ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.932.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 932/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. srpna 2006 o dovolání obviněného V. F., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 4 To 29/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 202/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 2. 12. 2005, sp. zn. 2 T 202/2005, byl obviněný V. F. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a podle téhož ustanovení mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. zák. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně usnesením ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 4 To 29/2006, rozhodl podle §256 tr. ř. o zamítnutí odvolání obviněného.
Shora citované usnesení Krajského soudu v Brně napadl obviněný V. F. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podle názoru dovolatele soud druhého stupně po právní stránce nesprávně posoudil skutková zjištění a skutek kvalifikoval jako trestný čin loupeže. Obviněný měl u poškozeného dluh a požadoval do zástavy mobilní telefon. Intenzita jednání přitom nebyla nikterak vysoká, poškozený neutrpěl žádná zranění a vydal telefon dobrovolně k zajištění pohledávky. Skutek měl proto být kvalifikován jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. V další části svého dovolání pak obviněný vytkl soudům obou stupňů, že se řádným způsobem nevypořádaly s materiálním znakem trestného činu, kterým je jeho společenská nebezpečnost. Vyslovil přesvědčení, že v daném případě bylo nutno zhodnotit, že poškozený mu delší dobu dlužil finanční hotovost a obviněnému nebyl prokázán intenzívní útok proti poškozenému, což svědčí o tom, že konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti činu je nepatrný a nelze jej považovat za čin trestný ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Podle jejího názoru jednání obviněného naplnilo znaky trestného činu loupeže a vykazovalo také potřebný stupeň nebezpečnosti pro společnost. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Z hlediska naplnění podmínek přípustnosti dovolání uvedených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§265e odst. 1 tr. ř.) a obsahuje náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud shledal, že námitky, kterými se obviněný dovolával právní kvalifikace skutku, jímž byl uznán vinným podle §235 odst. 1 tr. zák. resp. závěru o nenaplnění materiální podmínky trestného činu lze z obsahového hlediska zahrnout pod uplatněný dovolací důvod, avšak dovolání posoudil jako zjevně neopodstatněné.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. se naproti tomu dopustí, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Trestný čin loupeže je tedy ve vztahu k trestnému činu vydírání v poměru speciality. Zákonodárce vyčlenil z možných útoků proti svobodě rozhodování člověka za použití násilí nebo pohrůžky násilí určitou skupinu, kterou pokládá za společensky nebezpečnější. Učinil to vytvořením skutkové podstaty trestného činu loupeže, především s pomocí formálního znaku, jehož podstatou je, aby útok proti svobodě směřoval zároveň i k zmocnění se cizí věci. Proto jestliže určité jednání vykazuje znaky trestného činu loupeže, je třeba jej posoudit jako tento trestný čin a v žádném případě není možné prostřednictvím hodnocení materiálního znaku trestného činu zaměňovat jeho formální znaky za znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání (srov. č. 39/1989 Sb. rozh. tr.).
Podle výroku rozsudku soudu prvního stupně se obviněný dopustil jednání spočívajícího v tom, že „dne 1. 10. 2005 kolem 19.15 hodin ve V. nejprve ústně vyzval poškozeného F. K., sedícího v tu chvíli na místě řidiče ve vozidle zn. Fiat Uno, aby mu vrátil dlužnou finanční hotovost ve výši 200,- Kč, a také další částku 700,- Kč, když mu poškozený sdělil, že u sebe peníze nemá a že pro ně zajede domů, požadoval po poškozeném do zástavy jeho mobilní telefon zn. Sony Ericsson K700i, který měl poškozený u sebe, poté, co toto poškozený odmítl, fyzicky jej napadl v úmyslu vzít mu mobilní telefon a autorádio tím způsobem, že jej chytil rukama pod krkem, přičemž poškozenému roztrhl na krku dva řetízky z bílého kovu, tlačil jej na sedadlo spolujezdce, udeřil jej jedenkrát pěstí do obličeje, přičemž v důsledku tohoto fyzického útoku a z obavy z dalšího napadání mu poškozený po vystoupení z vozidla požadovaný mobilní telefon vydal, čímž poškozenému způsobil škodu ve výši 4.500,- Kč a dále drobná zranění – oděrky v obličeji“.
Svá skutková zjištění soud I. stupně podrobněji rozvedl v odůvodnění rozsudku, z něhož vyplývá, že vyšel mimo jiné i z výpovědi samotného obviněného, který doznal, že poškozeného uchopil, tahal z auta ven, neboť si chtěl vzít od poškozeného nějakou věc do zástavy za dosud nevrácenou půjčku. Jeho jednání tedy směřovalo k tomu, aby ihned na místě činu poškozenému odebral nějaké hodnotnější věci. Pokud se obviněný hájil tím, že poškozený mu v podstatě vydal telefon dobrovolně, tak byl prokázán opak (viz str. 6 citovaného rozsudku). Poškozený obviněnému vydal telefon bezprostředně poté, co jej obviněný fyzicky napadl, tedy právě v důsledku předcházejícího útoku a z obavy před další napadáním. Násilné jednání obviněného tak podle závěru okresního soudu bylo prostředkem vedoucím ke zmocnění se mobilního telefonu. Ke stupni společenské nebezpečnosti činu pak soud uvedl, že tento je vyšší než nepatrný, což je dáno především osobou obviněného, který již byl v minulosti devětkrát soudně trestán, mj. též k nepodmíněnému trestu odnětí svobody pro stejný trestný čin. Za přitěžující okolnost tedy soud považoval speciální recidivu obviněného, jakož i fakt, že se trestného činu dopustil za použití násilí, ačkoli k dokonání trestného činu loupeže by postačovalo i jen použití pohrůžky bezprostředního násilí.
Také odvolací soud se zabýval totožnou námitkou obviněného, kterou uplatnil i v dovolání, tedy stupněm společenské nebezpečnosti zjištěného skutku. Poukázal na konkrétní průběh fyzického útoku obviněného, který spočíval v tom, že poškozeného nejprve zatlačil v automobilu na místo spolujezdce, tahal jej za vlasy, škrtil a také jej udeřil pěstí do obličeje. Použité násilí tak poškozeného vedlo k tomu, že obviněnému vydal svůj mobilní telefon, který po něm obviněný požadoval, když nebyl schopen na místě vrátit dlužnou částku 200,- Kč. Nad rámec dovolání Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že i nesplacený dluh poškozeného v této výši (nejen dalších 700,- Kč a mobilní telefon, jak uvedl odvolací soud) byl pro obviněného cizí věcí. Vymáhání okamžitého zaplacení pohledávky použitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí totiž naplňuje znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 tr. zák. (Srov. č. 33/1971-I. a č. 14/1987 Sb. rozh. tr.) Krajský soud tak vyloučil tvrzení obviněného, že mezi ním a poškozeným došlo pouze k jakési „tahanici“, jejímž důvodem bylo nevracení dluhu poškozeným. Násilí použité obviněným bylo opakované a obsahovalo i úder pěstí. Nelze také pominout, že obviněný se trestné činnosti dopustil velice krátce po návratu z výkonu trestu, který vykonával i pro trestný čin, jehož obsahem bylo fyzické napadání jiné osoby, a dopustil se ho krátce po skončení lhůty podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen i pro trestný čin loupeže. Tyto všechny okolnosti činu i osoba obviněného tedy zvyšovaly stupeň společenské nebezpečnosti činu natolik, že nemohl být posouzen jako přestupek, nýbrž se dle názoru odvolacího soudu jednalo o trestný čin.
Vzhledem k výše popsanému skutkovému stavu věci, jak vyplývá z rozhodnutí soudů nižší instance, považuje Nejvyšší soud za zjevně neopodstatněnou námitku obviněného, podle které mohl skutek po formální stránce naplňovat toliko znaky trestného činu vydírání nikoli loupeže. Jak již bylo uvedeno, znakem, který v případě užití násilí odlišuje trestný čin loupeže od trestného činu vydírání, je okolnost zda toto násilí směřovalo ke zmocnění se cizí věci. Aniž by bylo nutné opakovat na tomto místě zjištění soudů obou stupňů, nelze mít pochybnosti o užití násilí obviněným, jež zahrnovalo i úder pěstí do obličeje poškozeného. Také okolnost, že násilí bylo obviněným užito v úmyslu zmocnit se cizí věci, jednoznačně ze skutku vyplývá (srov. „požadoval po poškozeném do zástavy jeho mobilní telefon … fyzicky jej napadl v úmyslu vzít mu mobilní telefon a autorádio…“ apod.). Poškozený obviněnému vydal telefon bezprostředně poté, co jej obviněný fyzicky napadl, z obavy před dalšími útoky na svou osobu. Sám obviněný doznal, že si chtěl vzít od poškozeného nějakou věc do zástavy. O subjektivní stránce jeho počínání není nejmenších pochyb, neboť jednání obviněného bylo vedeno úmyslem zmocnit se nějaké věci poškozeného. Je proto nutné přisvědčit názorům soudů nižší instance, že jednání obviněného naplnilo znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a nikoli znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák.
Jako další se dovolací soud zabýval námitkou nepatrného stupně společenské nebezpečnosti činu. Podle §3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. O trestný čin se jedná, jsou-li v konkrétním případě dány formální i materiální podmínky trestnosti činu. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba jednak učinit závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu (v daném případě znaky uvedené v §234 odst. 1 tr. zák.), a poté se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost - materiální znak trestného činu - je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. V této souvislosti lze poukázat na rozhodnutí publikované pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr., podle kterého je při úvahách o existenci materiálního znaku trestného činu nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti vyšší než nepatrný.
Nejvyšší soud neshledal v posuzovaném případě okolnosti snižující stupeň společenské nebezpečnosti činu pod míru předvídanou ustanovením §234 odst. 1 tr. zák. pro běžné případy jeho naplnění. Objektem trestného činu loupeže je jednak osobní svoboda, jednak majetek. V obou případech se jedná o hodnoty - chráněný zájem, jehož význam nelze jakkoli snižovat a k jehož ochraně je v krajním případě třeba užít přísné následky stanovené trestním zákonem. Obviněnému nikterak nepolehčuje ani způsob provedení činu a jeho následky. Z tohoto ohledu je nutno přihlédnout k opakovanému násilnému útoku obviněného na poškozeného, který vyvrcholil úderem pěstí a vyústil mj. v drobné poranění obličeje poškozeného. Intenzita užitého násilí byla nepominutelná a v žádném případě nelze přisvědčit názoru, podle kterého byla k naplnění skutkové podstaty daného trestného činu nedostatečná. Z hlediska osoby obviněného již soudy nižších stupňů konstatovaly, že byl v minulosti devětkrát soudně trestán, v roce 2000 mj. též k nepodmíněnému trestu odnětí svobody pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Trestné činnosti se navíc dopustil velice krátce po návratu z výkonu trestu, který vykonával i pro trestný čin, jehož obsahem bylo fyzické napadání jiné osoby. Obviněný je tedy i podle názoru Nejvyššího soudu tzv. speciálním recidivistou a tato okolnost by sama o sobě vyloučila aplikaci §3 odst. 2 tr. zák. Z hlediska zavinění a pohnutky jednání je pak zřejmé, že obviněný jednal v přímém úmyslu zmocnit se cizí věci ve smyslu §4 písm. a) tr. zák., tedy v závažnější podobě úmyslného zavinění, než která postačuje ke spáchání trestného činu loupeže (nepřímý úmysl podle §4 písm. b/ tr. zák.).
Lze tedy uzavřít, že jednání obviněného bylo běžným případem naplnění skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a Nejvyšší soud neshledal okolnosti, které by stupeň jeho společenské nebezpečnosti snižovaly na nepatrnou úroveň. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud odmítne dovolání, je-li zjevně neopodstatněné. Protože napadené rozhodnutí nespočívá na nesprávném hmotně právním posouzení a námitkám dovolatele nebylo možno přisvědčit, rozhodl Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. srpna 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová