ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.1346.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 1346/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. prosince 2006 dovolání, které podal obviněný R. U., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. 2 To 19/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 16/2001, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. U. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2005, sp. zn. 49 T 16/2001, byl obviněný R. U. uznán vinným, že
I.
1. v blíže nezjištěné době ode dne 27. 6. 1997 do 17. 7. 1997 na silnici u obce Č., v úmyslu vylákat vydání zboží v hodnotě nejméně 142.317,66 Kč, převáženého ze skladu předložil svědkovi P. Š., blíže nezjištěnou listinu s podpisem jednatele společnosti R. S., s. r. o., Ing. R., k vydání zboží nedošlo a škoda společnosti R. S., s. r. o., nevznikla,
2. dne 22. 7. 1997 kolem 12.00 hod. v obci Č., se pokusil ze skladu společnosti N., s. r. o., která měla v komisi zboží společnosti R. S., s. r. o., vylákat vydání tohoto zboží, za tímto účelem předložil jednateli společnosti N., s. r. o., P. Š., padělanou smlouvu o půjčce ze dne 8. 1. 1997 na částku 3.500.000,- Kč, uzavřenou jednatelem společnosti R. S., s. r. o., Ing. J. R., a padělané uznání dluhu na shodnou částku s příkazem k vyskladnění zboží ze dne 15. 7. 1997, k vydání zboží nedošlo v důsledku zásahu přivolané policejní hlídky a škoda společnosti R. S., s. r. o., nevznikla,
3. dne 23. 7. 1997 kolem 15.00 hod. se v obci Č., opětovně pokusil ze skladu společnosti N., s. r. o., která měla v komisi zboží společnosti R. S., s. r. o., vylákat vydání tohoto zboží, za tímto účelem předložil jednateli společnosti N., s. r. o., P. Š. padělanou smlouvu o půjčce ze dne 8. 1. 1997 na částku 3.500.000,- Kč, uzavřenou jednatelem společnosti R. S., s. r. o., Ing. J. R., a padělané uznání dluhu na shodnou částku s příkazem k vyskladnění zboží ze dne 15. 7. 1997, k vydání zboží nedošlo v důsledku zásahu přivolané policejní hlídky a škoda společnosti R. S., s. r. o., nevznikla,
4. dne 1. 8. 1997 kolem 08.20 hod. v P., vnikl bez použití násilí do skladu společnosti R. S., s. r. o., s úmyslem vylákat vydání zde uskladněného textilního zboží, předložil zaměstnancům skladu padělanou smlouvu o půjčce ze dne 8. 1. 1997 na částku 3.500.000,- Kč uzavřenou jednatelem společnosti R. S., s. r. o., Ing. J. R., a padělané uznání dluhu na shodnou částku s příkazem k vyskladnění zboží ze dne 15. 7. 1997, na základě těchto listin umožnili zaměstnanci skladu obžalovanému do skladu přístup a tento ze skladu odcizil ke škodě společnosti R. S., s. r. o., textilní zboží v celkové hodnotě 2.357.974,54 Kč,
5. dne 15. 8. 1997 kolem 09.00 hod. v P., vnikl bez použití násilí do skladu společnosti R. S., s. r. o., s úmyslem vylákat vydání zde uskladněného zboží, předložil zaměstnancům skladu padělanou smlouvu o půjčce ze dne 8. 1. 1997 na částku 3.500.000,- Kč, uzavřenou jednatelem společnosti R. S., s. r. o., Ing. J. R., a padělané uznání dluhu na shodnou částku s příkazem k vyskladnění zboží ze dne 15. 7. 1997, na základě těchto listin umožnili zaměstnanci skladu obžalovanému do skladu přístup a tento ze skladu odcizil ke škodě společnosti R. S., s. r. o., textilní zboží v celkové hodnotě 999.665,40 Kč.
II.
1. dne 18. dubna 1992 v P., v místě svého trvalého bydliště vykonal soulož s nezletilou J. N., přestože si byl vědom, že poškozená dosud nedosáhla věku 15-ti let,
2. v blíže nezjištěné době v měsíci říjnu 1992 v P., v bytě rodičů nezletilé J. N., společně s blíže neztotožněným mužem násilím přinutili nezletilou J. N. k souloži, a to tak, že ji po předchozí dohodě oba přes její odpor nejprve vysvlékli, pak ji obžalovaný U. porazil na postel v dětském pokoji, obkročmo se jí posadil na horní část hrudníku, vsunul jí penis do úst a přinutil ji k felaci, přičemž jeho neztotožněný spolupachatel využil bezbrannosti poškozené a vykonal na ní soulož do pochvy, oba pachatelé se svého jednání dopustili přes odpor poškozené, přičemž si byli vědomi, že poškozená dosud nedosáhla věku 15-ti let.
Takto popsané jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval v bodě I/1-5 jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., v bodě II/1 jako trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. a v bodě II/2 jako trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za tuto trestnou činnost byl obviněný odsouzen podle §241 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému stanovena povinnost zaplatit poškozené společnosti R. S., s. r. o., částku 3.357.639,94 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný R. U. odvolání.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. 2 To 19/2006, byl podle §258 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušen ve výroku o vině pod bodem II/2 a ve výroku o trestu. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a obviněného R. U. uznal vinným trestnými činy vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák., a to na skutkovém základě, že
v blíže nezjištěné době v měsíci říjnu 1992 v P., v bytě rodičů poškozené nezl. J. N., společně s neztotožněným mužem po předchozí dohodě přes odpor a za použití násilí vůči poškozené ji nejprve vysvlékli, pak ji obžalovaný R. U. porazil na postel v dětském pokoji, obkročmo se ji posadil na horní část hrudníku, vsunul jí penis do úst a přinutil ji k felaci a neztotožněný spolupachatel využil bezbrannosti poškozené a přinejmenším ji strčil prsty do pochvy, přičemž si oba byli vědomi, že poškozená dosud nedosáhla věku patnácti let.
Za tyto trestné činy a za trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák., ohledně nichž zůstal napadený rozsudek nedotčen, byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Vůči citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný R. U. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V odůvodnění mimořádného opravného prostředku obviněný předeslal, že soudy obou stupňů plně nerespektovaly základní zásady trestního řízení, především ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. V tomto směru zrekapituloval závěry soudu druhého stupně a namítl, že tyto nemohou z procesních hledisek obstát, především pokud jde o hodnocení provedených důkazů. Pokud jde o údajné podvodné vylákání textilního zboží na podkladě padělané smlouvy o půjčce a dohody o uznání dluhu, na nichž pravost podpisů Ing. R. byla prokázána, jedná se podle jeho názoru pouze o ničím nedoloženou domněnku jmenovaného, že k sepsání smlouvy a dohody mohl obviněný použít jím „in bianco podepsané nepopsané listiny“, které dostal od něho jeho otec Dr. U. Obviněný zdůraznil, že v průběhu trestního řízení nebyl proveden jediný důkaz, který by prokázal, že s takovou listinou jeho otec disponoval, a i kdyby tomu tak bylo, neexistuje důkaz o tom, že by takovou listinu použil. Úvahy soudu tak mají hodnotu pouhých domněnek, dohadů a nepodložených spekulací. Dále upozornil, že soudy obou stupňů nevzaly v úvahu celou řadu přímých i nepřímých důkazů, které svědčí o tom, že dovolatel právem a legálně vymáhal zboží, když mu Ing. R. odmítal zaplatit půjčku. V naznačené souvislosti poukázal na výpověď svědka Š., který jednoznačně potvrdil, že o pravosti listin, na nichž byla sepsána smlouva o půjčce a dohoda o uznání dluhu, jakož i o pravosti podpisů Ing. R. na nich, neměl žádné pochybnosti, a proto jako oprávněný jednatel společnosti R. S., s. r. o., vydal příkaz k vydání zboží R. U. Jmenovaný svědek opakovaně zdůraznil, že tento způsob úhrady dluhů (poskytnutí zboží věřitelům), byl ve společnosti běžným postupem a takto řešil závazky společnosti v řadě jiných případů. Svědek též uvedl, že přišel na nějaké částky, které byly vypláceny dovolateli, přičemž Ing. R. mu sdělil, že je to úrok za půjčku, kterou obviněný půjčil do firmy. Popsal i nepořádky ve firmě, na které upozorňoval policii a které nakonec vedly k vyhlášení konkursu. Rovněž svědek JUDr. K. potvrdil, že neměl žádné pochybnosti o pravosti dokladů k vyskladnění zboží. Obviněný zdůraznil, že se cítil podveden, když Ing. R. stále odkládal zaplacení půjčky a měl obavy, že v případě konkursu, který společnost R. S., s. r. o., hrozil, by mohl o peníze přijít. Jmenovaný svědek podrobně a výstižně vysvětlil relevantnost nároku obviněného na úhradu půjčky a legálnost způsobu, jakým měla být dosažena. K závěrům odvolacího soudu ohledně existence půjčky obviněný zdůraznil, že ne každá půjčka nebo jiná finanční transakce ve společnosti procházela jejím účetnictvím. Bylo prokázáno, že společnost nebo osobně Ing. R. měl značné dluhy, které řádně nesplácel a pomáhal si dalšími i osobními půjčkami, aby oddálil konkurs, který firmě hrozil. Z tohoto důvodu se dovolatel domnívá, že půjčku, kterou mu opatřil, potřeboval k úhradě dluhů a tuto před společností zatajil. O této skutečnosti svědčí i smlouva o půjčce, kterou R. U. neuzavíral se společností R. S., s. r. o., ale s Ing. R. Nesjednání úroků z půjčky nebylo podmínkou platnosti smlouvy, zejména když se jednalo o půjčku mezi spřátelenými osobami. Okolnost, že otec dovolatele nebyl přítomen sepsání smlouvy o půjčce, ale až při předání peněz Ing. R., je známa již od zahájení trestního řízení. Podle obviněného nelze jeho jednání ani z hmotně právního hlediska pokládat za podvodné ve smyslu §250 tr. zák., neboť nepředstíral okolnosti, které by nebyly v souladu se skutečným stavem věci, a proto nemohl nikoho uvést v omyl ani takového omylu využít. Tudíž nemohlo dojít k naplnění objektivní ani subjektivní stránky zmíněného trestného činu, když v souladu se smlouvou o půjčce požadoval úhradu dospělého dluhu po dlužníkovi a s písemným souhlasem obou jednatelů firmy dluh uspokojil převzetím zboží, což byl ve firmě poškozeného způsob nikoli neobvyklý. Z popsaných důvodů uzavřel, že jeho vina ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. nebyla prokázána a měl být zproštěn obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř.
V případě trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák., který měl spáchat dne 18. 4. 1992, obviněný vyslovil přesvědčení, že jeho trestní stíhání bylo ve smyslu §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. promlčeno. V tomto směru uvedl, že další trestné činy vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a pohlavní zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. měl spáchat v říjnu 1992 a trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. měl spáchat ve dnech 27. 6., 22. 7., 23. 7., 1. 8. a 15. 8. 1997. Podle jeho názoru k přerušení promlčení trestního stíhání nedošlo, protože obvinění pro pohlavní zneužívání z 18. 4. 1992 bylo obviněnému sděleno dne 24. 3. 1998 a téhož dne mu bylo doručeno; tj. k doručení tohoto usnesení došlo až po uplynutí pětileté promlčecí doby. K přerušení promlčení rovněž nedošlo spácháním dalšího trestného činu v říjnu 1992, protože i pro tento čin bylo sdělení obvinění ze dne 23. 10. 1997 R. U. doručeno až dne 24. 3. 1998, tj. po pětileté promlčecí lhůtě. K přerušení promlčení nedošlo ani spácháním trestného činu podvodu v roce 1997, neboť obvinění pro tento trestný čin bylo jeho osobě doručeno při výslechu dne 27. 10. 1997, tj. taktéž po uplynutí pětileté promlčecí doby. Obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 8 Tdo 768/2005, a uzavřel, že pokud dojde k zahájení trestního stíhání a doručení usnesení o tomto úkonu až po uplynutí promlčecí doby, je trestní stíhání nepřípustné, promlčený trestný čin již nelze stíhat a jakákoliv retroaktivita by byla v rozporu se zákonem. Stejné závěry vztáhl i na trestné činy vydírání a pohlavního zneužívání, jichž se měl dopustit kolem dne 6. 10. 1992, neboť obvinění pro tyto činy mu bylo sděleno a doručeno dne 24. 3. 1998, tj. po uplynutí promlčecí doby a taktéž opatření o sdělení obvinění pro trestný čin podvodu bylo vydáno a doručeno po této lhůtě. V důsledku toho mělo být trestní stíhání dovolatele pro trestné činy vydírání a pohlavního zneužívání zastaveno podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. Pokud by Nejvyšší soud tento právní závěr nesdílel, obviněný zdůraznil, že se vůči poškozené J. N. žádného násilného jednání nedopustil a v jejím bytě s neztotožněným mužem nikdy nebyl. I když připustil, že někdy v první polovině roku 1992 mohl mít se jmenovanou krátkodobou známost a mohlo mezi nimi dojít k dobrovolnému pohlavnímu styku, vyloučil, že se při něm choval násilně. Krvácení, pro které byla poškozená hospitalizována, nebylo důsledkem nevybíravého pohlavního styku, ale příčina spočívala v rodové vadě. Od této doby se nikdy neviděli, a proto si po šesti letech na jméno poškozené nevzpomněl. Po zrušení rozsudku soudu prvního stupně byl v pokračujícím řízení vyslechnut pouze svědek R., přičemž jeho výpověď zesílila přesvědčení obhajoby, že byl původcem neopodstatněného obvinění dovolatele ze znásilnění poškozené. Jmenovaný nedokázal logicky vysvětlit, proč, když se dozvěděl o údajném znásilnění své přítelkyně N. před šesti lety, navštívil s dalším mužem v pozdních večerních hodinách U. v jejich bydlišti s tím, že obviněného chtěl přimět, aby poškozenou nechal na pokoji. Ve skutečnosti však šlo o pokus vydírání, protože od dovolatele požadoval půl milionu Kč za to, že věc neoznámí policii. Při hlavním líčení poškozená uvedla, že ji zarazilo podivné chování R. Opakovaně konstatovala, že případ by neřešila přes policii, ale svěřila se R. a on si to chtěl s obviněným vyřídit. K zastavení trestního stíhání jmenovaného pro vydírání došlo jen proto, že v době vyšetřování věci byl obviněný U. neznámého pobytu a nebylo možné je konfrontovat. Navíc poškozená u hlavního líčení vypověděla, že již není schopna popsat, zda skutečně došlo mezi ní a neztotožněným mužem k pohlavnímu styku. Soudy přesto setrvaly na tom, že se dovolatel s tímto mužem předem dohodli na tom, jak si budou vůči poškozené počínat. Obhajoba nezná důkaz, který by takovou dohodu prokazoval a má za to, že jde o fikci. Nepřímým důkazem měla být výpověď přítelkyně poškozené svědkyně V., která u hlavního líčení dne 14. 2. 2005 uvedla, že ještě téhož dne po činu ji N. o příhodě informovala. Způsob počínání neztotožněného muže však popsala odlišně od poškozené. Jediným důkazem je tak rozporuplná výpověď poškozené, k níž přistupuje podivné chování jejího tehdejšího přítele R. Dovolatel proto shledal obvinění za vykonstruované, neboť jsou dány závažné pochybnosti o jeho účasti na vydírání a pohlavním zneužívání poškozené. Z toho důvodu mělo být postupováno podle zásady in dubio pro reo a měl být pro uvedené trestné činy podle §226 písm. e) tr. ř. nebo §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby.
V závěru dovolání obviněný poukázal, že za situace, kdy by Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a sám rozhodoval ve věci, považuje odvolacím soudem snížený trest odnětí svobody v trvání čtyř let za přísný, neboť soud nedostatečně přihlédl k tomu, že od údajného spáchání trestné činnosti vydírání a pohlavního zneužívání uplynulo 14 let a od podvodu 9 let. Za tuto dobu pominula nebo se podstatně snížila nebezpečnost uvedených činů pro společnost a blíží se k zániku ve smyslu ustanovení §65 tr. zák. Zejména z tohoto důvodu navrhoval státní zástupce městského státního zastupitelství uložení trestu odnětí svobody při dolní hranici zákonné trestní sazby. V době, kdy se měl R. U. trestné činnosti dopustit, mu bylo 19 respektive 24 let, byl bezúhonný a žil řádným životem. Na podkladě všech rozvedených skutečností obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V případě, že by dovolací soud ve věci rozhodoval sám, navrhl, aby byl zproštěn obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř. pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a podle §226 písm. a) nebo §226 písm. e) tr. ř. pro trestné činy vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. Pokud by ho soud uznal vinným, obviněný navrhl, aby mu uložil trest odnětí svobody při dolní hranici trestní sazby s podmíněným odkladem jeho výkonu, popřípadě s dohledem podle §60a odst. 1 tr. zák.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že obviněný R. U. spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v tom, že soudy nerespektovaly základní zásady trestního řízení, zejména ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. V této souvislosti státní zástupce uvedl, že v případě trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. byl skutkový stav spolehlivě zjištěn a byl i přiléhavým způsobem právně kvalifikován, když bylo prokázáno, že to byl obviněný, kdo posuzovaný skutek spáchal. Skutková zjištění soud učinil nejen na základě výpovědi Ing. R., který popřel, že by od obviněného převzal půjčku 3.500.000,- Kč, popř. by mu z jiného titulu tuto částku dlužil. Soud vycházel i ze svědecké výpovědi svědka K., jenž označil smlouvu o půjčce za falzifikát, což odůvodnil skutečností, že smlouva neprošla účetnictvím firmy, neexistuje žádný doklad o převzetí peněz, smlouva neobsahuje ustanovení o úroku apod. Obdobně i svědek JUDr. V. vyloučil, že by s ním Ing. R. půjčku ve výši 3.500.000,- Kč konzultoval. Současně soud vyšel též z výpovědí svědků Mgr. R., H., P. a J., jakož i z listinných důkazů a ve světle těchto důkazů neuvěřil verzi obviněného, což náležitě a logicky odůvodnil. Ve vztahu ke zbývající trestné činnosti státní zástupce uvedl, že výrok o vině ohledně trestného činu pohlavního zneužívání a vydírání soud opřel o svědecké výpovědi poškozené J. N., která opakovaně shodně popsala oba případy, přičemž tato výpověď koresponduje se svědeckou výpovědí její kamarádky V., které se svěřila a svěřila se také své matce. S těmito důkazy korespondují i znalecké závěry znalce z oboru zdravotnictví, odvětví dětské gynekologie, který uzavřel, že poranění, která poškozená utrpěla, přímo souvisí s nešetrným a hrubým pohlavním stykem. Ze závěrů psychiatricko - psychologického znaleckého posudku vyplývá, že poškozená neprojevuje sklony k vymýšlení, její onemocnění roztroušenou sklerosou nemá žádný vliv na její schopnost vnímat, zapamatovat si a reprodukovat prožité události. Státní zástupce konstatoval, že v této části dovolání obviněný sice formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak námitky jím uplatněné stojí obsahově mimo rámec tohoto dovolacího důvodu, jakož i mimo rámec ostatních důvodů dovolání, a proto ve zmíněné části uplatnil námitky z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
K výhradám dovolatele, že trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák., jehož se měl dopustit 18. 4. 1992, byl ve smyslu znění §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. promlčen, státní zástupce upozornil, že v tomto směru obviněný nezvolil adekvátní dovolací důvod, neboť nepřípustnost trestního stíhání na základě promlčení lze namítat v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně uvedl, že v posuzované věci došlo k přerušení promlčení trestního stíhání ve smyslu §67 odst. 3 písm. b) tr. zák., neboť v promlčecí době obviněný spáchal trestný čin nový, na který zákon stanoví trest stejný, resp. přísnější. Podle přesvědčení státního zástupce ze srovnání sankcí stanovených trestním zákonem vyplývá, že sankce v ustanovení §250 odst. 3 tr. zák. je přísnější než sankce stanovené v ustanoveních §242 odst. 1 tr. zák. a §235 odst. 1 tr. zák. Proto nelze přisvědčit námitce obviněného, že jeho trestní stíhání pro skutky kvalifikované podle §242 odst. 1 tr. zák. a podle téhož ustanovení trestního zákona a podle §235 odst. 1 tr. zák. mělo být zastaveno, a to s odkazem na ustanovení §11 odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož mělo dojít k promlčení trestního stíhání. Podle státního zástupce není v daném případě splněn ani základní předpoklad pro případné uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tj. že dovolání musí směřovat proti rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného R. U. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání opravný prostředek zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř., aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.
U obviněného R. U. však o takový případ nejde, neboť Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) jmenovaného rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícímu rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci výše citovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět či opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní námitky obviněného R. U., pokud v souvislosti se skutkem posouzeným jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (bod I/1-5 pravomocného výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně) poukazuje na absenci důkazů prokazujících podvodné vylákání textilního zboží na podkladě padělané smlouvy o půjčce a dohody o uznání dluhu. V této souvislosti zejména vytýká nesprávné vyhodnocení výpovědi Ing. J. R., v podrobnostech tvrdí, že předmětnou půjčku ve výši 3.500.000,- Kč jmenovanému jako soukromé osobě skutečně poskytl a následně se legální cestou domáhal vrácení půjčených peněz, přičemž úhrada závazku poskytnutím zboží představovala běžný způsob úhrady dluhů v předmětné společnosti. Rovněž uvádí, že nepředstíral okolnosti, které by nebyly v souladu se skutečným stavem věci a nikoho svým jednáním nemohl uvést v omyl, když pouze požadoval úhradu dluhu po dlužníkovi, a tudíž objektivní ani subjektivní stránka trestného činu podvodu nebyla naplněna. Stejné povahy jsou i výtky ohledně trestných činů vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. (výrok o vině v rozsudku odvolacího soudu), v rámci nichž obviněný v podrobnostech namítá, že se vytýkaného násilného jednání vůči poškozené J. N. nedopustil a v jejím bytě nikdy nebyl. Dále poukazuje zejména na chybné posouzení výpovědi poškozené a svědků S. R. a M. V.; celé obvinění pokládá za vykonstruované. Rovněž vytýká neexistenci důkazů týkajících se domluvy mezi ním a neztotožněným spolupachatelem, jak si budou počínat vůči poškozené.
Nutno zdůraznit, že všechny tyto uplatněné výhrady, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, primárně směřují do oblasti skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení ve věci provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků (především nedodržení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.) až následně obviněný dovozuje vady ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu. Jak již bylo výše uvedeno, tak v tomto směru nelze v dovolacím řízení napadené rozhodnutí přezkoumávat. Nejvyšší soud je vázán skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy dříve činné ve věci. V daném případě to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující zjištění, podle něhož obviněný R. U. spáchal předmětné skutky tak, jak jsou popsány v pravomocném výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Praze pod body I/1-5 a II/1 a ve výroku o vině v rozsudku Vrchního soudu v Praze a rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. V dovolání obviněný nenamítá, že tyto skutky (viz jejich doslovná citace konstatovaná v úvodu tohoto usnesení) byly nesprávně právně posouzeny nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výhrady směřují proti konečným skutkovým zjištěním ve věci, z nichž jednak soudy obou stupňů vyvodily právní závěr, že svým jednáním naplnil zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. (bod I/1-5) a trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. (bod II/1), jednak odvolací soud učinil závěr, že jednáním obviněného byly naplněny zákonné znaky trestných činů vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. (ohledně skutku popsaného ve výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně). V daném případě jde proto ze strany dovolatele výlučně o námitky, které stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nelze je podřadit ani pod některý další v zákoně taxativně stanovený důvod dovolání. Pokud by obviněný uplatnil v mimořádném opravném prostředku jen tyto výhrady, bylo by nutno, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V mimořádném opravném prostředku obviněný též uplatnil s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitku, že trestní stíhání pro trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit dne 18. 4. 1992, bylo ve smyslu §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. promlčeno. Stejnou výtku vznesl i ohledně trestných činů pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. a vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., které měl spáchat v blíže nezjištěné době v měsíci říjnu 1992.
Předně nutno je konstatovat, že takto obviněným koncipované výhrady nelze pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Z jejich obsahu je však zřejmé, že je lze subsumovat pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., tj. že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud posuzoval, zda napadená rozhodnutí vykazují namítané vady.
Podmínky nepřípustnosti trestního stíhání jsou vymezeny v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř., přičemž podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. platí, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání promlčeno.
Promlčení trestního stíhání je případem zániku trestnosti a je upraveno v ustanoveních §67 a §67a tr. zák. Podle §67 odst. 1 písm. a) až d) tr. zák. trestnost činu zaniká uplynutím promlčecí doby, která je v uvedeném zákonném ustanovení odstupňována podle závažnosti trestného činu vyjádřené výší trestu v zákonné trestní sazbě na daný trestný čin. Pro určení promlčecí doby je přitom rozhodující právní kvalifikace předmětného skutku (předmětných skutků).
Ustanovení o promlčení trestního stíhání se vztahuje na všechny trestné činy s výjimkou trestných činů uvedených v §67a písm. a) až d) tr. zák. Promlčecí doba začíná běžet od okamžiku, kdy byl trestný čin dokonán, tedy od naplnění všech zákonných znaků příslušné skutkové podstaty, resp. u trestných činů pokračujících, trvajících a hromadných od okamžiku, kdy byla trestná činnost ukončena. U dokonaných trestných činů, které se projevují účinkem, a to popřípadě i v podobě těžšího následku, nemůže promlčecí doba začít běžet dříve, než tyto okolnosti nastanou.
Při úvaze o tom, zda nutno postupovat podle ustanovení §11 odst. 1 písm. b) tr. ř., je potřebné zejména zjistit, zda vůbec promlčení přichází v úvahu a stanovit odpovídající délku promlčecí doby podle §67 odst. 1 písm. a) až d) tr. zák., a to v návaznosti na právní posouzení skutku podle konkrétního ustanovení trestního zákona. Současně je nutno uvážit, zda nedošlo ke stavení promlčecí doby [§67 odst. 2 písm. a) až c) tr. zák.] nebo k přerušení promlčení trestního stíhání [§67 odst. 3 písm. a), b) tr. zák.].
Podle §67 odst. 3 písm. a), b) tr. zák. platí, že promlčení trestního stíhání se přerušuje
a) sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu směřujícími k trestnímu stíhání pachatele, nebo
b) spáchá-li pachatel v promlčecí době trestný čin nový, na který trestní zákon stanoví trest stejný nebo přísnější.
Podle §67 odst. 4 tr. zák. platí, že přerušením promlčení počíná nová promlčecí doba.
Trestní stíhání musí být zahájeno pro skutek, ve kterém je spatřován trestný čin, jehož promlčení se jím má ve smyslu ustanovení §67 odst. 3 písm. a) tr. zák. přerušit. Rovněž platí, že pokud byly procesní úkony provedeny způsobem, který odpovídal zákonné úpravě, jsou jejich účinky zachovány.
Sdělení obvinění podle §160 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, bylo zpravidla prvním procesním úkonem, kterým se výlučně zahajovalo trestní stíhání. Po novelizaci trestního řádu s účinností od 1. 1. 2001 (zák. č. 265/2001 Sb.) se trestní stíhání zahajuje usnesením o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř., přičemž opis tohoto usnesení je třeba doručit obviněnému nejpozději na počátku jeho prvního výslechu. Úkony směřující k trestnímu stíhání pachatele, které způsobují přerušení promlčecí doby, musí být provedeny orgány činnými v trestním řízení až po sdělení obvinění ve shora uvedeném smyslu.
Novým trestným činem, který přerušuje promlčení, je jakýkoliv další trestný čin spáchaný v průběhu promlčecí doby bez ohledu na jeho právní posouzení; rozhodná je pouze okolnost, že na nový trestný čin stanoví zákon trest stejný nebo přísnější. Nový trestný čin je v promlčecí době spáchán, jestliže do této doby spadá alespoň část jednání, které je znakem skutkové podstaty daného trestného činu, přičemž není třeba, aby v případě pokračování v trestném činu byl též dokončen. Při posouzení přerušení promlčení trestního stíhání podle §67 odst. 3 písm. b) tr. zák. není podstatné, zda pachatel byl za stejně nebo přísnější trestný čin již pravomocně odsouzen, ale rozhodující je spáchání takového nového trestného činu v promlčecí době. Orgán činný v trestním řízení musí tuto otázku posoudit jako otázku předběžnou (§9 odst. 1 tr. ř.)
Pokud jde o posouzení důvodnosti podaného dovolání, je třeba dále poukázat na ustanovení §67 odst. 1 písm. c) tr. zák., podle něhož trestnost činu zaniká uplynutím promlčecí doby, jež činí pět let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně tři léta /a méně než deset let - viz znění §67 odst. 1 písm. b) tr. zák./.
V případě trestných činů, jimiž byl obviněný rozhodnutími soudů obou stupňů v posuzovaném případě uznán vinným, nutno zmínit, že ohledně trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. činí trestní sazba trestu odnětí svobody jeden rok až osm let, a tudíž tento trestný čin náleží do kategorie trestných činů s promlčecí dobou pět let. Tak je tomu i v případě trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., za který lze uložit trest odnětí svobody až na tři léta, stejně jako u trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kde je trestní sazba trestu odnětí svobody stanovena na dvě léta až osm let. Při srovnání těchto sankcí stanovených trestním zákonem je zřejmé, že trestní postih vymezený v ustanovení §250 odst. 3 tr. zák. je přísnější než sankce stanovená v §242 odst. 1 tr. zák. a §235 odst. 1 tr. zák.
Ze spisového materiálu Městského soudu v Praze sp. zn. 49 T 16/2001 je patrno, že opatřením Policie ČR, Obvodního úřadu vyšetřování v P. ze dne 23. 10. 1997, jež bylo obviněnému doručeno dne 27. 10. 1997, bylo podle §160 odst. 1 tr. ř. R. U. sděleno obvinění pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 4 tr. zák., kterého se měl dopustit jednak dne 1. 8. 1997 a dále dne 15. 8. 1997 (svazek č. II, č. l. 1 spisu). Dne 21. 11. 1997 obviněný převzal sdělení obvinění téhož orgánu ze dne 20. 11. 1997 pro pokus trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 k §247 odst. 1, 4 tr. zák., kterého se měl dopustit v jednom případě dne 17. 7. 1997, a ve dvou dalších případech v přesně nezjištěné době koncem července 1997 (svazek č. II, č. l. 2 spisu). Opatřením Policie ČR, Obvodního úřadu vyšetřování v P. ze dne 24. 3. 1998, jež obviněný převzal dne 24. 3. 1998 (svazek č. I, č. l. 1 spisu), bylo podle §160 odst. 1 tr. ř. R. U. sděleno obvinění pro trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. a trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Prvého z nich se měl dopustit v přesně nezjištěný den v měsíci dubnu 1992, druhého v přesně nezjištěný den v měsíci říjnu 1992. Soudy obou stupňů předmětné jednání obviněného, kterého se dopustil v blíže nezjištěné době ode dne 27. 6. do 17. 7., dne 22. 7., 23. 7., 1. 8. a 15. 8., a to vše v roce 1997, následně posoudily jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., jednání ze dne 18. 4. 1992 jako trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. a jednání, kterého se dopustil v blíže nezjištěné době v měsíci říjnu 1992 odvolací soud posoudil jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák.
Ze skutečností rozvedených v předchozích odstavcích vyplývá, že v daném případě došlo k okolnostem, které přerušovaly pětiletou promlčecí dobu, která je zákonem stanovena na trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. spáchaný dne 18. 4. 1992. Z chronologie trestné činnosti obviněného je totiž zřejmé, že se v průběhu zákonem stanovené promlčecí doby, jež se na uvedený trestný čin vztahovala, dopustil v blíže nezjištěné době v měsíci říjnu 1992 dalšího trestného jednání, v odsuzujícím rozsudku soudem právně kvalifikovaného jako trestné činy vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a pohlavní zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák., čímž došlo ve smyslu znění §67 odst. 3 písm. b) tr. zák. k přerušení pětileté promlčecí doby a od tohoto okamžiku k běhu nové pětileté promlčecí doby. Následně se v této promlčecí době obviněný dopustil trestného jednání, soudem právně posouzeného jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., spáchaný v blíže nezjištěné době ode dne 27. 6. do 17. 7., dne 22. 7., 23. 7., 1. 8. a 15. 8. vše v roce 1997, čímž došlo k přerušení promlčecí doby ve smyslu §67 odst. 3 písm. b) tr. zák. jednak u trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák., jednak u trestných činů vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. a tímto okamžikem k běhu nové pětileté promlčecí lhůty u všech tří naposledy zmíněných trestných činů. Tato nová promlčecí lhůta byla posléze přerušena ve smyslu znění §67 odst. 3 písm. a) tr. zák. doručením opatření policejního orgánu o sdělení obvinění R. U., a to dne 24. 3. 1998 pro trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. a trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (skutek byl odvolacím soudem kvalifikován jako trestné činy vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a pohlavní zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák.).
Z popsaných skutečností nelze akceptovat, a to jako zjevně neopodstatněnou námitku obviněného R. U., že výše konstatované trestné činy, které měl spáchat dne 18. 4. 1992 a blíže nezjištěného dne v měsíci říjnu 1992, byly ve smyslu ustanovení §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. promlčeny. Okolnost, že obviněný v zákonné promlčecí době spáchal další trestné činy, na které trestní zákon stanoví trest stejný nebo přísnější, je nutno v posuzovaném případě považovat za důvod přerušení promlčení trestního stíhání podle §67 odst. 3 písm. b) tr. zák. V dané trestní věci soudy správně vyloučily závěr, že trestní stíhání obviněného by bylo ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. nepřípustné. Na tuto okolnost ostatně poukázal Vrchní soud v Praze na str. 12 odůvodnění rozsudku, jenž se obsahově shodnou námitkou promlčení, která byla obhajobou v rámci odvolacího řízení uplatněna, zabýval a náležitě se s ní vypořádal.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného R. U. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. prosince 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k