ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.297.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 297/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. dubna 2006 dovolání, které podal obviněný M. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. 7 To 182/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 649/2004, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 3 T 649/2004, byl obviněný M. M. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, 3 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že
od měsíce dubna 2002 do měsíce května 2004 v M., okres B., neplatil výživné na své děti – M. M., a B. M., ačkoliv mu tato povinnost vyplývá ze zákona o rodině a podle rozsudku OS Břeclav ze dne 5. 2. 2001, sp. zn. P 78/99, má povinnost přispívat na výživu svého nezletilého syna částkou 500,- Kč měsíčně a na výživu své nezletilé dcery částkou 700,- Kč měsíčně k rukám matky D. M., bytem P., okres B., čímž dlužil celkem 31.200,- Kč, z toho k rukám matky částku 11.895,- Kč, kterou v měsíci září 2004 zaplatil ve výši 12.000,- Kč, přičemž však Městskému úřadu P., odboru sociálních věcí, stále dluží částku 19.305,- Kč, neboť bez příspěvku tohoto úřadu by děti trpěly nouzí.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §213 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný M. M. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. 7 To 182/2005, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Vůči citovaným soudním rozhodnutím podal obviněný M. M. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku zejména ve vztahu k jeho právní kvalifikaci podle §213 odst. 3 tr. zák., tj. že své nezletilé děti M. a B. M. vystavil nebezpečí nouze tím, že v rozsudku uvedeném období neplatil stanovené výživné pro obě děti. Obviněný uvedl, že v řízení před soudy doznal, že v předmětném období skutečně výživné neplatil. Činil tak jednak z důvodu, že část období byl bez zaměstnání a pobíral sociální dávky a jednak část období vykonával příležitostná zaměstnání, která neměnil pouze o své vůli, ale také proto, že někteří zaměstnavatelé mu dodnes zůstali dlužni mzdu. Podle obviněného soudy obou stupňů vzaly za prokázané, že své děti vystavil nebezpečí nouze, přičemž své posouzení opřely o skutečnost, že matce dětí byly vyplaceny sociální dávky náhradou za jeho osobou nezaplacené výživné; pouze tato okolnost ale nemůže vést k aplikaci přísnějšího ustanovení §213 odst. 3 tr. zák. Obviněný připomněl, že v odvolacím řízení uváděl, že matka dětí po celé předmětné období nehospodárně nakládala s finančními prostředky, když vynaložila podstatnou finanční částku na náklady obhajoby svého druha, který byl vzat do vazby. Dále po celé období pro svoji potřebu běžně používala zahraniční osobní automobil k denní potřebě, pořídila si novou kuchyni za 25.000,- Kč a za 5.000,- Kč pořídila dětem psa. Podle mínění obviněného pokud byly v rodině prostředky na takovéto výdaje, rozhodně zde děti netrpěly žádnou nouzí projevující se zanedbáním výživy či ošacení. Také nebylo nikdy orgány sociální péče zjištěno, že by jeho děti v tomto období byly jakýmkoliv způsobem zanedbány a že by případně tento stav byl v příčinné souvislosti s neplacením stanoveného výživného. Obviněný soudům vytkl, že všechny tyto okolnosti nebyly při rozhodování vzaty v úvahu, a pokud je o nich v odůvodnění rozhodnutí zmínka, tak jsou pouze bagatelizovány a jako směrodatné je vzato v úvahu pouze rozhodnutí správního orgánu o vyplácení dávek náhradou za dlužné výživné. Pro objektivní posouzení skutkové podstaty podle §213 odst. 3 tr. zák. však není v provedeném dokazování podklad. Obviněný je přesvědčen, že byl mnohem přísněji potrestán, i když prokázal, že podstatnou část dlužného výživného matce dětí uhradil v září 2004 částkou 12.000,- Kč. Z tohoto pohledu shledal zbývající částku ve výši 19.305,- Kč pro Městský úřad P. za běžný dluh a nikoliv za dlužné výživné.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená soudní rozhodnutí a soudu prvého stupně přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně. Uvedla, že ze základních a obecných hledisek je možno dovolání označit za přípustné. V daném případě je však třeba plně souhlasit se závěrem soudu druhého stupně, který se zcela totožnou argumentací obviněného zabýval, neboť byla uplatněna v rámci řádného opravného prostředku - odvolání. Podle názoru státní zástupkyně dospěl odvolací soud k závěru, že jednání obviněného bylo správně kvalifikováno, neboť v uvedeném období na obě děti výživné neplatil, ačkoliv byl schopen vyživovací povinnost plnit. Ze zprávy Úřadu práce v M. bylo zjištěno, že obviněný byl z evidence tohoto úřadu vyřazen, neboť na žádné jeho výzvy nereagoval. Vystřídal několik zaměstnavatelů. Za této situace může jen těžko matce dětí vyčítat údajně špatné hospodaření s finančními prostředky. Zpochybňovat nelze ani důvodnost vyplácení sociálních dávek matce dětí, které byly přiznány na podkladě zjištěných majetkových poměrů rodiny, bez nichž by děti nepochybně trpěly nouzí. S poukazem na dostupný spisový materiál státní zástupkyně konstatovala, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl a rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Podáním ze dne 2. 3. 2006 se k výše zmíněnému vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání písemně vyjádřil sám obviněný M. M. V podrobnostech konstatoval, že s názorem státní zástupkyně nesouhlasí, neboť podle jeho názoru vychází z nepravdivých informací. Uvedl, že v době, ve které se měl dopustit projednávaného trestného činu, se řádně a včas dostavoval na Úřad práce v M., kde byl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání. V měsíci lednu 2004 se z tohoto registru sám odhlásil, neboť měl nastoupit výkon trestu odnětí svobody, který dosud vykonává. O vyřazení z evidence ani o pozvánkách k jednání mu není nic známo. Obviněný namítl, že v inkriminované době bylo jeho uplatnění na trhu práce výrazně sníženo jeho trojnásobnou ZPS. Není pravdou, že by střídal zaměstnání; zaměstnán byl pouze u M. a. s. se sídlem v B. a u firmy K. se sídlem v P. Oba zaměstnavatelé s ním ukončili pracovní poměr ještě ve zkušební době poté, co jim předložil výpis z trestního rejstříku. Třetí zaměstnavatel byl podvodník, který ho po dvou měsících propustil bez nároku na mzdu. Všechny tyto skutečnosti jsou doloženy na příslušném úřadu práce. Dále obviněný konstatoval, že ve výkonu trestu přes svou matku zaplatil na výživném dvě třetiny z celkové dlužné částky. Přestože se o všechny tyto důkazní materiály a argumenty opíral u soudů obou stupňů, ani jeden ze soudů se s nimi nevypořádal. Pokud jde o výši trestu, jeví se obviněnému jako nepřiměřená a jeho dětem nijak neprospěje. Poukázal, že v současnosti má novou rodinu, s níž žije ve společné domácnosti, přičemž vzhledem k výši sociálního příspěvku nemohl v kritickém období plnit vyživovací povinnost. Podle jeho názoru všechny tyto skutečnosti měly být doloženy orgány činnými v trestním řízení již v přípravném řízení.
V dalším vlastnoručním podání ze dne 25. 3. 2006 obviněný konstatoval, že předkládá svou prezentaci na Úřadu práce v M. ve zkoumaném období. Také uvedl, že u Okresního soudu v Břeclavi musí být jeho evidovaná žádost z dubna/května 2003 týkající se návrhu na předběžné opatření - pozastavení placení výživného z důvodů tíživé finanční situace.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného M. M. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř.].
Jelikož obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce [§265d odst. 2 tr. ř.], nelze přihlížet ke zmíněným vlastním podáním obviněného M. M. ve věci. Podle názoru Nejvyššího soudu zákon nepochybně předpokládá zcela jinou součinnost obhájce při podání dovolání, než jsou písemnosti, které obviněný sám vypracoval a dovolacímu soudu zaslal, v nichž rozvíjí dovolací námitky popřípadě vznáší výhrady nové.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky (v dovolání podaném prostřednictvím obhájce) naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z hlediska naplnění uplatněného dovolacího důvodu je relevantní námitka obviněného, jíž zpochybnil naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 3 tr. zák., když v podrobnostech vyjádřil přesvědčení, že neplacením stanoveného výživného nevystavil své nezletilé děti nebezpečí nouze. Tato výhrada je způsobilá uplatněný dovolací důvod naplnit, a proto se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda napadená soudní rozhodnutí vykazují namítanou právní vadu.
Trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, 3 tr. zák. spáchá ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného a tímto činem vydá oprávněnou osobu nebezpečí nouze.
Ve stručnosti lze připomenout, že objektem konstatovaného trestného činu je nárok na výživu, pokud je založen na ustanovení zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších zákonů (dále jen „zákon o rodině“), a vztahuje se na vyživovací povinnost vyplývající přímo z tohoto zákona, aniž by se zpravidla vyžadovalo její předchozí určení soudem. Trestní odpovědnost pachatele uvedeného trestného činu se odvíjí od jeho povinnosti vyživovat jiného podle příslušných ustanovení zákona o rodině. Neplněním povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného se rozumí zaviněné neplacení výživného nebo neposkytování odpovídajícího plnění v naturální formě. Z hlediska trestní odpovědnosti je nerozhodné, zda je oprávněné osobě plněno dobrovolně či na základě výkonu rozhodnutí. O neplnění vyživovací povinnosti jde i tehdy, pokud není plněno v rozsahu stanoveném v §96 odst. 1 zákona o rodině. Po subjektivní stránce může být trestný čin podle §213 tr. zák. spáchán úmyslně i z nedbalosti. Zavinění se musí vztahovat i na normativní znak skutkové podstaty, kterým je zákonná povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného. Pachatelem může být pouze osoba, která je povinna vyživovat nebo zaopatřovat jiného, přičemž předpokladem trestnosti je, že povinná osoba byla v rozhodné době schopna výživné plnit. Rozsah vyživovací povinnosti soud posuzuje při rozhodování o vině samostatně jako předběžnou otázku (§9 odst. 1 tr. ř.) a může vycházet i z jiného rozsahu vyživovací povinnosti pachatele, než jaký byl určen pravomocným občanskoprávním rozhodnutím.
Naplnění tzv. kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu §213 odst. 3 tr. zák. spočívající v tom, že oprávněná osoba byla vydána nebezpečí nouze, nepředpokládá, že by stav nouze musel u oprávněné osoby skutečně nastat. Postačí, že tento stav v důsledku jednání pachatele hrozil, tj. neplněním vyživovací povinnosti ze strany pachatele jako povinného mohlo dojít k situaci, že oprávněná osoba si sama nemohla bez pomoci jiných osob, popřípadě bez poskytnutí příspěvku od státu, opatřit ani základní prostředky k životu. Jejich míra se posuzuje jak objektivně ve vztahu k současné přiměřené životní úrovni občanů v našem státě, tak i subjektivně s přihlédnutím k odůvodněným potřebám oprávněného. K aplikaci této okolnosti, jež podmiňuje použití vyšší trestní sazby, postačí nedbalostní zavinění [srov. znění §6 tr. zák.].
Uvážíme-li zmíněná obecná východiska na posuzovaný případ, lze důvodně konstatovat, že soudy obou stupňů nepochybily, pokud obviněného M. M. uznaly vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, 3 tr. zák.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Břeclavi vyplývá, že obviněný úmyslně neplnil svou zákonnou povinnost vyživovat jiného a tímto činem vystavil oprávněnou osobu nebezpečí nouze. Z popisu skutku téhož výroku plyne, že obviněný od dubna 2002 do května 2004 neplatil výživné na své dvě nezletilé děti a za uvedené období zůstal dlužen na výživném částku v celkové výši 31.200,- Kč, z toho k rukám matky dětí D. M. částku 11.895,- Kč, když v září 2004 zaplatil k rukám jmenované částku 12.000,- Kč, přičemž Městskému úřadu P., odboru sociálních věcí, stále dluží částku 19.305,- Kč, neboť bez příspěvku tohoto úřadu by děti trpěly nouzí.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí okresního soudu je zřejmé, že v rámci posuzování předběžné otázky (§9 odst. 1 tr. ř.) prvostupňový soud zjišťoval rozsah vyživovací povinnosti obviněného M. M. k jeho nezletilým dětem, kterou shledal důvodnou ve výši 500 Kč a 700 Kč měsíčně. V rozhodné době obviněný vystřídal několik zaměstnavatelů případně pobíral dávky hmotného zabezpečení uchazeče o zaměstnání a státní sociální podpory [viz důkazy rozvedené na str. 4 a 5 odůvodnění napadeného rozsudku, z nichž mimo jiné vyplývá, že ve sledovaném období byl dovolatel postupně zaměstnán celkem u tří firem, poté byl od 11. 10. 2003 do 8. 1. 2004 zařazen u Úřadu práce v B., detašované pracoviště M., do evidence uchazečů o zaměstnání, z níž byl vyřazen z důvodu úmyslného maření součinnosti s úřadem práce při zprostředkování zaměstnání (viz příslušné rozhodnutí na č. l. 26A tr. spisu)]. Na podkladě provedených důkazů soud prvého stupně učinil zjištění o schopnosti a možnosti obviněného, a to po celé žalované období, plnit výživné, tj. přispívat na výživu svých dvou nezletilých dětí. Z tohoto důvodu není možné akceptovat příslušné výhrady dovolatele.
Pokud jde o tvrzení obviněného, že svým jednáním nevystavil své nezletilé děti jako oprávněné osoby nebezpečí nouze, tak s uplatněnou námitkou se rovněž nelze ztotožnit. Okresní soud provedl důkazy, z nichž vyplývá, že matka nezletilých dětí M. M. a B. M., svědkyně D. M., měla v rozhodné době příjem ve výši asi 10.000,- Kč (měsíčně), a to i se všemi sociálními dávkami, přičemž pečovala o další dítě. V posuzovaném období byl (od 1. 9. 2002) k jejim rukám Městským úřadem v P. poskytován (za obviněného jako povinného) již ve výroku o vině zmíněný příspěvek na výživu jmenovaných nezletilých dětí a po určitou dobu jí musely být vypláceny i dávky sociální péče - doplatek do životního minima (str. 4 rozsudku). Z odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně je zjevné, že vzhledem k majetkovým a finančním poměrům matky dětí M. M. a B. M., s přihlédnutím k odůvodněným potřebám těchto dětí a současně při zvážení postoje obviněného k plnění zákonné vyživovací povinnosti, hrozilo oběma nezletilým nebezpečí nouze. Jak již bylo shora zdůrazněno, není z hlediska naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 3 tr. zák. na překážku, že stav nouze byl odvrácen poskytnutím státního příspěvku na výživu nezletilých dětí. Naopak již samotná skutečnost, že tento příspěvek byl ze strany státních orgánů matce nezletilých dětí po určitou nutnou (poměrně dlouhou) dobu poskytován, kdy přiznání této dávky sociální péče předpokládá důkladné zkoumání majetkových poměrů oprávněné osoby, dokladuje, že v posuzovaném případě byl reálný předpoklad vzniku stavu nouze u nezletilých osob a právě z tohoto důvodu byly ze strany státu sociální dávky poskytovány. Pokud v této souvislosti obviněný v mimořádném opravném prostředku poukazuje na finanční situaci matky nezletilých dětí a na její údajné nehospodárné nakládání s peněžními prostředky, nelze jeho výtky pod uplatněný dovolací důvod podřadit, neboť vycházejí z jiných skutkových zjištění, než jaká se stala podkladem pro právní kvalifikaci jeho jednání ze strany soudů obou stupňů.
Nelze akceptovat ani námitku obviněného, že „byl mnohem přísněji potrestán, i když prokázal, že podstatnou část dlužného výživného matce dětí uhradil v září 2004 částkou 12.000,- Kč“, tj. že trest za vytýkané jednání je nepřiměřený. Takto koncipovaná výhrada uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. včetně ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (není namítáno, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným), nenaplňuje. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Dovolací soud není oprávněn posuzovat důvodnost námitek, které nespadají pod důvody dovolání zakotvené v §265b tr. ř.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutková zjištění učiněná Okresním soudem v Břeclavi, s nimiž se v odvolacím řízení plně ztotožnil i Krajský soud v Brně, objasňují všechny potřebné skutkové okolnosti pro posouzení jednání obviněného M. M. jako trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, 3 tr. zák. Správné právní kvalifikaci skutku odpovídá ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně též aplikovaná právní věta. Napadená rozhodnutí soudů obou stupňů proto netrpí vadami, s nimiž dovolatel spojoval nesprávné právní posouzení předmětného skutku.
Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného M. M. odmítl, neboť je shledal zjevně neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. dubna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k