ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.1552.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 1552/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. prosince 2006 o dovolání, které podal obviněný Ing. B. V., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 13 To 151/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 2 T 126/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 24. 3. 2006, sp. zn. 2 T 126/2005, byl obviněný Ing. B. V. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 6. 4. 2001 jako jednatel společnosti E. s.r.o., podal u Finančního úřadu přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2000, ve kterém nezohlednil fakturu vystavenou odběrateli společnosti H., J. M., ze dne 24. 10. 2000, na částku 782.250,- Kč za provedení zemních a výkopových prací, a neodvedl tak daň z příjmů právnických osob ve výši 230.950,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 37.250,- Kč, celkem tedy zkrátil daň ve výši 268.200,- Kč ke škodě Finančního úřadu.“ Za tento trestný čin byl podle §148 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §148 odst. 1 tr. zák. a §53 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 50.000,- Kč, přičemž byl podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný Ing. B. V., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 13 To 151/2006, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o trestu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině znovu rozhodl tak, že obviněnému Ing. B. V. podle §148 odst. 1 tr. zák a §53 odst. 1 tr. zák. uložil peněžitý trest ve výši 50.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný Ing. B. V. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že důkazy provedené v trestním řízení jednoznačně neprokazují jeho vinu naplňující skutkovou podstatu trestného činu podle §148 odst. 1 tr. zák. Poté, co připomněl, v jakém jeho jednání je soudy obou stupňů shledáváno spáchání této trestné činnosti (viz shora), připustil, že je sice jednatelem společnosti E. s. r. o., současně však zdůraznil, že tato společnost se nezabývá výkopovými pracemi a nezaměstnává žádné pracovníky. Předmětem její činnosti je obchodní a zprostředkovatelská činnost. K tomu uvedl, že v trestním řízení nebyl předložen žádný důkaz, který by jednoznačně prokázal, že by nějaké pracovníky, kteří by navíc pracovali na akci topného kanálu a provedli tak nějaké zemní a výkopové práce, zaměstnával. Žádný ze svědků nebyl schopen říci, zda lidé, kteří se na výkopových pracech podíleli, byli jeho zaměstnanci a kolik jich bylo.
Dovolatel dále uvedl, že faktura, která měla být předložena J. M. k proplacení, není ve spise založena v originále, a jeho žádosti, aby dokazování bylo doplněno předložením jejího originálu, nebylo vyhověno. V souvislosti s tím namítl, že mu nebylo ani umožněno, aby se mohl vyjádřit k posouzení pravosti jeho podpisu na zmíněné faktuře, přičemž z pouhé kopie se pravost podpisu posoudit nedá. Stejně tak se nemohl vyjádřit ani k celé faktuře. Zejména pak zdůraznil, že předmětnou fakturu nikomu nevystavoval, a „pokud … se vyjadřoval k jejímu obsahu, je absolutně nepoužitelná, nepřezkoumatelná a z jejího textu nevyplývá nic konkrétního, proč fakturoval takovouto částku.“ V návaznosti na to napadl (usvědčující) výpověď svědka M., kterou označil za nepravdivou. V této souvislosti mj. připomněl tu část zmíněné svědecké výpovědi, podle které mu (dovolateli) byla finanční částka osobně vyplacena dne 24. 10. 2000 nebo 25. 10. 2000. To ovšem podle jeho slov nebylo možné, neboť v této době pobýval (dovolatel) mimo republiku. Žádnou finanční částku od svědka M. tedy nemohl převzít. Nepřevzal ji nikdy, neboť pro něj nikdy nepracoval a žádnou pracovní smlouvu s ním neuzavřel. Podle jeho přesvědčení ani ze samotné faktury nevyplývá, že by „částku převzal, podpis chybí …“. Na tuto skutečnost ve své výpovědi poukázala svědkyně S., která mj. uvedla, že by k faktuře měl být pokladní doklad, na němž by měl být jeho (dovolatelův) i M. podpis, ten však chybí. Poté, co zmínil další část výpovědi jmenované svědkyně, dovolatel opětovně zdůraznil, že nikdy žádnou částku nepřevzal a že v proběhlém trestním řízení převzetí částky nebylo prokázáno. K tomu dodal, že „o převzetí částky tvrdí pouze svědek M., žádný ze svědků převzetí částky nepotvrdil.“ Svědek M. má přitom podle jeho slov dostatečný zájem na uznání jeho (dovolatelovy) viny, protože sám je trestně stíhán a odsouzen. Dovolatel také uvedl, že sám neměl finanční prospěch, a tudíž neměl ani žádný důvod ke spáchání trestné činnosti.
V poslední části odůvodnění dovolání obviněný namítl, že soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozsudků obsah jednotlivých výpovědí svědků nesprávně interpretují v rozporu s obsahem protokolu o hlavním líčení. Poukázal pak ještě na skutečnost, že pokud by skutečně převzal částku 782.250,- Kč, „pak by pět lidí po 100,- Kč/1 hod. muselo na stavbě pracovat 112 dní“, přičemž stavba tak dlouho netrvala. V této souvislosti namítl, že soud uvedená skutečnost nezajímala a že dalším návrhům na dokazování v tomto směru nebylo vyhověno. V samotném závěru dovolatel opětovně vyjádřil přesvědčení, že z provedeného dokazování jednoznačně nevyplynulo, že by prováděl práce. Nemohl tudíž vydat ani žádnou fakturu „a proto … nemohl zohlednit tuto (pro něho) neexistující fakturu a tedy žádný majetkový prospěch z ní v přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2000.“
S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 13 To 151/2006, zrušil a podle §265m odst. 1 tr. ř. jej zprostil obžaloby.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, když soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž směřuje proti rozsudku, který lze podřadit pod ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Obviněný Ing. B. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opřeno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká neúplnost důkazního řízení, nesprávné hodnocení důkazů (viz námitky ve vztahu k předmětné faktuře či svědeckým výpovědím) a nesprávná skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní hodnotící úvahy vztahující se k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového stavu věci (zejména namítá, že z provedeného dokazování jednoznačně nevyplynulo, že by prováděl shora popsané práce, nemohl tudíž vydat a nevydal ani žádnou fakturu „a proto … nemohl zohlednit tuto (pro něho) neexistující fakturu a tedy žádný majetkový prospěch z ní v přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2000.“). Z uvedených procesních (skutkových) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Dovolatel tak nenamítá rozpor mezi soudy vykonanými skutkovými závěry a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatel ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. prosince 2006
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý