ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.73.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 73/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. ledna 2006 o dovolání, které podala obviněná Ing. D. M., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. 4 To 186/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 3 T 149/2003, takto:
Z podnětu dovolání obviněné Ing. D. M. se podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušuje usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. 4 To 186/2005, a rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 3 T 149/2003.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušené usnesení a rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Okresnímu soudu v Mostě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněná Ing. D. M. byla rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 3 T 149/2003, uznána vinnou trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustila jednáním popsaným pod bodem 1. ve výroku o vině tohoto rozsudku, tedy tím, že v době od 9. 4. 1994 do 6. 3. 2003 v M., J. M., ve svém bytě přechovávala neregistrovaný, střelbyschopný šestiranný revolver typu B., ač není držitelkou zbrojního průkazu.
Současně byla obviněná Ing. D. M. uznána vinnou trestným činem porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle §124 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustila jednáním popsaným pod bodem 2. ve výroku o vině téhož rozsudku, tedy tím, že dne 6. 3. 2003 v M. na poště odevzdala k poštovní přepravě na adresu L. M., C., K. W., F., zásilku, do níž vložila střelbyschopný neregistrovaný šestiranný revolver typu B., přestože k vývozu této zbraně do zahraničí neměla povolení ve formě zbrojního průvodního listu k vývozu ve smyslu §44 zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu.
Za to byl obviněné Ing. D. M. uložen podle §124 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §53 odst. 2 písm. a) tr. zák. úhrnný peněžitý trest ve výměře 5 000 Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. byl obviněné stanoven pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl tento peněžitý trest vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 týdny. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl potom obviněné uložen trest propadnutí věci, a to šestiranného revolveru typu B.
Citovaný rozsudek Okresního soudu v Mostě napadla obviněná Ing. D. M. odvoláním, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. 4 To 186/2005, podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné. Opis usnesení odvolacího soudu byl obviněné Ing. D. M. doručen dne 28. 7. 2005, jejímu obhájci dne 26. 7. 2005 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 25. 7. 2005.
Dne 27. 9. 2005 obviněná Ing. D. M. napadla prostřednictvím svého obhájce usnesení odvolacího soudu dovoláním, které dne 23. 11. 2005 doplnila a které opřela o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Naplnění prvního z nich shledává obviněná v tom, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily její jednání. Ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je podle názoru obviněné její trestní odpovědnost vyvozována výlučně z toho, že je vlastníkem nemovitosti, v níž se nacházel předmětný revolver, aniž by se soudy zabývaly dalšími okolnostmi relevantními pro právní posouzení. Přitom podle obviněné bylo prokázáno, že zbraň se nacházela v samostatném bytě, který neužívala, neboť ho užívali rodiče obviněné až do jejich smrti a poté její syn L. M. až do jeho odchodu do U. Jak dále obviněná dovozuje, revolver neměla nikdy ve své faktické moci s výjimkou nevědomého uložení igelitové tašky, v níž se nacházel, do poštovní zásilky, a nevěděla o místě uložení této zbraně ani s ním nebyla srozuměna. Trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 tr. zák. je úmyslným trestným činem, přičemž však podle názoru obviněné nebyly zjištěny žádné skutečnosti svědčící o tom, že by ho spáchala, byť v nepřímém úmyslu.
Obdobně obviněná Ing. D. M. nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů ohledně jednání popsaného pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Podle obviněné se soudy především nezabývaly otázkou, zda vývoz měl být trvalý nebo jen dočasný, přičemž pokud nedošlo k žádnému vývozu zbraně, nemohl být ani dokonán trestný čin. Obviněná rovněž trvá na svém stanovisku, které uváděla již v průběhu dřívějšího řízení a podle něhož vložila igelitovou tašku i obsahem do krabice zásilky na základě telefonického požadavku svého syna, který se dožadoval zaslání osobních dokladů a písemností, přičemž zcela zřejmě vzala jinou tašku, než jakou měl syn na mysli. Obviněná přitom neměla jakýkoli důvod zjišťovat obsah tašky, měla však obecné znalosti o bezpečnostních opatřeních, bylo jí známo, že zásilky jsou zkoumány za pomoci rentgenu a byla by naprosto naivní, kdyby předpokládala doručení revolveru do U. Pokud jde o sdělení, které zaslala Celnímu úřadu v P. (správně mělo být v P.) a z něhož soudy obou stupňů dovozovaly její trestní odpovědnost, obviněná tvrdí, že je sepsal její syn L. M., zaslal jí ho prostřednictvím e-mailu a ona ho jen podepsala.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, obviněná Ing. D. M. považuje za předpoklad k uložení trestu propadnutí věci, aby věc náležela pachateli. To však údajně nebylo v její trestní věci prokázáno, neboť soudy obou stupňů se nezabývaly otázkou, jak nabyla předmětnou zbraň. Podle obviněné měl revolver ve svém držení a pravděpodobně i ve vlastnictví její otec K. K., který zemřel. V dědickém řízení pak byla usnesením Okresního soudu v Mostě ze dne 9. 1. 1995, sp. zn. D 464/94, schválena dohoda o vypořádání dědictví po zemřelém otci obviněné, kterou jí však nebylo potvrzeno nabytí zbraně. Následně se proto mělo, jak uvádí obviněná, postupovat ve smyslu §175x občanského soudního řádu, tedy mělo být rozhodnuto o dalším majetku zůstavitele. Podle obviněné její otec měl dvě dcery, tudíž nelze jednoznačně konstatovat, která z nich se stala vlastníkem zděděné zbraně.
Obviněná Ing. D. M. závěrem svého dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem a případně i předcházející rozsudek Okresního soudu v Mostě a aby přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, případně Okresnímu soudu v Mostě, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněné Ing. D. M. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru obviněná s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zčásti namítá vadné hodnocení důkazů, čímž fakticky napadá skutková zjištění učiněná soudem. Nejvyšší soud je však vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, tudíž jejich údajná nesprávnost nemůže být důvodem dovolání podle §265b odst. 1 tr. řádu. Pokud jde o další námitky, které odpovídají tomuto dovolacímu důvodu, má státní zástupce za to, že ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je dovolání opodstatněné. Z provedených důkazů podle názoru státního zástupce vyplývá, že předmětný revolver se nacházel v bytě, který obviněná neužívala, přičemž z pouhého vlastnictví domu s tímto bytem nelze dovodit naplnění znaku spočívajícího v přechovávání zbraně. Jak dále uvádí státní zástupce, ke zjištění, zda byl dům obviněné kolaudován jako jednobytový, když v takovém případě by se skutečně jednalo o byt obviněné, však dokazování nebylo prováděno. Státní zástupce se proto domnívá, že tvrzení obsažené ve skutkové větě, podle něhož obviněná přechovávala zbraň ve svém bytě, je v rozporu se skutkovými zjištěními a nemá v nich oporu.
K další části dovolací argumentace obviněné Ing. D. M. týkající se jednání popsaného pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně státní zástupce uvádí, že tyto námitky jsou zjevně neopodstatněné. Podle názoru státního zástupce byl skutek dokonán již předáním zásilky k poštovní přepravě, protože bylo zřejmé, že se nemůže jednat o krátkodobý vývoz s úmyslem zpětného návratu, neboť návrat zbraně by záležel na okolnostech, které obviněná nebyla schopna ovlivnit.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, státní zástupce se ztotožňuje s názorem obviněné Ing. D. M., přičemž obhájce předložil v průběhu řízení usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 9. 1. 1995, sp. zn. D 464/2004, vydané v řízení o dědictví, kterým však nebyl proveden důkaz. Podle státního zástupce není zřejmé, zda předmětná zbraň byla v majetku obviněné, tudíž rozhodnutí napadené dovoláním je v rozporu s ustanovením §55 odst. 2 tr. zák.
Státní zástupce proto závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem v části, v níž bylo zamítnuto odvolání obviněné ohledně bodu 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a ohledně výroku o trestu, dále aby zrušil předcházející rozsudek Okresního soudu v Mostě ve výroku o vině pod bodem 1. a ve výroku o trestu, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tato rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Okresnímu soudu v Mostě věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podala obviněná Ing. D. M. jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinila tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu) a dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu].
Ve vztahu k dodržení stanovených náležitostí dovolání (§265f odst. 1 tr. řádu) je nutné konstatovat, že podání obviněné ze dne 27. 9. 2005 neobsahuje všechny obsahové náležitosti dovolání, zejména když v něm obviněná Ing. D. M. neuvádí žádný důvod dovolání, který je v obecném smyslu možné měnit, a tedy i vůbec poprvé vymezit, pouze po dobu trvání lhůty k podání dovolání (§265f odst. 2 tr. řádu). Protože však v rámci dovolacího řízení před soudem prvního stupně nebyl dodržen postup podle §265h odst. 1 tr. řádu, nemohl Nejvyšší soud odmítnout dovolání podle §265i odst. 1 písm. d) tr. řádu pro nesplnění náležitostí obsahu dovolání a vycházel z argumentace a tvrzení obviněné uvedených v doplnění dovolání ze dne 23. 11. 2005, byť k němu došlo až po uplynutí lhůty k podání dovolání.
Pokud jde o dovolací důvody, obviněná Ing. D. M. opírá jejich existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a dále o ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, podle něhož byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 a 4 tr. řádu následně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, a to v rozsahu odpovídajícím uplatněným dovolacím námitkám, jakož i řízení předcházející napadenému rozhodnutí. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněné je částečně důvodné.
V rámci svých námitek opírajících se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněná Ing. D. M. především uvádí, že podle jejího mínění soudy obou stupňů dovozovaly její trestní odpovědnost výlučně z jejího vlastnického vztahu k nemovitosti, v níž se předmětná zbraň nacházela. Samostatný byt, kde byl původně revolver umístěn, však obviněná údajně neužívala, tudíž nevěděla o tom, že se zde revolver nachází. Obviněná rovněž tvrdí, že zbraň vložila do zásilky omylem, když na základě požadavku svého syna chtěla do krabice vložit igelitovou tašku s jeho doklady a písemnostmi, přičemž by ani vzhledem k bezpečnostním opatřením nebyla tak naivní, aby zbraň zasílala poštou. Pokud jde o sdělení adresované Celnímu úřadu v P., toto vyjádření jí zaslal syn a obviněná je jenom podepsala a odeslala. Existenci dovolacího důvodu tedy v uvedených směrech obviněná shledává v tom, že soudy nižších stupňů dospěly k chybným skutkovým zjištěním, a to především z důvodu údajného nesprávného hodnocení provedených důkazů. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tak obviněná dovozuje ve zmíněném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale z jiných (a pro obviněnou příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů, resp. popírá část jejich skutkových zjištění.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (odlišné, neúplné apod.) skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání nelze pokládat za další odvolání, ale jde o mimořádný opravný prostředek určený k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti, popřípadě úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět, resp. doplňovat dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. správnost provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnila obviněná Ing. D. M., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněná Ing. D. M. namítala nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozovala ve zmíněném rozsahu z odlišné verze skutkového stavu, resp. z odlišného hodnocení důkazů, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněná neuplatnila.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněné Ing. D. M. to pak znamená, že pro dovolací soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněná dopustila jednání tak, jak je popsáno především ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, případně dále rozvedeno v odůvodněních rozhodnutí soudů obou stupňů. Podle nich obviněná zjednodušeně řečeno věděla, že v bytě, který užívali její rodiče a po jejich smrti její syn L. M. (nyní dlouhodobě žijící v U.) a který se nachází v domě ve vlastnictví obviněné, byl umístěn revolver, jenž byl původně v majetku jejího otce (skutek popsaný pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně). Stejně tak je pro dovolací soud závazné další skutkové zjištění, podle něhož obviněná odevzdala k poštovní přepravě na adresu svého syna v U. zásilku, do které vědomě vložila výše uvedenou střelnou zbraň a odeslala ji, aniž by měla k vývozu této zbraně povolení ve formě požadovaného zbrojního průvodního listu (skutek popsaný od bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně). Zmíněné dovolací námitky obviněné, které se týkají těchto rozhodných skutkových zjištění a zpochybňují správnost provedeného dokazování, jsou tedy mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Pokud jde o dovolací argumentaci, která odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, obviněná Ing. D. M. ve vztahu ke skutku právně posouzenému jako trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. dovozuje, že předmětnou zbraň neměla ve své moci, protože byla v bytě, který obviněná neužívala, tudíž nedošlo k naplnění znaků subjektivní stránky trestného činu.
Jak je zřejmé ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů, předmětný revolver byl původně v majetku otce obviněné K. K., resp. ten ho alespoň přechovával. Po jeho smrti neproběhlo stran této zbraně dědické řízení. Odvolací soud k otázce vlastnictví revolveru zmínil, že obviněná byla jedinou dědičkou majetku svého otce, tedy na ni přešlo i vlastnické právo k této zbrani. Nejvyšší soud však považuje uvedený závěr za předčasný a pochybný. Jednak nebylo zcela zřejmé, zda otec obviněné byl vlastníkem revolveru nebo byl jen jeho držitelem či detentorem, přičemž navíc v dědickém řízení, v jehož rámci se obviněná stala dědičkou majetku zůstavitele – svého otce, nebyla zmíněná zbraň zahrnuta do majetku, který byl předmětem dědění. Ohledně revolveru se proto zřejmě mohlo rozhodovat ve smyslu §175x občanského soudního řádu, pokud by tento revolver byl považován za další majetek zůstavitele – otce obviněné. Na druhé straně se ovšem Nejvyšší soud ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož ke spáchání trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. není podstatné, zda měl jeho pachatel vlastnické právo k určité střelné zbrani, ale vyžaduje se, aby (mimo jiné) si jakýmkoli způsobem nelegálně opatřil nebo přechovával střelnou zbraň, třebaže nebyl (nebo ani nemohl být) jejím vlastníkem. Postačí tedy faktické nelegální nakládání se střelnou zbraní nebo její držení bez ohledu na to, kdo je jejím vlastníkem.
Protože v posuzované věci nebylo učiněno žádné rozhodnutí o nabytí předmětného revolveru do vlastnictví obviněné Ing. D. M. (např. děděním), pro trestně právní kvalifikaci jejího jednání bylo nutné hodnotit především otázku, kdo vykonával faktickou moc nad tímto revolverem. Z rozhodných skutkových závěrů vyplývá, že obviněná si byla vědoma existence této zbraně i jejího umístění v bytě, který se nacházel v domě ve vlastnictví obviněné. Přitom uvedený byt původně užívali rodiče obviněné, poté její syn a po jeho odcestování do U. byl byt neužívaný. Pokud jde o předmětný revolver, který měla obviněná bez povolení přechovávat, jedná se bezpochyby o střelnou zbraň ve smyslu zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů, resp. dříve podle zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů. K přechovávání této zbraně tedy bylo třeba příslušného oprávnění podle citovaných zákonů, které obviněná neměla, a po úmrtí otce obviněné K. K. se mělo se zbraní naložit podle §77 odst. 1 zákona č. 288/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, popřípadě podle §66 odst. 1 zákona č. 119/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Obviněná Ing. D. M. přitom napadá nesprávnost právního posouzení subjektivní stránky trestného činu a zpochybňuje závěr o tom, zda jsou rozhodné skutkové okolnosti pokryty jejím zaviněním. V této souvislosti Nejvyšší soud konstatuje, že soudy činné dříve ve věci nevěnovaly dostatečnou pozornost právě otázce zavinění obviněné. Obviněná k tomu připomíná, že zejména v době od 9. 4. 1994, tedy od úmrtí jejího otce K. K., užíval byt, v němž byl předmětný revolver uložen, její syn L. M. Proto i když obviněná věděla o existenci této zbraně v bytě, který se nacházel v domě v jejím vlastnictví, nelze spolehlivě dovodit úmyslné zavinění obviněné z hlediska neoprávněného přechovávání střelné zbraně v době, kdy uvedený byt užíval výlučně syn obviněné L. M. Právě on totiž mohl v této době disponovat s věcmi nacházejícími se v jím užívaném bytě, včetně předmětného revolveru. Obdobně by otázka zavinění měla být jednoznačně vyřešena i ve vztahu k období od odstěhování L. M. do U. do okamžiku, kdy obviněná započala nakládat se zbraní na základě pokynů či požadavků svého syna. Byt byl tehdy neobýván, přičemž obviněná do něj docházela jen občas, což nemusí nutně znamenat alespoň srozumění s faktickým ovládáním věcí zde umístěných. Pokud však obviněná uložila revolver do poštovní zásilky a hodlala ho odeslat prostřednictvím pošty do U., jde o jednání, které již může znamenat úmyslnou nelegální dispozici se střelnou zbraní, k níž obviněná neměla příslušné oprávnění (zbrojní průkaz). V této části by tedy mohlo jít o trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. ve formě opatření či přechovávání střelné zbraně, resp. pokusu o opatření střelné zbraně jinému. Z hlediska úplného posouzení subjektivní stránky uvedeného trestného činu se ovšem soudy obou stupňů náležitě nezabývaly ani tím, zda obviněná věděla o funkčnosti předmětného revolveru, neboť – jak je zřejmé z odborného vyjádření (č. l. 31 trestního spisu) – nelze jednoznačně určit dobu poslední střelby. Přitom podle vyjádření obviněné revolver byl po dlouhou dobu umístěn na zdi bytu jejího zesnulého otce jako ozdoba a obviněná ho považovala za nefunkční. Nejvyšší soud tudíž shledal důvodnými ty dovolací námitky obviněné, jimiž v uvedených směrech zpochybňovala naplnění subjektivní stránky trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák.
K právnímu posouzení skutku popsaného pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněná Ing. D. M. především uvádí (mimo tvrzení nenaplňujících uplatněný dovolací důvod a vycházejících z jiných skutkových zjištění), že v řízení nebylo řešeno, zda vývoz předmětné zbraně měl být dočasný nebo trvalý. Podle názoru Nejvyššího soudu je tato otázka bez významu pro naplnění znaků trestného činu porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle §124 odst. 1 tr. zák., jímž byla obviněná uznána vinnou. Trestní odpovědnost zde totiž může přicházet v úvahu i tehdy, byl-li podstatně ohrožen obecný zájem porušením zákazu nebo omezení takového vývozu zboží, který je jen dočasný. Navíc pokud obviněná vložila předmětný revolver jako dárek do zásilky, kterou odevzdala k poštovní přepravě s tím, aby byly věci v ní vložené bez dalšího odeslány jejímu synovi do U., obviněná nemohla očekávat a vzhledem k motivaci jejího jednání ani zjevně neočekávala návrat zbraně do Č. r. Proto se bezpochyby jednalo o trvalý vývoz ve smyslu §44 zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů. Uvedená námitka obviněné je tedy zjevně neopodstatněná.
Dále obviněná Ing. D. M. zpochybňuje závěr soudů nižších stupňů, pokud skutek popsaný pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, tedy podání zásilky k poštovní přepravě a její zadržení před uskutečněním vývozu předmětné zbraně, posoudily jako dokonaný trestný čin podle §124 odst. 1 tr. zák., ačkoli k vývozu této zbraně nedošlo.
Nejvyšší soud k tomu připomíná, že trestného činu porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle §124 odst. 1 tr. zák. se dopustí mimo jiné ten, kdo podstatně ohrozí obecný zájem tím, že poruší zákaz nebo omezení vývozu zboží. Jeho objektem je zejména ochrana hospodářských a jiných obecných zájmů (kulturních, zdravotnických, bezpečnostních atd.) před ohrožením vyplývajícím z nekontrolovaného pohybu zboží přes státní hranici. Konkrétní pravidla pro vývoz střelných zbraní, zejména pokud jde o doložení potřebné dokumentace, nyní obsahuje již zmíněný zákon č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů. Jak je zřejmé z učiněných skutkových zjištění, zásilka odeslaná obviněnou Ing. D. M. a obsahující předmětný revolver byla zadržena Celním úřadem v P. Na základě zásahu uvedeného státního orgánu tudíž střelná zbraň nebyla vyvezena, neopustila území Č. r., a nedošlo tak k nekontrolovanému pohybu vymezeného zboží přes hranice (na rozdíl od situace posuzované v rozhodnutí publikovaném pod č. 3/1977-II. Sb. rozh. tr.). Přestože tedy obviněná své jednání ukončila v tom smyslu, že učinila všechny úkony potřebné k vývozu střelné zbraně do ciziny bez příslušného povolení, soudy nižších stupňů se nezabývaly otázkou dokonání trestného činu porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle §124 odst. 1 tr. zák. a neučinily žádné závěry k tomu, proč je tento trestný čin dokonán, i když zbraň nebyla vyvezena. Přitom nejde o tzv. předčasně dokonaný trestný čin ani o jiný trestný čin, u něhož by nepřicházel v úvahu pokus ve smyslu §8 odst. 1 tr. zák. Na druhé straně je třeba zohlednit skutečnost, že jde o ohrožovací trestný čin, k jehož dokonání postačí jednání směřující k tomu, aby i přes určitý zákaz (nebo omezení) bylo zboží uvedeno do oběhu. Ohrožením obecného zájmu se zde rozumí již samotné porušení zákazu nebo omezení stanoveného k ochraně takového zájmu; trestnost činu tedy není výslovně vázána na vlastní dovoz, vývoz nebo průvoz zboží.
Nejvyšší soud navíc považuje za nutné v této souvislosti doplnit, že trestný čin porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle §124 odst. 1 tr. zák. může být spáchán jen v případě, když dojde k ohrožení zde uvedeného obecného zájmu podstatným způsobem. Proto bez ohledu na skutečnost, zda byl v posuzované věci tento trestný čin dokonán nebo se dostal pouze do fáze pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., bylo nezbytné učinit závěr též o naplnění této kvantitativní podmínky trestnosti. Soudy nižších stupňů však takový závěr neučinily a vůbec se tak nezabývaly otázkou, jestli jednáním obviněné Ing. D. M. byl ohrožen obecný zájem skutečně podstatným způsobem a z jakých důvodů. Přitom Nejvyšší soud připomíná, že podle důvodové zprávy k novele trestního zákona provedené zákonem č. 175/1990 Sb. i podle uznávané odborné literatury (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 6., doplněné a přepracované vydání. II. díl. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 780) se „podstatným“ ohrožením obecného zájmu rozumí taková porušení předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou, u nichž cena zboží překročí zpravidla 80 000 Kč, popřípadě jsou dány jiné okolnosti, které by znamenaly podstatný zásah do ochrany veřejného, resp. obecného zájmu i při nižší ceně zboží. Takovou okolností by bylo zejména kvalifikované a závažné porušení podstatných ustanovení zvláštních předpisů (např. pokud by šlo o vývoz významné památkově chráněné věci) nebo zvláštního režimu (např. kdyby se jednalo o nebezpečné zbraně, omamné nebo psychotropní látky, zboží, které může obsahovat původce nákaz, apod.).
Poslední námitkou obviněné Ing. D. M., opírající se o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je tvrzení, podle něhož jí byl uložen trest propadnutí věci ve smyslu §55 odst. 1 písm. a) tr. zák., a to předmětného revolveru, ačkoli nebyla jeho vlastníkem.
Jak již bylo uvedeno výše, soudy obou stupňů se zabývaly otázkou vlastnického vztahu obviněné k tomuto revolveru, avšak bez dostatečných skutkových podkladů dovodily, že jeho původním vlastníkem byl otec obviněné K. K., po němž jako po zůstaviteli přešlo vlastnické právo děděním na obviněnou Ing. D. M. Přestože tedy takový závěr nelze zcela vyloučit, za současného stavu zjištění ho není možné ani spolehlivě učinit, jak už Nejvyšší soud zdůraznil v jiných souvislostech. Na druhé straně k uložení trestu propadnutí věci podle §55 odst. 2 tr. zák. se nevyžaduje, aby byl pachatel vlastníkem věci, byť v praxi se zpravidla ukládá propadnutí takové věci, která je ve vlastnictví pachatele, ale zákon zde formuluje podmínku, aby věc náležela pachateli. To může zahrnovat i jiný vztah pachatele k věci než jen vlastnictví (např. některé případy držení či jiného disponování s věcí tak, jako kdyby byla věcí vlastní), ovšem trest propadnutí věci by měl postihovat na právech především pachatele a neměl by zasahovat do vlastnických práv jiných osob. Je nutné tudíž zjistit, zda si např. jiná osoba (v posuzované věci nejspíše sestra obviněné) činí nárok na předmětnou zbraň anebo zda obviněná je jedinou osobou, která zbraň držela a disponovala s ní jako s vlastní, což by mohlo, i přes neexistenci vlastnického vztahu, naplnit podmínku spočívající v tom, že předmětný revolver náležel obviněné. Zjevně tak ovšem bude potřebné doplnit rozhodné okolnosti. I tuto dovolací námitka proto Nejvyšší soud shledal důvodnou.
Po zjištění, že dovolání obviněné Ing. D. M. je v uvedených směrech opodstatněné, Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. 4 To 186/2005, a rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 3 T 149/2003. Podle §265k odst. 2 tr. řádu potom zrušil také další rozhodnutí na zrušené usnesení a rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu následně Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Mostě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Okresní soud v Mostě tak v naznačeném rozsahu opětovně projedná věc obviněné Ing. D. M. a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. K tomu bude třeba opětovně posoudit či případně doplnit okolnosti nezbytné pro závěr o zavinění obviněné ve vztahu k jednání, kterým měla naplnit znaky trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák., případně v návaznosti na učiněné závěry lze zejména z časového pohledu zkrátit období, v němž měl být čin páchán. Dále soud učiní a odůvodní jednoznačné zjištění, do jakého vývojového stadia se dostalo jednání obviněné směřující ke spáchání trestného činu porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle §124 odst. 1 tr. zák., tedy zejména zda jde o pokus podle §8 odst. 1 tr. řádu či zda byl čin dokonán, ovšem za předpokladu naplnění kvantitativní podmínky vyjádření v příslušné skutkové podstatě potřebou podstatného ohrožení vymezeného objektu. Následně pro nápravu výroku o trestu propadnutí věci podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. bude také nutné doplnit potřebné skutkové okolnosti za účelem vyřešení vývoje vlastnických vztahu týkajících se výše konkretizovaného revolveru, resp. zjištění, komu náležel. Poté soud vysloví výrok o vině a trestu, resp. výroky jiné, odpovídající jeho zjištěním a závěrům.
Podle §265s odst. 1 tr. řádu jsou soudy nižších stupňů v dalším řízení vázány právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a jsou povinny respektovat zákaz reformationis in peius (§265s odst. 2 tr. řádu).
Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněné Ing. D. M. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 25. ledna 2006
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y