ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.1594.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 1594/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. února 2006 o dovolání, které podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného V. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 2 To 88/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 9/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 1 T 9/2005, byl obviněný V. K. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 13. 1. 2005 kolem 19.15 hodin v B., na M. fyzicky napadl zavíracím nožem označeném na čepeli délky 7,5 cm nápisem „Fox Rostfrei“ M. S., narozeného, bytem B., ul. D. (dále jen poškozený), a to nejméně šestkrát, čímž poškozenému způsobil v obličejové části při vnějším okraji levého oka vpich hluboký 0,5 cm, dále průbod levého ušního boltce a pokračující bodnořeznou ránu na krku hloubky 2,5 cm a pod ní další bodnou ránu délky 0,8 cm, v oblasti zad v bederní krajině bodnou ránu hloubky 5,8 cm a na hrudníku v jeho levé polovině 13 cm od středové čáry bodnou ránu hloubky asi 5 cm a konečně v téže oblasti 5,5 cm od středové čáry bodnou ránu hloubky asi 6 cm, přičemž posledně jmenovanou ranou obžalovaný zasáhl osrdečník a přední stěnu levé komory srdeční, což se stalo přes neprodleně poskytnutou odbornou lékařskou pomoc ve 20.30 hodin příčinou smrti poškozeného.“ Za to byl podle §219 odst. 1 tr. zák. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to zavíracího nože označeného na čepeli délky 7,5 cm nápisem „Fox Rostfrei“.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný V. K., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci. Rozsudkem ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 2 To 88/2005, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného V. K. podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 18. 4. 2005, č. j. 3 KZv 1/2005-258, pro skutek spočívající v tom, že „v B. dne 13. 1. 2005 kolem 19.15 hod. na M. n., v úmyslu usmrtit, fyzicky napadl zavíracím nožem označeném na čepeli „FOX ROSTFREI“ poškozeného M. S., nar., bytem B., ul. D., a to čtyřikrát do horní části levé poloviny krku v oblasti levého kývače pod a za úponem ušního boltce, dvakrát do levé části hrudníku a jednou do pravé poloviny zad a mj. zasáhl osrdečník a přední stěnu levé komory srdeční, bránici a žaludek, přičemž poškozený na následky zranění po převozu do nemocnice a poskytnuté odborné pomoci ve 20.30 hod. zemřel“, v němž obžaloba spatřovala naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (zprošťujícímu výroku) podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného V. K. dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Poté, co zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a podrobně zmínila závěry soudu druhého stupně uvedené v odůvodnění napadeného rozsudku, vyjádřila přesvědčení, že odvolací soud nepostupoval důsledně podle zákona, protože rozhodnutí, kterým obviněného V. K. z důvodu vylučujícího trestnost zakotveného v ustanovení §13 tr. zák. podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby podané státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Brně pro jednání popsané ve zprošťujícím výroku, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, což je dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupkyně konstatovala, že nutnou obranou se rozumí odražení protiprávního bezprostředně hrozícího nebo trvajícího útoku na zájmy chráněné trestním zákonem, jež by jinak bylo trestným činem. Podle platného ustanovení §13 tr. zák. nutná obrana předpokládá:
a) odražení přímo hrozícího či trvajícího útoku na zájem chráněný zákonem
b) obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
K bodu a) - odražení útoku - uvedla, že obrana musí směřovat proti útočníkovi (proti všem útočníkům), přičemž útok znamená ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, jež je vyvoláno protiprávním konáním, výjimečně i opomenutím. Poté podrobně vyložila obsah pojmů „útok“ a „zájem chráněný zákonem“ a v návaznosti na to poznamenala, že shodné či obdobné úvahy ohledně podmínky nutné obrany podle §13 tr. zák. spočívající v odražení přímo hrozícího a trvajícího útoku na zájem chráněný zákonem obsahuje i rozsudek Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 2 To 88/2005 ze dne 30. 8. 2005, přičemž není pochyb, že tato podmínka byla v případě jednání obviněného V. K. splněna, a to včetně toho, že v roli útočníka byl poškozený M. S., který fyzický kontakt s obviněným V. K. začal.
Dále však nejvyšší státní zástupkyně zdůraznila, že z hlediska existence další nezbytné podmínky pro závěr, že obviněný V. K. jednal v intencích nutné obrany podle §13 tr. zák. - viz bod b) přiměřenost (resp. nepřiměřenost) nutné obrany - dospěla ke zcela opačnému závěru.
Na rozdíl od krajní nouze se u nutné obrany nevyžaduje subsidiarita ani proporcionalita jako úměrnost mezi napadeným a obětovaným zájmem. Nutná obrana je však vyloučena, byla-li zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Přiměřenost obrany je třeba hodnotit především se zřetelem k intenzitě útoku a vlastní obrany, přičemž je zjevné, že obrana musí být, má-li být způsobilá k odvrácení útoku, silnější, než útok. Podmínkou nutné obrany není, že se bránící nemohl vyhnout útoku jinak. S tím souvisí i otázka, zda je povinností napadeného vyhnout se útoku, resp. dalšímu útoku např. útěkem, schováním se do úkrytu apod. Současná rozhodovací praxe zastává stanovisko, že pokud tak obránce neučiní, ale naopak se dále brání trvajícímu útoku, pak podmínky nutné obrany splněny jsou, neboť nikdo není povinen ustupovat před neoprávněným útokem na zájem chráněný zákonem (srov. např. rozhodnutí č. 19/1958 a č. 25/1976 Sb. rozh. tr.). V tomto směru vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně souhlas s argumentací prezentovanou v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Olomouci.
Dále nejvyšší státní zástupkyně vyjádřila názor, že obrana je zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, není-li podle poznatků a úsudku bránícího se, k jehož psychickému stavu vyvolanému útokem třeba přihlížet (srov. rozhodnutí č. 15 v sešitu č. 3 Bulletinu NS z roku 1984), k odvrácení útoku potřebná a kromě toho též je-li zcela zjevně „neúměrná“ jeho intenzitě a významu. Proto nejsou zachovány meze nutné obrany, pakliže obránce útočníka úmyslně usmrtil, ačkoliv stačilo jej poranit, jako je tomu i v nyní posuzovaném případě. Toto omezení plyne též z toho, že podkladem nutné obrany je nedostatek nebezpečnosti činu pro společnost (k tomu viz S. V., F. J., C. D.: Základy trestní odpovědnosti, podstatně přepracované a doplněné vydání, Praha, nakladatelství Orac 2003, str. 152).
Vrchní soud v Olomouci podle jejího mínění absolutizoval subjektivní pojetí nutné obrany, což způsobilo, že nesprávně vyhodnotil způsob útoku poškozeného M. S. vůči obviněnému V. K., protože hodnocení způsobu předmětného útoku v podstatě redukoval na hodnocení okolností intenzity obrany a útoku včetně vlastností útočníka, přičemž intenzita útoku není totožná jen se způsobem útoku v daném okamžiku jeho průběhu, ale je širší, protože do ní náleží i to, co za dané situace bezprostředně hrozí, včetně hrozící škody. Jinak řečeno, pojem „způsob útoku“ je podstatně širší, než pojem „způsob provedení útoku“, neboť ve „způsobu útoku“ je vyjádřen nejen způsob provedení útoku, ale i osoba útočníka, jeho vlastnosti a úmysl, jež se při útoku projevily, použité zbraně, hrozící součinnost dalších osob provázejících útočníka, jakož i další okolnosti, za nichž byl útok spáchán, a to za podmínky, že je lze zahrnout pod pojem „způsob útoku“ a že byly známé i zcela zjevné poškozenému obránci. Přitom je však třeba vzít v úvahu, že trestní zákon nestanoví měřítko pro určení mezí nutné obrany, což znamená, že je vždy nutné posoudit všechny rozhodné skutečnosti, jak je naznačeno výše, tedy nejen intenzitu obrany a útoku včetně vlastností útočníka.
V návaznosti na uvedené skutečnosti nejvyšší státní zástupkyně dovodila, že obviněný V. K. jako osoba bránící se útoku poškozeného M. S. byl sice oprávněn použít takového prostředku, který měl náhodou právě po ruce, avšak je třeba si současně uvědomit, že intenzita obrany, a tedy přiměřenost obrany intenzitě útoku, není závislá na použitém prostředku, ale na tom, jak prostředek obránce – obviněný V. K. – použil. V konkrétním případě proti sobě stáli dva fyzicky stejně zdatní, věkově srovnaní aktéři incidentu, kdy poškozený M. S. napadal obviněného V. K. jen pěstmi, zatímco obviněný použil nože, ale tak razantním způsobem, že poškozenému způsobil smrtelné zranění. V této souvislosti nelze přehlédnout, že poškozený M. S. byl opakovaně bodán nejen do přední části těla, tj. nepravděpodobněji v době, kdy proti sobě stáli čelem, nýbrž v jednom případě též do zad.
Podle přesvědčení nejvyšší státní zástupkyně rovněž události, které předcházely tragickému vyvrcholení mezi obviněným V. K. a poškozeným M. S., senát Vrchního soudu v Olomouci přecenil a vyhodnotil izolovaně. Je sice pravdou, že obviněný byl v minulosti napaden (nikoliv však v říjnu roku 2004, jak uvádí Vrchní soud v Olomouci, nýbrž dne 19. 6. 2004, kdy se hrál fotbalový zápas s Nizozemskem) a měl právo si pořídit zbraň, kterou však musel použít přiměřeně situaci, což neučinil, neboť ani ze způsobu jednání poškozeného M. S. a svědků M. F. a M. K¨. v inkriminovaných okamžicích dne 13. 1. 2005 nevyplývalo nic, z čeho by mohl obviněný V. K. usoudit, že se jmenovaní svědci do konfliktu zapojí na straně útočníka, tedy poškozeného M. S., což znamená, že neexistují žádné okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že byl ohrožen život obviněného V. K.
Nejvyšší státní zástupkyně proto uzavřela, že se v popsaném případě jedná o tzv. vykročení (exces) z mezí nutné obrany, které předpokládá nedostatek podmínek nutné obrany, jehož výsledkem je trestní odpovědnost. Z hlediska formy jde o exces intenzivní (obviněný užil silnějšího prostředku, než bylo přiměřené způsobu útoku), který měl být hodnocen jako polehčující okolnost ve smyslu §33 písm. f) tr. zák. Obviněný V. K. si s ohledem na předchozí konflikt s poškozeným M. S., který se odehrál v pozici jeden proti jednomu a který zvládl bez použití zbraně, musel být vědom toho, že překračuje meze nutné obrany způsobené použitím nože, neboť k odvrácení nebezpečí, které mu hrozilo, nebylo nutné použít nůž takovým způsobem, jak to učinil. Skutečnost, že obviněný V. K. tak jednal ze strachu, není okolností, která by ho zbavila trestní odpovědnosti (srov. rozhodnutí č. 3675/1929 Sb. rozh. tr.).
V návaznosti na výše uvedené s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) v neveřejném zasedání, k jehož konání může s ohledem na ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. přistoupit bez souhlasu nejvyššího státního zástupce a obviněného:
1) podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 2 To 88/2005 ze dne 30. 8. 2005 v celém rozsahu, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
2) a dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je třeba rozhodnout způsobem předpokládaným v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně souhlas s projednáním kauzy v neveřejném zasedání.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil prostřednictvím svého obhájce obviněný V. K. Poznamenal, že názor, podle něhož nebyla splněna podmínka nutné obrany, tj. její přiměřenost, je v dovolání odůvodňován různými judikáty a stanovisky, on zde však postrádá úvahy v tom smyslu, že obrana musí být vždy intenzivnější než útok, jinak by neměla smysl. V souvislosti s tím zdůraznil, že pokud použil nože, navíc po předchozím varování, nelze to považovat za nepřiměřený způsob obrany. Stručně pak zmínil úvahy Vrchního soudu v Olomouci a zdůraznil, že s těmito úvahami se zcela ztotožňuje s tím, že je nutno výrazně přihlédnout k tomu, že byl již dříve poškozeným M. S. intenzivně napaden, bylo mu ublíženo na zdraví, a proto jeho obava z hrozícího útoku byla značná a tudíž obrana byla přiměřená. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle §265j tr. ř. zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný zproštěn obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudem prvního, příp. druhého stupně, v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen v jeho rozhodnutí.
Z těchto hledisek lze námitky uplatněné v dovolání označit ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně za formálně právně relevantní. Nejvyšší státní zástupkyně totiž namítla, že obviněný vybočil z mezí nutné obrany.
Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že předmětné dovolání je zjevně neopodstatněné.
Podle §13 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákonem (viz ustanovení §1 tr. zák. blíže rozvedené v dalších ustanoveních trestního zákona), jednáním, jež by jinak bylo trestným činem. Jelikož obránce odvracející útok chrání zájmy, které chrání trestní zákon, nejedná proti účelu tohoto zákona, ale naopak ve shodě s ním. Stav nutné obrany je důvodem vylučujícím nebezpečnost činu pro společnosti i jeho protiprávnost. Účelem nutné obrany je umožnit občanům ochranu vlastních zájmů, ale i zájmů jiných osob, společnosti a státu. V souvislosti s tím je nutno zdůraznit, že musí platit zásada, podle níž riziko vyvolané útokem nese útočník a nikoli obránce.
Podle platného znění ustanovení §13 tr. zák. nutná obrana předpokládá:
a) odražení přímo hrozícího či trvajícího útoku na zájem chráněný zákonem
b) obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Útokem se rozumí úmyslné jednání člověka (zpravidla konání, příp. též opomenutí), tj. protiprávní čin, který však nemusí být nutně činem trestným. Útok musí hrozit přímo (tj. bezprostředně) nebo trvat. Podle okolností případu musí tedy být jasné, že útok musí bez prodlení a určitě následovat za hrozbou, nemusí však být neočekávaný. Útok nesmí být přerušen ani ukončen. Byl-li útok přerušen nebo ukončen a nebezpečí již přímo nehrozí, nepřichází nutná obrana v úvahu. Pokud útok tvoří skutkovou podstatu trestného činu, může útok hrozit přímo již ve stadiu přípravy nebo projevu úmyslu spáchat trestný čin, za podmínky, že hrozí bezprostředně. Ukončení útoku není totožné s dokonáním trestného činu. Limitní moment nutné obrany je dán okamžikem, kdy pominulo nebezpečí pro zájmy chráněné trestním zákonem nebo tyto zájmy jsou již porušeny a nehrozí nebezpečí dalších škod. Nutná obrana se proto připouští až do dokončení trestného činu, u trestného činu trvajícího, pokud je protiprávní stav udržován. Proti útoku, který je již dokončen, není nutná obrana přípustná (viz Š., P., P., F., R., S. Trestní zákon, komentář – díl I., 6. doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck 2004).
Na základě skutkových zjištění odvolacího soudu lze konstatovat, že v posuzovaném případě byly podmínky nutné obrany uvedené v bodě a) splněny. Je totiž zřejmé, že obviněný V. K. se bránil útoku poškozeného M. S., který jej fyzicky napadl a tím jej chtěl přinutit, aby něco konal, tedy vydal předtím do zástavy předaný mobilní telefon (jak odvolací soud přiléhavě dovodil, poškozený se dopustil trestného činu vydírání nejméně ve smyslu ustanovení §235 odst. 1 tr. zák. a jeho jednání tak mělo povahu útoku na zájem chráněný trestním zákonem). Vzhledem k tomu, že dovolatelka sama tento závěr nezpochybnila, není zapotřebí v uvedeném směru rozvádět podrobnější úvahy.
U nutné obrany není, na rozdíl od krajní nouze podle §14 tr. zák., podmínkou subsidiarita (podmínkou nutné obrany není, že se bránící nemohl vyhnout útoku jinak). Obrana však nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Přiměřenost obrany je třeba hodnotit především se zřetelem k intenzitě útoku a vlastní obrany, přičemž je zjevné, že obrana musí být, má-li být způsobilá k jistému odvrácení útoku bez rizika pro napadeného, silnější než útok. Nesmí být však zcela zjevně (mimořádně hrubě, naprosto jednoznačně) přehnaná. Je přitom na místě zmínit, že zákonem č. 290/1993 Sb. bylo upraveno znění ustanovení §13 tr. zák. tak, že bylo zdůrazněno posuzování nutné obrany z hlediska subjektivního stavu obránce, tedy jak se mu jevila v době hrozícího nebo trvajícího útoku. Podle důvodové zprávy k tomuto zákonu bylo jeho smyslem rozšíření mezí nutné obrany, což v praxi znamená zúžení výčtu okolností, které musí brát obránce v úvahu a tím jeho menší zatížení při rozhodování o způsobu obrany.
Přiměřenost nutné obrany je třeba hodnotit též se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která odvracela útok, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel (srov. rozhodnutí publikované pod č. 15 v sešitu č. 3 Bulletinu NS z roku 1984).
Pod pojem „způsob útoku“, který vyjadřuje nejen způsob provedení útoku, ale i další okolnosti charakterizující posuzovanou událost (mj. osobu útočníka, jeho vlastnosti a úmysly, jež se při útoku projevily, použité zbraně i hrozící součinnost dalších osob doprovázejících útočníka, jakož i další okolnosti, za nichž byl útok spáchán, a to za podmínky že je možno podřadit pod pojem „způsob útoku“ a že byly známé i zcela zjevné poškozenému obránci) lze zahrnout jen poměr intenzity útoku a obrany, nikoli už poměr hrozící a vzniklé škody neboli poměr ohroženého a obětovaného právního statku [tzv. proporcionalita (viz D., A. N. koncepce nutné obrany /§13 tr. zák./. Bulletin advokacie, 1994, č. 1)]. Neznamená to ovšem, že poměr mezi ohroženým a obětovaným právním statkem (chráněným zájmem) již nehraje vůbec žádnou roli, poněvadž zde musí být jistý korektiv v případech mimořádného nepoměru ohrožených a obětovaných zájmů [viz K., V. a kol. Trestní právo hmotné (obecná část). Brno: Masarykova univerzita, 1994]. Nutná obrana není proto zpravidla vyloučena neúměrností mezi napadeným a obětovaným zájmem, neboť je možno beztrestně chránit i zájem nižší kategorie nebo v konkrétním případě méně závažný, a to i obětováním zájmu vyššího nebo v daném případě významnějšího (viz S., V. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Academia, 1972). Obrana je zcela zjevně nepřiměřená útoku, není-li podle poznatků a úsudku bránícího se, k jehož psychickému stavu vyvolanému útokem třeba přihlížet, k odvrácení útoku potřebná a kromě toho též, je-li zcela neúměrná jeho intenzitě i významu. Proto nejsou zachovány meze nutné obrany, pakliže obránce útočníka úmyslně usmrtil, ačkoli stačilo jej poranit, ani usmrtil-li obránce útočníka, aby odvrátil útok na majetek malé závažnosti. Toto omezení plyne též z toho, že podkladem nutné obrany je nedostatek nebezpečnosti činu pro společnost (viz S., V. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Academia, 1972).
Trestní zákon nestanoví měřítko pro určení mezí nutné obrany, je proto třeba posoudit všechny rozhodné skutečnosti, zejména intenzitu útoku a obrany i všechny další okolnosti případu s přihlédnutím též k závažnosti zájmu společnosti na aktivní obraně poškozeného vůči trestným činům (viz Š., P., P., F., R., S. Trestní zákon, komentář – díl I., 6. doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck 2004).
Je skutečností, že v posuzovaném případě proti sobě stáli dva fyzicky stejně zdatní, věkově srovnaní aktéři incidentu, přičemž poškozený M. S. napadal obviněného pěstmi, zatímco obviněný použil při své obraně nože, a to opakovaně, a poškozeného usmrtil. Tyto okolnosti však nemohly být hodnoceny jako výlučné a výhradně určující pro posouzení přiměřenosti obrany obviněného. Bylo totiž nutné se zřetelem k popsaným teoretickým východiskům hodnotit i další okolnosti, které charakterizovaly posuzovaný případ. V těchto souvislostech nelze nepřipomenout, že dovolatelka do jisté míry modifikuje skutkové závěry odvolacího soudu, pokud hovoří o razantním způsobu použití nože (k tomu viz níže).
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu již před kritickým dnem 13. 1. 2005 poškozený M. S. společně s M. T., M. K. a P. S. obviněného opakovaně fyzicky napadl (před barem v B.), čímž jej chtěl přinutit k vrácení mobilního telefonu bez splacení svého dluhu. Tento mobilní telefon totiž předtím poskytl obviněnému jako zástavu za půjčku 1.000,- Kč, k jejímuž vrácení se neměl. V těchto případech se stejně jako dne 13. 1. 2005 poškozený dopustil trestného činu vydírání nejméně ve smyslu ustanovení §235 odst. 1 tr. zák. Ze strany obviněného nedošlo v žádném z uvedených případů k fyzickému útoku na poškozeného. Na základě předchozích zkušeností s fyzickými útoky na jeho osobu si obviněný pořídil pro účely své obrany předmětný nůž.
Pokud jde o průběh skutkového děje dne 13. 1. 2005, pak bylo zjištěno, že se obviněný setkal s poškozeným za přítomnosti dalších osob v tramvaji, přičemž obviněný nevykazoval žádnou tendenci ke kontaktu s poškozeným v průběhu jízdy ani později, naopak poškozený a svědci M. F. a M. K. po vystoupení z tramvaje a zjištění, že tak obviněný neučinil, tramvaj během dohonili na další zastávce a poškozený se po vystoupení obviněného z tramvaje pustil už do fyzického řešení záležitosti s mobilním telefonem. Podle zjištění odvolacího soudu „kritického dne po vystoupení z tramvaje následovala obdobná situace jako v předchozím (případě) před barem v B., kdy poškozený útočí, v tomto případě osobně, ale za přítomnosti kamarádů, svědků F. a K., na obžalovaného ještě intenzivněji než v předchozím případě.“ Jak přitom odvolací soud výslovně konstatoval, „obžalovaný měl tendenci vyhnout se i tomuto konfliktu odchodem a na fyzické útoky ze strany poškozeného S. reagoval varováním o použití nože před jeho použitím.“ Z odůvodnění napadeného rozsudku pak vyplývá, že přes toto varování poškozený ve svém útoku pokračoval, a teprve po použití zbraně obviněným a po všech zasazených ranách od pokračování v útoku upustil.
Není pochyb o tom, že obviněný přivodil poškozenému shora popsaná zranění. Podle znaleckého posudku znalce MUDr. Z. K., CSc., z něhož (pokud jde o zranění poškozeného a mechanismus jeho vzniku) odvolací soud zejména svá skutková zjištění čerpal, nelze určit pořadí ran zjištěných na těle poškozeného, tyto rány vznikly ve velmi krátkém časovém úseku, v době, kdy se obě osoby pohybovaly, a svědčí jak pro bodný, tak pro řezný mechanismus. Charakter zranění a jednotlivých ran nesvědčí pro to, že by obviněný útočil, spíše se bránil. Pokud jde o intenzitu smrtelné rány, rozhodně se nejednalo o ránu vedenou velkou silou. Ve vztahu k námitce nejvyšší státní zástupkyně ohledně razantního způsobu použití nože a opakovanému bodání je potřeba zmínit i to, co dále z posudku jmenovaného znalce vyplývá, tj. že smrtelná rána nožem mohla být útočníkovi zasazena již jako první a poškozený vzhledem k tomu, že se nejednalo o příliš intenzivní použití nože a charakter zranění nevylučoval další útok vůči obviněnému, tohoto dále napadal.
V návaznosti na rozvedené skutečnosti lze dovodit, že jednání obviněného spočívající v použití nože nebylo cílené vůči konkrétní části těla poškozeného, nevykazovalo vysokou intenzitu, nýbrž šlo o nemířené údery (jak o tom svědčí i umístění ran na těle poškozeného), jež měly za cíl pouze eliminovat útok poškozeného. Za popsaného skutkového stavu věci nelze činit spolehlivý závěr, že by obviněný poškozeného úmyslně usmrtil. Přitom je třeba opětovně připomenout a zdůraznit zjištění odvolacího soudu, že v průběhu útoku poškozeného tohoto obviněný varoval, že má ke své obraně k dispozici nůž, přičemž poškozený na toto varování nereagoval, v útoku pokračoval a ukončil jej teprve po všech zasazených ranách.
Z obviněným použité zbraně nelze usuzovat, že jeho obrana byla zcela zjevně nepřiměřená. Obrana musí být způsobilá odvrátit útok, proto intenzita obrany musí být silnější než intenzita útoku. Z tohoto hlediska skutečnost, že obránce použije proti nezbrojenému útočníkovi zbraně, neznamená, že jde o obranu zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku. Není přitom od věci připomenout rozhodnutí č. 14/1999 Sb. rozh. tr., podle něhož v závislosti na konkrétních okolnostech případu není vyloučeno posoudit jako stav nutné obrany jednání osoby, která reaguje na fyzický útok neozbrojeného pachatele opakovaným použitím střelné zbraně, přičemž dojde k usmrcením útočníka.
V souvislosti s tím je třeba hodnotit i psychický stav bránící se osoby, v tomto případě obviněného. Nutno vzít v úvahu, že podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie znalců MUDr. F. S. a PhDr. J. M. vyplynulo, že chování obviněného je v mnohem větší míře nežli obvyklé ovlivněno emocemi a náladami než racionálním úsudkem. V jeho psychické struktuře vystupuje do popředí predispozice vnímat chování druhých jako účelové proti sobě zaměřené a ohrožující. Dalším výrazným prvkem chování obviněného je akcentovaná sebelítost a emoční labilita, snadno podléhá impulsům a náladám, které málo diferencuje a ovládá. Není u něho shledávána tendence k přímé fyzické brachiální agresivitě v zátěžových a konfliktních situacích, když v takových situacích reaguje většinou nepřímou agresivitou (výčitkami, nadávkami, výhrůžkami). Znalci přitom hypoteticky připustili, že jednání obviněného mohlo být důsledkem jeho nezvládnuté impulsivní reakce s emocemi strachu a subjektivním pocitem ohrožení. Jak přitom odvolací soud uvedl, ze závěrů tohoto znaleckého posudku rozvinutých odborným vyjádřením znalkyně Mgr. J. T. „lze vyzvednout stupeň stresové zátěže na obžalovaného, umocněné po předchozích zkušenostech přítomností svědků F. a K. na kritickém místě, byť tito do konfliktu nijak nezasahovali, což však obžalovaný nemohl předpokládat, naopak po zkušenostech z předchozího útoku to předpokládat mohl.“ V případě tohoto znaleckého posudku a otázky psychického stavu bránící se osoby – obviněného nelze rovněž přehlédnout, že kromě předcházejících napadení poškozeným (a jeho přáteli) byl obviněný napaden ještě v dalším případě (v tomto případě je vedeno trestní stíhání, v jehož rámci obviněný vystupuje jako poškozený), což bezpochyby zvyšovalo stupeň jeho stresové zátěže.
Vedle již uvedených skutečností je pak třeba zohlednit rovněž skutečnost, že obviněný měl minimální časový prostor pro vyhodnocení situace a rozhodnutí, jakým způsobem se bude bránit.
Je proto na místě shrnout, že obviněný nezavdal ke konfliktu s poškozeným žádný podnět, naopak byl to poškozený, který obviněného fyzicky napadl (a to opětovně), přičemž toto násilné jednání poškozeného mající povahu útoku proti zájmu chráněnému trestním zákonem (proti svobodnému rozhodování obviněného a jeho tělesné integritě) se vyznačovalo zjevnou úporností a rozhodností. Vždyť poškozený pokračoval ve fyzickém útoku vůči obviněnému dokonce i poté, co jej obviněný upozornil na to, že má nůž.
Tyto okolnosti je nutno dát do souvislosti s již zmíněným psychickým stavem obviněného a jeho (odvolacím soudem nezpochybněnou) obhajobou, že si představoval, že se bude opakovat situace, k níž došlo v B. (kdy byl poškozeným a jeho kamarády zbit).
Pokud se za toho stavu, který byl navozen násilným jednáním poškozeného, obviněný rozhodl použít proti útoku poškozeného nůž, pak s přihlédnutím k dalším shora popsaným okolnostem nelze dovodit, že by jeho obrana byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, přestože poškozenému přivodil smrtelné zranění. Nelze proto uzavřít, že by obviněný intenzivně vybočil z mezí nutné obrany podle §13 tr. zák. (nešlo o intenzivní exces).
Na vybočení z mezí nutné obrany nelze usuzovat pouze z toho, že napadený útočníka zranil, popř. jej i usmrtil, přičemž sám neutrpěl žádné zranění, pokud tím odvracel útok přímo hrozící nebo trvající a taková obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku (srov. rozhodnutí č. 25/1976 Sb. rozh. tr.).
Vzhledem k těmto skutečnostem nemohl Nejvyšší soud přiznat dovolacím námitkám žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. února 2006
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý