ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.200.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 200/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. dubna 2006 dovolání, které podal obviněný P. L., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2004, sp. zn. 9 To 454/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 T 26/2003, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje , jednak v celém rozsahu rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2004, sp. zn. 9 To 454/2004, a jednak rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 2 T 26/2003, a to pouze ve výrocích ohledně obviněného P. L. Současně se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 9 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 2 T 26/2003, byl obviněný P. L. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. ve smyslu §40 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost L. Č. s. a. s., odkázána s nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných M. L., M. P. a T. L.
Proti konstatovanému rozsudku podali obvinění P. L. a M. L. odvolání. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 9 To 481/2004, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného M. L.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2004, sp. zn. 9 To 454/2004, byl podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen pouze ohledně obviněného P. L. v celém rozsahu. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a jmenovaného obviněného uznal vinným, že
obžalovaný M. L. vylákal na společnosti C. a. s., se sídlem P., S., částku 630.000,- Kč jako kupní cenu za vůz Mercedes ML 320, SPZ, a to poté, co se společností C. a. s. dne 27. 9. 2001 uzavřel jako výlučný a jediný vlastník kupní smlouvu č. na předmětné vozidlo, které se pak téhož dne stalo předmětem jen naoko uzavřené leasingové smlouvy č. v P., Č., v baru M., kam smlouvu k podpisu obžalovanému L. přinesl obžalovaný P. s neztotožněnou osobou, přičemž obžalovaného L. k podpisu smlouvy přemluvil obžalovaný T. L., který také od něj obstaral doklady pro uzavření takové smlouvy, jež obžalovaný L. poskytl společnosti C. a. s., a to vše přesto, že obžalovaný M. L. vlastníkem předmětného vozidla nikdy nebyl, přičemž částku 630.000,- Kč prostřednictvím svědkyně L. L., nechal vyplatit na základě zfalšovaného výdajového dokladu obžalovanému M. P. a D. V., který dne 28. 4. 2002 zemřel po dopravní nehodě, a poškozené společnosti C. a. s., od 12. 11. 2001 podnikající pod obchodním jménem L. Č. s. a. s., způsobil škodu ve výši 630.000,- Kč.
Takto popsané jednání obviněného soud druhého stupně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za to obviněného odsoudil podle §250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák., §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost L. Č. s. a. s., S., P., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Vůči tomuto rozsudku podal obviněný P. L. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení.
Podle názoru obviněného spočívá pochybení soudu druhého stupně především v tom, že se náležitě nezabýval jeho odvolacími námitkami a aniž by poukázal na jakékoliv konkrétní skutečnosti, dospěl k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná. Zjištěný skutek však všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu nenaplňuje, přičemž popis skutku v rozsudcích obou soudů je zcela shodný a vykazuje stejné vady. Skutek je jednoznačně formulován jako popis činnosti obviněného L., který společnosti C. a. s. prodal svým jménem vozidlo, jehož nebyl majitelem, čímž vylákal od této společnosti částku 630.000,- Kč a následně uzavřel s dovolatelem naoko leasingovou smlouvu na toto vozidlo, a tímto jednáním způsobil společnosti C. a. s. škodu ve výši 630.000,- Kč. Z takto popsaného skutku lze dovodit, že obviněný L. se dopustil vůči společnosti C. a. s. podvodného jednání a způsobil tak škodu; v žádném případě však z něho nelze dovodit, že znaky základní skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. naplnil i dovolatel. V rozsudku je toliko zmínka o tom, že poté, co obviněný L. uzavřel smlouvu o prodeji vozidla společnosti C. a. s., stalo se toto vozidlo předmětem naoko uzavřené leasingové smlouvy. Stalo se tak již v době, kdy jeden ze základních znaků skutkové podstaty - uvedení v omyl, v důsledku kterého došlo k uzavření smlouvy o prodeji vozidla, již byl naplněn. Z výroku napadeného rozsudku nelze v žádném případě dovodit, že by byl naplněn i další znak skutkové podstaty trestného činu podvodu - způsobení škody osobou dovolatele. Skutek je formulován jako popis jednání obviněného L. a rovněž bylo použito jednotného čísla při vyjádření, že byla způsobena škoda ve výši 630.000,- Kč, což vyjadřuje, že tuto škodu nepochybně způsobil obviněný L. Podle mínění obviněného jediným, kdo naplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu, byl obviněný L., který se dopustil jak podvodného jednání vůči společnosti C. a. s., tak způsobil i škodu, přičemž mezi podvodným jednáním a způsobením škody je v daném případě nepochybně příčinná souvislost.
Dále obviněný konstatoval, že z popisu skutku nelze dovodit ani kvalifikaci jeho jednání jako spolupachatelství, popřípadě alespoň v některé z forem účastenství ve smyslu §10 tr. zák.; popis skutku naopak nasvědčuje spíše tomu, že i dovolatel je poškozeným. V této souvislosti obviněný poukázal, že předmětnou leasingovou smlouvu s ním uzavíral jménem společnosti C. a. s. právě obviněný L., přičemž pokud byl jmenovaný veden při uzavírání smlouvy o prodeji vozidla se společností C. a. s. podvodným úmyslem, stejným úmyslem musel být veden i při uzavírání leasingové smlouvy s dovolatelem. Pokud by měl být obviněný považován za spoluviníka jmenovaného spoluobviněného, musel by jednat ve shodném úmyslu jako on, tj. s cílem vylákat od společnosti C. a. s. částku 630.000,- Kč, která představovala podstatnou část kupní ceny vozidla. V takovém úmyslu však nikdy nejednal, což ve svých zjištěních konstatuje i soud prvního stupně. Pokud jde o naoko uzavřenou leasingovou smlouvu, soudy obou stupňů nevěnovaly této otázce žádnou významnou pozornost, zejména neuvedly, na základě čeho dospěly k závěru, že tato smlouva byla nutná k naplnění plánu obviněného L., tj. k vylákání částky 630.000,- Kč. V daném případě obviněný L. měl společnosti C. a. s. prodat vozidlo, jehož byl vlastníkem, a současně zajistit leasing tohoto vozidla. Praxe u jmenované společnosti byla taková, že bez současného uzavření leasingové smlouvy, resp. vykázání zájemce o uzavření této smlouvy s doložením příslušných dokladů, by patrně k zakoupení vozidla nepřistoupila, a pokud by leasingová smlouva následně uzavřena nebyla, lze předpokládat, že by se více zajímala o to, co je předmětem smlouvy a případně by se dožadovala i vydání předmětného vozidla. Samotná skutečnost, že leasingovou smlouvu dovolatel jako nájemce uzavřel, přičemž tento úkon byl nutný k realizaci konečného cíle obviněného L., však v žádném případě ještě neznamená, že je spolupachatelem trestného činu, neboť při takové úvaze by museli být mezi obžalovanými i všichni pracovníci společnosti C. a. s., kteří se na uzavření smlouvy s obviněným L. podíleli, jakož i další osoby, které mu umožnily nakládání s vozidlem.
Obviněný také upozornil, že v průběhu trestního řízení nebylo zcela jednoznačně prokázáno, zda předmětné vozidlo v době uzavření dotčených smluv skutečně existovalo, neboť samotná skutečnost, že toto vozidlo bylo evidované a mělo svoji SPZ, nemusí jednoznačně svědčit o jeho existenci, přičemž jeho osobě a ani společnosti C. a. s. žádné vozidlo fyzicky předáno nebylo. Z tohoto důvodu vznikají pochybnosti o platnosti obou smluv týkajících se předmětného vozidla. Obviněný upozornil, že pokud jde o uzavření leasingové smlouvy, soud prvního stupně na str. 11 odůvodnění rozsudku výslovně uvedl, že „obž. L. využil naivity obž. L. a jeho známosti s ním a přemluvil ho k tomu, aby si leasing vzal na sebe, přitom jím byl ubezpečen, že z něj leasing následně tzv. sundá, čemuž obžalovaný uvěřil“. Přesto soudy obou stupňů dospěly k závěru, že se dopustil trestného činu a jednal v úmyslu nepřímém, neboť ze všech okolností musel vědět, že svým jednáním může škodlivý následek způsobit, a pro případ, že jej způsobí, s tím musel být srozuměn. Podle přesvědčení obviněného však soudy měly při posuzování subjektivní stránky vycházet ze skutkových zjištění, podle nichž uvěřil argumentům, které uváděl obviněný L. Připustil, že nepostupoval zcela v souladu s právním řádem, když uzavřel smlouvu, aniž by měl skutečně v úmyslu ji naplnit, tj. převzít předmět smlouvy do nájmu, osobně ho užívat a na základě toho i platit příslušné finanční částky. Zdůraznil, že však nejednal v žádném případě v úmyslu způsobit leasingové společnosti škodu, předpokládal, jak ho ujišťoval obviněný L., že vozidlo existuje, že ho zmíněný obviněný fakticky převzal, užívá ho, a že bude platit i leasingové splátky. Při existenci těchto skutečností by jeho jednání skutkovou podstatu žádného trestného činu nenaplňovalo. Při zjištění takového stavu by leasingová společnost mohla nejvýše odstoupit od uzavřené smlouvy, případně by mohla vyvinout iniciativu, aby byl leasing převeden na tu osobu, která má vozidlo skutečně ve svém faktickém držení, přičemž v tomto případě by obviněný nesl případné následky v podobě občanskoprávní odpovědnosti. V tomto ohledu připomněl pochybnosti, zda v době uzavírání smluv předmětné vozidlo skutečně existovalo, neboť některé skutečnosti nasvědčují tomu, že vozidlo bylo zřejmě rozebráno a použito na součástky při opravě jiných vozidel stejného typu. Všechny smlouvy by proto byly za této situace absolutně neplatné, protože by předmět smlouvy neexistoval. Ani v případě existence vozidla, která však doložena nebyla, je zřejmé, že se jednalo o úkony neplatné. Obviněný L. uzavíral smlouvy jako majitel vozidla, ačkoliv si musel být vědom toho, že jeho majitelem není, v důsledku toho se ani společnost C. a. s. nemohla stát vlastníkem vozidla, a tudíž ani nemohla uzavřít leasingovou smlouvu o pronájmu tohoto vozidla. O těchto skutečnostech obviněný nevěděl a ani vědět nemohl, neboť je logické, že obviněný L. měl zjevně zájem, aby byla uzavřena formálně leasingová smlouva a je pochopitelné, že uváděním této skutečnosti by zájemce o leasing musel logicky odradit. Pokud jde o naplnění subjektivní stránky, obviněný namítl, že případný následek se musí jevit v představách pachatele jako reálný s přihlédnutím ke konkrétním vědomostem, když v daném případě je rozsah jeho vědomostí jednoznačně vymezen skutkovými zjištěními vyplývajícími z odůvodnění rozsudku na str. 11. Ze žádného z provedených důkazů nevyplývá, že by mohl mít jakoukoliv vědomost o tom, že vozidlo, které je předmětem leasingu, bylo leasingové společnosti prodáno od nevlastníka, a že tudíž obviněný L., který smlouvu jménem leasingové společnosti uzavíral, není oprávněn takovouto smlouvu uzavřít, stejně jako nemohl mít jakékoliv tušení o tom, že leasingová smlouva je součástí jakéhosi plánu, který vede k vylákání částky 630.000,- Kč. Jednání obviněného po uzavření leasingové smlouvy naopak svědčilo o tom, že vycházel z předpokladu, že leasingová smlouva je platná, když zjistil, že obviněný L. leasingové splátky neplatí, sám je začal splácet, neboť byl tímto obviněným ujišťován, že vše uvede do pořádku; když se tak nestalo, věc oznámil policii. Z těchto důvodů má za to, že v jeho případě není dán ani nepřímý úmysl ve smyslu §4 písm. b) tr. zák.
Závěrem dovolání obviněný zdůraznil, že z popisu skutku nevyplývá, že svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že z hlediska uplatněného dovolacího důvodu považuje dovolání obviněného P. L. za relevantní, pokud namítl, že skutek, jak je popsán v pravomocném výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně, a ani skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů nenasvědčují tomu, že byly naplněny jednak všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, zejména že mezi jeho jednáním a způsobením škody existovala příčinná souvislost, a jednak znaky účastenství na trestném činu ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Pokud jde o naplnění pojmu spolupachatelství, státní zástupce uvedl, že ze skutkových okolností nevyplývá, že by si byl obviněný P. L. alespoň vědom možnosti, že jeho jednání, jakož i jednání obviněných M. P., T. L. a M. L. směřuje ke spáchání činu společným jednáním a že byl pro tento případ alespoň srozuměn s tím, že spoluobviněný M. L. při jednání s poškozenou společností úmyslně uvedl nepravdivé skutečnosti ohledně předmětu leasingu. Podle státního zástupce by pro závěr o trestném činu podvodu muselo být zjištěno, že obviněný P. L. v inkriminované době jednal s vědomím, že leasingové společnosti C. a. s. nebudou poskytovány příslušné platby směřující k uhrazení ceny předmětu leasingu, a že s tím byl alespoň srozuměn, pokud tento následek nechtěl přímo způsobit. Naznačené zjištění bylo nezbytné k tomu, aby úmyslným zaviněním obviněného bylo zahrnuto i způsobení škody leasingové společnosti. V uvedeném směru však z výroku o vině a ani z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů není patrno žádné konkrétní zjištění. Rozsudky obou soudů postrádají jakékoli právní úvahy ve vztahu k otázce, zda a proč bylo úmyslným zaviněním obviněného P. L. zahrnuto také způsobení škody leasingové společnosti C. a. s., neboť soudy se věcí nezabývaly nejen z hlediska otázky, jaký byl subjektivní vztah obviněného k okolnosti, že obviněný T. L. nebude platit příslušné splátky, jak slíbil obviněnému P. L., ale ani tím, že dovolatel některé z předepsaných leasingových splátek uhradil a celou věc oznámil leasingové společnosti. Nedostatek úmyslného zavinění obviněného P. L. ve vztahu ke škodě jako následku trestného činu způsobuje, že jeho jednání není možné posoudit jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Navíc nebylo prokázáno ani obohacení obviněného P. L., neboť ze skutkových zjištění plyne, že osobami, které se obohatily, mohly být pouze např. obviněný M. P. či zemřelý D. V., přičemž podle tzv. právní věty pravomocného výroku o vině se měl společně s dalšími obviněnými obohatit dovolatel, čemuž však neodpovídá ani žádná ze skutkových okolností uvedených v rozsudku soudu prvního či druhého stupně. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2004, sp. zn. 9 To 454/2004, a také zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby dovolací soud postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a Obvodnímu soudu pro Prahu 9 přikázal předmětnou věc ohledně obviněného P. L. v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného P. L. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
S poukazem na tyto skutečnosti je nutno označit za irelevantní námitku obviněného P. L. poukazující na skutečnost, že nebyla jednoznačně prokázána existence předmětného vozidla. Touto výtkou obviněný primárně zpochybňuje správnost a úplnost skutkových zjištění a teprve následně z případné změny skutkových zjištění dovozuje neplatnost uzavřených smluv ohledně tohoto vozidla. Jak již bylo výše uvedeno, tak v tomto směru nelze v dovolacím řízení napadené rozhodnutí přezkoumávat. Pokud by obviněný v mimořádném opravném prostředku uplatnil jen zmíněnou výhradu, bylo by nutno, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V dovolání obviněný P. L. rovněž v podrobnostech namítl, že skutková zjištění nenacházejí svůj odraz v použité právní kvalifikaci, jednak pokud jde o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., zejména z důvodu absence jeho úmyslu ve vztahu ke vzniku škody a příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a způsobením škody, jednak pokud jde o znak spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. pro nedostatek společného úmyslu z jeho strany ve vztahu k ostatním spolupachatelům. Tyto námitky směřují do správnosti právního posouzení skutku a svým obsahem korespondují s deklarovaným dovolacím důvodem.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného rozhodnutí (právní kvalifikaci skutku popsaného ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu), v rozsahu a z důvodů relevantních námitek uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k níže popsaným závěrům.
Předně nutno poznamenat, že námitky obviněného ohledně platnosti předmětných smluv (tj. kupní smlouvy uzavřené mezi obviněným M. L. a původním vlastníkem vozidla a leasingové smlouvy uzavřené mezi obviněným P. L. a leasingovou společností) jsou svým charakterem bezpředmětné z hlediska, zda jeho jednáním došlo ke spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. či nikoliv. Pro tento závěr je naopak stěžejní otázka, zda ve zjištěném skutku jsou naplněny všechny zákonné znaky zmíněného trestného činu, kterým byl dovolatel uznán vinným, a jenž měl spáchat ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí takovým činem na cizím majetku škodu nikoli malou. Podle §89 odst. 11 tr. zák. se škodou nikoli malou rozumí škoda dosahující částky nejméně 25.000,- Kč. Podle §9 odst. 2 tr zák. platí, že byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Podle §4 písm. a), b) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Ve stručnosti lze připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí poškozeného a pokud by byly druhé straně známy, k vydání věci či jiného plnění ze strany poškozeného by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. Po stránce subjektivní musí být zjištěno, že pachatel jednal úmyslně (§4 tr. zák.). Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých lze podle zásad správného a logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.
Spolupachatelství předpokládá jednak spáchání trestného činu společným jednáním a jednak úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde v případě, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo pokud jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně. Spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí vždy naplňovat znak jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Společný úmysl spolupachatelů zahrnuje jak společné jednání pachatelů, tak sledování společného cíle. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů (postačí konkludentní dohoda), každý ze spolupachatelů si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním a být s tím pro tento případ srozuměn.
Podle tzv. právní věty, jak je uvedena ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, obviněný P. L. společným jednáním ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou.
K posouzení důvodnosti uplatněných dovolacích námitek je třeba připomenout skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, se kterými se plně ztotožnil i odvolací soud a převzal je do svého odsuzujícího rozsudku. Z popisu skutku, jak je vyjádřen v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ve vztahu k dovolateli v podstatě vyplývá, že obviněný P. L. podepsal leasingovou smlouvu, k jejímuž podpisu ho přemluvil obviněný T. L., který také od něho obstaral doklady pro uzavření této smlouvy, jež následně obviněný M. L. poskytl leasingové společnosti C. a. s. v souvislosti s uzavřením leasingové smlouvy na vozidlo zn. Mercedes. V tomto směru v odůvodnění rozsudku Obvodní soud pro Prahu 9 mimo jiné konstatoval: „…obžalovaný L. právě z popudu obžalovaného L. tyto dokumenty podepsal, aniž by však vozidlo ve skutečnosti převzal a s vědomím, že vozidlo nebude užívat, ani leasingové splátky hradit, přičemž uvedené vozidlo nebylo obžalovanému L. nikdy předáno a dosud nebylo vypátráno“. K otázce spolupachatelství soud prvního stupně uvedl: „Bylo jednoznačně prokázáno, že existoval vztah a propojení mezi obžalovanými L. a P. a mezi L. i L. a L. a L. Po vzájemné domluvě prvých tří jmenovaných využil obžalovaný L. naivity obžalovaného L. a jeho známosti s ním a přemluvil ho k tomu, aby si leasing vzal na sebe, přitom jím byl ubezpečen, že z něj leasing následně tzv. sundá, čemuž obžalovaný uvěřil…“. (vše na str. 4 a 11 rozsudku prvostupňového soudu). Dále v této souvislosti Městský soud v Praze zdůraznil: „Je zřejmé, že obžalovaný L. si je vědom nesprávnosti svého počínání a svým jednáním přispěl ke spáchání trestného činu podvodu, neboť si byl vědom skutečnosti, že žádné vozidlo nepřevzal, přesto leasingovou smlouvu podepsal po ujištění odsouzeným L., že z něj leasing následně převede na jinou osobu. Pokud by takto obžalovaný L. nejednal, k podvodnému jednání by bez jeho přispění nemohlo dojít.“ Ze zmíněných skutečností soud druhého stupně (obdobně jako již předtím soud prvního stupně) vyvodil: „…obžalovaný L. se dopustil trestného činu podvodu ve spolupachatelství v úmyslu nepřímém, neboť věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn, neboť z okolností případu musel vědět, že svým jednáním může škodlivý následek způsobit“. (vše na str. 4 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Z takto zjištěného skutkového stavu vyplývá, že v posuzovaném případě obviněný P. L. uzavřel s poškozenou společností leasingovou smlouvu, jejímž předmětem byl osobní automobil zn. Mercedes v ceně 630.000,- Kč, a tímto svým jednáním bezesporu přispěl k dokonání podvodného jednání ostatních spolupachatelů, neboť právě díky jeho činu došlo k realizaci celé podvodné transakce. Rovněž nelze zpochybnit fakt, že obviněný uzavíral, respektive podepsal leasingovou smlouvu s vědomím, že předmětné vozidlo nebude užívat a stanovené leasingové splátky nebude vůbec platit, když předpokládal, že jejich úhradu zajistí obviněný T. L., na jehož popud uvedenou smlouvu uzavřel a o němž také předpokládal, že bude uživatelem předmětu leasingu („…spoluobžalovaný T. L. na počátku září 2001 přiměl obžalovaného P. L. pod záminkou, že sám nemůže už další leasingovou smlouvu se společností uzavřít, neboť s ní už jednu leasingovou smlouvu uzavřenou má, aby ji na předmětné vozidlo uzavřel svým jménem a za tímto účelem si od něj vyžádal doklady, občanský průkaz, jeho živnostenský list a další doklady s tím, že vše zařídí, když tyto doklady následně obdržel obžalovaný P. a předal je obžalovanému L. spolu s technickým průkazem vozidla na vlastníka vozidla K. T., na jehož základě vypracoval obžalovaný L. v K. dne 24. 9. 2001 dohodu o zprostředkování prodeje vozu mezi ním a K. T., který však dohodu nikdy nepodepsal, přičemž obžalovaný L. u společnosti C. a. s. zařídil schválení leasingové smlouvy pro obžalovaného L. a leasingovou smlouvu a protokol o předání a převzetí předmětu leasingu spolu s dalšími dokumenty předal obžalovanému P., který je předložil k podpisu obžalovanému L., se kterým se obžalovaný P. a další dosud neustanovená osoba dne 27. 9. 2001 sešli na dohodnuté schůzce v P. –V. u stanice metra v baru M.“ - viz str. 4 odůvodnění rozsudku prvostupňového soudu).
V této souvislosti nutno zmínit, že k naplnění zákonných znaků subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. je v případě uzavírání leasingové smlouvy třeba nejenom zjistit, zda pachatel již v době uzavírání této smlouvy uvedl záměrně nepravdivé údaje nebo skutečné údaje zatajil, ale zda již v této době alespoň věděl, že nebude plnit (nebude schopen plnit) ani základní podmínky vyplývající ze smlouvy, takže smlouvu vlastně uzavíral jen jako prostředek k vylákání předmětu leasingu a s případným škodlivým následkem byl srozuměn. V takovém případě je trestný čin dokonán převzetím předmětu leasingu pachatelem (spolupachatelem), který se tímto způsobem obohatí na úkor leasingové společnosti.
Ze závěru, že obviněný P. L. při uzavření předmětné leasingové smlouvy zamlčel poškozené společnosti svůj skutečný úmysl neplnit závazky ze smlouvy, neboť se domníval, že předmět leasingu bude užíván třetí osobou - obviněným T. L. a spoléhal, že jmenovaný bude za něho stanovené splátky leasingové společnosti plnit, nelze v kontextu dalších okolností případu spolehlivě dovodit jeho podvodný úmysl ve vztahu ke způsobení škody leasingové společnosti a k obohacení jeho osoby ve smyslu ustanovení §250 tr. zák.
Na tyto závěry lze usuzovat zejména při zvážení skutečnosti, že v trestní věci nebyla zjištěna žádná skutková souvislost, která by odůvodňovala ve vztahu k dovolateli aplikaci ustanovení o spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a to pokud jde o společný úmysl s ostatními obviněnými spočívající v podvodném jednání - vylákání částky ve výši 630.000,- Kč na leasingové společnosti, jež by ve svém souhrnu naplnilo znaky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. V naznačeném směru soudy obou stupňů pouze obecně konstatovaly zmíněné skutečnosti týkající se subjektivní stránky jednání obviněného, avšak ani z odůvodnění rozhodnutí není zřejmé, jaké konkrétní okolnosti, z nichž dovolatel mohl při svém jednání vycházet, měly na mysli.
Ze skutkových zjištění naopak vyplynulo, že obviněný P. L. leasingovou smlouvu podepsal a doklady poskytl z popudu obviněného T. L., jehož jediného znal. S leasingovou společností C. a. s. osobně vůbec nejednal, když vzhledem k praxi této společnosti při uzavírání leasingových smluv, podle níž leasingového nájemce nebylo třeba ověřovat, veškeré potřebné jednání s poškozenou společností ohledně realizace leasingové operace obstaral obviněný M. L. po vzájemné domluvě a za koordinace s obviněnými T. L. a M. P. V návaznosti na tyto skutečnosti nebyla věnována pozornost předně tomu, zda dovolatel věděl, že obviněný M. L. při jednání s poškozenou společností uvedl nepravdivé informace o předmětu leasingu. Dále zda mohl vědět, že obviněný T. L. neměl od počátku v úmyslu závazky z leasingové smlouvy za něj plnit a vzhledem k této skutečnosti svým jednáním spočívajícím v uzavření smlouvy, kterou s ohledem na slib jmenovaného spoluobviněného nehodlal plnit, může leasingové společnosti způsobit škodu a s takovým následkem byl srozuměn. Rovněž nebyla učiněna žádná zjištění směřující k objasnění, zda se obviněný P. L. s ostatními obviněnými či alespoň s některými z nich na způsobu provedení skutku dohodl.
Podle názoru Nejvyššího soudu nelze ze skutečnosti, že se obviněný P. L. dosud zjištěným způsobem podílel na společném jednání ostatních spoluobviněných, bez dalšího usuzovat na naplnění přisouzené právní kvalifikace, byť jeho počínání nepochybně přispělo k celé podvodné transakci a bylo objektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Jak již bylo výše akcentováno, společný úmysl pachatelů zahrnuje nejenom společné jednání, ale i sledování společného cíle, což znamená, že každý ze spolupachatelů si musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním a být s tím pro tento případ srozuměn. Takový závěr však z rozhodnutí soudů obou stupňů nevyplývá. Ze skutkových zjištění soudů nelze dovodit, že obviněný věděl, že jeho jednání je součástí podvodné transakce směřující ke způsobení škody leasingové společnosti a k obohacení jeho osoby (není ani zřejmé v čem toto obohacení mělo spočívat). Proto lze mít pochybnosti o tom, zda obviněný P. L. sledoval společný cíl s ostatními spoluobviněnými, zda podvodné vylákání peněz z leasingové společnosti a způsobený škodlivý následek byly pokryty jeho zaviněním.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud shledal, že obviněný P. L. podal dovolání důvodně, neboť v souvislosti s popsanými skutkovými zjištěními nelze považovat právní posouzení skutku ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu za správné, přičemž v důsledku tohoto nedostatku jsou chybné i navazující výroky o uloženém trestu a uplatněném nároku poškozené společnosti na náhradu škody. Proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil jednak v celém rozsahu rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2004, sp. zn. 9 To 454/2004, a jednak rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 2 T 26/2003, a to pouze ve výrocích ohledně obviněného P. L. Konstatované zrušení rozsudku soudu prvního stupně je odůvodněno skutečností, že odvolací soud vycházel z jeho skutkových zjištění, jež ale ve vztahu k dovolateli neumožňovala posouzení skutku jako výše zmíněného trestného činu. Současně byla zrušena další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 9 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po zrušení obou napadených rozhodnutí se trestní věc ohledně obviněného P. L. dostala do procesního stadia řízení před soudem prvního stupně. Úkolem Obvodního soudu pro Prahu 9 bude, a to při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu, věc projednat a učinit v ní zákonu odpovídající rozhodnutí. Zejména bude potřebné zaměřit dokazování na objasnění otázek, na něž je poukazováno v tomto rozhodnutí dovolacího soudu. Nejvyšší soud ponechává na úvaze prvostupňového soudu, jaké konkrétní důkazy provede (mohou je navrhnout i strany trestního řízení), aby byl současně naplněn požadavek stanovený v §2 odst. 5 tr. ř. Po vyhodnocení všech ve věci provedených důkazů postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. soud prvního stupně zjištěný skutkový stav opětovně právně posoudí, zejména z hlediska, zda jednání obviněného naplňuje všechny formální a materiální znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Skutková zjištění následně vyjádří ve svém rozhodnutí tak, aby z nich byly zřejmé všechny okolnosti ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř.
Pro úplnost lze připomenout, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je při novém projednání a rozhodnutí Obvodní soud pro Prahu 9 vázán právním názorem Nejvyššího soudu, který vyslovil v tomto usnesení. Protože napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného obviněným, nemůže ve smyslu ustanovení §265s odst. 2 tr. ř. v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadených rozhodnutí nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. dubna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k