ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.910.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 910/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. srpna 2006 o dovolání podaném obviněným P. H., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 4. 2006, sp. zn. 4 To 177/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 5 T 55/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 5 T 55/2005, byl obviněný P. H. uznán vinným dvojnásobným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., za který byl podle §248 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestnými činy způsobil, a podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Ve druhém stupni ve věci rozhodoval Krajský soud v Českých Budějovicích, který rozsudkem ze dne 13. 4. 2006, sp. zn. 4 To 177/2006, podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného P. H. uznal vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., za který mu podle §248 odst. 2 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo také rozhodnuto o náhradě škody.
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích napadl obviněný P. H. prostřednictvím svého obhájce dne 7. 7. 2006 ve všech výrocích dovoláním podaným z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podle názoru dovolatele je nesprávný závěr o spáchání trestného činu zpronevěry, neboť soudy nezkoumaly nebezpečnost činu pro společnost a jejich hodnocení předvídaného stupně této společenské nebezpečnosti je nedostatečné. Nebyly zhodnoceny všechny okolnosti mající vliv na posouzení, zda jde o trestný čin závažného nebo méně závažného charakteru a jejich význam z hlediska zvýšení či snížení stupně společenské nebezpečnosti činu. Mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci je tak extrémní rozpor a učiněné rozhodnutí je v rozporu s čl. 31 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy. Soudy se dopustily pochybení také v tom, že vycházely toliko z výpovědí poškozených a svědků navržených obžalobou, o jejichž věrohodnosti lze vážně pochybovat. Nesprávné hmotně právní posouzení dovolatel také spatřoval v neakceptování důkazních návrhů obviněného, v nepřesvědčivosti a předčasnosti skutkových zjištění. Důkazy tedy nebyly vyhodnoceny v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. a soudy se nevypořádaly s obhajobou obviněného. V odůvodnění rozhodnutí není uvedeno, které skutečnosti byly dokazováním prokázány, jakými úvahami se soudy řídily a proč neprovedly další navrhované důkazy. Uložený trest podle vyjádření dovolatele není v souladu s hledisky předvídanými §23 tr. zák. a §31 tr. zák. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí, aniž by specifikoval soudu kterého stupně.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Podle jeho názoru stojí většina dovolacích námitek mimo rámec vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tvrzenému dovolacímu důvodu vyhovují výhrady, v nichž dovolatel soudům vytýká, že nezkoumaly nebezpečnost činu pro společnost a podle kterých skutek popsaný ve výroku rozsudku není trestným činem. Tyto výtky jsou však zcela obecné a soudy ve svých závěrech nepochybily a tyto řádně odůvodnily. Protože dovolacím námitkám nelze přiznat důvodnost, navrhl státní zástupce, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání odmítl.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, označený jako důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Relevantními námitkami se pak bylo možno zabývat.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce ustanovení je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Jeho podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Otázku dodržení procesních ustanovení, tj. zejména ustanovení trestního řádu, včetně ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů, při tomto posuzování nelze jakkoli zohlednit, protože není kritériem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudem. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale nelze namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je koncipován tak, že nepřipouští, aby jím byl napadán skutkový základ rozhodnutí. Ústavní soud se s tímto výkladem ztotožnil např. v usneseních ze dne 20. 6. 2004, sp. zn. I. ÚS 22/04, ze dne 22. 8. 2005, sp. zn. II. ÚS 160/03, a ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05.
Nejvyšší soud shledal, že jen část z dovolacích námitek uplatněných obviněným odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zatímco většinou argumentů se nebylo možné zabývat. Jednalo se zejména o námitky zpochybňující věrohodnost výpovědí poškozených a svědků navržených obžalobou, vytýkající neakceptování důkazních návrhů obviněného a nepřesvědčivost skutkových zjištění. Těmito námitkami dovolatel napadl postup soudů při dokazování a konstrukci skutkového stavu věci, tedy procesní postup upravený zejména v trestním řádu a nikoli hodnocení podle ustanovení hmotného práva, jak by odpovídalo citovanému dovolacímu důvodu. Stejně tak nelze z odkazem na hodnocení správnosti hmotně právního posouzení namítnout nedodržení procesního ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a neprovedení dalších navrhovaných důkazů. Obdobně není možné v rámci citovaného dovolacího důvodu namítat, že uložený trest není v souladu s hledisky předvídanými §23 tr. zák. a §31 tr. zák. Výrok o trestu lze totiž za stávající úpravy dovolacích důvodů napadnout zásadně pouze prostřednictvím důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy v případě, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tento dovolací důvod však dovolatel neuplatnil a v dovolacím řízení nelze hodnotit správnost skutkových zjištění, ke kterým soudy přihlédly v rámci úvah o ukládání trestu. Také těmito námitkami se dovolatel ocitl mimo rámec §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a přicházelo by v úvahu jejich odmítnutí s odkazem na §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Pokud jde o vadu v „jiném nesprávném hmotně právním posouzení“, kterou obviněný vytkl pod bodem VIII. svého dovolání, nutno konstatovat, že ji žádným způsobem nespecifikoval, např. odkazem na ustanovení hmotného práva odlišné od trestního zákona, tudíž se jí Nejvyšší soud nemohl zabývat.
Jediná námitka obviněného odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a týká se splnění materiální podmínky trestného činu, tj. stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Nejvyšší soud shledal, že není důvodná.
Podle §3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. O trestný čin se jedná, jsou-li v konkrétním případě dány formální i materiální podmínky trestnosti činu. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba jednak učinit závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu (v daném případě znaky uvedené v §248 odst. 1, 2 tr. zák.), a poté se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti. Omezení oblasti trestní represe touto minimální hranicí je výrazem materiálního pojetí trestného činu a uplatnění zásady pomocné úlohy trestní represe. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost - materiální znak trestného činu - je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. V této souvislosti lze poukázat na rozhodnutí publikované pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr., podle kterého je při úvahách o existenci materiálního znaku trestného činu nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti vyšší než nepatrný.
Podle výroku rozsudku krajského soudu se obviněný dopustil trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. tím, že v době od přesně nezjištěného dne v měsíci září 2003 do přesně nezjištěného dne měsíce června 2004 v P., jako jednatel společnosti I. s.r.o. si pro svoji potřebu ponechal částku 41.972,- Kč, o které věděl, že není jeho majetkem ani majetkem společnosti I. s.r.o., neboť šlo o peníze společnosti P. s.r.o., se kterou měla společnost I. s.r.o. uzavřenou mandátní smlouvu o vymáhání pohledávek ze závazkových vztahů mimosoudní cestou na dobu od 28. 7. 2003 do 31. 7. 2004, podle níž a následně uzavřené ústní dohody měl jím vymožené peníze od dlužníků společnosti P. s.r.o. pravidelně odvádět dohodnutým způsobem jejich majiteli, tj. společnosti P. s.r.o., které tak způsobil škodu 41.972,- Kč. Dalšího útoku téhož trestného činu podle odsuzujícího rozsudku krajského soudu se obviněný dopustil tím, že v přesně nezjištěné dny od 3. 2. 2004 do 23. 3. 2004 v P. jako jednatel společnosti I. s.r.o. si pro svoji potřebu ponechal částku celkem 34.000,- Kč, o které věděl, že není jeho majetkem ani majetkem společnosti I. s.r.o., neboť šlo o peníze R. V., podnikajícího jako fyzická osoba, s nímž měla společnost I. s.r.o. uzavřenou mandátní smlouvu o vymáhání pohledávek ze závazkových vztahů mimosoudní cestou na dobu od 19. 1. 2004 do 30. 6. 2004, podle níž vymožené peníze od společnosti H. s.r.o. – dlužníka R. V., po odečtení příslušné provize měly mu být vyúčtovány dohodnutým způsobem, k čemuž však nedošlo, neboť peníze v celkové výši 34.000,- Kč po odečtení příslušné provize z částky 40.000,- Kč, kterou postupně převzal proti písemným dokladům z 29. 1. 2004, 12. 3. 2004 a 18. 3. 2004 od jednatele společnosti H. s.r.o. Ing. M. O. jako částečné úhrady směnky ze dne 10. 7. 2003 znějící na částku 63.000,- Kč, na které Ing. M. O. figuroval jako směnečník a R. V. jako výstavce, jež byla splatná k 24.7. 2003, si ke škodě R. V. přisvojil.
Nejvyšší soud vyšel ze shora popsaného skutkového stavu věci a neshledal v posuzovaném případě okolnosti snižující stupeň společenské nebezpečnosti činu pod míru předvídanou ustanovením §248 odst. 1, 2 tr. zák. pro běžné případy jeho naplnění. Rozhodnutím soudů nižší instance lze vytknout nedůsledné respektování §125 odst. 1 tr. ř., neboť přesvědčivě nevyjádřily své úvahy vztahující se ke splnění materiální stránky trestného činu, avšak tento nedostatek odůvodnění napadeného rozhodnutí není v daném případě důvodem pro jeho zrušení v řízení o mimořádném opravném prostředku. Z obsahu trestního spisu není podle názoru Nejvyššího soudu o stupni společenské nebezpečnosti jednání obviněného, jímž byl uznán vinným, nejmenších pochyb. Soudy zjistily skutek v rozsahu, který nejen že zcela pokrývá znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., ale jednoznačně vypovídá o stupni jeho společenské nebezpečnosti v míře vyšší než nepatrné. Obviněný ani v dovolání konkrétně nespecifikoval, z jakého důvodu by měl být stupeň nebezpečnosti činu podstatně snížen resp. která okolnost o tomto podle jeho názoru vypovídá.
Typovým objektem trestného činu zpronevěry je zájem na ochraně vlastnictví věci. Konkrétní zájem, který byl posuzovaným trestným činem dotčen - ochrana vlastnictví finančních prostředků - je významnou hodnotou, k jejíž ochraně je třeba užít i prostředky stanovené v trestním zákoně a v daném případě jeho význam nebyl nikterak snížen. Obviněnému nepolehčuje ani způsob provedení činu a jeho následky, neboť si přisvojil prostředky za současného zneužití důvěry svých klientů (srov. str. 5 rozsudku soudu prvního stupně), tj. způsobem obvyklým u páchání trestného činu zpronevěry v podnikatelském prostředí. Druh a povaha jednání a okolnosti, za kterých byl čin spáchán, nebyly nijak výjimečné či méně závažné než je tomu v jiných případech páchání daného trestného činu. Celková výše způsobené škody pak trojnásobně převyšovala výši nezbytnou pro naplnění kvalifikované skutkové podstaty daného trestného činu (tj. 25.000,- Kč, srov. §89 odst. 11 tr. zák.) a následek jednání tedy spočíval ve zřetelném zásahu do vlastnických práv poškozených. Z hlediska osoby obviněného již soudy nižších stupňů konstatovaly, že nebyl v minulosti soudně trestán, tato okolnost však sama o sobě nemůže snížit stupeň nebezpečnosti činu na míru nepatrnou, která by vylučovala nutnost trestního postihu činu. Z hlediska zavinění a pohnutky jednání je pak zřejmé, že obviněný jednal zištným motivem (srov. str. 5 rozsudku soudu prvního stupně), v přímém úmyslu přisvojit si cizí věc ve smyslu §4 písm. a) tr. zák., tedy v závažnější podobě úmyslného zavinění, než která postačuje ke spáchání trestného činu zpronevěry (nepřímý úmysl podle §4 písm. b/ tr. zák.). Nejvyšší soud nezjistil ani žádný rozpor mezi výsledky provedeného dokazování, které jsou vyjádřeny ve skutkovém zjištění a jeho právním posouzením.
Lze tedy uzavřít, že jednání obviněného bylo běžným případem naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a Nejvyšší soud neshledal okolnosti, které by stupeň jeho společenské nebezpečnosti snižovaly na nepatrnou úroveň nebo na úroveň vylučující použití vyšší trestní sazby (§§3 odst. 2 tr. zák. a 88 odst. 1 tr. zák.). Krajský soud tedy v právní kvalifikaci předmětného skutku nepochybil a jeho rozhodnutí nelze vytknout vadu odpovídající §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud odmítne dovolání, je-li zjevně neopodstatněné. Protože napadené rozhodnutí nespočívá na nesprávném hmotně právním posouzení a námitce nedostatku materiální stránky trestného činu nebylo možno přisvědčit, rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. srpna 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová