ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.537.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 537/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. května 2006 o dovolání obviněného P. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici H. S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 5 To 690/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 9 T 172/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2005, č. j. 5 To 690/2005-109, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 15. 8. 2005, č. j. 9 T 172/2005-66, kterým byl obviněný P. R. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák. a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. Obviněnému byl za shora uvedenou trestnou činnost podle §247 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. O nároku jednotlivých poškozených bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř.
Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je přesvědčen, že „napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, přičemž oběma soudům je vytýkána nesprávnost právních závěrů a s tím související nesprávnost závěrů o vině a uloženém trestu“. Pokud jde o vlastní argumentaci uplatněných námitek, tak za stěžejní námitku považuje obviněný okolnost, že „bylo porušeno právo na obhajobu a spravedlivý proces, neboť soud prvního stupně i odvolací soud pochybily, když považovaly za nadbytečné vypracování znaleckého posudku na jeho psychický stav“. Nadále obviněný trvá na tom, jak uvádí v dovolání, že je po psychické stránce nemocný a tento nedobrý stav měl vliv i na jeho jednání. Je toho názoru, že jak pro něj samotného, tak pro společnost by bylo vhodnější mu uložit ochranné léčení. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení zrušil a zprostil jej obžaloby podle §226 písm. d) tr. ř.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, která se k dovolání obviněného vyjádřila, navrhla postupovat podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítnout, neboť dle jejího mínění jsou v dovolání uplatněny tytéž námitky, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního i druhého stupně a řízení netrpí vadami, které jsou dovoláním vytýkány.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný svou argumentací dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil. K tomu Nejvyšší soud uvádí následující:
Již samotné dovolání je koncipováno tak, že směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně a usnesení soudu odvolacího. V další části dovolání je obsáhle citováno zákonné ustanovení §265b odst. 1 tr. ř s vymezením jednotlivých dovolacích důvodů a zmiňována jsou také další ustanovení trestního řádu pojednávající o dovolání. Ze znění ustanovení, která jsou však v písemném vyhotovení dovolání zmiňována vyplývá, že dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Dovolání tedy není přípustné proti rozsudku soudu prvního stupně, který je mj. dovoláním také napadán (tolik k této nepřesnosti). Další nepřesností je to, že přestože má „rozhodnutí spočívat na nesprávném právním posouzení skutku“, což je dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněným je konstatován dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. S ohledem na obsah podaného dovolání lze uvedené nepřesnosti označit za nepodstatné, pokud bylo vycházeno z toho, že obviněný vytýká rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné právní posouzení skutku a navrhuje zrušení předchozích rozhodnutí a jeho zproštění obžaloby. Zproštění obžaloby obviněný váže na znění §226 písm. d) tr. ř., tj. že „obžalovaný není pro nepříčetnost trestně odpovědný“.
V souvislosti s otázkou příčetnosti musí Nejvyšší soud zmínit, že obviněný již v řízení před soudem prvního stupně i v rámci odvolacího řízení poukazoval na to, že se trestné činnosti dopustil pod vlivem alkoholu a své jednání nemohl ovládat, a proto navrhl zpracování znaleckého posudku k vyšetření jeho duševního stavu. Námitky v rámci dovolání uplatněné ve vztahu k otázce svého duševního stavu postavil na tom, že „soudy pochybily, když považovaly za nadbytečné vypracování znaleckého posudku na jeho psychický stav, a svůj postoj nedostatečně opřely toliko o telefonické vyjádření znalkyně, která jej v minulosti odmítla léčit, a potvrzení PL v O.“. V tomto směru je třeba dodat, že skutkový děj a tedy i zjištění soudu, že u obviněného neshledal podmínky pro použití ustanovení §12 tr. zák. (nepříčetnost), je výsledkem hodnocení důkazů, které byly před soudem provedeny a úvahy, které soud vedly k tomuto závěru (skutkovému zjištění), jsou rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Obviněný, jak je shora uvedeno, uplatnil obsahově shodnou argumentaci s podaným dovoláním již před soudem prvního stupně i soudem odvolacím. Ze spisu je patrno, že obviněný, který byl vyslechnut dne 22. 7. 2005 (č. l. 47 spisu) uvedl, že se v minulosti neléčil ze závislosti na alkohol nebo omamné látky, trestné činnosti se měl dopustit pod vlivem alkoholu, přičemž měl v úmyslu si peníze získané jednáním popsaným v bodě 1 – 4 (návrhu na potrestání) ponechat pro svoji potřebu. Soud prvního stupně opatřil také zprávy P. l. v O. (č. l. 60 – 62) a sdělení MUDr. W., ze které zjistil, že pokud byly v minulosti na obviněného zpracovány znalecké posudky k otázce jeho duševního stavu, ve všech případech byl závěr takový, že volní a rozumové schopnosti byly u něj plně zachovány. Vzhledem k tomu, že mu nebylo znalkyní vyhověno v tom, že se domáhal odeslání do PL O. (dle znalkyně účelově), požádal o změnu ošetřujícího lékaře, který jej však se stejným závěrem také nepřijal. Tuto skutečnost nelze přehlédnout ve vztahu k námitce obviněného, že uvedená lékařka ho v minulosti odmítla léčit, neboť ve světle sdělení MUDr. W. a např. chorobopisu (č. l. 62), který uvádí, že „osobnost obviněného je psychopaticky strukturovaná, se sklonem k manipulaci s okolím“, se pak jeho tvrzení jeví účelovým.
Nejvyšší soud je toho názoru, že soud prvního stupně učinil ve věci správná a úplná skutková zjištění, jež mají oporu v provedeném dokazování, dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení důkazů je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Své úvahy k otázce duševního stavu obviněného rozvedl soud prvního stupně ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř., v odůvodnění svého rozsudku na str. 4 a námitkami obviněného k této otázce se zabýval také odvolací soud, který své úvahy k nim ve smyslu §134 odst. 2 tr. ř. podrobně popsal v odůvodnění svého usnesení. Z tohoto usnesení lze zmínit některé okolnosti, pro které nepovažoval také odvolací soud námitku obviněného na nutnost vypracování znaleckého posudku ve smyslu §116 tr. ř. za důvodnou: vyjádření ošetřující lékařky, propouštěcí zpráva z psychiatrické léčebny, samotné vyjádření obviněného, že u útoku pod bodem 1) požil alkohol, avšak necítil se podnapilý. Další popis skutkového děje vypovídá o tom, že byl schopen náležitě vnímat a zapamatovat si průběh posuzovaných událostí, charakter a způsob provedení krádeží, jakož i okolnosti, za nichž byly spáchány, svědčí pro závěr, že se obviněný dopustil jednání ve stavu plné příčetnosti. Pokud soudy dospěly k závěru, že se obviněný dopustil trestné činnosti ve stavu plné příčetnosti a obviněný se snaží tyto závěry zvrátit jednak zpochybňováním důkazů, ze kterých soudy vycházely, případně žádostí o opatření dalších důkazů (vypracování znaleckého posudku), je pak zřejmé, že jeho námitky nemají hmotně právní charakter a dovolací důvod byl uplatněn pouze formálně. V souvislosti s tím je možno odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
S ohledem na to, že námitky obviněného uplatněné v dovolání mají ryze skutkovou povahu, nemohou uplatněný dovolací důvod naplnit. Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem k tomu, že v dovolání obviněný mj. oběma soudům vytýká nesprávnost právních závěrů a s tím související nesprávnost závěrů o vině a uloženém trestu, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že jestliže má obviněný za to, že trest, který mu byl uložen je nepřiměřeně přísný, tak k této námitce nemohlo být přihlíženo, neboť hodnotící kritéria pro ukládání trestu nejsou otázkou související s jiným nesprávně hmotně právním posouzením. Proti uloženému trestu lze dovoláním úspěšně brojit prostřednictvím dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. To však pouze tehdy, jde-li o takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo jde-li o uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Obviněnému byl ovšem uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, a to v rozpětí zákonné trestní sazby, která je v trvání až do dvou let. Nelze ani přehlédnout, že obviněnému byl ukládán trest úhrnný podle §35 odst. 1 tr. zák., tj. za více trestných činů, tudíž takto uložený trest odnětí svobody nelze za dané situace pokládat za nepřiměřeně přísný.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. května 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann