ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.257.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 257/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 19. dubna 2006 o dovolání obviněného Ing. I. H., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 11. 2005, č. j. 9 To 542/2005-418, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 1 T 75/2005, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se ohledně obviněného Ing. I. H. zrušují usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 11. 2005, č. j. 9 To 542/2005-418, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 16. 8. 2005, č. j. 1 T 75/2005-398.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se s přiměřeným použitím §261 tr. ř. zrušuje rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 16. 8. 2005, č. j. 1 T 75/2005-398, také ohledně obviněného Ing. I. J.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Plzeň-jih přikazuje , aby věc obviněných Ing. I. H. a Ing. I. J. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 11. 2005, č. j. 9 To 542/2005-418, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného Ing. I. H. proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 16. 8. 2005, č. j. 1 T 75/2005-398. Tímto rozsudkem byl obviněný Ing. I. H. uznán vinným pomocí k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c), §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a podle §248 odst. 3 tr. zák. mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dva roky a šest měsíců. Spoluobviněný Ing. I. J. byl uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. a podle §248 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dva roky a šest měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a podle §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dva roky a šest měsíců a zároveň podle §60a odst. 1 tr. zák. stanoven dohled. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 3. 10. 2003, č. j. 1 T 73/2003-219, který byl obviněnému doručen dne 13. 10. 2003 a právní moci nabyl dne 22. 10. 2003. Zrušena byla i další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
V dovolání podaném proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni obviněný uplatnil prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Domnívá se, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry nestačí, že s věcí bylo naloženo v rozporu s účelem, k němuž byla předána do dispozice (užívání). Má za to, že se musí zároveň jednat o takový způsob naložení s věcí, který maří základní účel svěření. Je přesvědčen, že samotná dispozice s věcí v rozporu se smluvními podmínkami nemůže být bez dalšího posouzena jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. Zdůraznil, že přisvojením si cizí věci se rozumí takové nakládání s věcí, které má trvale znemožnit dosavadnímu vlastníkovi, aby s věcí disponoval (prodej, darování, zpracování, spotřebování). Upozornil, že v souvislosti s trestným činem zpronevěry se nejčastěji jedná o případy prodeje věci či fingování její ztráty. Dále namítl, že popis skutku uvedený ve výroku o vině neodpovídá ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., neboť neobsahuje vymezení-popis subjektivní stránky trestného činu, kterým byl uznán vinným. Úmyslné zavinění vyžaduje s ohledem na složku vědění, aby pachatel věděl o tom, že svým jednáním může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem. V tomto případě by tedy obviněný musel chtít způsobit následek, který je uveden ve výroku rozsudku, případně s ním být alespoň srozuměn. Jak uvedl, popis skutku neobsahuje žádné takové zjištění, z něhož by bylo možno takovýto vztah obviněného ke způsobenému následku dovodit. Podle jeho názoru nestačí ve výroku o vině rozsudku uvést, že obviněný podepsal jako deklarant dokumenty potřebné k vývozu strojů, ačkoliv věděl, že tyto stroje jsou vlastnictvím leasingové společnosti s tím, že jednal v rozporu s všeobecnými smluvními podmínkami této společnosti a způsobil tak společně s obviněný Ing. I. J. škodu ve výši 1.427.470,- Kč. Uzavřel, že takto popsané jednání však může založit pouze odpovědnost občanskoprávní (obchodněprávní), nikoliv však odpovědnost trestní. Dodal, že oba obvinění ve svých výpovědích shodně uvedli, že v případě vývozu předmětných strojů do R. se nejednalo o jejich prodej, ale smyslem celé transakce mělo být zajištění jejich výhodnějšího provozu s tím, že z finančních prostředků získaných za prodej dřeva zpracovaného v R. na těchto strojích budou hrazeny leasingové splátky. Nadto nelze přehlédnout, že do R. byly vyvezeny toliko tři stroje z celkového počtu pěti strojů, které byly předmětem leasingu. Vyvezeny byly pouze konkrétní stroje, které tvořily sestavu pro zpracování dřeva. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 11. 2005, č. j. 9 To 542/2005, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. Obviněný dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že v řízení mu předcházejícím je dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný jednak zpochybňuje naplnění znaku objektivní stránky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. „přisvojit si cizí věc“, jednak shledává pochybení v tom, že ve skutkové větě výroku o vině chybí konkretizace subjektivní stránky trestného činu.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek, jakož i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Podkladem pro výrok o vině se stalo skutkové zjištění spočívající v tom, že obvinění Ing. I. J. a Ing. I. H. „v rozporu se všeobecnými smluvními podmínkami finančního leasingu Č. l. a. s., pro stroje a zařízení F. 12/98 dne 26. 1. 2001 v P., na C. ú. P., Ing. I. H. jako obchodní zástupce pro prodej spol. s r. o. B. T. P., soudní okres P., podepsal jako deklarant jednotnou celní deklaraci a podal i ostatní celní dokumenty potřebné k vývozu pásové pily Pezzolato Mini profi 800, omítací pily ORP a rozřezávací pily dvouhřídelové do zahraničí, přičemž Ing. I. J. jako jednatel uvedené společnosti v P., soudní okres P., následně zajistil odvoz uvedených strojů z pronajatého areálu spol. s r. o. B. T. do zahraničí, ačkoliv oba věděli, že uvedené stroje jsou vlastnictvím Č. l. a. s., čímž této společnosti způsobili škodu ve celkové výši 1.427.470,- Kč“.
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Podle odst. 3 písm. c) tr. zák. téhož ustanovení bude pachatel potrestán, způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Aby se jednalo o trestný čin, musejí být splněny formální a materiální podmínky trestnosti. Jakmile jsou u posuzovaného jednání dány všechny formální znaky skutkové podstaty trestného činu, následně je třeba se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, aby byla splněna materiální podmínka trestnosti. Dovoláním obviněný zpochybnil naplnění obligatorního znaku objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. „přisvojit si cizí věc“, tudíž jde o právně relevantní námitku ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle ustálené soudní judikatury každou dispozici se svěřenou cizí věcí proti příkazu osoby, která věc svěřila, nelze bez dalšího považovat za neoprávněné přisvojení si této věci ve smyslu §248 tr. zák., a to ani v případech, není-li dodržena lhůta k vrácení svěřené věci. Vzhledem k tomu, že trestný čin zpronevěry je úmyslným trestným činem, musí být orgány činnými v trestním řízení zjištěno takové úmyslné jednání, jež vede ke zmaření základního účelu svěření. O tomto úmyslu může svědčit např. jednání pachatele, který i přes zákaz osoby, jež mu věc svěřila, neoprávněně ji zapůjčil jiné osobě za okolností, kdy mu bylo zřejmé, že svěřené vozidlo nebude moci vrátit. Uvedený úmysl pachatele vedoucí ke zmaření účelu svěření ovšem nelze dovozovat pouze ze samotného zjištění, že došlo k porušení určitých smluvních podmínek při užívání svěřené věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 3 Tz 267/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 13, pod T 335). V této souvislosti je třeba dodat, že trestněprávní ochranu lze použít k ochraně zájmů společnosti, práv a oprávněných zájmů fyzických a právnických osob právě tam, kde nástroje ostatních právních odvětví selhávají, a nikoliv naopak. Často se hovoří o zásadě pomocné úlohy trestní represe.
Soud prvního stupně naplnění znaku „přisvojit si cizí věc“ podle skutkového zjištění spatřuje u obviněného Ing. H. v tom, že jako deklarant podepsal jednotnou celní deklaraci a podepsal i ostatní celní dokumenty potřebné k vývozu předmětu leasingu, ačkoliv věděl, že uvedené stroje jsou vlastnictvím Č. l. a. s. Nejvyšší soud je však toho názoru, že pouhé konstatování skutečnosti, že obviněný věděl, že stroje jsou ve vlastnictví Č. l. a. s., nemůže vést k závěru, že byl zmařen účel svěření předmětu leasingu. Podstatné z hlediska trestní odpovědnosti totiž je, aby předmět leasingu (byť neoprávněně) byl jiné osobě svěřen, a bylo zřejmé, že věc nebude vrácena. Tato otázka však nebyla předmětem dokazování, ačkoliv v posuzované věci je pro stanovení trestní odpovědnosti obviněného rozhodná. Závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. je proto předčasný.
Subjektivní stránka trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán úmyslně (§3 odst. 3 tr. zák.). Úmysl pachatele se musí vztahovat i k tomu, že předmět byl jiné osobě odevzdán s tím, že svěřitel bude trvale vyloučen z dispozice s ní. Postačí však, aby šlo o úmysl eventuální. V konkrétní věci nebylo učiněno žádné skutkové zjištění, z něhož by bylo možno dovodit, že obviněný věděl o tom, že předmět leasingu nebude zpět do České republiky vrácen. Naopak, dosud provedené dokazování spíše nasvědčuje tomu, že nebyl srozuměn s tím, že stroje do Č. r. nebudou vráceny. To je patrné především z toho, že za účelem zjištění, kdy budou stroje vráceny, telefonicky kontaktoval M. S. S. a psal mu dopisy. Jak obviněný Ing. H. u hlavního líčení dne 16. 8. 2005 uvedl, pan S. mu sdělil, že se o celou záležitost nemá zajímat, že on sám je domluven s panem B. Rovněž tak obviněný Ing. J. v přípravném řízení ze dne 17. 2. 2004 potvrdil, že pokud se obviněný Ing. H. ptal, kdy budou stroje vráceny, panem S. mu bylo sděleno, že stroje nevrátí, protože panu B. všechno zaplatil. Pouze z doposud uvedených okolností, nedostatečně k subjektivní stránce v odůvodnění rozhodnutí soudů rozvedených, nelze podle Nejvyššího soudu dospět k závěru, že u obviněného Ing. H. byl dán minimálně nepřímý úmysl ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. Vzhledem k tomu, že subjektivní stránka trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. má vyjadřovat vnitřní vztah pachatele ke všem podstatným složkám trestného činu ve formě úmyslného zavinění, lze konstatovat, že v daném případě nebylo zjištěno nic, z čehož by bylo možnost na úmysl obviněného usuzovat a v tomto směru je třeba dokazování doplnit (lze se např. zabývat činností obviněného také v jiných společnostech p. B., způsobem jejich zániku, okruhem osob přicházejících do nových společností, okruhem jejich činnosti a pod.).
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí také v části týkající se obviněného Ing. I. J. To znamená, že jak napadené usnesení Krajského soudu v Plzni, tak rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih byly zrušeny v celém rozsahu. Jde o důsledek přiměřeného použití §261 tr. ř., které dovolacímu soudu ukládá §265k odst. 2 tr. ř.
Z výroku o vině, ani z odůvodnění rozhodnutí obou soudů, není patrno žádné konkrétní zjištění k úmyslnému zavinění – způsobení škody leasingové společnosti. Jak rozsudek soudu prvního stupně, tak i usnesení soudu odvolacího postrádají právní úvahy ve vztahu k otázce zda a proč bylo úmyslným zaviněním obviněných zahrnuto také způsobení škody leasingové společnosti. Námitka obviněného, totiž že jednal nezaviněně nebyla přesvědčivě vyvrácena, aby bylo možno jednání obviněného kvalifikovat jako pomoc k trestnému činu zpronevěry a u spoluobviněného jako trestný čin zpronevěry. Ve vztahu k obviněnému Ing. J. nelze úmyslné zavinění ke způsobené škodě dovozovat z pouhé argumentace, že „se doznal, že jednal v rozporu s podmínkami leasingu, avšak spoléhal se na to, že tímto způsobem bude v zahraničí zařízení vydělávat na leasingové splátky“, uvedená pasáž potvrzuje pouze to, že jednal v rozporu s leasingovými podmínkami, nemá však již žádnou vypovídací hodnotu k úmyslu způsobit touto transakcí leasingové společnosti škodu.
Protože napadené usnesení Krajského soudu v Plzni i předcházející rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih Nejvyšší soud zrušil, zrušil také všechna další rozhodnutí, která na zrušená rozhodnutí obou soudů obsahově navazují a jež v důsledku zrušení pozbyla podkladu. Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu Plzeň-jih, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud doplňuje, že v novém řízení jsou soudy nižších stupňů vázány ustanovením §265s odst. 1 tr. ř., a dále s ohledem na zásadu reformationis in peius na skutečnost, že odvolací soud rozhodoval pouze na základě odvolání obviněného Ing. I. H., dovolání bylo podáno Ing. I. H., přičemž ve vztahu ke spoluobviněnému Ing. I. J. bylo použito ustanovení §261 tr. ř. (§265s odst. 2 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. dubna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann