ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.393.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 393/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. května 2006 dovolání, které podal obviněný A. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 3 To 441/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 3 T 52/2003, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 3 T 52/2003, byl obviněný A. S. společně s obviněnými D. R. a Š. K. uznán vinným, že
v přesně nezjištěné době od 14.00 hod. do 21.20 hod. dne 4. 1. 2003 po předchozí dohodě přijeli osobním vozidlem Š Octavia SLX, k provozovně fy C., spol. s r. o. ve S., okres B. – v., kde pracoval obžalovaný D. R., který následně odemkl klíčem vstupní bránu a vstupní dveře budovy, a poté společně vnikli do budovy, kde po rozštípání dveří v místě zámku vnikli do účtárny, ze které následně odcizili kovový trezor černé barvy, ve kterém se nacházely šekové knížky K., platební karta K. Visa Elektron na jméno M. S., kreditní C. karty, další platební karty, výplatní sáčky, malý příruční trezor s finanční hotovostí 2.992,- Kč, 990,- Sk, 63,- USD, 5.000,- HUF, dále odcizili mobilní telefon zn. Bosch, 2 ks kapesních kalkulaček, fax zn. Panasonic, telefon s bezdrátovým sluchátkem nezjištěné značky, svazek klíčů FAB, nastřelovací ruční pistoli na spony zn. Rapid, 20 ks CD s hudbou, pásovou brusku zn. Bosch a elektronický ruční hoblík zn. Bosch, čímž způsobili fy C., s. r. o., se sídlem B., škodu odcizením ve výši 40.039,- Kč,
přičemž obžalovaný Š. K. se tohoto jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2000, sp. zn. 8 T 273/97, uznán vinným a odsouzen pro trestný čin loupeže dle §234 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3,5 roku se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou, který vykonal dne 14. 9. 2002.
Takto popsané jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval u obviněného A. S. jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a trestný čin neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., vše ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za tyto trestné činy a za sbíhající se trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák., kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 4 T 24/2003, a trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 5. 2003, sp. zn. 5 T 51/2003, byl obviněný odsouzen podle §247 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 1 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvanácti měsíců. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. 5. 2003, sp. zn. 5 T 51/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Tímtéž rozsudkem byli uznáni vinnými a odsouzeni i obvinění D. R. a Š. K. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným stanovena povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozené C., s. r. o., se sídlem B., na náhradě škody částku 22.712,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla jmenovaná společnost odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Vůči konstatovanému rozsudku podali obvinění Š. K. a A. S. odvolání, která byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 3 To 441/2003, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Proti citovanému rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný A. S. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění podání obviněný konstatoval, že soud prvního stupně mu uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců nepodmíněně za současného zrušení rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 4 T 24/2003, a rozsudku téhož soudu ze dne 9. 5. 2003, sp. zn. 5 T 51/2003, přičemž tímto druhým rozsudkem mu byl ve vztahu k prvnímu rozsudku uložen peněžitý trest ve výši 25.000,- Kč. Při rozhodování o trestu okresní soud vycházel z premisy, že obviněný tento peněžitý trest ani z části nevykonal, a proto mu uložil trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Přestože se u veřejného zasedání odvolacího soudu ukázalo, že tento předpoklad byl mylný (vzhledem k nesprávné informaci z Městského soudu v Brně, kterou předsedkyně senátu Okresního soudu Brno - venkov citovala v hlavním líčení ve formě úředního záznamu) a bylo naopak zjištěno, že v době rozhodování okresního soudu obviněný peněžitý trest zčásti vykonal a při rozhodování Krajského soudu v Brně ho vykonal celý, tak odvolací soud jeho odvolání zamítl. Podle názoru obviněného tím došlo k porušení zákona v ustanovení §35 odst. 2 tr. zák., z něhož vyplývá, že pokud by nebylo možno započítat předchozí trest do očekávaného trestu souhrnného, musí soud k tomu, že předchozí trest byl, byť jen zčásti vykonán, přihlédnout při stanovení druhu trestu a jeho výměry v rámci souhrnného trestu. Přestože při vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně předsedkyně senátu odůvodnila uložení trestu v trvání dvanácti měsíců nepodmíněně právě skutečností, že obviněný nevykonal peněžitý trest, odvolací soud k této skutečnosti nepřihlédl a odvolání zamítl s tím, že si obviněný může požádat o vrácení uhrazené částky 25.000,- Kč. Odvolací soud tudíž nenapravil pochybení prvostupňového soudu, nepřihlédl k tomu, že byl předchozí peněžitý trest vykonán a rozhodl o přísném trestu odnětí svobody tak, jako by žádný trest vykonán nebyl.
Z petitu dovolání vyplývá návrh, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně a případně sám rozhodl ve věci, přičemž aby obviněnému uložil souhrnný trest (v němž by byl zohledněn vykonaný peněžitý trest) eventuálně podmíněně odložený na delší zkušební dobu.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že z dovolací argumentace obviněného je zřejmé, že napadenému rozhodnutí nevytýká pochybení v jiném nesprávném hmotně právním posouzení spočívající v tom, že by pro uložení souhrnného trestu za použití §35 odst. 2 tr. zák. nebyly splněny zákonné podmínky, ale napadá výhradně druh a výši uloženého souhrnného trestu, čímž fakticky není naplněn deklarovaný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto směru státní zástupkyně uvedla, že ačkoliv znění §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. připouští jako dovolací důvod i jiné nesprávné hmotně právní posouzení, tj. jiné než je právní posouzení skutku, a přestože obviněný poukazoval na chybnou aplikaci ustanovení §35 odst. 2 tr. zák., nešlo v jeho dovolání primárně o posouzení hmotně právní otázky, tj. zda mezi dvěma trestnými činy je vztah souběhu nebo recidivy, ani zda se jedná o dva nebo jeden pokračující skutek, ale konkrétní obsah námitek směřoval proti druhu a přiměřenosti trestu, který mu byl uložen. Ve vztahu k výroku o uložení trestu přichází v úvahu jen dovolací důvod stanovený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jehož podstatou je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení přípustného druhu trestu mimo zákonnou trestní sazbu. Takovými vadami však napadené rozhodnutí netrpí. Státní zástupkyně uzavřela, že dovolatelovy námitky pod uvedený dovolací důvod nespadají, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl a rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného A. S. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Východiskem pro posouzení, zda námitky obviněného A. S. směřující proti výroku o trestu napadeného rozsudku lze podřadit pod některý ze zákonem vymezených dovolacích důvodů, je skutečnost, že ukládání trestů patří mezi hmotně právní instituty a pochybení při aplikaci ustanovení, která vymezují jeho právní rámec, je možno napadnout prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebo §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Naposledy zmíněný dovolací důvod lze uplatnit, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Systematickým výkladem lze dovodit, že pokud jde o hmotně právní posouzení druhu a výměry uloženého trestu, je ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. speciálním dovolacím důvodem vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky ohledně druhu a výměry trestu (vyjma trestu odnětí svobody na doživotí) lze proto úspěšně uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního dovolacího důvodu, a nikoli jiného důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. Aby došlo k jeho naplnění, musí být v dovolání namítána existence alespoň jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. namítat.
Dovolatel však může, pokud jde o výrok o trestu, vytýkat též jiné vady výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru při ukládání úhrnného trestu, souhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu, a to s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se může jednat o jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu k podmínkám při ukládání testu (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 22/2003).
Podstata dovolacích námitek obviněného A. S. spočívá v tvrzení, že při ukládání souhrnného trestu za sbíhající se trestnou činnost krajský soud nepřihlédl (v intencích ustanovení §38 odst. 2, 3 tr. zák.) k tomu, že souhrnný peněžitý trest uložený předchozím rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 5. 2003, sp. zn. 5 T 51/2003, již vykonal (v době odvolacího řízení), v důsledku čehož obviněný považuje souhrnný trest odnětí svobody ve výměře dvanácti měsíců za přísný. Jiné námitky, jež by vytýkaly nesprávný postup soudů obou stupňů při ukládání trestu, které by bylo možno považovat za hmotně právní otázky, však obviněný ve svém dovolání nevznesl.
Lze uzavřít, že výtky obviněného v rámci kterých namítá, že vykonal předchozí souhrnný peněžitý trest a prostřednictvím této skutečnosti se domáhá příznivějšího rozhodnutí o trestu, směřují ke zpochybnění přiměřenosti uloženého trestu, nikoliv jiného nesprávného hmotně právní posouzení, popřípadě jiného pochybení předvídaného v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a tudíž obsahově nenaplňují nejen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný další ze zákonem taxativně stanovených důvodů dovolání.
Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Nejvyšší soud není oprávněn posuzovat důvodnost námitek, které nespadají pod důvody dovolání zakotvené v zákoně.
Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného A. S. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. května 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k