo přímou součástí jednoho jednání, byť se každý z nich na činnosti podílel jiným způsobem. Proto soud druhého stupně uzavřel, že jednání obou obviněných zcela jednoznačně naplňuje znaky spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
S těmito úvahami se ztotožnil i soud dovolací. Podle výroku rozsudku soudu prvního stupně se obviněný protiprávního jednání dopustil s obviněnou A. D. tím, že „oba společně v úmyslu dosáhnout neoprávněné výplaty nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty nejprve obviněný V. Č. v přesně nezjištěnou dobu v březnu 1996, v K., okres Ch., vyhotovil daňové doklady o dodání nábytku v ceně celkem 243.660,- Kč včetně daně z přidané hodnoty, přestože věděl, že k uskutečnění takového plnění nedošlo, neboť sám ani takové zboží nenabyl, a tyto daňové doklady předal obviněné A. Š., nyní D., která na základě těchto dokladů, ač žádné zboží od obviněného Č. neobdržela, uplatnila neoprávněně u F. ú. v K. za zdaňovací období 1. čtvrtletí 1996 dne 30. 3. 1996 nárok na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty, který vykázala v částce 56.784,- Kč, který jí byl vyplacen a v této výši oba obvinění způsobili škodu.“ Tomuto skutku lze vytknout stručnost popisu jednotlivých okolností týkajících se subjektivní stránky jednání obou obviněných a jejich vědomosti o počínání druhého z nich. Zavinění činu je navíc vyjádřeno použitím právních pojmů (srov. „v úmyslu…“) na místě, kde by bylo vhodné vnitřní psychický vztah k činu popsat skutkově. Přesto je z konkrétního popsaného jednání ve výroku rozsudku soudu prvního stupně dostatečně patrno, že jednotlivé činnosti obou obviněných tvořily články pomyslného řetězce. Je evidentní, že obvinění byli vedeni vůlí dopustit se trestného činu společným jednáním a společným úmyslem směřovali k dokonání trestného činu, tedy k uplatnění nároku na vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Ve svém celku pak jednání obou obviněných naplnilo skutkovou podstatu podle §148 odst. 1 tr. zák. (viz níže). Přestože jednání každého z obviněných samo o sobě znaky trestného činu nenaplňovalo, v souhrnu jednání obou objekt chráněný tímto ustanovením trestního zákona porušilo. Proto je třeba odmítnout jako neopodstatněné námitky dovolatele, kterými vyvracel, že se jednání dopustil společně se spoluobviněnou ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. a podle kterých jeho konkrétní počínání zjištěné soudy ke spáchání trestného činu nepostačovalo.
Nejvyšší soud se dále zabýval tou námitkou dovolatele, jíž zpochybnil právní kvalifikaci jeho jednání podle ustanovení §148 odst. 1 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Nejvyšší soud shledal, že okresní soud pochybil, když aplikoval §16 odst. 1 tr. zák. a to v podstatě dvěma směry. Jednak je nová právní úprava pro obviněného nepříznivější, jednak by bylo nutné při respektování nového znění ustanovení §148 tr. zák., které bylo zavedeno novelou trestního zákona provedenou zákonem č. 253/1997 Sb., ve vztahu ke zjištěnému skutku kvalifikovat jej podle odstavce 2 citovaného ustanovení. Toto pochybení v hmotně právním posouzení však ve svém důsledku na postavení obvinění nemělo vliv, neboť skutek odpovídá jeho právní kvalifikaci jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1997.
Podle §16 odst. 1 tr. zák. se trestnost činu zásadně posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější. Přitom se užije ve všech směrech buď jen práva platného v době činu, anebo jen práva pozdějšího (srov. č. 32/1951 a č. 11/1991 Sb. rozh. tr.). Platí tedy zásada, že dřívějšího nebo nového zákona je třeba užít jako celku. Není proto možný postup, kterým by byla trestná činnost posuzována částečně podle zákona účinného v době spáchání činu (např. výběr skutkové podstaty trestného činu ve zvláštní části trestního zákona) a částečně podle zákona pozdějšího (např. v podobě zohlednění zvýšení hranice jednotlivých kategorií škod novelou zákona).
Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném v době spáchání žalovaného jednání, se dopustil, kdo ve větším rozsahu zkrátil daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou jim podobnou dávku. Zkrácení daně (či poplatku nebo podobné dávky) zpravidla spočívalo v jakémkoliv jednání trestně odpovědného pachatele, v důsledku kterého mu byla jako poplatníkovi vyměřena nižší dávka, například daň, nebo k vyměření této dávky vůbec nedošlo. Teprve novelou provedenou zákonem č. 253/1997 Sb. byl do trestního zákona s účinností od 1. 1. 1998 doplněn stávající druhý odstavec §148 tr. zák., podle kterého bude stejně potrestán, kdo vyláká výhodu na některé z povinných plateb uvedených v odstavci 1. (Současně došlo ke změně názvu tohoto trestného činu – „Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby“.)
V souvislosti s posouzením jednání dovolatele je vhodné citovat závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 1997, sp. zn. 1 Tzn 20/96, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9/1997 pod č. 45, který obsahuje výklad ustanovení §148 odst. 1 tr. zák. v době předcházející novele trestního zákona provedené zákonem č. 253/1997 Sb. V judikátu Nejvyšší soud vyslovil závěr, že jestliže podnikatelskou činností pachatele vznikla zákonná povinnost platit, resp. přiznat daň, avšak on nepravdivými nebo zkreslenými údaji daňové řízení ovlivnil tak, že zkrátil daň, popř. dosáhl toho, aby mu byla vyplacena částka za nadměrný odpočet daně, např. předstíráním nákupu většího množství zboží, než které odpovídalo skutečnosti, nebo provedl služby ve větším rozsahu, jde o jednání, které má znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky. Za zkrácení daně obecně bylo považováno i vylákání (daňové, celní apod.) výhody. Jako příklad soud v judikátu uvedl uplatnění nároku plátce daně z přidané hodnoty na odpočet této daně. Celková výše daně z přidané hodnoty se totiž uplatněním odpočtu daně bezprostředně mění a podvodně uplatněný nárok na odpočet daně z přidané hodnoty byl proto v soudní praxi považován za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle tehdy platné právní úpravy, tedy podle §148 odst. 1 tr. zák.
Před účinností nové právní úpravy tedy bylo podle ustálené praxe soudů za zkrácení daně považováno vylákání daňové výhody, tedy jednání, které je aktuálně explicitně zákonem prohlášeno za trestné druhým odstavcem §148 tr. zák. I v době po 1. 1. 1998 však lze nadále považovat za správnou do té doby existující praxi, podle níž byly skutky spočívající ve vylákání výhody na dani kvalifikovány jako zkrácení daně ve smyslu §148 odst. 1 tr. zák. To vyplývá i z důvodové zprávy k zákonu č. 253/1997 Sb., která na tuto praxi poukázala a zdůraznila, že doplnění zákona směřovalo k odstranění pochybností o právní kvalifikaci v případech, kdy pachatel nezkracuje své plnění vůči státu, ale naopak od státu daňovou výhodu v podobě peněžní výplaty uvedením nepravdivých tvrzení vyžaduje.
Na rozdíl od trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák. v platném znění se u vylákání výhody na povinných platbách podle §148 odst. 2 tr. zák. (např. uplatněním nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty) výslovně nevyžaduje, aby se tak stalo ve větším rozsahu (nyní nejméně 50.000,- Kč). Za předpokladu, že výhodu na povinných platbách lze vyjádřit finančně, mohla by být skutková podstata trestného činu podle §148 odst. 2 tr. zák. formálně naplněna vylákáním uvedené výhody v jakékoliv výši (srov. č. 3/2004 Sb. rozh. tr.). Z hlediska obviněného a možností jeho obhajoby je proto příznivější, pokud je jeho počínání posuzováno z hledisek rozhodných pro naplnění skutkové podstaty podle §148 odst. 1 tr. zák. ve znění před novelou z roku 1997, neboť v rámci těchto hledisek je nutné hodnotit také rozsah porušení předmětu ochrany tohoto ustanovení trestního zákona (zkrácení platby). Minimální rozsah ve výši 50.000,- Kč požadovaný k naplnění skutkové podstaty uvedené v tomto odstavci pak vzhledem k zásadě zákazu dvojího přičítání téže skutečnosti nelze klást obviněnému k tíži v rámci úvah o tzv. přitěžujících okolnostech (srov. §34 tr. zák.). Tento fakt při respektování rozsahu trestné činnosti z hlediska úvah o výši trestu znamená nutnost mírnějšího postihu jednání podle předchozí právní úpravy §148 odst. 1 tr. zák.
Jak vyplývá ze shora citovaného výroku okresního soudu, obviněný se dopustil inkriminovaného jednání v březnu 1996 a nárok na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty byl jeho spolupachatelkou uplatněn dne 30. 3. 1996. Bylo již uvedeno, že nic nebránilo kvalifikovat společné jednání obviněných jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné platby podle §148 odst. 1 tr. zák. Současně dospěl Nejvyšší soud k závěru, že skutek popsaný ve výrokové části rozsudku tuto skutkovou podstatu naplnil. Obvinění totiž oba společně v úmyslu dosáhnout neoprávněné výplaty nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty vykonali činnosti, které ve svém celku umožnily uplatnění neoprávněného nároku na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty a způsobily následek předvídaný v §148 odst. 1 tr. zák. Toto jednání bezpochyby bylo svou podstatou zkrácením daně a existence speciálního ustanovení (§148 odst. 2 tr. zák.) pro tento případ zavedeného pozdější právní úpravou na tomto faktu nemůže nic změnit. Soudy proto správně kvalifikovaly skutek podle ustanovení odstavce 1 trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky §148 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1997, avšak nesprávně označily znění trestního zákona podle nové právní úpravy. Tohoto pochybení se dopustily na pokladě vadné aplikace ustanovení §16 odst. 1 tr. zák., kdy vycházely pouze z dílčí změny provedené novelou zákona č. 265/2001 Sb.
Pokud by soudy správně aplikovaly trestní zákon ve znění zákona č. 265/2001 Sb. jako celek, musely by žalované jednání kvalifikovat podle §148 odst. 2 tr. zák. K jednání však došlo v době předcházející účinnosti zákona č. 253/1997 Sb., tedy v době, kdy nebyl součástí trestního zákona stávající druhý odstavec §148 tr. zák. Existence nové právní úpravy tohoto odstavce však není pro obviněného příznivější (srov. „stejně bude potrestán“), naopak by mohla vyznít v jeho neprospěch, neboť nevyžaduje naplnění znaku „ve větším rozsahu“. Napadené rozhodnutí, resp. jemu předcházející řízení (rozsudek soudu prvního stupně), tedy podle názoru Nejvyššího soudu je zatíženo vadou, spočívající v použití zákona č. 265/2001 Sb. Toto pochybení tedy formálně naplnilo uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
Jako další bylo třeba posoudit otázku, jaký vliv na postavení obviněného mělo vytčené pochybení, resp. jaký vliv by mohla mít jeho náprava v dovolacím řízení. Z tohoto pohledu nejvýznamnější je skutečnost, že jednání obviněného bylo kvalifikováno jako trestný čin zkrácení daně, poplatku nebo podobné povinné platby (správně …podobné dávky) podle §148 odst. 1 tr. zák., tedy soudy správně označily paragrafové znění ustanovení zákona ve znění platném v době spáchání činu. Podle názoru Nejvyššího soudu užití trestního zákona v nesprávném znění v daném případě nemělo sebemenší vliv na konečný výsledek trestního řízení z hlediska výroku o vině. Z důvodu totožné sankce stanovené v obou právních úpravách §148 tr. zák. nemohla být ovlivněna ani výše ukládaného trestu. Projednání dovolání by proto nemohlo nijak příznivě ovlivnit postavení obviněného. Jak již bylo uvedeno nová právní úprava není pro obviněného příznivější ani stejná, ale naopak vyznívá v jeho neprospěch. Současně je zřejmé, že otázka, která byla z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, neboť problematika časové působnosti zákona a aplikace jednotlivých ustanovení §148 tr. zák. není předmětem rozporů v dosavadní soudní praxi. Nejvyšší soud proto rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. o odmítnutí podaného dovolání a za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. ledna 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová