ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.1589.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 1589/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. února 2006 dovolání, které podal obviněný Mgr. L. D., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2005, sp. zn. 7 To 135/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 2 T 207/2004, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. L. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. 2 T 207/2004, byl obviněný Mgr. L D. uznán vinným, že
1) dne 17. 12. 1999 v P., N. ul. č., z pokladny společnosti Z. l., a. s., vyinkasoval 30.000,- Kč jako zálohu na výrobu dubových dárkových schránek pro Z. V. – t. v R. u P., J. č., okres P. – z., peníze však Z. V. nepředal, ač o tom založil do účetnictví poškozené společnosti výdajový pokladní doklad č. na částku 30.000,- Kč a peníze použil pro svoji potřebu,
2) v prosinci 1999 v P., N. ul. č., z pokladny společnosti Z. l., a. s., vybral 160.000,- Kč, počátkem roku 2000 pak založil do účetnictví této společnosti výdajový pokladní doklad č. 2 na 160.000,- Kč podepsaný a orazítkovaný Z. V., jemuž slíbil uvedené peníze předat, toto však neučinil a peníze použil pro svoji potřebu,
3) v přesně nezjištěné době počátkem roku 2000 v P., N. ul. č., v objektu společnosti Z. l., a. s., jako generální ředitel a předseda představenstva této společnosti nechal v zasedací místnosti soustředit obraz s motivem krajiny s kopcem v ceně 10.000,- Kč, obraz s motivem zimy pod Vyšehradem v ceně 10.000,- Kč, obraz s motivem krajiny se stromem v ceně 8.000,- Kč a obraz s motivem vesnice se stromy v ceně 15.000,- Kč, tedy věci v celkové hodnotě 43.000,- Kč, tyto odvezl a umístil v bytě v Ú. a v zemědělské usedlosti své matky v obci H. s úmyslem si je ponechat.
Takto zjištěné jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a obviněného odsoudil podle §248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla společnost Z. l., a. s., se sídlem P., N., IČO:, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný Mgr. L. D. odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2005, sp. zn. 7 To 135/2005, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Vůči citovanému rozhodnutí soudu druhého stupně ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně podal obviněný Mgr. L. D. prostřednictvím obhájce dovolání. Mimořádný opravný prostředek zaměřil do výroku o vině a trestu a opřel ho o dovolací důvody vymezené v §265b odst. 1 písm. d), g), l) tr. ř., neboť je přesvědčen, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání konaném o odvolání, napadené rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení, bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti odsuzujícímu rozsudku a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého podání obviněný v podrobnostech rozvedl námitky, jimiž by měly být uplatněné dovolací důvody naplněny. Konstatoval, že v době, kdy mělo dojít ke spáchání vytýkaných trestných činů, působil v poškozené společnosti jako předseda představenstva a její generální ředitel. Z funkce generálního ředitele vyplývalo, že řídil celou společnost a jednal jejím jménem. Připomněl, že jménem společnosti uzavřel se svědkem Z. V. dohodu o výrobě kazetových schránek, která zněla tak, že peníze budou jmenovanému postupně uvolňovány v návaznosti na jím vykonanou práci. K tomu byl svědku předán dlužní úpis. Tuto výpověď obviněného potvrdil u soudu i Z. V., který doslova uvedl, že po předání zboží měly být vždy předány i peníze. Vzhledem ke skutečnosti, že svědek žádné zboží nepředal, nemohl ani obdržet peníze. Obviněný dále poukázal, že jako generální ředitel mohl disponovat s penězi, mohl platit za služby a mohl si ponechat peníze k platbám, jež byly dohodnuty, přičemž tak tomu bylo i v posuzovaném případě. V tomto ohledu vytkl soudu prvního stupně, že neprovedl důkaz čtením té části stanov společnosti Z. l., a. s., která se týkala pravomocí a kompetencí generálního ředitele společnosti. Ze stanov vyplývalo, že jménem společnosti mohl činit veškeré právní úkony včetně podepisování za společnost. K řízení společnosti patřila i pravomoc rozhodovat zda, s kým a jaká dohoda bude jejím jménem uzavřena. Pokud tedy Z. V. potvrdil existenci dohody s výše zmíněným obsahem, není podle obviněného zřejmé, jak mohly oba soudy jeho jednání právně kvalifikovat v bodě 1 a 2 výroku o vině jako trestný čin zpronevěry. Obviněný rovněž vyjádřil nesouhlas s posouzením jeho výpovědí ze strany soudu, upozornil na absenci doznání a odmítl vyhodnocení svědeckých výpovědí soudem. Podle jeho názoru mu vina nebyla prokázána, ale toliko předpokládána a soud měl rozhodnout v intencích principu in dubio pro reo. Také poukázal na důvody rozporů ve svých výpovědích, jež měly příčinu v tom, že se jednalo o jeho první zkušenost s trestním stíháním, navíc vazebním. Namítl absurditu obvinění vznesených vůči jeho osobě, když na jedné straně byl stíhán za to, že nechránil majetek poškozené společnosti a plýtval jím, na druhé straně za to, že majetek společnosti chránil nevyplacením peněz Z. V. za neodvedenou práci a převozem obrazů mimo objekt společnosti z důvodu obavy o jejich osud. V této souvislosti obviněný prvostupňovému soudu vytkl, že se nezabýval jeho tíživým „životním postavením“, když byl obviněn ze spáchání celkem 82 skutků, z nichž následně všechna trestní stíhání byla, a to vyjma nyní posuzované trestné činnosti, zastavena. Podle jeho mínění byla v pozadí věci snaha pana B. jako akcionáře ovládnout celou společnost Z. l., a. s. Uvedl, že z funkce generálního ředitele odstoupil a dodnes mu nebyla vyplacena mzda za únor 2000, na kterou měl nárok, přičemž spor o tuto nevyplacenou mzdu probíhal u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 139/2002 a doposud není ukončen. Obviněný konstatoval možnost aplikace institutu započtení pohledávek; podle jeho názoru odvolací soud nesprávně argumentoval, že námitka započtení nemůže být směšována s naplněním skutkové podstaty trestného činu, pokud navíc o existenci jeho pohledávky za společností ještě nebylo soudem rozhodnuto. I v tomto zdůvodnění shledal pochybení odvolacího soudu v právním posouzení. K bodu 3 výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný zdůraznil, že se obrazů nechtěl zmocnit, ale jednal v úmyslu tento majetek společnosti ochránit. Poukázal, že obrazy byly vydány až v souvislosti s jeho trestním stíháním a nikoliv dříve, neboť po odstoupení z funkce generálního ředitele mu byl zakázán vstup do areálu společnosti Z. l., a. s., přičemž neměl přístup ani k vlastním věcem uloženým v trezoru společnosti. Pokud se z titulu své funkce rozhodl o změně umístění předmětných věcí, musel je vrátit, ale k vrácení bylo nutno součinnosti druhé strany. Jestliže se zpozdil v předání uvedených obrazů, nesvědčí to o jeho úmyslu se věcí zmocnit a ponechat si je. Nový předseda představenstva pan B. i další osoby navíc věděli, kde se obrazy nachází; o této skutečnosti se obviněný před nimi netajil. Obviněný rovněž nastolil otázku, zda jmenováním do funkce je generálnímu řediteli svěřen celý majetek společnosti včetně inventáře jako jsou obrazy.
V souvislosti s důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný namítl, že neobdržel předvolání k veřejnému zasedání odvolacího soudu, jež se konalo dne 21. 4. 2005. O termínu jednání se dozvěděl od svého obhájce těsně před jeho začátkem a k soudu přišel přímo z pracovního jednání. Soudem nebyl vůbec dotazován, zda souhlasí s konáním veřejného zasedání při nedoručení předvolání. Lhůta k přípravě nebyla zachována u jeho osoby a ani u obhájce. Veřejné zasedání mohl soud konat jen při odstranění nedostatku nedoručeného předvolání, a to pouze se souhlasem obviněného. Nic z toho ale nebylo dodrženo. Tím, že soud jednal, porušil jeho právo na obhajobu a rovněž ustanovení trestního řádu o přítomnosti obviněného při veřejném zasedání.
V závěru dovolání obviněný také citoval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., avšak v tomto směru žádné námitky vůči napadenému rozhodnutí nevznesl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze a věc tomuto soudu vrátil „se závaznými pokyny k dalšímu řízení“.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že pokud jde o dovolací důvody podle §265i odst. 1 písm. g), k), l) tr. ř., tak v odůvodnění svého podání obviněný vůbec nespecifikuje, v čem by vytýkané vady měly spočívat. Není zřejmé, který výrok rozhodnutí soudu je podle jeho mínění neúplný či který chybí. Shromážděné námitky výlučně brojí proti skutkovým zjištěním a tvrzení obviněného o nedostatku subjektivní popřípadě objektivní stránky vychází z odlišných skutkových východisek oproti popisu skutku uvedenému v rozsudku soudu prvního stupně, přičemž jiná výhrada proti hmotně právnímu hodnocení skutku není v dovolání obsažena. Podle státního zástupce je v tomto ohledu dovolání podáno z jiného než zákonného důvodu, neboť výhrady proti skutkovým zjištěním nejsou zahrnuty v žádném ze zákonem stanovených důvodů dovolání. Pokud jde o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., tak citované ustanovení postihuje vady spočívající v porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení či veřejném zasedání, nikoli nedostatky provázející jeho vyrozumění o nařízeném jednání či zachování nebo nezachování lhůty k přípravě na jednání. Vzhledem k tomu, že obviněný byl jednání soudu druhého stupně osobně přítomen, nemůže být podle názoru státního zástupce v jeho případě naplněn dovolací důvod podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř., který nelze pojímat natolik extenzívně, že by pokrýval rovněž nedostatky v doručování a zachování procesních lhůt. Tyto skutečnosti nejsou rozhodné pro konstatování, zda obviněný byl či nebyl jednání soudu osobně přítomen, a tedy zřetelně překračují rámec předmětného dovolacího důvodu. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného Mgr. L. D. odmítl a rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného Mgr. L. D. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle §265b odst. 1 písm. d), g), l) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
d) byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání,
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně nebo nadřízený orgán měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho opravný prostředek zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř., aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.
V případě obviněného Mgr. L. D. však o takový případ nejde, neboť Městský soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) obviněného rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Za této situace lze tento dovolací důvod uplatnit jen, byl-li v řízení předcházejícímu rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř., a tudíž se dovolací soud jimi blíže zabýval. Naproti tomu se ale nemohl zabývat dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (tj., že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný), neboť v tomto směru dovolatel vůči napadeným soudním rozhodnutím žádné výhrady vůbec nevznesl, a dovolací řízení není založeno na revizním principu.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný namítá, že neobdržel předvolání k veřejnému zasedání odvolacího soudu, které se konalo dne 21. 4. 2005, o termínu konání se dozvěděl od svého obhájce těsně před začátkem jednání, a ačkoliv byl jednání přítomen, nebyla u něho a ani u obhájce zachována zákonem stanovená lhůta k přípravě. Podle dovolatele soud mohl za této situace konat veřejné zasedání pouze s jeho souhlasem; v tomto směru však soudem dotazován nebyl, čímž došlo k porušení jeho práva na obhajobu. Z uvedeného vyplývá, že obviněný shledává naplnění citovaného dovolacího důvodu v porušení ustanovení §233 odst. 1, 2 tr. ř.
Podle §233 odst. 1 tr. ř. platí, že předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která muže být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány; vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.
Podle §233 odst. 2 věty první a druhé tr. ř. stanoví předseda senátu den veřejného zasedání tak, aby osobě, která k veřejnému zasedání dala svým návrhem podnět, osobě, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obhájci nebo zmocněnci těchto osob, jakož i státnímu zástupci, zbývala od doručení předvolání k veřejnému zasedání nebo od vyrozumění o něm alespoň pětidenní lhůta k přípravě. Zkrácení této lhůty je možné jen se souhlasem toho, v jehož zájmu je lhůta dána. Pro případné zkrácení lhůty k přípravě zákon nestanoví žádnou minimální lhůtu, proto se souhlasem dotčené osoby lze konat veřejné zasedání i v tentýž den, kdy se o něm dozvěděla.
Nejvyšší soud z trestního spisu zjistil, že veřejné zasedání k projednání odvolání bylo stanoveno na den 7. 4. 2005, avšak vzhledem k tomu, že se nepodařilo včas doručit obviněnému Mgr. L. D. předvolání (viz tzv. dodejka datovaná dnem 12. 4. 2005 na č. l. 3072 spisu) a jeho obhájci JUDr. J. O. vyrozumění (na č. l. 3074 spisu je založen přípis obhájce, že vyrozumění převzal dne 6. 4. 2005, jenž byl soudu doručen až dne 11. 4. 2005), bylo veřejné zasedání za účelem opakovaného obeslání jmenovaných odročeno na den 21. 4. 2005 (viz protokol o veřejném zasedání ze dne 7. 4. 2005 na č. l. 3072 spisu). Na č. l. 3075-3076 spisu je dále založen protokol o veřejném zasedání ze dne 21. 4. 2005, z něhož vyplývá, že obviněný i jeho obhájce se k veřejnému zasedání dostavili. Z protokolu rovněž plyne, že po zahájení veřejného zasedání předsedkyně senátu mimo jiné konstatovala, že u osoby, která dala svým návrhem k veřejnému zasedání podnět, a u osoby, která může být rozhodnutím přímo dotčena (pozn.: tj. v obou případech u obviněného) a obhájce byla zachována k přípravě pětidenní lhůta od doručení předvolání, popř. vyrozumění (doklad o splnění této skutečnosti však spis neobsahuje), přičemž jmenovaní proti tomuto tvrzení soudu nevznesli žádné námitky, a tudíž veřejné zasedání proběhlo. Podle uvedeného protokolu byl obviněný osobně přítomen celému veřejnému zasedání odvolacího soudu, a proto v jeho průběhu měl možnost plně realizovat své právo na obhajobu včetně možnosti radit se s obhájcem.
Ačkoliv zřejmě došlo ke konstatovanému procesnímu nedostatku, tak vzhledem k faktické situaci, kdy odvolací řízení proběhlo v přítomnosti Mgr. L. D., nelze z logiky věci namítat porušení ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání. V posuzovaném případě nejde o situaci, že by v důsledku porušení ustanovení o zajištění, resp. umožnění přítomnosti obviněného bylo soudem druhého stupně odvolání projednáno bez jeho účasti, čímž by došlo k zásahu do práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti, a tudíž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nebyl naplněn.
V kontextu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv o trestný čin nešlo nebo šlo o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce zmíněného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí, zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat.
Obviněný Mgr. L. D. vznáší v podstatné části dovolání námitky, které uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově nenaplňují. Obviněný zpochybňuje hodnocení výpovědí své osoby i některých svědků soudem, uvádí důvody rozporů ve svých výpovědích, poukazuje na okolnosti případu, popřípadě upozorňuje na existenci své pohledávky za společností Z. l., a. s., z titulu nevyplacené mzdy a naznačuje občanskoprávní rozměr celého případu. Namítá, že jeho vina nebyla prokázána, neboť v případě jednání popsaného pod body 1 a 2 rozsudečného výroku byl jeho úmysl zpronevěřit předmětné peníze, a to při neexistenci doznání, soudy pouze předpokládán. Ohledně jednání pod bodem 3 výroku o vině tvrdí, že se nechtěl obrazů zmocnit, ale pouze je ochránit, přičemž jejich vrácení zpět mu bylo vzhledem k okolnostem spojeným se zánikem jeho funkce generálního ředitele znemožněno. Nutno zdůraznit, že všechny tyto v dovolání podrobně rozvedené výhrady jsou primárně námitkami ohledně správnosti a úplnosti skutkových zjištění včetně hodnocení ve věci provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků až následně obviněný dovozuje vady ve smyslu předmětného dovolacího důvodu. Jak již bylo výše uvedeno samotná konečná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je naopak jimi vázán. Zmíněné výtky nelze podřadit nejen pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod některý z dalších v zákoně taxativně stanovených dovolacích důvodů.
Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Nejvyšší soud není oprávněn posuzovat důvodnost námitek, které nespadají pod důvody dovolání zakotvené v §265b tr. ř.
Prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu však obviněný u všech dílčích útoků trestného činu zpronevěry namítl nedostatek jeho objektivní stránky, jenž také právně relevantním způsobem odůvodnil. Podstata uplatněné dovolací argumentace spočívá v tom, že soudy činné ve věci nesprávně právně posoudily, zda s ohledem na jeho postavení generálního ředitele společnosti Z. l., a. s., předmětné peníze, které vyinkasoval z pokladny společnosti a obrazy, jež odvezl z jejího sídla, byly ve vztahu k jeho osobě cizí svěřenou věcí. Z hlediska napadeného rozsudku i obsahu dovolání obviněný nastolil s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázku, zda skutek, jak byl soudem zjištěn, vykazuje znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., popřípadě o který jiný trestný čin podle příslušného ustanovení trestního zákona jde, eventuálně že nevykazuje znaky žádného trestného činu. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí vykazují namítané právní vady.
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena a způsobí takovým činem na cizím majetku škodu nikoli malou. Podle §89 odst. 11 tr. zák. se škodou nikoli malou rozumí škoda dosahující částky nejméně 25 000 Kč (vše trestní zákon ve znění účinném od 1. 1. 2002).
Ve stručnosti lze připomenout, že svěřením věci se rozumí skutečnost, že věc je pachateli odevzdána do faktické moci, aby s ní určitým způsobem nakládal. Pachatel si přisvojí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl, který zpravidla vzniká až později, nikoli hned při svěření věci.
Z tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývají skutečnosti, které byly výše citovány, přičemž z tzv. právní věty je patrno, že Obvodní soud pro Prahu 5 považoval trestný čin za naplněný tím, že obviněný si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou.
Pokud jde o dílčí útoky trestného činu zpronevěry popsané pod body 1 a 2 výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, tak ze spisového materiálu vyplývá, že obviněný působil ve společnosti Z. l., a. s., jako předseda představenstva od 24. 2. 1999 (viz výpis z obchodního rejstříku na č. l. 205 spisu) a současně na základě jmenování ze dne 27. 2. 1999 s účinností od 1. 3. 1999 jako její generální ředitel. Z článku 56 stanov akciové společnosti Z. l., a. s., mimo jiné plyne, že „členové představenstva jsou vůči společnosti odpovědni přiměřeně podle ustanovení o mandátní smlouvě upravené obchodním zákoníkem, pokud ze smlouvy uzavřené mezi členem představenstva a společností, stanov nebo z jiných ustanovení obchodního zákoníku upravujících jejich povinnosti nevyplývá jiné určení práv a povinností“ (č. l. 114 spisu). Podle jmenovacího dekretu byl obviněný jako generální ředitel společnosti „pověřen řízením celé společnosti včetně podepisování za společnost a činění veškerých právních úkonů jménem společnosti“ (č. l. 198 spisu). V tomto směru lze souhlasit s obviněným, že z titulu své funkce byl oprávněn řídit společnost a činit za ni veškeré právní úkony, jak poukazuje v dovolání. Na druhou stranu však z této skutečnosti nelze usuzovat na absenci jeho trestní odpovědnosti. Obviněný se mýlí, pokud má za to, že trestnost jeho jednání je vyloučena s poukazem na jeho oprávnění volně nakládat s finančními prostředky společnosti, neboť míjí podstatu trestného jednání. Na posouzení, zda v daných dvou případech byla finanční hotovost ve vztahu k obviněnému svěřenou cizí věcí ve smyslu §248 tr. zák. má především vliv skutečnost, zda peníze společnosti mu byly předány do faktické moci s tím, aby s nimi určitým způsobem nakládal.
Z konečných skutkových zjištění vyplývá, že v posuzovaných dvou případech obviněný Mgr. L. D. převzal z pokladny společnosti finanční hotovost určenou jako zálohu na výrobu dubových dárkových schránek pro Z. V., jmenovanému je však nepředal a použil je pro svoji potřebu, čímž i podle Nejvyššího soudu naplnil zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Zmíněné peníze (zálohy ve výši 30.000,- Kč a 160.000,- Kč na cenu předmětné zakázky) je nutno považovat ve vztahu k obviněnému za věci svěřené, neboť mu byly ze strany společnosti odevzdány do faktické moci, aby s nimi popsaným způsobem naložil. Ze skutkových zjištění nelze dovodit, že by obviněný v době převzetí peněz od pokladní společnosti, jež mu hotovost v obou případech vydávala, ji uvedl v omyl nebo využil jejího omylu, a tímto způsobem sebe ke škodě cizího majetku obohatil a způsobil takovým činem škodu nikoli malou, tj. aby v jeho jednání mohl být eventuálně spatřován trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Nebylo sice zjištěno, kdy pojal úmysl svěřené peněžní částky si ponechat a použít je pro svoji potřebu, když až tímto okamžikem se dopustil trestného činu. O tomto prvostupňovým soudem zjištěném úmyslu obviněného ale svědčí okolnost, že údajnou úhradu předmětných záloh v obou případech později dokladoval tím, že do účetnictví založil výdajové pokladní doklady podepsané a orazítkované Z. V. Námitka obviněného, že peníze měly být tomuto svědku předány až oproti dodání dohodnutých výrobků (vyinkasované ovšem jako záloha na nákup materiálu, což samo o sobě tvrzení obviněného zpochybňuje), je s ohledem na tyto skutečnosti bezpředmětná a nemá na posouzení trestní odpovědnosti obviněného spočívající v přisvojení si svěřených peněz společnosti Z. l., a. s., vliv. V této souvislosti je nutno pro úplnost připomenout, že s poukazem na popsaná skutková zjištění nebylo možno akceptovat ani tvrzení obviněného týkající se započtení pohledávek.
Nejvyšší soud však nemohl považovat napadená rozhodnutí za zcela správná, a to pokud jde o právní posouzení jednání obviněného, jak je popsáno v bodě 3 výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu. Z tzv. skutkové věty tohoto výroku mimo jiné plyne, že obviněný nechal soustředit v zasedací místnosti společnosti čtyři obrazy v celkové hodnotě 43.000,- Kč, tyto odvezl a umístil ve svém bytě a v zemědělské usedlosti své matky s úmyslem si je ponechat. Předmětné obrazy sice byly ve vztahu k obviněnému cizí věcí, avšak ze skutkových zjištění nelze dovodit, že by mu byly rovněž svěřeny; na svěření těchto věcí nelze povšechně usuzovat z titulu jeho funkcí v akciové společnosti. Naopak je zřejmé, že z jejich titulu neměl skutečnou dispoziční moc nad obrazy, ani nebylo prokázáno, že by mu byly předány do opatrování. Pokud bylo zjištěno, že obviněný ze zasedací místnosti společnosti zmíněné obrazy neoprávněně odvezl s úmyslem si je ponechat, lze konstatovat, že si je přisvojil tím, že se jich zmocnil a svým jednáním způsobil (s ohledem na jejich celkovou hodnotu) poškozené společnosti škodu nikoli malou. Takto zjištěné jednání mělo být soudy obou stupňů správně posouzeno v bodě 3 výroku o vině jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. Pokud tak soudy neučinily, jsou jejich rozhodnutí zatížena hmotně právní vadou ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V návaznosti na tyto právní úvahy se Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. zabýval tím, zda zjištěná vada v právním posouzení skutku by mohla zásadně ovlivnit postavení obviněného, popřípadě zda dovoláním řešená otázka je po právní stránce zásadního významu.
V důsledku právního názoru, který byl shora vyložen, je z hlediska postavení obviněného Mgr. L. D. významné posouzení, zda při postupu dovolacího soudu podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. a v návaznosti na to i podle §265k odst. 1, 2 a §265l odst. 1 tr. ř. (tj. po přezkoumání věci a zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a přikázání věci tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí) by bylo možno dospět k závěru, že v novém řízení by byl jeho osobě uložen trest zřetelně mírnější, než jak se stalo v důsledku napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud považuje za potřebné připomenout, že u trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., kterým byl obviněný Mgr. L. D. uznán vinným, trestní zákon ve druhém odstavci stanoví trest odnětí svobody na šest měsíců až tři léta nebo zákaz činnosti nebo peněžitý trest a v případě trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. lze podle druhého odstavce pachateli uložit trest odnětí svobody na šest měsíců až tři léta nebo peněžitý trest. Z těchto důvodů je formálně přísnější trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák., neboť na rozdíl od trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. neobsahuje v trestní sankci alternativu mírnějšího druhu trestu zákazu činnosti. Rovněž nutno poukázat na ustanovení §34 písm. j) tr. zák., podle něhož při výměře trestu se jako k přitěžující okolnosti přihlédne k tomu, že pachatel spáchal více trestných činů. Náprava zjištěného nedostatku v otázce právní kvalifikace skutku by proto nemohla vést též ke zlepšení postavení obviněného z hlediska rozhodnutí o trestu. V souladu s těmito právními úvahami však popsanou vadu nelze ani naznačeným způsobem bezezbytku napravit, neboť v souladu s ustanovením §265s odst. 2 tr. ř. platí, že bylo-li napadené rozhodnutí zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. S poukazem na tuto okolnost by přicházelo v úvahu jednání obviněného posoudit jednak v bodech 1 a 2 výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a jednak v bodě 3 téhož výroku jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem je podle Nejvyššího soudu zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného (příznivěji z hlediska výroku o vině a trestu) a rovněž otázka, která by měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, neboť v praxi soudů byla již vyřešena a ani z jiného důvodu její řešení nečiní potíže. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolání obviněného Mgr. L. D. odmítl, aniž byl oprávněn postupovat podle ustanovení §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil ve smyslu znění §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. února 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k