ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.343.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 343/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. května 2006 dovolání, které podal obviněný R. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 5 To 100/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 1/2001, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 50 T 1/2001, byl obviněný R. P. uznán vinným, že
v době od 24. 4. 1998 do 14. 11. 1998 v O. a jinde, za situace, kdy byl značně zadlužen a dne 8. 9. 1998 byl Krajským obchodním soudem v Ostravě prohlášen konkurs na jeho majetek, si nechal dne 16. 2. 1998 vystavit plnou moc na zastupování obchodní společnosti D., s. r. o., se sídlem O., a pod hlavičkou této obchodní společnosti si založil u U. b., a. s., pobočka O. dne 17. 4. 1998 účet a v níže uvedených případech sám nebo prostřednictvím svého známého T. H. kontaktoval obchodní společnosti, kde předstíral ochotu vymoci dosud nezaplacené pohledávky a v krátkém časovém termínu uhradit cenu těchto pohledávek, přičemž využíval nepozornosti postupitelů pohledávek a do smluv o postoupení pohledávek, které zhotovoval na svém osobním počítači, záměrně vsunoval dodatek, na jehož podkladě zaměňoval postoupené bonitní pohledávky za pohledávky s nulovou tržní hodnotou, takto získané bonitní pohledávky dále postupoval za jejich tržní hodnotu, peníze si nechával vyplácet v hotovosti nebo zasílat na shora uvedený účet, odkud je vybíral v hotovosti a používal pro svou potřebu, kdy v dalším níže uvedeném případě vylákal větší peněžní částku na podkladě odebraného zboží, jehož úhradu zajistil formou zápočtu vystavené faktury za nerealizovanou službu a takto: 1/ dne 24. 4. 1998 v O., kdy jako zástupce obchodní společnosti D., s. r. o. projednával s ředitelkou PaedDr. A. H. a účetní J. N. Š. s. S. z. š., se sídlem O., (kde ode dne 1. 10. 1998 došlo ke změně obchodní firmy na Š. z. se sídlem O.), stav nevymožených pohledávek tohoto š. z. vůči jiným dlužníkům, se nabídl za odměnu 70.000,- Kč, která dle ústní dohody s ředitelkou PaedDr. A. H. byla splatná toliko pro případ zajištění 100% peněžního plnění z postoupených pohledávek, vymoci pohledávky vůči dvěma největším dlužníkům, kdy nejprve na svém přenosném počítači vyhotovil Smlouvu o postoupení pohledávky mezi postupitelem Š. s. S. z. š. a postupníkem obchodní společností D., s. r. o., týkající se postoupení pohledávek vůči dlužníkům obchodní společnosti F., s. r. o. v nominální hodnotě 395.713,- Kč, představující však tržní hodnotu ve výši 197.856,- Kč, a obchodní společnosti R., s. r. o. v nominální hodnotě 146.113,- Kč, přičemž za účelem odvedení pozornosti od textu vyhotovené smlouvy záměrně v této smlouvě uvedl chybné označení postupitele za tím účelem, aby posléze na svém osobním počítači vyhotovil nové znění této smlouvy, kde bod IV/-Platební podmínky, nově doplnil o dodatek umožňující mu v případě nezaplacení kupní ceny vrátit nejenom stávající pohledávky, ale „popř. i jiné pohledávky“, kdy po uzavření takto pozměněné nevýhodné smlouvy pro postupitele mu zaslal dne 1. 6. 1998 přípis datovaný dnem 29. 5. 1998, ve kterém mu v příloze vrátil pouze pohledávku vůči obchodní společnosti R., s. r. o. a namísto pohledávky vůči obchodní společnosti F., s. r. o. mu zaměnil další pohledávky s nulovou tržní hodnotou od dlužníků- obchodních společností I., s. r. o., F., s. r. o., S., s. r. o., S., s. r. o., A., s. r. o., výrobního družstva R. a podnikatele F. Č., roz. Č., podnikajícího pod obchodní firmou Č.,
následně pak dne 2. 5. 1998 uzavřel za obchodní společnost D., s. r. o., jako věřitelem, s obchodní společností F., s. r. o. v likvidaci jako dlužníkem, Dohodu o vyrovnání závazků, na jejímž podkladě mu byla tato vylákaná pohledávka uhrazena dne 14. 5. 1998 v tržní hodnotě ve výši 197.856,- Kč na účet obchodní společnosti D., s. r. o. vedený u U. b., a. s., pobočka O., odkud tuto peněžní částku v následujících dnech postupně vybral v hotovosti, a takto způsobil škodu Š. z., se sídlem v O., ve výši 197.856,- Kč,
2/ dne 3. 7. 1998 v Š. prostřednictvím T. H., kterému dne 23. 6. 1998 vystavil plnou moc k nákupu pohledávek za obchodní společnost D., s. r. o., a jehož při jednání průběžně instruoval prostřednictvím mobilního telefonu, uzavřel Smlouvu o postoupení pohledávky mezi postupitelem obchodní společností P., s. r. o., se sídlem Š., a postupníkem obchodní společností D., s. r. o., zastoupenou T. H., o postoupení pohledávky vůči dlužníku Č. d., s. o. v nominální a tržní hodnotě 10.000.000,- Kč, kdy dále dne 10. 7. 1998 v Š. již sám uzavřel Smlouvu o postoupení pohledávky mezi postupitelem obchodní společností P., s. r. o. se sídlem Š., a postupníkem obchodní společností D., s. r. o., o postoupení pohledávky vůči dlužníku Č. d., s. o. v nominální a tržní hodnotě 25.151.200,- Kč, kdy v uvedených smlouvách do bodu IV/-Platební podmínky záměrně vsunul ustanovení o vrácení stávající či „směněné pohledávky“ ve stejné nominální hodnotě, kdy dne 16. 7. 1998 dojednal s postupitelem dodatky smluv o postoupení pohledávek týkající se sjednocení doby splatnosti, kdy při této příležitosti vylákal kopii oznámení o postoupení těchto pohledávek obchodní společnosti P., s. r. o. na obchodní společnost D., s. r. o. za účelem snazšího postoupení a zápočtu těchto pohledávek, kdy dne 16. 7. 1998 uzavírá Smlouvu o postoupení pohledávky mezi postupitelem obchodní společností D., s. r. o. a postupníkem obchodní společností P. K., s. r. o. se sídlem O., týkající se pohledávky vůči Č. d., s. o. ve výši 10.000.000,- Kč za sjednanou kupní cenu 8.900.000,- Kč, a téhož dne uzavírá další Smlouvu o postoupení pohledávky mezi postupitelem obchodní společností D., s. r. o. a postupníkem obchodní společností P. K., s. r. o. se sídlem O., týkající se pohledávky vůči Č. d., s. o. ve výši 25.151.200,- Kč za sjednanou kupní cenu 22.384.568,- Kč, kdy tento postupník dále postupuje předmětné pohledávky na další obchodní společnosti, přičemž za tyto pohledávky obchodní společnost P. K., s. r. o. převedla dne 30. 7. 1998 8.000.000,- Kč na shora uvedený účet obchodní společnosti D., s. r. o., a dále v hotovosti vyplatila obžalovanému R. P. dne 29. 7. 1998 1.085.757,30 Kč, dne 17. 8. 1998 5.000.000,- Kč a dne 27. 11. 1998 8.571.189,90 Kč, který však dne 28. 7. 1998 zaslal jménem obchodní společnosti D., s. r. o. obchodní společnosti P., s. r. o. přípis s přílohami, ve kterých vrátil namísto bonitních pohledávek vůči Č. d., s. o. pouze směnku s nulovou tržní hodnotou výstavce obchodní společnosti A. C., s. r. o. vystavenou dne 11. 11. 1995 na částku 29.000.000,- Kč s vyúčtovaným penálem k této směnce ve výši 4.930.000,- Kč a pohledávku vůči obchodní společnosti F., s. r. o. v nominální hodnotě 1.221.200,- Kč v nulové tržní hodnotě, kdy takto způsobil škodu obchodní společnosti P., s. r. o. se sídlem Š., ve výši celkem 35.151.200,- Kč,
3/ dne 14. 11. 1998 v O. v dopoledních hodinách se dostavil do prodejny Š. z. v O., kde při odběru většího množství sazenic okrasných keřů a dalšího zahradnického zboží v celkové hodnotě 68.484,- Kč předstíral pracovníkovi prodejny L. B. ochotu uhradit vydané zboží v hotovosti finančními prostředky, přičemž po naložení tohoto zboží předal L. B. Oznámení o vzájemném zápočtu pohledávek a závazků k datu 14. 11. 1998, které měl vyhotovené s sebou a do něhož pouze doplnil hodnotu odebraného zboží, kdy takto za odebrané zboží uplatnil údajný závazek ve výši 70.000,- Kč dle faktury za nerealizovaný zápočet pohledávek vůči obchodním společnostem F., s. r. o. a R., s. r. o. na podkladě uzavřené smlouvy ze dne 24. 4. 1998, a takto způsobil Š. z. v O., škodu ve výši 68.484,- Kč, kdy jednáním uvedeným pod body 1-3/ způsobil celkovou škodu ve výši 35.417.540,- Kč.
Takto popsané jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., a obviněného odsoudil podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon ho zařadil podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikatelské činnosti s předmětem podnikání nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a obchodní služby vedoucí k realizaci pohledávek věřitelů, a to jako fyzické osobě, jakož i zákazu výkonu funkce statutárního orgánu právnické osoby zabývající se zmíněnou podnikatelskou činností, včetně výkonu této činnosti na podkladě udělené plné moci na dobu sedmi roků. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 28 T 3/99, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 1 To 67/2001, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému stanovena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému Š. z. se sídlem v O., částku ve výši 266.340,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo poškozené Š. z. se sídlem v O., odkázáno se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný R. P. odvolání.
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 5 To 82/2004, byl podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušen, a to ve výroku o náhradě škody. Dále bylo podle §265 tr. ř. poškozené Š. z., se sídlem v O., odkázáno se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Vůči tomuto rozhodnutí podal obviněný R. P. dovolání.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 6 Tdo 360/2005, bylo podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušeno usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 5 To 82/2004. Současně byla zrušena další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. bylo Vrchnímu soudu v Olomouci přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Důvodem zrušení citovaného rozhodnutí odvolacího soudu byla skutečnost, že v řízení nebyla dodržena zákonná ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání o odvolání.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 5 To 100/2005, byl podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 50 T 1/2001, a to ve výroku o trestech a ve výroku o náhradě škody. Dále za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl a obviněného R. P. odsoudil za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, a sbíhající se pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 17. 5. 2001, č. j. 28 T 3/99-279, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 1 To 67/2001, a sbíhající se návod k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k §248 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2002, č. j. 70 T 65/97-437, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 10. 2002, sp. zn. 3 To 741/2002, podle §250 odst. 4 tr. zák., za použití §35 odst. 2 tr. zák., k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikatelské činnosti s předmětem podnikání nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a obchodní služby vedoucí k realizaci pohledávek věřitelů, a to jako fyzické osobě, jakož i zákazu výkonu funkce statutárního orgánu právnické osoby zabývající se zmíněnou podnikatelskou činností, včetně výkonu této činnosti na podkladě udělené plné moci na dobu sedmi roků. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byly současně zrušeny výroky o trestech z rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 17. 5. 2001, č. j. 28 T 3/99-279, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 1 To 67/2001, a z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2002, č. j. 70 T 65/97-437, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 10. 2002, sp. zn. 3 To 741/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo poškozené Š. z. se sídlem v O., odkázáno se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Konstatované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný R. P. dovoláním, a to podáními, jednak dne 27. 1. 2006 prostřednictvím obhájkyně JUDr. A. P. a jednak dne 27. 3. 2006 prostřednictvím obhájce Mgr. M. Ch. V obou podáních dovolatel opřel mimořádný opravný prostředek o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění podání vypracovaného obhájkyní JUDr. A. P. obviněný předeslal, že pokud činil právní úkony na základě plné moci pro společnost D., s. r. o. a přejímal platby v hotovosti či na účet společnosti, byly veškeré tyto finanční pohyby zaznamenány v účetnictví této společnosti, které je součástí vyšetřovacího spisu a její účetní - svědek Ing. K. byl vyslechnut jak v přípravném řízení, tak u hlavního líčení a tyto skutečnosti potvrdil; z tohoto důvodu nelze hovořit o tom, že by nějakou finanční částku z účetnictví společnosti D., s. r. o. použil pro svou potřebu. Ve společnosti byl zaměstnán na základě pracovní smlouvy a pobíral pouze mzdu. Dále obviněný poukázal na svou předchozí obhajobu spočívající v tvrzení, že možnost směny pohledávek za jiné byla vždy s druhou smluvní stranou dohodnuta a zástupci obou poškozených společností s takovým způsobem vyrovnání při podpisu smluv souhlasili, přičemž postoupené pohledávky měly tržní hodnotu a byly vymahatelné. V tomto směru v podrobnostech uvedl, že v případě skutku pod bodem 1/ výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně navštívil dne 24. 4. 1998 Š. s. S. z. š. z důvodu, že tento dlužil společnosti D., s. r. o. částku ve výši 31.088,80 Kč. Úhrada této částky byla realizována postoupením pohledávky za společností M., s. r. o a následným započtením pohledávek. Téhož dne byl požádán svědkyní PaedDr. H. o vymožení pohledávek za společnostmi F., s. r. o. a R., s. r. o. ve výši 541.826,- Kč. Pokud ve smlouvě byla možnost vrácení stávajících pohledávek či směny za jiné pohledávky, pak s textem této smlouvy byly svědkyně PaedDr. H. i N. seznámeny, přičemž prvně jmenovaná smlouvu podepsala. Podle vzájemné dohody obviněný následně vystavil fakturu na částku 70.000,- Kč, kde bylo opětovně uvedeno, že se jedná o cenu za předání obchodních informací vedoucích k úhradě stávajících pohledávek. Tuto fakturu svědkyně PaedDr. H. převzala, odsouhlasila a zavedla do účetnictví své společnosti. Následně směnil pohledávku společnosti F., s. r. o. za pohledávky jiných dlužníků. V návaznosti na tyto skutečnosti obviněný vyjádřil nesouhlas se závěrem vrchního soudu, že trestný čin byl dokonán tím, že poškozené organizace mu postoupily pohledávky na základě předmětných smluv vycházeje z nepravdivých skutečností, neboť neměl od počátku v úmyslu své povinnosti vyplývající z těchto smluv plnit. Zdůraznil, že PaedDr. H. vůbec neznal, navštívil ji z důvodu dluhu organizace, kterou zastupovala, a v momentě, kdy ho požádala o vymožení nezaplacených pohledávek, nevěděl, a ani nemohl vědět, o jaké pohledávky se jedná. Proto nelze hovořit o tom, že neměl v úmyslu své povinnosti plnit, neboť při uzavírání této smlouvy nemohl mít ani vědomost o tržní hodnotě dotčených pohledávek. Obviněný rovněž vyjádřil nesouhlas se znaleckým posudkem znalce Ing. A. V., neboť nezkoumal účetnictví dotčených společností, nezajímal ho movitý ani nemovitý majetek, jehož případným prodejem by byli věřitelé uspokojeni. Doklady, které měl znalec k dispozici, označil za nedostatečné. Také tvrzení jmenovaného znalce u hlavního líčení shledal jako nepravdivá, neboť jím uváděné skutečnosti nevyplývají z trestního spisu. Namítl, že ačkoliv předložil znalecký posudek znalkyně V. U., který hodnotil směnku ve výši 29 miliónů Kč z hlediska zaevidování do účetní evidence, dále znalecký posudek znalce Ing. M. K., Csc., znalce z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady pohledávek, závazků a hodnoty obchodních podílů, podle něhož byla pohledávka společnosti A.– C. bonitní, tato společnost byla schopna uhradit směnečný závazek a směnka byla vymahatelná, když ke stejným závěrům dospěl i znalec Doc. PhDr. J. N., Csc., tak vrchní soud návrh na výslech jmenovaného znalce a vypracování revizního znaleckého posudku zamítl.
Pokud jde o skutek pod bodem 2/ rozsudečného výroku obviněný uvedl, že uzavření smlouvy o postoupení pohledávek mezi společnostmi D., s. r. o. a P., s. r. o. dne 3. 7. 1998 byl přítomen svědek H., přičemž bylo prokázáno, že smlouva byla ze strany společnosti P., s. r. o. projednávána několika zaměstnanci, byla schvalována její valnou hromadou a byla k dispozici této společnosti celých sedm dní, než byla sepsána a podepsána další smlouva o postoupení pohledávek za Č. d., s. o. ve výši 25.000.000,- Kč naprosto shodného textu. V případě, že by zástupci společnosti s nějakým ustanovením smlouvy nesouhlasili, tak nemuseli další smlouvu uzavírat. Přesto dne 10. 7. 1998 Ing. W. předkládá další smlouvu o postoupení pohledávek, která je podepsána a odsouhlasena oběma stranami a dne 16. 7. 1998 jsou podepsány dva dodatky, které se týkají čl. 4 výše uvedených smluv, podle něhož pohledávky mají být vráceny či směněny za jiné pohledávky. Obviněný upozornil, že soud nevzal v úvahu výpověď svědka Ing. J., že po opravách chtěli dopisovat text na počítači zástupci společnosti P., s. r. o. a nikoliv ručně, jak to chtěl svědek H. Rovněž nelze hovořit, že by vylákal kopii oznámení o postoupení pohledávky, neboť tato skutečnost je písemně uvedena v dodatku ze dne 16. 7. 1998, podepsaném zástupci společnosti P., s. r. o. Proto v souladu se smlouvami o postoupení pohledávek ze dne 3. 7. 1998 a 10. 7. 1998 a jejich dodatky ze dne 16. 7. 1998 obviněný splnil ustanovení čl. 4 těchto smluv a společnosti P., s. r. o. vrátil pohledávky za společností A.– C., s. r. o., tedy směnku na částku 29.000.000,- Kč, vyúčtoval penále k této směnce ve výši 4.930.000,- Kč a vrátil pohledávku vůči společnosti F., s. r. o. Soud zcela pominul skutečnost, že zástupci společnosti P., s. r. o. předmětnou směnku přijali, o čemž svědčí i pravomocný směnečný platební rozkaz Krajského obchodního soudu v Ostravě sp. zn. 15 Cm 60/99 o 29 milionů korun se zákonným příslušenstvím, podle kterého je společnost A. – C., s. r. o. povinna platit. Obviněný zdůraznil, že se žádného protiprávního jednání nedopustil, jednal na základě písemně uzavřených smluv, s jejichž obsahem smluvní strany souhlasily, měly možnost od těchto smluv odstoupit nebo dát zjevným způsobem najevo, že s jejich obsahem nesouhlasí, což se po dobu platnosti smluv nestalo. Jeho jednání mělo být posouzeno podle práva obchodního a občanského a nikoli jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí vrchního soudu a tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného (k podání ze dne 27. 1. 2006) se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že námitky uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou obsahově totožné s dovoláním obviněného ze dne 17. 2. 2005, a proto v této části plně odkázal na argumentaci obsaženou ve vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 1 NZO 226/2005. Vzhledem k tomu, že podle názoru státního zástupce vznesené námitky uplatněný důvod dovolání a ani žádný jiný dovolací důvod nenaplňují, tak navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V odůvodnění podání vypracovaného obhájcem Mgr. M. Ch. obviněný vyjádřil nesouhlas se závěrem soudů obou stupňů o naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. s tím, že skutek popsaný pod bodem 2/ výrokové části v rozsudku soudu prvního stupně není trestným činem. Podle jeho názoru postrádají v tomto případě napadená rozhodnutí závěry o tom, kdo byl uveden v omyl a jakým způsobem k tomu došlo. Soudy se vůbec nezabývaly kompetentností zaměstnanců a statutárních orgánů poškozené společnosti učinit majetkovou dispozici, tj. zda se v daném případě jednalo o osoby oprávněné za právnickou osobu jednat. Ani z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá, která konkrétní fyzická osoba jednající za poškozeného a vyjadřující jeho vůli byla uvedena v omyl, kdo měl povinnost si smlouvu před podpisem přečíst, kdo připojil podpis, aniž by si smlouvu přečetl a zda byl v souladu s vnitřním organizačním řádem společnosti takto oprávněn jednat. Pokud není jednoznačně a nezaměnitelně určena osoba uvedená v omyl, není jednoznačně a nezaměnitelně vyjádřena objektivní stránka trestného činu. V tomto směru obviněný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 443/2003, podle něhož právnická osoba jedná v omylu, jestliže je uveden v omyl její statutární orgán, resp. člen jejího kolektivního statutárního orgánu, jiný pracovník nebo člen, nebo zástupce. Z provedeného dokazování však lze učinit závěr opačný. Ze svědectví Ing. P. D., Ing. T. I. a Ing. M. W. vyplynulo, že samotná smlouva o postoupení pohledávek byla před jejím podpisem schvalována valnou hromadou společnosti. S textem smlouvy byla poškozená právnická osoba dokonale seznámena, a tudíž věděla, že jí může být za postoupení pohledávek zaplaceno další jakoukoli pohledávkou. Nebylo však nepochybně zjištěno, kdo měl povinnost si smlouvu přečíst, kdo byl povinen ji předložit valné hromadě a kdo proto nese odpovědnost za to, že byla podepsána v rozporu se zájmy poškozené společnosti. Je povinností osoby vstupující do obchodního styku postupovat s odbornou péčí; za odbornou péči však nelze označit jednání, kdy statutární orgán smlouvu podepíše, kterou si nepřečte a následně se dovolává omylu. Obviněný dále zpochybnil naplnění subjektivní stránky vytýkaného trestného činu. Uvedl, že text smlouvy předložil k odsouhlasení valné hromadě a byl přesvědčen o tom, že si poškozená společnost smlouvu před podpisem přečte. V okamžiku, kdy smlouvu uzavíral, nevěděl, že svým jednáním, tj. předložením smlouvy k podpisu, uvádí kohokoliv v omyl. Vycházel ze skutečnosti, že několik let neproplacené pohledávky za Č. d., s. o. jejich vlastník rád vymění za jakékoli pohledávky, které nebudou za státní organizací, která je jeho nejvýznamnějším obchodním partnerem, na němž byl existenčně závislým, a bude je moci vymáhat s plným nasazením, což si u Č. d., s. o. nemohl dovolit. Podmínky postoupení pohledávek stvrdila společnost podpisem jednající osoby. Obviněný nevěděl, že obchodní společnost s obratem několika set milionů korun nečte předkládané návrhy smluv. Rovněž poukázal na způsob uzavírání smluv, kdy předmětné smlouvy měla poškozená organizace k dispozici několik dní před jejich podpisem a prošly jednáním na valné hromadě. Ze skutečnosti, že se s textem smlouvy nikdo z kompetentních osob jednajících za poškozenou společnost neseznámil a bez přečtení je někdo podepsal, nelze dovodit trestní odpovědnost obviněného. Lze jen konstatovat flagrantní lhostejnost těchto zaměstnanců k plnění svěřených úkolů. V petitu podání obviněný učinil shodný návrh vyslovený již v předchozím podání, jak by mělo být v dovolacím řízení ve věci rozhodnuto.
Opis naposledy konstatovaného podání - dovolání obviněného Nejvyšší soud zaslal ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. Nejvyššímu státnímu zastupitelství s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolací soud však ke dni rozhodnutí ve věci vyjádření neobdržel.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného R. P. (obě výše konstatovaná podání, byť vypracovaná odlišnými obhájci a v jiném časovém období, jsou v souhrnu jediným dovoláním) je podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z tohoto pohledu je zapotřebí předně uvést, že v dovolání obviněný uplatňuje výhrady k úplnosti provedeného dokazování a způsobu hodnocení důkazů soudy, čímž vyslovuje pochybnosti o správnosti skutkových zjištění učiněných ve věci. Tak je tomu v případech, kdy namítá, že v dosavadním trestním řízení nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu podvodu, neboť v době uzavírání jednotlivých smluv nejednal s podvodným úmyslem. V této souvislosti obviněný opakuje svou obhajobu spočívající v tvrzení, že při jednání pod bodem 1/ výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně neznal v okamžiku uzavření smlouvy o postoupení pohledávek se společností Š. s. S. z. š. tržní hodnotu postupovaných pohledávek, a tudíž nemohl mít v úmyslu tuto smlouvu neplnit, když navíc jednal v souladu s textem předmětné smlouvy. Dále že v případě bodu 2/ téhož rozsudečného výroku o vině nevěděl, že předložením předmětných smluv k podpisu uvádí druhou stranu v omyl, neboť předpokládal, že zástupci poškozené společnosti se před podpisem smluv řádně seznámili s jejich texty, věděli o podmínkách postoupení pohledávek, a proto byl přesvědčen, že s jím zvoleným postupem výměny pohledávek souhlasí, což stvrdili svými podpisy ve smlouvách. Rovněž uvádí, že tyto pohledávky měly tržní hodnotu a byly vymahatelné. Obdobně obviněný zpochybňuje naplnění objektivní stránky vytýkaného jednání, když namítá že smluvní strany neuvedl v omyl, jelikož v obou případech byli zástupci poškozených společností seznámeni s texty smluv, resp. měli možnost se s obsahem smluv seznámit, s jejich zněním souhlasili a v případě společnosti P., s. r. o. byly smlouvy schvalovány její valnou hromadou. Nutno zdůraznit, že v tomto směru, a to s poukazem zejména na odlišné hodnocení svědeckých výpovědí zástupců poškozených společností, obviněný v podrobnostech předkládá odlišnou interpretaci okolností při uzavírání jednotlivých smluv, než byla učiněna soudy obou stupňů a naznačuje občanskoprávní resp. obchodněprávní rozměr celého případu. Nejvyšší soud připomíná, že závěr o tom, zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4, §5 tr. zák.), je sice závěrem právním, ovšem tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu.
Z napadených rozhodnutí je evidentní, že se soudy obou stupňů obdobnými námitkami obviněného, jež následně uplatnil v dovolacím řízení, zabývaly. Zejména z odůvodnění jejich rozhodnutí jednoznačně plyne na podkladě jakých skutečností shledaly, že od samého počátku obviněný jednal v podvodném úmyslu, dále jakým jednáním uvedl zástupce poškozených společností v omyl a z jakých důvodů soudy považovaly v jeho jednání za naplněný úmysl přímý ve smyslu §4 písm. a) tr. zák. V této souvislosti Krajský soud v Ostravě v odůvodnění rozsudku mimo jiné konstatoval: „…svědkyně PaedDr. A. H., J. N. a dále zástupci poškozené společnosti P., s. r. o. Ing. T. I., Ing. M. W. a Ing. V. J. jednoznačně potvrdili, že při jednáních o postoupení pohledávek nebyla nikdy řeč o možnosti směny postupovaných pohledávek za jiné ve stejné nominální hodnotě, nýbrž bylo vždy zdůrazňováno, že požadují peněžité plnění, což bylo i opodstatněno jejich momentální tíživou finanční situací. Obžalovaný tedy při vyhotovení jednotlivých smluv dobře věděl, že takový postup není druhou smluvní stranou akceptován, přesto jej do textu smlouvy záměrně vsunul v úmyslu následně tohoto momentu využít k záměně postupovaných bonitních pohledávek za pohledávky s nulovou tržní hodnotou. Vsunutí sporné pasáže do ujednání o platebních podmínkách obžalovanému umožnila nezkušenost a naivita ředitelky š. s. PaedDr. H., která mu důvěřovala a po provedení opravy nově vyhotovenou smlouvu již celou nečetla. V případě společnosti P., s. r. o. pak obžalovaný využil nepozornosti a nedocenění textu smlouvy ze strany osob sjednávajících smluvní podmínky a taktéž osoby oprávněné smlouvu za tento subjekt podepsat.“ Soud prvního stupně rovněž zdůraznil: „Z provedeného doplnění smlouvy k návrhu Ing. I., jakož i následných úkonů majících zamezit její zneužití, jak byly rozvedeny v úvodní části odůvodnění rozsudku, je totiž zcela evidentní, že mělo být plněno výhradně penězi. Vsunutí do textu smluv zavádějícího a naprosto nestandardního ujednání o platebních podmínkách umožnilo obžalovanému (oproti zřetelně projevené vůli majitelů postupovaných pohledávek získat prodejem peněžité plnění) směnit bonitní pohledávky za pohledávky s nulovou tržní hodnotou…“. (vše na str. 37 rozsudku prvostupňového soudu). Dále Vrchní soud v Olomouci k jednání obviněného R. P. mimo jiné uvedl: „Ani v jednom případě poškozeným organizacím nepředal žádné finanční prostředky, přestože je vymohl, nýbrž ve všech případech, kdy finanční prostředky vymohl, směnil pohledávky za jiné pohledávky ve stejné nominální hodnotě, avšak s nulovou tržní hodnotou. Přehlédnout nelze tu skutečnost, že pohledávku Š. s. S. z. š. v O. vůči obchodní společnosti R., s. r. o., kterou se mu vymoci nepodařilo, tomuto š. s. bez dalšího vrátil, aniž by ji také, stejně jako v ostatních případech, směnil za jiné pohledávky. V tomto případě však k takovému postupu neměl důvod, když by jím žádné finanční prostředky ani žádnou jinou výhodu pro sebe nezískal. Po získání finančních prostředků ujišťoval zástupce společnosti P., s. r. o., o uhrazení plateb a vyjadřoval údiv nad tím, že peníze ještě nemají na účtu společnosti, ač věděl, že žádné finanční prostředky ve prospěch jejich účtu nepoukázal.“ (str. 22 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud nemohl přihlížet ani k námitkám, prostřednictvím kterých obviněný vyslovuje výhrady k závěrům znaleckého posudku z oboru ekonomiky znalce Ing. A. V., zejména pokud jde o objasnění tržní hodnoty směněných pohledávek a předmětné směnky, a jimiž s poukazem na předložené znalecké posudky vytýká, že nebyly akceptovány návrhy na výslech znalce Doc. PhDr. J. N., Csc., a na vypracování revizního znaleckého posudku. Také námitky, prostřednictvím kterých obviněný upozorňuje, že peníze z uskutečněných obchodů s pohledávkami nepoužil pro svou potřebu, když veškeré platby byly zaznamenány v účetnictví společnosti D., s. r. o., v níž byl zaměstnán a pobíral pouze mzdu, nelze akceptovat. I v tomto ohledu uplatněné výhrady primárně směřují proti stabilizovanému skutkovému zjištění, přičemž z tvrzených procesních nedostatků až následně obviněný dovozuje nesprávné právní posouzení předmětného skutku.
Lze učinit dílčí závěr, že v podstatné části dovolání obviněný váže hmotně právní posouzení skutku na jiná skutková zjištění, než byla učiněna soudy obou stupňů, aniž by uplatňoval jakoukoliv konkrétní námitku, která by směřovala vůči právnímu posouzení skutku. Jak již bylo výše zdůrazněno, námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu napadené rozhodnutí přezkoumat. V této části mimořádného opravného prostředku obviněný R. P. sice citoval jeden ze zákonných důvodů k podání dovolání, avšak konkrétní argumenty v něm obsažené vycházejí z důvodů jiných, jež v zákoně nejsou jako dovolací důvody uvedeny. Zmíněné námitky stojí nejen mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale nelze je podřadit ani pod některý další v zákoně taxativně zakotvený dovolací důvod. Pokud by dovolání obviněného obsahovalo jen tyto výhrady, muselo by být podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto, neboť by bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.
Obviněný však současně prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu namítl, že z popisu skutku pod bodem 2/ výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu není patrno, kdo byl vytýkaným jednáním uveden v omyl. V této souvislosti konstatoval, že pro závěr, že právnická osoba jednala v omylu, musí být prokázáno, která konkrétní fyzická osoba byla uvedena v omyl a zda tato fyzická osoba byla oprávněná za poškozenou společnost jednat. Takto koncipovaná výtka by uplatněný dovolací důvod mohla naplnit, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí vykazují namítanou právní vadu.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí takovým činem na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Podle §89 odst. 11 tr. zák. se škodou velkého rozsahu rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč (poznámka: vše trestní zákon ve znění zák. č. 265/2001 Sb., který nabyl účinnosti od 1. 1. 2002).
Ve stručnosti lze připomenout, že při uvedení někoho v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Využitím omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, pokud neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek pro druhou stranu. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat a může se týkat i skutečností, které teprve mají nastat; pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Škoda na cizím majetku představuje jak zmenšení majetku (hodnotu, o kterou byl majetek zmenšen), tak i ušlý zisk (hodnota, o kterou by jinak byl majetek oprávněně zvětšen).
V kontextu s dovolacími námitkami nutno zdůraznit, že pojem právnické osoby právní úprava výslovně nedefinuje, ale vychází ze skutečnosti, že právnické osoby jsou uměle vytvořené subjekty práva odlišné od fyzických osob, které jsou způsobilé k právům a povinnostem a jsou nadány odpovědností v právních vztazích. Právnická osoba proto může činit právní úkony jen svými orgány nebo je za ně mohou učinit zástupci (srov. znění §20 odst. 1 obč. zák. a §13 odst. 1 věty druhé obch. zák.). Právnická osoba jako celek může jednat pouze prostřednictvím určitých fyzických osob, jejichž jednáním se projevuje navenek. Právnická osoba jedná v omylu, jestliže byl uveden v omyl její statutární orgán, člen či zaměstnanec, který byl oprávněn učinit za právnickou osobu příslušný právní úkon (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 5/2002 - I).
Při uvážení těchto obecných zásad na posuzovaný případ dospěl Nejvyšší soud k závěru, že argumentace obviněného ohledně nesprávného hmotně právního posouzení jednání popsaného pod bodem 2/ výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Ostravě s poukazem na to, že z popisu skutku nevyplývá, která konkrétní fyzická osoba jednající za poškozenou společnost byla uvedena v omyl, a dále že nebylo zjištěno, zda tato osoba, popř. osoby, byly vůbec kompetentní za poškozenou společnost jednat a tuto zavazovat, je neopodstatněná. Jak již bylo výše konstatováno, soudy obou stupňů shledaly, že poškozená společnost P., s. r. o. byla uvedena v omyl a při uzavírání příslušných smluv jednala v omylu. Ačkoliv lze přisvědčit dovolateli, že v popisu skutku pod bodem 2/ předmětného rozsudečného výroku není uvedeno, které fyzické osoby sjednávající smluvní podmínky za poškozenou společnost P., s. r. o. obviněný uvedl svým jednáním v omyl a která konkrétní fyzická osoba v posuzovaném případě podepisovala za poškozenou společnost předmětné smlouvy, tak zmíněné skutečnosti vyplývají z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. V tomto směru lze odkázat na výpovědi svědků Ing. T. I., tehdy výkonného ředitele společnosti P., s. r. o., Ing. M. W., v té době ekonomické náměstkyně jmenované společnosti a Ing. V. J., tehdy vedoucího ekonoma téže společnosti, z nichž plyne, že tyto osoby byly vzhledem ke svému postavení a pracovnímu zařazení kompetentní za poškozenou společnost v daném směru jednat, rozhodovat a činit majetkové dispozice. Z těchto důkazů rovněž vyplývá, že předmětné smlouvy o postoupení pohledávek včetně jejich dodatků uzavřené mezi postupitelem obchodní společností P., s. r. o. a postupníkem obchodní společností D., s. r. o. podepsal za postupitele Ing. T. I., tj. výkonný ředitel jmenované společnosti. Jednání této osoby, jakož i Ing. M. W. a Ing. V. J., v jehož důsledku došlo k uzavření předmětných smluv o postoupení pohledávek, lze považovat za vlastní jednání právnické osoby - poškozené společnosti P., s. r. o., neboť právní úkony tohoto typu byly vzhledem k jejich funkci a pracovnímu zařazení obvyklé (srov. znění §20 obč. zák., §15 obch. zák.). Jmenovaní svědci podrobně popsali, jakým způsobem byli podvodným jednáním obviněného R. P. uvedeni v omyl, v důsledku kterého vznikla poškozené společnosti škoda velkého rozsahu (viz str. 19 až 22 rozsudku prvostupňového soudu), přičemž závěry z těchto důkazů Krajský soud v Ostravě shrnul v odůvodnění svého rozhodnutí na str. 37 a výše citovanou argumentaci není potřebné zde opakovat. Proto nebylo možno zmíněným námitkám obviněného přisvědčit.
Podle názoru Nejvyššího soudu vyplývají ze skutkových zjištění učiněných ohledně bodu 2) výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Ostravě a podrobně rozvedených v odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů všechny rozhodné okolnosti pro posouzení i této části jednání obviněného R. P. jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného R. P. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. května 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k