ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.1373.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 1373/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. listopadu 2006 o dovolání obviněného L. F., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 5. 2006, č. j. 8 To 180/2006-248, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 1 T 11/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 5. 2006, č. j. 8 To 180/2006-248, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. 3. 2006, č. j. 1 T 11/2006-193, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a uložen mu podle §234 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, když pro výkon tohoto trestu odnětí svobody byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. O nároku poškozených bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když jeho naplnění spatřuje v tom, že nebylo prokázáno, že by šel do bytu již s úmyslem použít násilí, k tomu došlo až poté, kdy narazil na neochotu matky vydat mu peníze. Poukazuje na to, že soud při hodnocení důkazů vycházel především z výpovědi, kterou učinila jeho matka v přípravném řízení, přičemž však nebyl přítomen jeho obhájce, který byl pouze informován. Poukazuje na to, že uvedeného dne byl se známými na pivu, předtím požil nějaké léky, připouští, že došlo mezi nimi ke konfliktu, neboť se na ni (obviněný) zlobil, neboť se ho nedokázala jako syna zastat před svým manželem. Vzhledem k následné korespondenci i zájmu matky znovu ve věci vypovídat, navrhoval výslech policejního komisaře, výslech matky či dr. J. H. Odvolací soud však jeho návrhy na doplnění dokazování odmítl. Podle mínění obviněného mu matka peníze dobrovolně vydala, jediné co jí na něm vadilo byla jeho opilost, byt neopustil z důvodu, že dostal požadované peníze, ale proto, že byl v podstatě „vyveden“. Dále namítá, že soud prvního stupně dostatečně nesledoval situaci u hlavního líčení a nepovšiml si reakce jeho matky, která chtěla výpověď z přípravného řízení doplnit a celou situaci vysvětlit. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud s ohledem na nejistou důkazní situaci a nesprávný právní závěr soudů „věc zrušil, a přikázal soudu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl“.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se k dovolání obviněného vyjádřil, navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť napadená rozhodnutí netrpí žádnou vadou a obviněným deklarovaný dovolací důvod byl uplatněn pouze formálně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. zjištěno pochybení. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Námitky obviněného spočívající v tvrzení, že soudy při hodnocení výpovědí klíčových svědků měly brát v úvahu skutečnost, že nebyl přítomen obhájce obviněného u těchto výslechů, je otázkou procesní nikoli právní. Navíc je třeba poznamenat, že uvedená námitka byla již uplatněna v průběhu řízení před soudem prvního stupně i v rámci odvolání obviněného a soudy se s ní vypořádaly. Evidentní je, že obhájce obviněného byl o termínu konání výslechů vyrozuměn, a pokud se již nedostavil, nevznikla touto neúčastí obhájce žádná zákonná překážka, která by bránila použití protokolů o výslechu svědků – poškozených z přípravného řízení.
Další okruh výhrad obviněného lze označit jako popis dosavadního průběhu jeho trestního stíhání, kde rozvádí, na jaké důkazy v řízení před soudem prvního stupně upozorňoval, na které upozorňoval soud odvolací, jaké skutečnosti vzaly soudy za prokázané a proč s nimi nesouhlasí, přičemž nedostatek v provádění dokazování, jako např. výslechy jím navržených svědků, případně opětovný výslech matky či policejního komisaře, by podle jeho názoru vyvrátily závěry soudů. Obviněný je toho názoru, že jeho jednání mělo být posouzeno jako přestupek případně jako trestný čin podle §197a tr. zák. K uvedenému závěru dospívá s ohledem na své tvrzení, že „mu matka peníze vydala dobrovolně“ a to co jí vadilo „byla jeho opilost – nevěděl co dělá a také jeho konflikt s jejím manželem, který vše odstartoval“. Připouští, že uvedeného dne „byl jiný“, ale to bylo vlivem požitého alkoholu a nebylo to proto, že by se snažil od matky cokoliv získat, z bytu odešel ne proto, že dostal peníze, ale proto, „že byl vyveden“. V této souvislosti je vhodné uvést, že také tato část argumentace uplatněná v dovolání je obsahově totožná s námitkami, kterými bylo již argumentováno v dosavadním průběhu trestního řízení, přičemž soudy obou stupňů se s nimi vypořádaly a ze strany Nejvyššího soudu nejsou tyto závěry zpochybňovány.
Soud prvního stupně dospěl ke skutkovému zjištění, spočívajícím v tom, že „obviněný v P. dne 7. 11. 2005 kolem 17.00 hod. v úmyslu získat peníze po opakovaném zvonění a tlučení do dveří bytu obývaném jeho matkou M. Ř., a jejím manželem J. Ř., vnikl dovnitř proti vůli jmenovaných, kde setrval i po opakované výzvě jeho matky k opuštění bytu, načež po matce požadoval vydání finanční částky ve výši 1 000,- Kč se slovy „dlužím 480, - , potřebuju litr“, což matka odmítla, nato po sprostých slovech a nadávkách jí řekl „ty mi je nedáš, tak se dívej“ a začal rozhazovat a rozbíjet zařízení kuchyně a požadovat 2 000,- Kč s výhrůžkami, že jim to ukáže, že všechno rozbije, že byt rozmlátí, poté fyzicky napadl úderem do obličeje a kopem do břicha J. Ř., následně se zapalovačem v ruce vyhrožoval, že je oba zabije, přičemž matka obžalovaného přizvala do bytu M. K. za účelem pomoci proti obžalovanému, načež obžalovaný uchopil matku za vlasy a začal jí cloumat se slovy „dáš mi ty peníze nebo ne“, poté ze strachu z obžalovaného mu matka bankovku v hodnotě 2 000,- Kč vydala a obžalovaný byl z bytu vytlačen“.
Soud prvního stupně ve svém rozsudku rozvedl úvahy, proč uvěřil výpovědi poškozených M. a J. Ř. a nikoli výpovědi obviněného. Zde je vhodné připomenout, že výpověď poškozených nezůstala osamocena, jak se snažil obviněný v průběhu trestního řízení, ale i v dovolání podat, ale je potvrzována výpovědí svědka K. Z této vyplývá, že důvodem, pro který obviněný matku navštívil byly peníze, aby bylo možno zaplatit útratu v restauraci. Soud prvního stupně na str. 3 svého rozsudku rovněž rozvádí úvahy, ze kterých vyplývá, v které fázi se obviněný rozhodl získat peníze od matky, a to i za použití násilí. Jestliže obviněný v rámci námitek uplatněných v dovolání uvádí, že „mu matka dala peníze dobrovolně“, jedná se o argumentaci, kterou se snaží obviněný popřít závěry soudů, vyjádřené ve skutkovém zjištění, že obviněný v úmyslu získat peníze, nadávkami a vyhrožováním smrtí i fyzickým násilím se snažil matku donutit, aby mu vydala jím požadované peníze, což tato nakonec ze strachu z obviněného učinila. Obviněný se tedy v dovolání snaží docílit změny skutkového stavu, který by byl v souladu s jeho představou. V souladu s touto by muselo odpovídajícím způsobem dojít také ke změnám ve zjištěném skutkovém stavu a následně k právnímu posouzení takového jednání. Uvedené námitky však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť byly uplatněny pouze formálně se záměrem modifikovat zjištěný skutkový stav věci v souladu s představou obviněného. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit níže uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, na změněnou problematiku reagující: Právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu, ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Se zřetelem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení řádný opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. listopadu 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann