ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.152.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 152/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. února 2006 o dovolání obviněného K. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. R., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 9. 2005, č. j. 12 To 340/2005-279, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 5 T 61/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 9. 2005, č. j. 12 To 340/2005-279, bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto odvolání obviněného K. M. (a ostatních spoluobviněných – M. B. a J. P.) proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 2. 6. 2005, č. j. 5 T 61/2005-215. Tímto rozsudkem byl obviněný K. M. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za tento trestný čin byl obviněnému uložen podle §234 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, přičemž pro jeho výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Podkladem pro výrok o vině se stalo skutkové zjištění spočívající v tom, že obvinění K. M., M. B. a J. P. „dne 25. 11. 2004 kolem 16:00 hodin v N. B., v N. ul. ve vstupní chodbě do restaurace U., obstoupili J. H., číšníka restaurace a pod pohrůžkou ublížení na zdraví a vypálení restaurace jej přiměli k vydání finanční hotovosti ve výši 1.500,- Kč, kterou jim J. H. z tržby vydal, čímž majiteli M., bytem M. K., P., okres N., způsobili škodu ve výši 1.500,- Kč“.
Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové obviněný K. M. podal dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je přesvědčen, že okresní soud neprověřil jeho obhajobu a pro své rozhodnutí o vině neobstaral jednoznačně procesně použitelný důkaz, kterým by bylo bez jakýchkoliv pochybností vyvráceno jeho tvrzení, že nebyl přítomen rozhovoru mezi obviněnými B. a P. a poškozeným J. H., při němž jim poškozený vydal částku 1.500,- Kč. Tvrdí, že v té době stál na chodníku restaurace. Nesouhlasí rovněž se závěrem okresního soudu, že již od počátku obžalovaní byli dohodnuti a připraveni na variantu domáhat se razantnějším způsobem vymáhat částku pro případ, že by se poškozený nedal obelstít na základě poskytnuté nepravdivé informace. Má za to, že existence takové dohody nebyla nikterak důkazně podložena a nelze pro ni v provedených důkazech nalézt žádnou oporu. Obviněný se domnívá, že takto učiněná skutková zjištění jsou nedostatečná a nemohou zakládat jeho trestní odpovědnost za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Dále uvádí, že jeho jednání i poškozený J. H. hodnotil spíše jako pasivní, do jednání vůči poškozenému nijak nezasahoval, naproti tomu je pravdou, že ani dokončení trestného činu nijak nebránil. Obviněný je toho názoru, že tak mohl maximálně naplnit zákonné znaky trestného činu nepřekažení trestného činu podle §167 odst. 1 tr. zák. V této souvislosti podotkl, že nesprávné jsou taktéž závěry odvolacího soudu, který existenci výslovné či konkludentní dohody spoluobviněných dovozuje z nepodložených důkazů. Setrvává na svém stanovisku učiněném u hlavního líčení, totiž že okresní soud zůstal v tzv. důkazní nouzi, pokud vycházel z toho, že byla prokázána dohoda s ostatními spoluobžalovanými o možné výhrůžce násilí proti poškozenému. Vyvozený právní závěr o tom, že se dopustil jednání naplňujícího znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. podle jeho názoru neodpovídá skutkovým zjištěním. Vzhledem k těmto skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 2. 6. 2005, č. j. 5 T 61/2005-215, jakož i usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 9. 2005, č. j. 12 To 340/2005-279, a věc vrátil Okresnímu soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Třebaže obviněný nesouhlasí s právní kvalifikací skutku jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a dovolává se právní kvalifikace podle §167 odst. 1 tr. zák., je zřejmé, že na podporu svého tvrzení uvádí skutečnosti, které se zakládají na jiném skutkovém zjištění. Jinými slovy řečeno, svou obhajobu zakládá na tom, že neměl účast na trestném činu v rozsahu, v jakém byla objektivně zjištěna.
V dovolání uplatňuje dvě kategorie námitek. Na straně jedné popírá, že by byl předem domluven s ostatními spoluobviněnými pro případ, že se jim nepodaří získat částku 1.500,- Kč lstí, na straně druhé konstatuje, že nebyl jednání spoluobviněných přítomen, protože stál na chodníku restaurace. Ze skutkového zjištění však vyplývá, že předmětnému jednání byli přítomni všichni tři obvinění, a děj se odehrál ve vstupní chodbě do restaurace U. Byť výhrůžku k fyzické likvidaci poškozeného a jeho rodiny pronesl obviněný B., je zjevné, že proti tomu se obviněný K. M. nijak neohradil. Dal tak najevo, že s takto vyslovenou a adresovanou pohrůžkou vůči poškozenému souhlasí. Proto nezbývá nic jiného, než souhlasit se závěrem soudů obou stupňů o spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., neboť obviněný konkludentně vyjádřil svůj postoj k páchané trestné činnosti. Nemůže proto obstát námitka obviněného, že by jeho jednání mohlo být kvalifikováno toliko jako trestný čin nepřekažení trestného činu podle §167 odst. 1 tr. zák. Je také rovněž zřejmé, že obviněný primárně shledává nedostatky ve skutkovém zjištění a teprve na základě tohoto se domáhá změny právní kvalifikace.
V souvislosti s námitkami obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně zmínit, že zjištěný skutkový děj, který je popsán ve skutkovém zjištění, je výsledkem hodnocení důkazů, které byly před soudem provedeny a úvahy, které soud vedly k tomuto závěru (skutkovému zjištění), jsou pak vyjádřeny – rozvedeny v odůvodnění rozsudku či usnesení. Tyto hodnotící úvahy okresní soud na str. 6 - 7 odůvodnění rozsudku podrobně rozvedl, mj. proč nepřisvědčil námitkám obhajoby (všichni obvinění stáli v bezprostřední blízkosti poškozeného), stejně tak odvolací soud na str. 2 - 3 odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, jakými úvahami se řídil, když shledal opodstatněnou kvalifikaci jednání obviněného jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Tyto úvahy jsou přesvědčivě způsobem odpovídajícím ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. v rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně rozvedeny. Lze tedy uzavřít, že námitky obviněného uplatněné v dovolání mají ryze skutkovou povahu, tudíž nemohou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit. Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl, a to podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Toto učinil, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. února 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann