ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.406.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 406/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 19. dubna 2006 o dovolání obviněného M. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 9. 2005, č. j. 2 To 90/2005-2640, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 53 T 20/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 27. 1. 2005, č. j. 53 T 20/2001-2385, byl M. S. v bodě 1. výroku rozsudku uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., v bodech 2. a 3. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., v bodech 4. – 7. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a v bodě 8. trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Podle §250 odst. 3 tr. zák., za použití §35 odst. 1, 2 tr. zák., byl obviněnému uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně krajský soud zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 1 T 293/2000, který byl obviněnému doručen dne 13. 3. 2001 a který nabyl právní moci dne 22. 3. 2001, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále byl podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající ve zprostředkovatelské činnosti v obchodních vztazích na dobu v trvání pěti roků. Rozsudek obsahuje také zprošťující výrok a výroky o náhradách škody.
Z podnětu odvolání obviněného rozsudkem ze dne 6. 9. 2005, č. j. 2 To 90/2005-2640, Vrchní soud v Olomouci podle §258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o vině v bodech 1), 2), 3) a 5), v celém výroku o trestu a v té části výroku o náhradě škody, která se týká poškozených H. A., s. r. o., K. R., R. V. s. r. o., M. - M. s. r. o. a S. A. M. – M. a podle §259 odst. 3 tr. ř. ohledně zrušené části napadeného rozsudku nově rozhodl tak, že obviněného v bodě 1. uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a v bodě 2. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Za tyto trestné činy a za sbíhající trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (ad 4), podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (ad 6), podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (ad 7) a zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. (ad 8), ohledně nichž zůstal napadený rozsudek nezměněn, jakož i za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 11. 2000, č. j. 1 T 293/2000-39, který nabyl právní moci dne 22. 3. 2001, byl obviněnému uložen podle §250 odst. 3 tr. zák., za použití §35 odst. 2 tr. zák., souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků. Pro výkon uloženého trestu byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání s předmětem činnosti zprostředkovatelská činnost v oblasti obchodu a koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu pěti roků. Zároveň podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 11. 2000, č. j. 1 T 293/2000-39, který byl obviněnému doručen dne 13. 3. 2001 a nabyl právní moci dne 22. 3. 2001, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Ohledně náhrady škody jednotlivých poškozených rozsudek obsahuje odpovídající výroky. Proti shora citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci obviněný podal dovolání.
Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Namítl, že byla nesprávně posouzena subjektivní stránka trestného činu podvodu. Je přesvědčen, že prokázal, že překážky, které mu bránily splnit závazky, vznikly až po uzavření smluv a tyto nemohl ani předvídat. Tvrdí, že v inkriminovanou dobu byl solventní, tudíž není možné dovodit, že by jednal v úmyslu dohodnuté věci, zejména stroje, nedodat. Má za to, že v tomto směru zůstala bez povšimnutí celá řada do té doby uskutečněných dodávek a řádně zaplacených plateb. Je toho názoru, že vztahy k poškozeným je třeba posuzovat jen jako vztahy obchodně nebo občanskoprávní. Ve zbývající části dovolání obviněný brojí proti závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu, když k jednotlivých skutkům uvádí, proč po subjektivní stránce se nemohl trestného činu podvodu dopustit. Domnívá se, že svou solventnost vždy prokázal. U skutku pod bodem 4. rozsudku soudu prvního stupně dodal, že žádné podpisy nezfalšoval a neměl na tom ani zájem. Jde-li o trestný čin zpronevěry (bod 8 rozsudku), je nutné podle obviněného prokázat přisvojení si cizí věci. Žádné řídící systémy si však nikdy nepřisvojil, stroje byly dokonce žalovány po M. Jak uvedl, jeden ze strojů se nachází ve společnosti N., s. r. o., H., z čehož je zřejmé, že jej nezpronevěřil a neponechal si jej. Proto nejde o trestný čin. Dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno, že uvedené skutky jsou trestnými činy, navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. celý rozsudek soudu druhého stupně zrušil a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí s tím, aby podle §265l odst. 2 tr. ř. věc soud projednal a rozhodl v novém složení senátu, nebo sám rozhodl ve věci rozsudkem a obviněného obžaloby zprostil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání. Lhůta k podání dovolání byla zachována (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), dovolání obsahuje obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl námitkami obviněného naplněn. Je zřejmé, že ačkoliv obviněný namítá, že subjektivní stránka trestného činu nebyla naplněna, ve skutečnosti brojí skutkovému zjištění, neboť nesprávné právní posouzení skutku spatřuje zejména v hodnocení důkazů. K tomu Nejvyšší soud příkladmo uvádí následující:
Pokud jde o skutek pod bodem 1. a) výroku rozsudku, tohoto se obviněný dopustil tak, že „dne 9. 12. 1993 v P. uzavřel s firmou H. A., spol. s r. o., zastoupenou Mgr. Z. P., smlouvu o pronájmu reklamní plochy a zhotovení reklamního panelu, ačkoliv věděl, že nemá dostatek finančních prostředků na uhrazení této služby, kdy tato služba mu byla poskytována v období od prosince 1993 do 31. 5. 1994, tuto neuhradil a firmě H. A., spol. s r. o., tak způsobil škodu ve výši 13.945,50 Kč“. Z uvedeného je tedy zřejmé, že soud vzal za prokázané, že obviněný neměl dostatek finančních prostředků již v době, kdy předmětnou smlouvu s firmou H. A., spol. s r. o. uzavíral. Nutno v této souvislosti předeslat, že zmíněná smlouva byla uzavřena dne 9. 12. 1993 a termín první splátky byl stanoven již na konec roku 1993 (druhá splátka na 1. čtvrtletí roku 1994). Přestože obviněný tvrdí, že v dané době byl solventní, žádnou z těchto splátek neuhradil. Není proto pochyb, že obviněný smlouvu uzavíral s vědomím, že poskytnuté služby neuhradí. V souvislosti s tímto závěrem nelze pominout, že přibližně ve stejné době obviněný nabídl J. Š. spolupráci. Ta se měla týkat otevření prodejny se zbraněmi. Svědek J. Š. si vyřídil koncesi na svou osobu, přičemž veškeré potřebné poplatky obviněný uhradil. Prodejna se však nakonec neotevřela, jak svědek uvedl, vznikly potíže s nábytkem a nebyly odpovídající trezory na zbraně. Zmínil, že zbraně byly nakupovány na faktury, tyto však hrazeny nebyly. Protože svědek J. Š. zemřel, jeho svědecká výpověď byla u hlavního líčení čtena. Syn svědka J. Š. ml. ke spolupráci obviněného a svého otce vypověděl, že firma M. S. – S. měla dluhy, jeho otec zřejmě do spolupráce s obviněným vložil částku asi 200.000,- Kč - 250.000,- Kč. Žádné doklady o tom, že by obviněný otci zaplatil nějaké peníze nenašel. Lze proto shrnout, že v této souvislosti nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo tomu, že by obviněný disponoval alespoň takovými prostředky, aby se podílel na spolupráci se svědkem, k níž ho v podstatě sám vybídl, což o jeho solventnosti jistě nesvědčí.
U všech dalších skutků (ad 2. – 7. výroku rozsudku) lze v podstatě jen zopakovat závěry soudu prvního stupně, totiž že obviněný prakticky od samého počátku svých podnikatelských aktivit měl finanční problémy, které se u něj objevily na přelomu roku 1993 a 1994, přičemž svou finanční situaci se snažil řešit tak, že pod různými záminkami poškozené uváděl v omyl. Ani u skutku pod bodem 4. výroku rozsudku nemá Nejvyšší soud důvodu pochybovat o závěru, který učinil soud prvního stupně, tedy o tom, že obviněný předal společnosti J. spol. s r. o. smlouvu podepsanou všemi spoluvlastníky včetně ověřovacích doložek, tudíž musel vědět, že podpisy jeho matky a jeho bratra jsou falešné. Věděl totiž, že jen bude-li smlouva obsahovat podpisy všech spoluvlastníků, dojde k převodu nemovitosti a k plnění ze strany společnosti J. spol. s r. o. Uvedené společnosti svým jednáním způsobil škodu ve výši 542.000,- Kč. Jde-li o skutek pod 8. výroku rozsudku, kterým měl obviněný spáchat trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., je zjevné, že i tento skutek má společné rysy s předchozími skutky, s tím rozdílem, že tento skutek obviněný spáchal jako zaměstnanec společnosti K. s., a. s. Z., nikoliv tedy jako zástupce firmy M. S. – S., což byl důvod, oproti ostatním skutkům, k odlišné právní kvalifikaci. Nicméně pokud obviněný tvrdí, že si žádné řídící systémy nikdy nepřisvojil, je třeba dodat, že skutková věta výroku o vině je založena na tom, že převzal finanční prostředky určené na zakoupení řídícího systému T., řídící systém nezakoupil a částku 37.000,- Kč použil pro vlastní potřebu. Z uvedeného plyne, že objektivní znak skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. „přisvojení si cizí věci“ není spojován s tím, že by si obviněný přisvojil řídící systémy. Věcí se v posuzovaném případě rozumí částka 37.000,- Kč. Bylo prokázáno, že s touto částkou obviněný naložil způsobem, kterým naplnil zákonný znak „přisvojení si cizí věci“. Tolik nad rámec podaného dovolání, neboť Nejvyšší soud musí zdůraznit, že námitky uvedené v dovolání jsou pouze opakováním argumentace uplatněné v předcházejícím řízení (a po obsahové stránce jsou téměř identické s obsahem odvolání). V této souvislosti Nejvyšší soud pokládá za potřebné opětovně dodat, že spojuje-li obviněný uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se subjektivní stránkou trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., je zřejmé, že se neztotožnil, se skutkovým zjištěním učiněným v tomto směru. Nejvyšší soud je však toho názoru, že ke zjištění subjektivní stránky daného trestného činu soud prvního i druhého stupně učinily ve věci správná a úplná skutková zjištění, jenž mají v provedeném dokazování plnou oporu, dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení důkazů v otázce zavinění obvinění je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Své úvahy pokud jde o otázku shromážděných a hodnocených důkazů k otázce viny a trestu (stejně jako náhradě škody) soudy způsobem odpovídajícím ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. rozvedly ve svých rozsudcích. Protože skutková zjištění ve vztahu ke zjištění subjektivní stránky trestného činu jsou správná a úplná a mají oporu v provedeném dokazování, nemohl Nejvyšší soud námitkám obviněného přisvědčit. Námitky obviněného uplatněné v dovolání mají ryze skutkovou povahu, tudíž nemohou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit. Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl, a to podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, aniž věc musel meritorně přezkoumávat ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. dubna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann