ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.141.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 141/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. února 2006 o dovolání, které podala obviněná J. Ž., roz. P., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 9 To 355/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 39/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 1 T 39/2005, byla obviněná J. Ž. uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že „dne 4. 8. 2004 v Příbrami v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch v podobě vyplacení peněžité pomoci v mateřství předložila ke své podané žádosti o peněžitou pomoc v mateřství O. s. s. z. v P. potvrzení při změně zaměstnání (zápočtový list) obsahující nepravdivé údaje, podle kterého měla být v době od 1. 9. 2002 do 28. 2. 2003 zaměstnána ve vedlejším pracovním poměru u společnosti S. – P., s. r. o., ačkoli věděla, že zde zaměstnána nikdy nebyla a že jí tedy nárok na peněžitou pomoc v mateřství nevznikl, přičemž pokud by nárok na peněžitou pomoc v mateřství O. s. s. z. v P. na základě nepravdivého potvrzení o zaměstnání přiznán byl, byla by obviněné vyplacena částka ve výši 82.124,- Kč, s čímž byla srozuměna.“ Za to byla odsouzena podle §250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná J. Ž. rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 9 To 355/2005, jímž toto odvolání jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl dne 31. 8. 2005 právní moci [§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.].
V zákonné lhůtě podle §265e odst. 1 tr. ř., jejíž konec připadl na 5. 12. 2005, (konkrétně dne 30. 11. 2005) podala obviněná J. Ž. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž poté, co stručně zmínila rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně, pouze uvedla, že tak činí v souladu s ustanovením §265 odst. 1 písm. g) tr. ř., a dodala, že je odůvodní do tří dnů po konzultaci s právním zástupcem.
Dne 28. 12. 2005 obviněná J. Ž. podala prostřednictvím svého obhájce odůvodnění předmětného dovolání (datované dnem 26. 12. 2005), přičemž tak učinila na základě výzvy předsedkyně senátu soudu prvního stupně podle §265h odst. 1 tr. ř., která byla jejímu obhájci doručena dne 15. 12. 2005.
V tomto dalším podání výslovně uvedla, že dovolání podává proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze. Dále uvedla, že si je vědoma toho, že v dovolání je možné namítat, že skutek zjištěný soudem nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byla uznána vinnou, a není možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, či jak postupoval při provádění důkazů. Dále však konstatovala, že důkazy, které byly ve věci provedeny, nelze považovat za tak jednoznačné, aby bylo možno činit spolehlivý závěr, že se dopustila trestného činu podvodu ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. V návaznosti na to zdůraznila, že se, jak od počátku uvádí, předmětné trestné činnosti nedopustila. Důkazy, které byly provedeny ji, podle jejího názoru, z trestného jednání neusvědčují, naopak, v dokazování je řada nedostatků. Svědkyně V. sice vypověděla, že to byla dovolatelka, kdo měl dát na O. s. s. z. zápočtový list obsahující nesprávné údaje, na základě nichž by měla obdržet finanční hotovost, dovolatelka však trvá na tom, že v daném případě s touto pracovnicí ohledně dávek sociálního pojištění nikdy nejednala. Za nevěrohodné přitom dovolatelka označila poznávací řízení, které bylo provedeno s výrazným odstupem od data, kdy měla doklad předat, s tím, že v současné době nelze brát poznávací řízení jako důkaz relevantní ve vztahu k vině a trestu. Připustila, že na základě předloženého zápočtového listu nikdo jiný, než ona nemohl získat finanční výhodu, znovu však zdůraznila, že nebyla tím, kdo tento doklad předal. V souvislosti s tím poukázala na skutečnost, že v inkriminované době byla krátce po porodu a v žádném případě neměla možnost vzdálit se od nově narozeného dítěte a neměla ani myšlenky na to vyřizovat jakoukoliv korespondenci či agendu ve vztahu k O. s. s. z. Dále dovodila, že jmenovaná svědkyně ani svědek Z., rovněž pracovník O. s. s. z., nebyli ti zaměstnanci, kteří by měli s ní tuto záležitost vyřizovat. Poukázala také na nesrovnalost stran podacích razítek, když v daném případě jde o podací razítko bez čísla, přičemž, jak vyplývá z výpovědi svědka Z., každý zaměstnanec oprávněný dávat razítko o příjmu dokladu má razítko s osobním číslem, které je na O. s. s. z. přesně evidováno. Za rozpornou označila také výpověď svědka N., účetního firmy S. – P., s. r. o. V závěru dovolání vyjádřila přesvědčení, že v daném případě nelze na základě provedených důkazů konstatovat, že se dopustila pokusu trestného činu podvodu a proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené rozhodnutí podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc vrátil k novému projednání.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Konstatoval, že dovolání obviněné J. Ž. nesplňuje náležitosti dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. Podání ze dne 26. 12. 2005 (odůvodnění dovolání) bylo Okresnímu soudu v Příbrami doručeno po lhůtě stanovené v §265e odst. 1 tr. ř. a v této lhůtě bylo jmenovanému soudu doručeno pouze podání ze dne 30. 11. 2005. V tomto podání však není konkrétně označeno rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje, nejsou zde označeny výroky rozhodnutí, které jsou dovoláním napadány a v jakém rozsahu, není v něm obsažen ani petit. Přitom dovolání musí směřovat proti rozhodnutí soudu druhého stupně a podle toho, jak bylo tímto soudem rozhodnuto a podle rozsahu, v němž je rozhodnutí napadáno, má směřovat též proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Podle §265h odst. 1 tr. ř. platí, že nesplňuje-li dovolání nejvyššího státního zástupce nebo obviněného podané jeho obhájcem náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., vyzve je předseda senátu soudu prvního stupně, aby vady odstranili ve lhůtě dvou týdnů, kterou jim zároveň stanoví, a upozorní je, že jinak bude dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. Zmíněné pravidlo se však s ohledem na ustanovení §265f odst. 2 tr. ř. netýká takových obsahových náležitostí dovolání, které spočívají v určení rozsahu, v němž je rozhodnutí napadáno, a důvodů dovolání, neboť tyto náležitosti obsahu dovolání je možno měnit (a tedy i vůbec poprvé vymezit) pouze ve lhůtě stanovené zákonem k podání dovolání. V posuzovaném případě je navíc zřejmé, že obviněná již v podání ze dne 30. 11. 2005 soudu prvního stupně sdělila, že dovolání odůvodní ve lhůtě tří dnů (po poradě s obhájcem), což by bylo ještě v zákonné lhůtě podle §265e odst. 1 tr. ř., fakticky tak učinila až dne 26. 12. 2005, tj. po této lhůtě. Podle názoru státního zástupce tak předsedkyně senátu soudu prvního stupně nebyla povinna po obdržení podání ze dne 30. 11. 2005 postupovat podle §265f odst. 2 tr. ř., a to právě s ohledem na vyjádření obviněné, že své dovolání ze dne 30. 11. 2005 odůvodní ve lhůtě tří dnů, což však neučinila. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolání obviněné J. Ž. odmítl s tím, že nesplňuje náležitosti obsahu dovolání, a učinil tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a uložen jí trest.
Obviněná J. Ž. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Dále se Nejvyšší soud musel zabývat otázkou, zda podané dovolání splňuje zákonem požadované náležitosti. Z výše uvedeného textu je zřejmé, že již předsedkyně senátu soudu prvního stupně dospěla k závěru, že dovolání obviněné podané prostřednictvím jejího obhájce nesplňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f tr. ř.), proto postupovala podle §265h odst. 1 tr. ř. Na uvedenou výzvu obviněná prostřednictvím svého obhájce reagovala ve stanovené lhůtě způsobem shora uvedeným.
Nejvyšší soud však přesto dospěl k závěru, že v posuzovaném případě dovolání podané obviněnou J. Ž. nesplňuje náležitosti obsahu dovolání.
Především je třeba zdůraznit, že dovolání je značně zformalizovaný mimořádný opravný prostředek, jenž musí mít přesně stanovené obsahové náležitosti a který může obviněný podat jen prostřednictvím obhájce jako osoby práva znalé, z přesně vymezených kvalifikovaných důvodů, ve lhůtě dvou měsíců a na určeném místě. Podle §265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, a to do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Dvouměsíční lhůta je dostatečně dlouhá nejen k tomu, aby osoby oprávněné zvážily své rozhodnutí podat dovolání a posoudily důvody pro jeho podání, ale poskytuje i potřebný časový prostor pro nutnou součinnost obhájce a obviněného při vlastním vypracování dovolání a splnění jeho obsahových náležitostí. Vzhledem k tomu, že jde o zcela specifický mimořádný opravný prostředek, který se podává proti již pravomocnému rozhodnutí soudu ve věci samé, nelze období, v němž by mohlo být takové rozhodnutí ještě zpochybněno, dále prodlužovat. I proto zákon stanovil, že navrácení lhůty k podání dovolání není přípustné (§265e odst. 4 tr. ř.).
Lhůta dvou měsíců (§265e odst. 1 tr. ř.) je lhůtou procesní, o jejímž počátku, běhu, skončení a zachování platí ustanovení §60 tr. ř. Stejný charakter má i lhůta dvou týdnů (§265h odst. 1 tr. ř.), u níž sice není vyloučeno její navrácení obviněnému, resp. jeho obhájci (z důležitých důvodů podle obecného ustanovení §61 tr. ř.), která je však i lhůtou propadnou, neboť po jejím marném uplynutí by doplnění obsahu dovolání již nebylo možné.
Pro posouzení vztahu těchto lhůt a především otázky, zda uvedená lhůta dvou týdnů může dvouměsíční dovolací lhůtu dále prodloužit, a to ve vztahu k vymezení či změně obligatorních obsahových náležitostí dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. prostřednictvím „odstranění vad“, má zásadní význam ustanovení §265f tr. ř. upravující náležitosti obsahu dovolání. Podle prvního odstavce citovaného ustanovení v dovolání musí být vedle obecných náležitostí [§59 odst. 3 (resp. odst. 4 po novele provedené zákonem č. 226/2002 Sb.) tr. ř.] podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nebo §265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá. V odstavci druhém tohoto ustanovení je pak zakotveno, že rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání.
Mezi obecné náležitosti podání ve smyslu §59 odst. 4 tr. ř. ve znění nyní účinném patří zejména to, kterému orgánu je určeno, kdo jej činí, které věci se týká a co sleduje. Podání musí být podepsáno a datováno, přičemž z opravného prostředku vždy musí být patrno, které rozhodnutí napadá a kdo jej činí. První ze specifických náležitostí dovolání (proti kterému rozhodnutí směřuje) se tak poněkud překrývá s jednou z obecných náležitostí podání. Další specifické náležitosti dovolání (který výrok, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je napadán, resp. čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu) mají pro další činnost a postup Nejvyššího soudu zásadní význam. Právě v označení napadeného výroku, rozsahu, v němž je napadán, a důvodů, které k tomu vedou, je třeba spatřovat těžiště odůvodnění podaného dovolání, protože těmito hledisky dovolatel zároveň vymezuje rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu a určuje obsah jeho možného rozhodnutí, popřípadě zaměření dalšího postupu ve věci.
Provést změny podaného dovolání je dovolatel oprávněn pouze v intencích ustanovení §265f odst. 2 tr. ř.; rozsah (který se týká toho, kolik výroků a v kterých směrech dovolatel napadá, resp. zda napadá určitý výrok celý nebo jen jeho část) může zúžit nebo rozšířit, stávající důvod dovolání nebo některý z nich je oprávněn nahradit jiným důvodem nebo doplnit dovolání novým, dosud neuvedeným důvodem. Takové změny však může provést jen do uplynutí své dvouměsíční dovolací lhůty, neboť případné změny provedené po této lhůtě by již byly právně neúčinné a dovolací soud by k nim nemohl a nesměl přihlížet. Na druhé straně výkladem z opaku (a contrario) lze dovodit, že další změny dovolání (kromě rozsahu a důvodů) dovolatel činit může, a to dokonce i po uplynutí lhůty k podání dovolání (k rozvedené problematice viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 6 Tdo 139/2003).
Při aplikaci takto obecně formulovaných zásad na posuzovaný případ je třeba uvést, že původní podání obviněné nepochybně nesplňovalo náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., a proto předsedkyně senátu soudu prvního stupně právem postupovala podle ustanovení §265h odst. 1 tr. ř.
Podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, nesplňuje-li náležitosti obsahu dovolání. Ze znění ustanovení §265h odst. 1 tr. ř. však vyplývá, že takové řešení v některých případech podmiňuje předchozí výzvou předsedy senátu soudu prvního stupně k odstranění vad ve lhůtě dvou týdnů a upozorněním na možné následky. Z toho je třeba dovodit, že spojuje-li zákon možnost odmítnout dovolání pro nesplnění náležitostí jeho obsahu až po uplynutí dvoutýdenní lhůty k odstranění vad, nelze dovolání odmítnout, jestliže jsou obsahové náležitosti dovolání doplněny v této dvoutýdenní lhůtě, byť až po uplynutí lhůty dvouměsíční. To však neplatí, jde-li o odstranění takových vad náležitostí podaného dovolání, jimiž se mění, příp. rozšiřuje, nebo dokonce poprvé vymezuje rozsah a důvody dovolání (§265f odst. 2 tr. ř.), jak to bude ještě dále rozvedeno.
V dané věci obviněná podala prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání ve shora popsané podobě. S ohledem na uvedený výklad je proto třeba konstatovat, že ve lhůtě pro podání dovolání vůbec nevymezila nejen rozhodnutí, proti němuž má dovolání směřovat, ale ani který výrok a v jakém rozsahu má být napadán, a neuvedla, čeho se domáhá (neuvedla konkrétní návrh na rozhodnutí dovolacího soudu). Pokud jde o dovolací důvod, jak jej má na mysli ustanovení §265f tr. ř., obviněná sice citovala [navíc nepřesně „§265 odst. 1 písm. g) tr. ř.“] zákonné ustanovení, které obsahuje jeden z dovolacích důvodů, avšak neuvedla žádné okolnosti, jimiž by měl být tento dovolací důvod podložen, tj. neuvedla ani jedinou námitku, výhradu či názor, jimiž by podle ní předmětný dovolací důvod měl být naplněn. Požaduje-li zákon v §265f odst. 1 tr. ř. na dovolateli jako specifickou náležitost podání i uvedení toho, z jakých důvodů ten který výrok rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, napadá, nemůže být tento požadavek splněn pouhou citací jednoho ze zákonných důvodů, nýbrž musí být odůvodněno, jakými skutečnostmi má být tento dovolací důvod naplněn. Pouhý odkaz na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., nebo §265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá, totiž shora citovaný zákonný požadavek na vymezení důvodů dovolání nesplňuje.
Za této situace jakékoliv další podání obviněné učiněné ve věci po uplynutí lhůty k podání dovolání uvedené vady původního podání již nemohlo v žádném případě odstranit, neboť by tak nepochybně došlo ke změně rozsahu (v němž je rozhodnutí napadáno) a důvodů dovolání.
Podle názoru Nejvyššího soudu v případě, že obviněný a jeho obhájce reagují na výzvu podle §265h odst. 1 tr. ř. a ve stanovené lhůtě dvou týdnů nejen odstraní nedostatky náležitostí obsahu původního dovolání, ale současně (příp. jenom) změní rozsah či důvody dovolání, rozšíří je, nebo snad je dokonce vůbec poprvé vymezí (jak se v posuzované věci stalo), je třeba takový jejich úkon považovat za právně irelevantní, učiní-li tak až po uplynutí dvouměsíční lhůty podle §265e odst. 1 tr. ř. Lhůta k odstranění vad totiž není a nemůže být prostředkem k prodloužení lhůty k podání dovolání a k dispozicím s ním způsobem v ní zákonem umožněným. Lhůta dvou týdnů je zákonem (§265h odst. 1 tr. ř.) určena k odstranění vad dovolání, jež mělo takové náležitosti podle §265f odst. 1 tr. ř. a potažmo §59 odst. 4 tr. ř., které bylo možno zjistit alespoň z jeho obsahu ve smyslu §59 odst. 1, věty první, tr. ř. Během této lhůty, nespadá-li do lhůty dvou měsíců k podání dovolání (§265e odst. 1 tr. ř.), lze odstraňovat jen takové vady náležitostí obsahu podaného dovolání, jimiž se současně nemění, příp. nerozšiřuje, či dokonce poprvé nevymezuje rozsah a důvody dovolání. K takovým dispozicím s podáním slouží v případě dovolání (s ohledem na ustanovení §265f odst. 2 tr. ř.) výlučně uvedená dvouměsíční lhůta. Odstranění vad dovolání mimo tuto lhůtu je tudíž nutno chápat zásadně vždy ve vztahu k v ní již uplatněnému a nezměnitelnému rozsahu a důvodům, na něž jako obligatorní náležitosti dovolání lze usuzovat alespoň z obsahu původního podání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 6 Tdo 139/2003).
Z těchto důvodů Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že podané dovolání je třeba odmítnout podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť nesplňovalo náležitosti obsahu dovolání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Nad rámec uvedených závěrů považuje Nejvyšší soud za vhodné doplnit ještě následující skutečnosti.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V předmětné věci však dovolací námitky směřovaly prakticky výlučně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatelka (byť deklarovala svoji vědomost o tom, že není možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, či jak postupoval při provádění důkazů) totiž soudům obou stupňů vytkla právě nesprávné hodnocení důkazů a nesprávné skutkové závěry. Nenamítla rozpor mezi shora uvedeným popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Teprve v návaznosti na uvedené výhrady a na základě vlastních hodnotících úvah vztahujících se k provedeným důkazům s důrazem na vlastní verzi skutkového stavu věci (že se nedopustila shora popsaného jednání) - dovodila obecně, bez konkrétní hmotně právní argumentace nesprávné právní posouzení skutku či nesprávné hmotně právní posouzení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatelka ve skutečnosti spatřovala v porušení procesních zásad vymezených v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnila na procesním a nikoli hmotně právním základě. Její argumentace proto nebyla podřaditelná pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod.
Obiter dictum lze poznamenat, že soud prvého stupně hodnotil provedené důkazy způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a hodnotící úvahy náležitě rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí. Odvolací soud pak nepochybil, jestliže po provedeném přezkumu označil postup nalézacího soudu při hodnocení důkazů za správný a stejně tak za správná označil i skutková zjištění vyjádřená v rozsudku shora citovaném.
K uvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Za popsaného stavu by tak ani v případě, že by dovolání nevykazovalo vady, jež byly důvodem pro jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř., nepřicházelo v úvahu jiné rozhodnutí než odmítnutí dovolání, a to podle citovaného ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. února 2006
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý