ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.1145.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 1145/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. února 2006 dovolání nejvyšší státní zástupkyně, které podala v neprospěch obviněných J. D. a N. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 2 To 19/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 48 T 14/2001, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. 48 T 14/2001, byli obvinění J. D. a N. M. uznáni vinnými, že
ačkoli vzhledem k nepříznivé ekonomické situaci C. k. E., spol. s r. o., se sídlem K., věděli, že nebudou moci dostát svým závazkům pro nedostatek finančních prostředků k zajištění nasmlouvaných služeb,
I. obviněná J. D. a obviněný N. M. společně:
1) dne 10. 2. 1997 v B., M. n. č., obžalovaná J. D. jako jednatelka a spolumajitel C. E., spol. s r. o., se sídlem K. u B. č., po předchozí dohodě s obžalovaným N. M., spolumajitelem C. E., spol. s r. o., se sídlem K. u B. č., uzavřela s O., a. s., o. z., D. Č. A., zastoupeným ředitelem Ing. K. R., písemnou dohodu o zajištění pobytových zájezdů pro pracovníky O. do Ř., N., v letní sezóně 1997, podle které měla C. E., spol. s r. o., zajistit pobytový 12-ti denní zájezd označený B07 v termínu od 31. 7. do 11. 8. 1997 pro 41, event. 42 účastníků, na základě které na účet C. E., spol. s r. o., vedený u I., a. s., pobočka B., č. účtu, byla poukázána O., a. s., D. Č. A., částka 289.150,- Kč jako platba předem na zajištění zájezdu B07, přičemž úhradu smluvním partnerům v Ř. za ubytování nerealizovali a finanční hotovost ve výši 289.150,- Kč po jejím výběru z účtu použili pro svoji potřebu, čímž způsobili škodu O., a. s., o. z., D. Č. A., se sídlem v O. ve výši 289.150,- Kč,
2) poté, co dne 10. 2. 1997 v B., M. n. č., uzavřela J. D. jako jednatelka C. E., spol. s r. o., s O., a. s., o. z., D. Č. A., zastoupenou ředitelem Ing. K. R., písemnou dohodu o zajištění pobytových zájezdů pro pracovníky O. do Ř. v letní sezóně 1997 a obžalovaný N. M. jako společník a zaměstnanec C. E., spol. s r. o., zabezpečující realizaci zájezdů, ač oba obžalovaní věděli, že zaměstnance O., a. s., a jejich rodinné příslušníky nebudou moci v Ř. v termínech pobytových zájezdů ubytovat, neboť neuhradili smluvním partnerům v Ř. platby za sezónu 1997, finanční hotovost zaslanou účastníky zájezdu na účet C. E., spol. s r. o., vedený u I., a. s., pobočka B., č. účtu, ve výši 561.790,- Kč po jejím výběru z účtu použili pro svoji potřebu, čímž způsobili škodu (v celkové výši 561.790,- Kč, přičemž jednotlivé osoby a konkrétní výše škody, která jim byla způsobena, jsou specifikovány ve výroku o vině na str. 2 rozsudku),
II. obviněná J. D. samostatně:
v období od 20. 1. 1997 do července 1997, jako jednatelka C. E., spol. s r. o., v B. i na jiných místech, sjednala celkem s dvaceti fyzickými osobami a třemi právnickými osobami zajištění pobytových zájezdů do Ř., N. –P., na letní sezónu 1997, následně od těchto osob převzala celkovou platbu či zálohu na poskytnutí smluvně sjednaných služeb v celkové částce 335.362,- Kč, přičemž věděla, že nebude moci tyto pobytové zájezdy zajistit, neboť C. E., spol. s r. o., se nacházela v nepříznivé ekonomické situaci a neměla dostatek finančních prostředků, v důsledku čehož svým smluvním partnerům v Ř. předem nezaplatila náklady na ubytování a tito odmítli klienty C. E., spol. s r. o., ubytovat, nasmlouvané zájezdy nezajistila, čímž způsobila škodu (v celkové výši 335.362,- Kč, přičemž jednotlivé osoby a konkrétní výše škody, která jim byla způsobena, jsou specifikovány ve výroku o vině na str. 2 a 3 rozsudku),
Takto zjištěné jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval u obviněné J. D. v bodech ad I/1, 2, II výroku o vině jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., kterého se dopustila dílem jako spolupachatelka podle §9 odst. 2 tr. zák. a u obviněného N. M. v bodě ad I/1, 2 výroku o vině jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., kterého se dopustil jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. Za to byli oba obvinění odsouzeni podle §250 odst. 3 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku. Podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. byl výkon trestu odnětí svobody u obou obviněných podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků a zároveň byl nad oběma obviněnými vysloven dohled. Podle §60a odst. 3 tr. zák. bylo obviněným uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradili škodu, kterou trestným činem způsobili poškozeným uvedeným ve výroku rozsudku. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl oběma obviněným uložen trest zákazu činnosti výkonu funkce statutárních zástupců obchodních společností na dobu čtyř roků. Rovněž bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených subjektů na náhradu škody (str. 4 až 6 rozsudku).
Proti tomuto rozsudku podali obvinění J. D. a N. M. a poškození M. Á. a L. B. odvolání.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 2 To 19/2005, byl z podnětu odvolání obviněných napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. zrušen v celém rozsahu. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl a obviněné J. D. a N. M. podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby městského státního zástupce v Brně, sp. zn. 4 Zt 2387/97, pro skutky, že
I.
1) obviněná J. D. samostatně:
dne 10. 2. 1997 v B., M. n. č., jako jednatelka C. E., s. r. o., se sídlem K. č., uzavřela s O., a. s., o. z., D. Č. A., zastoupenou ředitelem Ing. K. R., písemnou dohodu o zajištění pobytových zájezdů pro pracovníky O. do Ř., N-P, v letní sezóně 1997, kdy mimo jiné měla zajistit pobytový 12-ti denní zájezd označený B07 v termínu od 31. 7. - 11. 8. 1997 pro 41, event. 42 účastníků s tím, že na účet C. E., vedený u I., a. s., pobočka B., č., byla zaslána O., a. s., D. Č. A., částka 289.150,- Kč, jako platba předem na zajištění zájezdu B07, přičemž úhrada smluvním partnerům v Ř. nebyla realizována, finanční hotovost ve výši 289.150,- Kč po jejím výběru z účtu použila pro svoji potřebu ke škodě O., a. s., o. z., D. Č. A., se sídlem v O.,
v němž byl (obžalobou) spatřován trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.,
II.
2) obviněná J. D. a obviněný N. M. společně:
poté, co dne 10. 2. 1997 v B., M. n. č., uzavřela obviněná J. D. jako jednatelka C., s. r. o., s O., a. s., o. z., D. Č. A., zastoupenou ředitelem Ing. K. R., písemnou dohodu o zajištění pobytových zájezdů pro pracovníky O. do Ř. v letní sezóně 1997 a obviněný N. M. jako společník a zaměstnanec C. E., s. r. o., zabezpečující realizaci zájezdů, ač oba věděli, že zaměstnance O., a. s., a jejich rodinné příslušníky nebudou moci v Ř. v termínech pobytových zájezdů ubytovat, neboť neuhradili smluvním partnerům v Ř. platby za sezónu 1997, finanční hotovost zaslanou účastníky zájezdu na účet č., ve výši 561.790,- Kč po jejím výběru z účtu použili pro svoji potřebu, čímž způsobili škodu (v celkové výši 561.790,- Kč, přičemž jednotlivé osoby a konkrétní výše škody, která jim byla způsobena, jsou specifikovány ve výroku na str. 3 rozsudku),
III.
3) obviněná J. D. samostatně:
v období od 20. 1. 1997 do července 1997, jako jednatelka C. E., s. r. o., v B. i na jiných místech, sjednala celkem s dvaceti fyzickými osobami a třemi právnickými osobami zajištění pobytových zájezdů do Ř., N-P, na letní sezónu 1997, následně od těchto osob převzala celkovou platbu či zálohu na poskytnutí smluvně sjednaných služeb v celkové částce 335.362,- Kč, přičemž věděla, že nebude moci tyto pobytové zájezdy zajistit, neboť svým smluvním partnerům v Ř. předem nezaplatila a tito odmítli klienty C. E., s. r. o., ubytovat, čímž způsobila škodu (v celkové výši 335.362,- Kč, přičemž jednotlivé osoby a konkrétní výše škody, která jim byla způsobena, jsou specifikovány ve výroku na str. 4 rozsudku),
v nichž byl (obžalobou) spatřován trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
Podle §229 odst. 3 tr. ř. byli jednotliví poškození (blíže specifikovaní na str. 5 až 7 výroku rozsudku) odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §256 tr. ř. byla odvolání poškozených M. Á. a L. B. zamítnuta. (poznámka: vzhledem k obsáhlosti jsou některé výroky citované z rozsudků soudů obou stupňů přiměřeně kráceny, přičemž v takovém případě se na příslušnou část rozhodnutí výslovně odkazuje)
Vůči konstatovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněných J. D. a N. M. dovolání. Mimořádným opravným prostředkem napadla výroky, jimiž soud podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněné obžaloby městského státního zástupce v Brně, sp. zn. 4 Zt 2387/97, a kterými rozhodl podle §229 odst. 3 tr. ř. o nárocích poškozených na náhradu škody a opřela ho o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jejího názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V úvodu svého podání dovolatelka připomněla, jak ve věci rozhodly soudy obou stupňů. Vyjádřila nesouhlas se závěrem vrchního soudu o absenci subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. u obou obviněných, když úmyslné zavinění neshledal ani ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. Konstatovala, že odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že se zaměřil pouze na jednu ze základních složek úmyslu - složku vědomí, aniž se zabýval analýzou složky volní. Současně dovodil, že obvinění nebyli srozuměni se vzniklými následky, ale pouze bez přiměřených důvodů spoléhali, že nezpůsobí porušení zájmu chráněného trestním zákonem. Podle dovolatelky nemůže tento právní závěr obstát ve světle skutkových zjištění učiněných samotným vrchním soudem, který připustil u obviněných jejich vědomost o tom, že zájezdy naplánované na letní sezónu 1997 mohou být s ohledem na finanční situaci firmy C. E., spol. s r. o., zmařeny. Uvedl, že hospodářské výsledky jmenované společnosti z roku 1996 byly velmi špatné a ztrátu bylo nutno hradit z hospodářské činnosti realizované v roce 1997. Soud druhého stupně reagoval i na obhajobu obviněných, podle které měli pohledávku v částce přesahující osm miliónů korun vůči cestovní kanceláři svědka T. M. tak, že nebylo možno najisto počítat ani s tím, kdy, popř. v jakém objemu obvinění nějaké finanční prostředky od jeho osoby obdrží. Konstatoval, že finanční situace jejich společnosti se zkomplikovala vlivem problémů při zajišťování letecké dopravy, přičemž k této komplikaci došlo z důvodů nezávislých na vůli obviněných až po podpisu smlouvy s O. Současně zmínil, že i přes tuto okolnost byla bilance společnosti C. E., spol. s r. o., již v jarních měsících roku 1997 krajně napjatá a oba obvinění museli nepochybně vědět, že se mohou dostat do stavu insolvence a v důsledku toho mohou být některé zájezdy naplánované na letní sezónu 1997 zmařeny, i když nebylo možno odhadnout, ve kterém okamžiku k finanční krizi dojde a v jakém rozsahu dojde k poškození jejich zákazníků. Odvolací soud poznamenal, že pokud by nebyli obvinění nuceni zaplatit předem závěrečné lety sezóny v hodnotě 430.500,- Kč, došlo by patrně k výraznému oddálení okamžiku, kdy nastala naprostá insolvence cestovní kanceláře, ale základní problém nerentability její činnosti by to nevyřešilo. V tomto ohledu dovolatelka poukázala na skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž cestovní kancelář E., spol. s r. o., neměla na počátku roku 1997 volné finanční prostředky, v roce 1996 utrpěla ztrátu ve výši přibližně 1.040.000,- Kč a k 31. 12. 1996 vykazovala obchodní majetek v záporné hodnotě - 1.267.000,- Kč. Dále akcentovala tvrzení odvolacího soudu, že obvinění finanční prostředky nepoužili pro svoji potřebu, neboť veškeré finanční prostředky získané v průběhu roku 1997 společnost C. E., spol. s r. o., použila na úhradu závazků z roku 1996 a na zajištění závazků v letní sezóně 1997. Podle soudu obvinění sice věděli o napjaté a stále se komplikující finanční situaci jejich společnosti, nicméně jejich projevy vůle navenek svědčily o tom, že s finančním zhroucením společnosti nepočítali a jejich představa spočívala v tom, že přes narůstající potíže všechny nasmlouvané zájezdy zrealizují; o tom podle odvolacího soudu svědčí fakt, že počátkem června 1997 zaplatili dva závěrečné lety sezóny. Po dni 4. 7. 1997, kdy bylo zjevné, že obvinění žádné další finanční prostředky nemají, již nové smlouvy neuzavírali. Na základě těchto skutečností odvolací soud uzavřel, že srozumění obviněných se vzniklými následky nelze dovodit.
V dalším textu podání dovolatelka poukázala, že zavinění ve formě vědomé nedbalosti předpokládá existenci nějakých, byť nikoli přiměřených důvodů, o kterých obviněná osoba mohla předpokládat, že zabrání vzniku trestněprávně relevantního následku. Jestliže však pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla vzniku následku významnému pro trestní právo zabránit, je nutno dovozovat jeho srozumění s tímto následkem a tedy zavinění ve formě nepřímého úmyslu. Podle dovolatelky však soud druhého stupně nezjistil žádné konkrétní okolnosti, o kterých by mohli obvinění předpokládat, že povedou k výraznému zlepšení finanční situace firmy C. E., spol. s r. o., vyjma sporné pohledávky vůči svědku T. M., jejíž uspokojení sám soud považoval za nejisté. Pouhá skutečnost, že obvinění i za složité finanční situace pokračovali v podnikatelských aktivitách, nemůže vyloučit existenci eventuálního úmyslu na jejich straně ve vztahu k poškození klientů. Nepřímý úmysl na straně pachatele je dán i tehdy, když pachatel spoléhá na budoucí nejistou událost, která by měla odvrátit vznik trestněprávně relevantního následku. Existenci nepřímého úmyslu proto nemůže vyloučit jakoukoli racionální ekonomickou rozvahou nepodložená představa obviněných o tom, že nedojde k finančnímu zhroucení společnosti a že se jim nějakým způsobem podaří udržet cestovní kancelář v chodu. Obvinění realizovali zájezdy na počátku sezóny 1997 z prostředků, které jim poskytli účastníci zájezdů plánovaných na pozdější dobu a posléze nerealizovaných, přičemž jiný zdroj příjmů nežli platby od zákazníků společnost neměla; platby od zákazníků přijímali i v době, kdy již věděli, že neplatí včas splátky dle splátkového kalendáře ubytovatelům v Ř. Dovalatelka uvedla, že u pachatele, který se dopouští při výkonu podnikatelské činnosti jednání, které naplňuje zákonné znaky majetkového trestného činu, nemůže být jeho trestní odpovědnost vyloučena okolností, že přímým cílem pachatele nebylo poškození zákazníků nebo obchodních partnerů, ale udržení chodu podnikatelského subjektu. Namítla, že zjištění odvolacího soudu, že obvinění finanční prostředky nepoužili pro svoji potřebu, neboť veškeré prostředky získané v průběhu roku 1997 společnost C. E., spol. s r. o., použila na úhradu závazků z roku 1996 a na zajištění závazků v letní sezóně 1997, je nerozhodné z hlediska zákonných znaků trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Pokud si obvinění peníze získané od klientů cestovní kanceláře neponechali pro sebe, ale použili jich k úhradě závazků společnosti C. E., spol. s r. o., pak tím tuto cestovní kancelář obohatili. Podle mínění dovolatelky nepochybně došlo ze strany soudu prvního stupně k nepřesnosti, když uvedl, že obvinění „sebe obohatili“; tato nepřesnost je však z hlediska existence subjektivní stránky trestného činu podvodu bez významu. Zjištění soudu druhého stupně, podle kterého obvinění při neexistenci jakéhokoli jiného zdroje finančních prostředků zálohy inkasované od účastníků zájezdů plánovaných na rok 1997 přinejmenším z části nepoužívali na financování těchto zájezdů, ale na úhradu dřívějších závazků společnosti z roku 1996, podporuje závěr o podvodném úmyslu na straně obviněných. Dovolatelka konstatovala, že závěr o existenci subjektivní stránky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. nevylučuje zjištění odvolacího soudu, podle kterého obvinění neměli v době inkasování plateb od klientů přesnou představu o výši hrozící škody, když nemohli odhadnout, v kterém okamžiku k finanční krizi dojde a v jakém rozsahu dojde k poškození jejich zákazníků. S ohledem na výši záloh inkasovaných od klientů muselo být obviněným zřejmé, že zmařením třeba i jediného zájezdu může vzniknout klientům škoda ve výši řádově statisíců korun. Ve vztahu k okolnosti podmiňující vyšší trestní sazbu přitom postačuje, jde-li o těžší následek, zavinění z nedbalosti. Dovolatelka uzavřela, že obvinění inkasovali od zákazníků cestovní kanceláře platby za zájezdy plánované na letní sezónu 1997, přičemž věděli, že s ohledem na finanční situaci společnosti C. E., spol. s r. o., může dojít ke zmaření těchto zájezdů a že služba představující ekvivalent peněžitého plnění nebude zákazníkům poskytnuta, k čemuž následně skutečně došlo. Obvinění nemohli spoléhat na žádnou konkrétní okolnost, která by vedla k zásadnímu zlepšení ekonomické situace uvedené společnosti a tím k odvrácení vzniku trestněprávně relevantního následku. Takové jednání vykazovalo zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., který byl spáchán v nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. Pokud Vrchní soud v Olomouci dospěl k závěru, že žalovaný skutek nevykazuje zákonné znaky žádného trestného činu, spočívalo jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku a byl založen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Závěrem dovolání nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 2 To 19/2005, a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby rozhodnutí o dovolání bylo v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učiněno v neveřejném zasedání, přičemž souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] vyjádřila i pro případ jiného rozhodnutí dovolacího soudu.
Soud prvního stupně zaslal opis dovolání nejvyšší státní zástupkyně ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. oběma obviněným a jejich společnému obhájci s upozorněním, že se mohou k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. zák.]. Nejvyšší soud však ke dni rozhodnutí ve věci písemné vyjádření neobdržel.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. b) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda nejvyšší státní zástupkyní vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byla obviněná osoba uznána vinnou. Rovněž je možné vytýkat, že skutková zjištění byla chybně posouzena, což vedlo k nesprávnému závěru, že v obžalobě označený skutek není trestným činem. Vedle těchto vad ohledně právního posouzení skutku, lze namítat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce zmíněného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně včetně jeho části, která se týká vnitřního (psychického) vztahu pachatele k ohrožení nebo porušení zájmů chráněných trestním zákonem, a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat.
Nejvyšší státní zástupkyně shledává dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v okolnosti, že ačkoliv zjištěné jednání obviněných J. D. a N. M. vykazovalo zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., který spáchali v nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák., dospěl odvolací soud k nesprávnému závěru, že jejich jednání není žádným trestným činem a podle §226 písm. b) tr. ř. obviněné zprostil obžaloby. Jelikož zmíněné námitky jsou způsobilé uplatněný důvod dovolání naplnit, tak Nejvyšší soud na podkladě konečného skutkového zjištění posuzoval, zda napadené rozhodnutí vykazuje vytýkané právní vady.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Podle §89 odst. 11 tr. zák. se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000 Kč. Podle §4 písm. b) tr. zák. (úmysl nepřímý) je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Podle §5 písm. a) tr. zák. (nedbalost vědomá) je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel věděl, že může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí (poznámka: vše trestní zákon ve znění účinném od 1. 1. 2002).
Ve stručnosti lze připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí poškozeného a pokud by byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popřípadě došlo za méně výhodných podmínek. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Škoda na cizím majetku představuje jak zmenšení majetku, tak i ušlý zisk. Z hlediska subjektivní stránky musí být zjištěno, že pachatel jednal v úmyslu způsobit jiné osobě škodu, a to již v době, kdy se dopustil podvodného jednání. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat (s výjimkou doznání - pokud existuje) jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.
Pokud jde o odlišení úmyslu nepřímého (označovaného též jako úmysl eventuální) a nedbalosti vědomé, což je pro posouzení trestní odpovědnosti obou obviněných zásadní, je zapotřebí připomenout, že úmysl nepřímý se shoduje s nedbalostí vědomou v intelektuální složce (tj. že pachatel věděl, že může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem), ale oproti úmyslu nepřímému chybí u nedbalosti vědomé volní složka vyjádřená srozuměním. Pokud tedy pachatel jedná v úmyslu nepřímém, srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo. Způsobení takového následku však není jeho přímým cílem, ani nevyhnutelným prostředkem, neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i nezávadným. Přitom je vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je pouze vedlejším, nechtěným následkem jeho jednání. Na takové srozumění lze usuzovat z toho, že nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval alespoň jako možný. Vědomá nedbalost spočívá ve vědomí pachatele o možnosti vzniku následku jeho jednání, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem. Při nedbalosti vědomé pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn a naopak bez přiměřených důvodů spoléhá, že následek nezpůsobí. Nedbalost vědomou odlišuje od nepřímého úmyslu právě okolnost, zda důvody, pro které pachatel spoléhá, že následek nezpůsobí, mají charakter dostatečných důvodů, za které je možno považovat důvody, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit relevantnímu následku z hlediska trestního práva, ale v jiné situaci a za jiných podmínek by k tomu mohly být reálně způsobilé.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že závěr o absenci subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve formě úmyslu nepřímého ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. Vrchní soud v Olomouci vyvodil ze zjištění, že v posuzovaném jednání obviněných sice byla zahrnuta složka intelektová, avšak nebyla zde dána složka volní, jež je pro zavinění ve formě alespoň nepřímého úmyslu nezbytná.
V případě složky intelektové, vyjádřené vědomostí obviněných J. D. a N. M. se vznikem trestněprávního následku, odvolací soud připomněl zjištění prvostupňového soudu, že oba obvinění znali ekonomickou situaci společnosti E., spol. s r. o., která v roce 1996 hospodařila ve ztrátě a v roce 1997 v důsledku dluhu z předchozího roku neměla volné finanční prostředky na krytí případných ztrát z podnikatelské činnosti. V této souvislosti uvedl: „…je jednoznačně možné dovodit, že hospodářské výsledky roku 1996 byly velmi špatné a že ztrátu bude nutno uhradit z hospodářské činnosti realizované v roce 1997, přičemž přes očekávání obžalovaných, že obdrží finanční prostředky od svědka T. M., nebylo možno najisto počítat ani s tím, kdy nějaké finanční prostředky obdrží, ani s tím, v jakém objemu to bude“. Soud druhého stupně rovněž poukázal, že rozhodující část této pohledávky, která podle tvrzení obviněných činila 8.548.554,60 Kč, tvořila smluvní pokuta ve výši 7.765.973,50 Kč. Zároveň konstatoval: „…finanční situace společnosti obžalovaných se zkomplikovala nutností nalézt nového dodavatele letecké dopravy, který požadoval nejen vyšší ceny letecké dopravy, ale také zaplacení posledních letů sezóny předem, přičemž k této komplikaci došlo z důvodů nezávislých na vůli obžalovaných po podpisu smlouvy s O. ze dne 10. 2. 1997“. Z uvedeného odvolací soud vyvodil, že již v průběhu jarních měsíců roku 1997 byla bilance společnosti E., spol. s r. o., napjatá a „oba obžalovaní museli vědět, že se mohou dostat do stavu insolvence a že v důsledku toho mohou být některé zájezdy naplánované na letní sezónu zmařeny, i když samozřejmě nebylo možno odhadnout, ve kterém okamžiku k finanční krizi dojde a v jakém rozsahu tedy dojde k poškození jejich zákazníků“. Současně odkázal na závěry znalce Ing. J. Ch., že pokud by obvinění nebyli nuceni zaplatit předem závěrečné lety sezóny v hodnotě 430.500,- Kč (dne 2. 6. 1997 C. T. Š. z důvodu ukončení činnosti společnosti A. M.), došlo by patrně k výraznému oddálení okamžiku, kdy nastala naprostá insolvence cestovní kanceláře, ale „základní problém nerentability její činnosti by to nevyřešilo.“ (vše na str. 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Pokud jde o složku volní, tak vrchní soud s poukazem na obsáhlý spisový materiál konstatoval: „…veškeré finanční prostředky získané v průběhu roku 1997 společnost C. E., spol. s r. o., použila na úhradu závazků z roku 1996 a na úhradu náležitostí souvisejících se zajištěním zájezdů v letní sezóně 1997“ (str. 17 napadeného rozsudku). V tomto ohledu odvolací soud vzal v úvahu skutečnost, že část vybraných peněz od klientů byla použita na úhradu dluhu cestovní kanceláře z předchozího roku. Současně však shledal, že obvinění až do 4. 7. 1997 používali peníze vybrané od klientů výhradně na úhradu zájezdů, a to nejenom pro O., a. s., ale i na realizaci řady dalších autobusových i leteckých zájezdů (srov. argumentaci na str. 15 napadeného rozsudku). Rovněž akcentoval, že po 4. 7. 1997, kdy již byla zřejmá insolventnost cestovní kanceláře, obvinění další smlouvy s klienty neuzavírali, a pokud na účet cestovní kanceláře přicházely po tomto datu finanční prostředky, jednalo se pouze o doplatky ze smluvních vztahů uzavřených před 4. 7. 1997 (str. 17 napadeného rozsudku).
Pro posouzení subjektivní stránky jednání obviněných J. D. a N. M. bylo podstatné, zda při znalosti nepříznivé finanční situace cestovní kanceláře a při vědomí, že její chod a s tím související podnikatelské aktivity lze realizovat pouze z příjmů od klientů, neboť společnost nedisponovala žádnými rezervami a v předchozím roce jejich hospodaření vykazovalo ztrátu, nejen věděli, že se společnost může dostat do stavu insolvence a dojde k zmaření předmětných zájezdů, ale současně byli se škodlivými následky srozuměni. Vliv na posouzení volní složky v jednání obviněných mělo zejména i to, jak použili finanční prostředky vybrané od klientů a co činili k realizaci zájezdů. V tomto ohledu vrchní soud zdůraznil: „…obžalovaní věděli o napjaté finanční situaci jejich společnosti, která se s ubíhajícím časem stále komplikovala, nicméně jejich projevy vůle navenek svědčí o tom, že s finančním zhroucením C. E., spol. s r. o., nepočítali a jejich představa spočívala v tom, že přes narůstající potíže nakonec všechny nasmlouvané zájezdy zrealizují, o čemž svědčí fakt, že počátkem měsíce června 1997 zaplatili dva závěrečné lety sezóny. Také jejich další kroky do 4. 7. 1997 spočívající v placení jednotlivých služeb dokladují, že obvinění dělali vše proto, aby veškeré smlouvy s klienty byly dodrženy.“ (str. 17 napadeného rozsudku). Konstatované skutečnosti včetně okolnosti, že obvinění byli nuceni závěrečné lety sezóny, které se měly uskutečnit až v září 1997, zaplatil neočekávaně předem (430.500,- Kč), a to již 2. 6. 1997 a ve vyšších cenách, než předpokládali, a dále i možnost (byť nikoli najisto postavená) obdržet finanční prostředky od T. M., jež dokreslují jednání obviněných, vedly Vrchní soud v Olomouci k závěru, že v jejich činnosti nelze shledat volní složku úmyslného zavinění.
Je zřejmé, že obviněná J. D. uzavřela předmětné dohody o zajištění pobytových zájezdů v Ř., přičemž v souvislosti s touto činností, na níž se výše popsaným způsobem podílel i obviněný N. M., byly vybírány na úhradu pobytových zájezdů platby od klientů za situace, kdy sice obvinění věděli, že může dojít ke zmaření těchto zájezdů, ale se vzniklými škodlivými následky nebyli srozuměni. Pokud na podkladě výše popsaného skutkového zjištění, které se týká vnitřního (psychického) vztahu obviněných k podstatným složkám trestného činu, Vrchní soud v Olomouci učinil ohledně subjektivní stránky právní závěr, že v jejich jednání není možno spatřovat úmysl nepřímý [§4 písm. b) tr. zák.], ale pouze nedbalost vědomou [§5 písm. a) tr. zák.], neboť bez přiměřených důvodů spoléhali, že nezpůsobí porušení zájmu chráněného trestním zákonem, tak nelze tomuto právnímu posouzení vytýkat pochybení. Proto předmětné skutky nemohly být v odvolacím řízení posouzeny jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jehož základní skutková podstata vyžaduje z hlediska subjektivní stránky úmyslné zavinění pachatele, a dále ani jako jiný trestný čin. V návaznosti na to Nejvyšší soud neshledal pochybení ve výroku napadeného rozsudku, jímž byli oba obvinění podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zproštěni, neboť v žalobním návrhu označené skutky nejsou trestným činem. Z tohoto důvodu byli poškození podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Z popsaných důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněných J. D. a N. M. proti shora citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci je zjevně neopodstatněné, a tudíž je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. února 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k