ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.882.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 882/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 9. srpna 2006 v neveřejném zasedání o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného I. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 12 To 20/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 10/2005, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 12 To 20/2006.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 9 T 10/2005, byl obviněný I. H. uznán vinným trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. a za tento trestný čin byl podle §128 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle 58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost E., spol. s. r. o., se sídlem v B., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle zjištění Krajského soudu v Hradci Králové obviněný spáchal trestný čin tím, že v období nejméně od 1. 11. 1995 do 3. 3. 2003 v T., okres S., i na jiných místech jako zaměstnanec obchodní společnosti E., spol. s r. o., se sídlem B., s předmětem podnikání mimo jiné obchodní živnost - koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, zařazení ve funkci vedoucí oblastní pobočky T., i přes ustanovení pracovní smlouvy výslovně mu zakazující podnikání ve stejném oboru činnosti jako zaměstnavatel, v úmyslu zvýšit své příjmy, souběžně s tímto pracovním poměrem podnikal i jako fyzická osoba I. H., na základě živnostenského listu vydaného pro živnost koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej v rámci živností volných, a takto oslovoval zákazníky svého zaměstnavatele, ale i další podnikatele, následně s nimi uzavíral četné smlouvy o prodeji stejného sortimentu zboží, jaký nabízela i společnost E., spol. s r. o., a tímto jednáním svého zaměstnavatele připravil o zisky z prodeje zboží, které dodal zákazníkům vlastním jménem a sobě tak zajistil postupné zvyšování obratů a zisků své firmy.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný I. H. odvolání proti všem jeho výrokům a poškozená společnost E., spol. s. r. o., podala odvolání proti výroku o náhradě škody. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 12 To 20/2006, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. Dále podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázal poškozenou společnost E., spol. s. r. o., se sídlem v B., s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 12 To 20/2006, podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch obviněného I. H. opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání odmítla úvahy odvolacího soudu, podle kterých obviněný nenaplnil zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák., protože pobočka společnosti E., spol. s. r. o., kterou vedl a na jejíž úkor měl jednat, měla dobré hospodářské výsledky a její zákazníci byli spokojeni, i když s nimi obviněný jednal mimo pracovní dobu. Tyto úvahy označila z hlediska zákonných znaků trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. za irelevantní stejně jako argument, že obviněný jako fyzická osoba neobchodoval s celým sortimentem zboží společnosti E., spol. s. r. o. Dále stručně rozvedla zákonné znaky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák., přičemž odkázala na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1640/2005.
Uvedla, že obviněný se účastnil na podnikání dvou subjektů, jednak jako zaměstnanec a jednak jako fyzická osoba, se stejným nebo obdobným předmětem podnikání. Shodným nebo podobným předmětem činnosti dvou nebo více podnikatelských subjektů může totiž být z hlediska trestní odpovědnosti podle §128 odst. 2 tr. zák. zásadně každý předmět činnosti, v němž jsou tyto subjekty oprávněny podnikat, a to bez ohledu na skutečnost, zda v době spáchání trestného činu podle citovaného ustanovení skutečně podnikají právě ve shodném nebo podobném předmětu činnosti a zda jsou v reálném konkurenčním vztahu na trhu. Ze skutkových zjištění soudu dále vyplývá, že společnost E., spol. s. r. o., jejímž zaměstnancem byl obviněný, byla schopna dodat nedostatkové komponenty z centrálního skladu do skladů poboček do 24 hodin, a měla tak reálnou možnost podnikat se zbožím, resp. technologiemi stejné společnosti, s jakými obviněný neoprávněně obchodoval jako fyzická osoba. Skutečnost, že obviněný o této možnosti věděl, a přesto uzavíral sám jako podnikatel smlouvy na dodávky tohoto zboží, svědčí podle nejvyšší státní zástupkyně o jeho úmyslném jednání nekalosoutěžního charakteru, kterým znevýhodňoval svého zaměstnavatele, když jako podnikatel v postavení fyzické osoby na jeho úkor dosahoval zisku. V této souvislosti připomněla, že ke spáchání trestného činu podle §128 odst. 2 tr. zák. postačí jen potencionální nebo nepřímé ohrožení výkonu činnosti některého z více podnikatelských subjektů, v nichž pachatel působí.
Podle nejvyšší státní zástupkyně lze na základě provedených skutkových zjištění učinit nezvratný a logický právní závěr, že obviněný svým jednáním naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák., a proto je třeba z tohoto jednání vyvodit trestní odpovědnost a nikoli pouze odpovědnost podle norem pracovního práva, jak učinil Vrchní soud v Praze. Podotkla, že v předmětné věci je nerozhodné, zda součástí pracovní smlouvy bylo ujednání mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem o zákazu soukromého podnikání zaměstnance ve stejném nebo podobném oboru činnosti zaměstnavatele. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 12 To 20/2006, tak podle nejvyšší státní zástupkyně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a je tak dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Navrhla proto, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 12 To 20/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Navrhla též, aby o dovolání bylo v souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání a souhlasila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou v zákonné lhůtě podle §265e odst. 1 tr. ř. u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., a dovolání má obligatorní obsahové náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je zásadně povinen v řízení o dovolání vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení skutku, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Dovolání je totiž specifickým mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav věci, neboť by se tím dostával do postavení soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do postavení soudu druhého stupně, který může skutkový stav věci korigovat prostředky k tomu určenými zákonem.
Nejvyšší soud neodmítl dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle §265i odst. 1 tr. ř., a proto přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Po přezkoumání shledal, že podané dovolání je důvodné. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. spáchá ten, kdo jako pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel nebo účastník na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jedné nebo více z nich. Ustanovení §128 odst. 2 tr. zák. není trestněprávní normou s tzv. blanketní (odkazovací) dispozicí, protože neodkazuje na ustanovení obchodního zákoníku či jiného právního předpisu, ale přímo uvádí zákonné znaky této skutkové podstaty, a proto není nutné, aby pro naplnění trestní odpovědnosti pachatele podle tohoto ustanovení muselo dojít k porušení zákazu konkurence ve smyslu obchodního zákoníku. Z tohoto důvodu je pro trestní odpovědnost obviněného v předmětné věci nerozhodné, zda svým jednáním porušil normy pracovního práva a je tak založena jeho pracovněprávní odpovědnost či nikoli.
Z výše uvedeného vyplývá, že pachatelem předmětného trestného činu je pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel nebo účastník na podnikání dvou nebo více organizací se stejným nebo obdobným předmětem činnosti. Pracovníkem se rozumí především zaměstnanec a podnikatelem se zde míní pouze podnikatel - fyzická osoba (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, 836 s.). Nejvyšší soud připomíná, že není třeba, aby podniky či organizace měly stejnou právní formu, a proto jednou z nich může být obchodní společnost a druhou sám pachatel jako fyzická osoba, která provozuje podnikatelskou činnost podle zvláštního zákona, protože pro účely trestního zákona je považován za organizaci ve smyslu §89 odst. 16 tr. zák. (srov. rozhodnutí pod č. 41/1999-III. Sb. rozh. tr.). Obviněný byl na základě pracovní smlouvy zaměstnán ve společnosti E., spol. s. r. o., a zároveň podnikal jako fyzická osoba na základě živnostenského oprávnění.
Shodným nebo podobným předmětem činnosti dvou nebo více podnikatelských subjektů může být z hlediska trestní odpovědnosti podle §128 odst. 2 tr. zák. zásadně každý předmět činnosti, v němž jsou tyto subjekty oprávněny podnikat, a to bez ohledu na skutečnost, zda v době spáchání trestného činu podle citovaného ustanovení skutečně podnikají právě ve shodném nebo podobném předmětu činnosti a zda jsou v reálném konkurenčním vztahu na trhu. Tento zákonný znak však nelze zaměňovat s reálně existujícím konkurenčním střetem uvedených podniků nebo organizací na určitém trhu, neboť takový výklad, který uvádí v odůvodnění svého rozsudku odvolací soud, nemá oporu v zákoně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2006, sp. zn. 5 Tdo 1640/2005). Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i odvolací soud, je zřejmé, že obviněný jako fyzická osoba dodával společnostem uvedeným ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně zboží, resp. technologie společnosti J., s. r. o., které nabízela rovněž společnost E., spol. s. r. o., jejímž byl obviněný zaměstnancem. Obviněný tedy byl pracovníkem a podnikatelem ve dvou organizacích se stejným nebo podobným předmětem činnosti. Na tuto skutečnost nemá žádný vliv rozsah sortimentu dodávaného zboží, protože jak je z výše uvedeného patrné, zákon chrání zásadně každý předmět činnosti, v němž jsou subjekty oprávněny podnikat, a postihuje byť i jeho pouhé potencionální nebo nepřímé ohrožení. Z těchto důvodů je třeba odmítnout závěr odvolacího soudu spočívající v tom, že v dané věci se nemůže jednat o trestný čin, protože obviněný obchodoval jen s úzkým sortimentem zboží, s nímž společnost E., spol. s. r. o., obchodovala jen v omezené míře. Nad to považuje Nejvyšší soud za nezbytné připomenout, že ze skutkových zjištění vyplývá, že společnost E., spol. s. r. o. byla schopna dodat nedostatkové zboží z centrálního skladu do skladů poboček do 24 hodin a v případě zájmu mohla rozšířit svůj sortiment zboží o kompletní nabídku zboží společnosti J., s. r. o.
Výše popsané jednání obviněného, který uzavíral s obchodními partnery svého zaměstnavatele smlouvy na dodávky zboží společnosti J., s. r. o. jako fyzická osoba, namísto toho, aby je uzavíral za společnost E., spol. s. r. o., podstatně ztížilo další podnikání společnosti E., spol. s. r. o., s tímto zbožím.
Jednání obviněného bylo nepochybně na úkor společnosti E., spol. s. r. o., protože jím byla ztížena její účast v hospodářské soutěži, když v jeho důsledku bylo na trhu pobočky vedené obviněným téměř znemožněno obchodování s částí jejího sortimentu. Úkorem je totiž jakékoli ekonomické znevýhodnění určitého subjektu na trhu, jímž se zhoršuje jeho konkurenční schopnost a ztěžuje jeho účast v hospodářské soutěži. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2006, sp. zn. 5 Tdo 1640/2005). Odůvodnění odvolacího soudu, podle kterého obviněný nenaplnil tento objektivní znak trestného činu podle §128 odst. 2 tr. zák., protože nelze věrohodně určit, zda by obrat pobočky byl bez jeho jednání vyšší či nižší, je proto z hlediska úvah o naplnění tohoto zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. zcela nesprávné, stejně jako skutečnost, že společnost měla dobré hospodářské výsledky.
Skutková zjištění soudů obou stupňů skýtají také dostatečný podklad pro závěr o subjektivní stránce trestného činu. Obviněný, jak vyplývá i z jeho vlastní výpovědi na č. l. 1139 spisu, doporučoval při konzultacích s obchodními partnery společnosti E., spol. s. r. o., v provozovně zaměstnavatele, aby systém „doplnili J.“ a posílal je k sobě domů, kde podnikal jako fyzická osoba, s tím, že „tam zboží J. dostanou“. Nenabízel jim tedy zboží jménem společnosti E., spol. s. r. o., ale jako fyzická osoba. Z faktur vystavených obviněným I. H. je zřejmé, že cena, za které toto zboží prodával jako fyzická osoba, byla mnohdy nižší než cena individuálně stanovená společností E., spol. s. r. o., přičemž jako vedoucí pobočky společnosti cenu znal a měl jejím jménem zboží za takovou cenu prodávat. Přestože obviněný jako fyzická osoba dodával zboží za nižší cenu než společnost E., spol. s. r. o., očekával, že tyto obchody budou ziskové, když vypověděl na č. l. 1140 spisu, že „jiní obchodníci rozhodně prodávali zboží společnosti J., s. r. o., levněji“. Obviněný si také musel být vědom toho, že zboží společnosti J., s. r. o. je v nabídce společnosti E., spol. s. r. o., když bylo uváděno i v jejím ceníku. Z těchto i dalších skutkových zjištění vyplývá, že obviněný jednal v úmyslu opatřit sobě prospěch, když úmyslně neuzavíral smlouvy o dodání zboží společnosti J., s. r. o. za společnost E., spol. s. r. o., ale jako fyzická osoba I. H.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že obviněný sám neinicioval uzavírání smluv, ale pouze opakovaně vyhověl poptávce odběratelů, kteří si u něj zboží objednávali a kteří byli vždy spokojeni s jeho službami i s tím, že jim vyhověl i mimo pracovní dobu. I s ohledem na tyto okolnosti dospěl k závěru, že obviněný svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. Nejvyšší soud k tomu podotýká, že zákonným znakem trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 ods. 2 tr. zák. je, že pachatel za výše popsaných podmínek „uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor“. Proces vzniku smlouvy je podrobně upraven ustanoveními §43a a násl. občanského zákoníku, přičemž tato úprava platí i pro uzavírání smluv mezi podnikateli. Nejvyšší soud připomíná, že smlouva je dvoustranný, popř. vícestranný právní úkon, který vzniká konsenzem, tj. včasným, úplným a bezpodmínečným přijetím (akceptací) návrhu na uzavření smlouvy (nabídky, oferty). Návrh smlouvy (nabídka, oferta) i jeho přijetí (akceptace) jsou adresované jednostranné právní úkony, které mohou být činěny v ústní či jiné podobě. Skutečnost, že pachatel nečiní návrh smlouvy, ale pouze tento návrh přijme (akceptuje) je z hlediska otázky uzavření a vzniku smlouvy nerozhodná. Popudem k uzavření smlouvy je mimo jiné i jednání pachatele, které má vést k jednání o uzavření smlouvy, např. tzv. poptávka, která není návrhem smlouvy, ale slouží k zjištění možností, podmínek, ceny apod., a je podkladem pro rozhodnutí o podání návrhu smlouvy, nebo i jakýkoliv jiný, byť neformální popud ve formě nabídky, která nemá náležitosti smlouvy, dále návodu či podnětu apod. (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, 838 s.). Výše popsané jednání obviněného s obchodními partnery společnosti E., spol. s. r. o. je podle Nejvyššího soudu právě takovým popudem k uzavření smlouvy. Obviněný tak naplnil i tento znak skutkové podstaty, když smlouva, kterou pachatel uzavřel nebo k jejímuž uzavření dal popud, je na úkor jedné z více organizací se stejným nebo obdobným předmětem činnosti, v nichž pachatel současně působí, i v případě, že se jí smlouva přímo (výslovně) netýká (srov. rozhodnutí pod č. 36/2000 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud s přihlédnutím k těmto skutečnostem shledal dovolání nejvyšší státní zástupkyně důvodným, neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, protože jednání obviněného podle popisu skutku naplňuje veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák.
Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 12 To 20/2006, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ten je při novém projednání a rozhodnutí věci podle §265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. srpna 2006
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek