ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.548.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 548/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. května 2006 o dovolání, které podal obviněný J. J., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P. –P., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. 10 To 293/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 3 T 447/2004, takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. 10 To 293/2005, zrušuje .
Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 3 T 447/2004, byl obviněný J. J. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „v P., okr. N., dne 7. 7. 2003 uzavřel jako jednatel realitní kanceláře A. se sídlem P., L. s B. L., v sídle realitní kanceláře A. smlouvu o zprostředkování koupě rodinného domu čp. v H. u. v L. C., okr. N., a současně dohodu o úschově peněz, na základě které převzal od B. L. finanční hotovost ve výši 550.000,- Kč, z které byla částka ve výši 500.000,- Kč určena jako kupní cena pro prodávajícího a částka 50.000,- Kč byla určena jako provize realitní kanceláře včetně nákladů, k prodeji nemovitosti však nedošlo a dne 29. 4. 2004 byla uzavřena dohoda o odstoupení od smlouvy, na jejímž základě měla být B. L. vrácena nejpozději do 1 měsíce záloha na kupní cenu ve výši 500.000,- Kč, ovšem peníze poškozenému B. L. nevrátil a použil je na provoz realitní kanceláře“. Za to byl odsouzen podle §248 odst. 3 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu realitní činnosti za účelem prodeje a nákupu nemovitostí v trvání tří roků.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný J. J., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. 10 To 293/2005, jímž toto odvolání jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 1. 11. 2005 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný J. J. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
K prvému z uplatněných dovolacích důvodů dovolatel uvedl, že jej spatřuje v tom, že zjištěný skutkový stav byl chybně posouzen jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., ačkoliv z důvodu absence jeho subjektivní stránky je nepochybné, že se nestal skutek pro který se vede trestní stíhání, a že jeho jednání nevykazuje znaky žádného trestného činu. Dovolatel přitom uvedl, že nebylo jeho úmyslem poškozeného podvést a připravit jej o svěřené finanční prostředky a že nevrácení zálohy na kupní cenu bylo důsledkem celé řady okolností, jež negativně ovlivnily podnikání dovolatele a jeho finanční likviditu. Soudům přitom vytknul, že v tomto směru vůbec neprověřily jeho obhajobu, neprovedly důkazy, jež navrhoval k prokázání tvrzení, že se dostal do špatné finanční situace a že jenom z tohoto důvodu poškozenému celou zálohu nevrátil. Dovolatel připustil, že nepostupoval správně, avšak, jak zdůraznil, nečinil tak s úmyslem svěřené finanční prostředky poškozeného zpronevěřit. Kdyby totiž takový úmysl měl, zajisté by s poškozeným nevedl zcela otevřenou korespondenci a opakovaně mu nevystavoval potvrzení, v rámci kterých svůj závazek vůči němu deklaroval a uznával. S poškozeným také uzavřel dohodu o narovnání a vyplatil mu částku 200.000,- Kč s tím, že k úhradě zbytku pohledávky sjednal s B. R. dohodu o převzetí agendy jeho realitní kanceláře, v níž se jmenovaná zavázala, že mu získané provize vyplatí, a z nich chtěl pohledávku poškozeného vyrovnat. Dále dovolatel poznamenal, že dovolací soud je vázán konečným skutkovým zjištěním, které učinily soudy obou stupňů a že dovolacím důvodem nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění. Podle jeho názoru měl být souzený skutek správně posouzen jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 tr. zák. Poškozený mu svěřil finanční prostředky na základě dohody o úschově peněz, přičemž ze složené částky bylo určeno 500.000,- Kč na koupi konkrétní nemovitosti a 50.000,- Kč jako provize za zprostředkování a sepis kupní smlouvy. V případě, že by se tato transakce neuskutečnila, měl obviněný poškozenému vrátit stejné množství věcí téhož druhu. Po zmaření tohoto obchodu byl sjednán dodatek k dohodě o úschově peněz, na jehož základě mělo být zprostředkováno zakoupení jiné nespecifikované nemovitosti. Uzavřením tohoto dodatku již záloha nesloužila k nákupu individuálně určené nemovitosti, dovolatel tak neměl podle svých slov povinnost vracet poškozenému konkrétní věc, nýbrž věc určenou druhově, a jelikož jeho závazek nebyl specifikován, nemohl se dopustit trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. Pro tento závěr svědčí i to, že nešlo o zákonem upravenou úschovu peněz, a podpůrně i dohoda o narovnání uzavřená s poškozeným dne 24. 9. 2004 a žádost poškozeného, aby trestní stíhání dovolatele bylo zastaveno. Soudům dovolatel ve vztahu k naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle citovaného zákonného ustanovení vytknul, že se nezabývaly zákonnými podmínkami pro odstoupení od uvedených smluv. K tomu dodal, že pro posouzení věci má význam i ta skutečnost, že nebylo dostatečně objasněno, zda mohl použít finanční prostředky na chod své realitní kanceláře. Výsledky dokazování tak podle dovolatele neskýtají dostatečný podklad pro to, aby mohl být skutek popsaný ve výroku posouzen právě jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák.
Druhý uplatněný dovolací důvod byl podle slov dovolatele naplněn tím, že odvolací soud projednal odvolání v jeho nepřítomnosti, ačkoliv žádal o odročení veřejného zasedání z důvodu nemoci. Poznamenal přitom, že odvolací soud jeho žádost považoval za vyhýbání se soudnímu jednání, když nebyla doložena potvrzením o pracovní neschopnosti. K tomu uvedl, že nemá přístroj k odesílání faxu, posílal jej proto z hotelu B. Po veřejném zasedání odvolacího soudu zjistil, že zůstala neodeslána druhá strana listiny s potvrzením o pracovní neschopnosti, což dokládá čestným prohlášením odesílatele faxu paní J. Š. S ohledem na pracovní neschopnost se nemohl veřejného zasedání soudu zúčastnit a ani osobně odesílání faxu nezařizoval, požádal známého, který to zajistil. S ohledem na to, že předmětem odvolacího řízení byly skutečnosti, které zásadním způsobem zasahují do jeho života, a protože nesouhlasil s výsledky řízení před soudem prvého stupně, který neprovedl celou řadu jím (dovolatelem) navrhovaných důkazů, hodlal se v každém případě veřejného zasedání zúčastnit, osobně přednést své námitky a navrhnout k nim důkazy. Kromě toho neměl možnost před jednáním odvolacího soudu věc osobně projednat s ustanoveným obhájcem, neboť v době, kdy ustanovení obdržel, byl v pracovní neschopnosti. Nemohl tak na obhájce přenést všechny své námitky proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím, že odvolací řízení proběhlo v jeho nepřítomnosti, byla porušena nejenom jeho procesní, ale i jeho ústavní práva.
Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2005, č. j. 10 To 293/2005-180 zrušil a sám jej v celém rozsahu obžaloby zprostil, popřípadě přikázal věc Okresnímu soudu v Nymburce, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V samém závěru dovolání požádal soud o odložení výkonu uloženého trestu odnětí svobody.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co stručně zmínila rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně, konstatovala, že obviněný podal dovolání z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a d) tr. ř. a rozvedla obsah dovolání. V návaznosti na to vyložila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. Zdůraznila přitom, že pro posouzení, zda se obviněný dopustil uvedeného trestného činu, je směrodatné zabývat se charakterem smlouvy uzavřené mezi obviněným a poškozeným. Mezi obviněným a poškozeným byla uzavřena smlouva o zprostředkování podle §642 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. V případě částky 500.000,- Kč šlo tedy o zálohu na kupní cenu, která nepřešla do vlastnictví obviněného, resp. nepřešla do sféry volních finančních dispozic obviněného určených k provozu jeho realitní kanceláře. Obviněný tedy nemohl s touto částkou nakládat jako s věcí, která by jemu, resp. jeho realitní kanceláři A. patřila. Pokud obviněný poté, co poškozený dne 9. 4. 2004 s ním uzavřel dohodu o ukončení úschovy peněz a realizoval svou vůli a od smlouvy odstoupil, nevrátil poškozenému předmětnou částku ve výši 500.000,- Kč, přisvojil si cizí věc, která mu byla svěřena jen k určitému konkrétnímu účelu. Právně relevantní námitky obviněného ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto nemohou obstát.
Dále státní zástupkyně zmínila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., přičemž konstatovala, že tento dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo u veřejného zasedání, ale jen takové, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného. Citované ustanovení předpokládá, že v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl zkrácen na svém právu ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“). V návaznosti na to státní zástupkyně vyložila ustanovení §234 odst. 1, 2 tr. ř., ustanovení §233 odst. 1 tr. ř., ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. a ustanovení §238 odst. 1 tr. ř. Poté uvedla, že lze předpokládat, že obviněný byl o veřejném zasedání nařízeném na den 1. 11. 2005 vyrozuměn, a to ve lhůtě uvedené v §233 odst. 2 tr. ř. Obviněný byl tedy nepochybně vyrozuměn včas a opětovně poučen o tom, že veřejné zasedání se může konat i v jeho nepřítomnosti. V souvislosti s tím státní zástupkyně citovala část odůvodnění usnesení Krajského soudu v Praze vztahující se k otázce konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, z níž mj. vyplývá, že obviněný žádost o odročení z důvodu nespecifikovaných zdravotních potíží nedoložil potvrzením pracovní neschopnosti ani lékařskou zprávou a jeho počínání v důsledku kterého řízení trpí po celou dobu průtahy, soud posoudil jako snahu o vyhýbání se soudnímu jednání a oddálení konečného rozhodnutí ve věci. K tomu státní zástupkyně poznamenala, že pokud obviněný dal na vědomí odvolacímu soudu v den konání veřejného zasedání, že se pro zdravotní potíže nemůže tohoto zasedání zúčastnit, lze takové podání označit za naléhavé, k němuž by měl odvolací soud přihlédnout, a to právě za situace kdy obviněný požádá, aby bylo veřejné zasedání odročeno s tím, aby se ho mohl zúčastnit. Obviněný však v daném případě své zdravotní potíže nespecifikoval a opomenutím na jeho straně bylo zaviněno, že nebylo doloženo, jaké zdravotní potíže jsou příčinou jeho nedostavení se k veřejnému zasedání. Lze také důvodně pochybovat o vážnosti zdravotních potíží obviněného, resp. o jejich akutnosti, pokud se v době podání zdržoval v hotelu. Nepřehlédnutelnou skutečností je přitom fakt, že veřejné zasedání bylo odročeno již opakovaně a odvolací soud poukázal na to, že zdravotní potíže obviněného se projevily vždy před termínem nařízeného veřejného zasedání, příp., že veřejné zasedání muselo být odročeno proto, že obviněný v den před jednáním vypověděl plnou moc svému obhájci. Podle názoru státní zástupkyně v tomto případě nebyl obviněný poškozen na svých právech na obhajobu ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny a nedošlo tak k porušení ústavně garantovaného práva na projednání věci v přítomnosti obviněného. Námitka vznesená obviněným v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. proti postupu odvolacího soudu je proto zjevně neopodstatněná.
Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. J. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
K vyjádření státní zástupkyně se vyjádřil prostřednictvím svého obhájce obviněný J. J. Uvedl, že s názory vyslovenými státní zástupkyní nesouhlasí. Dále zdůraznil, že podstatou jeho námitek, byť v širších souvislostech zmiňuje i výhrady proti skutkovým zjištěním, jsou právní závěry, jež soudy na základě skutkového stavu učinily, konkrétně nesouhlasí s právní kvalifikací skutku, který podle jeho názoru měl být posouzen jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Pokud jde o druhý použitý dovolací důvod, dovolatel poznamenal, že státní zástupkyně vycházela z údajů obsažených v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a zřejmě proto se v jejím vyjádření objevil údaj o tom, že se dovolatel v době podání žádosti o odročení veřejného zasedání zdržoval v hotelu, což vzbuzuje pochybnosti o vážnosti jeho zdravotních potíží. V souvislosti s tím zdůraznil, že ve skutečnosti za něj z hotelu fax odeslal P. W., on sám v hotelu nebyl. Chybou obsluhy faxu byla omluva se žádostí o odročení veřejného zasedání odeslána bez potvrzení o pracovní neschopnosti. V době posuzování žádosti o odročení veřejného zasedání, tedy odvolací soud mohl věc vyhodnotit tak, že jsou splněny podmínky pro konání veřejného zasedání. K tomu dovolatel uvedl, že se tomuto posouzení může dodatečně bránit pouze cestou mimořádného opravného prostředku s tím, že z jeho strany se nejednalo o obstrukci, což lze ověřit dotazem na jeho ošetřujícího lékaře MUDr. K. D. a vězeňskou lékařku MUDr. M. G. Z těchto důvodů trvá na návrhu uplatněném v podaném dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný J. J. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda vznesené konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, lze podřadit pod uplatněné důvody dovolání uvedené v předmětném zákonném ustanovení, jejichž existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolatel sice ryze formálně vzato uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ve skutečnosti však namítl existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny má každý právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, což je nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každému, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, musí být poskytnuta možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne.
Dovolatel namítá, že odvolací soud projednal odvolání v jeho nepřítomnosti, ačkoliv žádal o odročení veřejného zasedání z důvodu nemoci, přičemž tím, že odvolací řízení proběhlo v jeho nepřítomnosti, byla porušena nejenom jeho procesní, ale i jeho ústavní práva (namítá tak porušení ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání o podaném odvolání, které se konalo dne 1. 11. 2005). Takové dovolací námitky je třeba považovat ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. za právně relevantní.
Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny v ustanovení §263 tr. ř. Toto ustanovení je v procesním smyslu speciální pro řízení u odvolacího soudu, a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání. Podle §263 odst. 4 tr. ř. lze v nepřítomnosti obžalovaného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obžalovaný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Logický výklad (argumentum a contrario) tohoto ustanovení vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu, lze veřejné zasedání odvolacího soudu zásadně konat v jeho nepřítomnosti. V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplynulo, že dovolatel nebyl v době odvolacího řízení (konání veřejného zasedání odvolacího soudu) ve vazbě ani ve výkonu trestu. Z tohoto hlediska nebyla jeho účast u uvedeného jednání podmíněna zněním §263 odst. 4 tr. ř.
Z dikce ustanovení §263 tr. ř. dále plyne, že s citovanou výjimkou jím nejsou podmínky přípravy veřejného zasedání o odvolání odchylně stanoveny, a proto se použije obecné ustanovení §233 tr. ř.
Podle §233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány; vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.
Obviněný se k veřejnému zasedání o odvolání předvolává tehdy, jestliže jeho osobní účast při tomto veřejném zasedání je nutná, tedy zejména v případech, kdy odvolací soud považuje za nezbytné jej vyslechnout, vyzvat k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání, případně o vyjádření k odvolání jiné procesní strany. V ostatních případech kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu není nutná, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět nebo jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena.
Lze tedy konstatovat, že současná právní úprava obsažená v ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. umožňuje, aby obviněný byl o konání veřejného zasedání pouze vyrozuměn (nevyžaduje se tedy vždy předvolání), přičemž za dodržení této podmínky a se zřetelem ke skutečnostem uvedeným v souvislosti s ustanovením §263 odst. 4 tr. ř. je možné konat veřejné zasedání bez přítomnosti obviněného (§234 tr. ř.).
V posuzovaném případě odvolací soud učinil závěr, že přítomnost obviněného při veřejném zasedání o odvolání není nutná, že zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku a řízení jemu předcházející lze v souladu s požadavky §254 tr. ř. přezkoumat, aniž by byla přítomnost obžalovaného nezbytná. Za tohoto stavu věci obviněného o konání veřejného zasedání, které nařídil na den 1. 11. 2005 ve 14.45 hodin, vyrozuměl (třeba dodat, že přitom byla dodržena pětidenní lhůta k přípravě ve smyslu ustanovení §233 odst. 2 tr. ř.).
Dne 1. 11. 2005 byla odvolacímu soudu doručena (faxem zaslaná) omluva dovolatele, v níž uvedl, že jeho zdravotní stav je i nadále neuspokojivý, že musel dne 31. 10. 2005 urgentně vyhledat k akutnímu ošetření nejbližšího lékaře, který mu vystavil potvrzení o pracovní neschopnosti. Současně dovolatel požádal o odročení veřejného zasedání na pozdější dobu. Přestože v uvedeném podání zmínil, že faxem zasílá též kopii potvrzení pracovní neschopnosti, tento doklad stejně jako lékařská zpráva o jeho neschopnosti zúčastnit se jednání ze zdravotních důvodů (jako avizované přílohy omluvy) odvolacímu soudu doručen před konáním veřejného zasedání nebyl.
Odvolací soud pak s konstatováním, že žádost o odročení veřejného zasedání z důvodů nespecifikovaných zdravotních obtíží dovolatel nedoložil potvrzením pracovní neschopnosti ani lékařskou zprávou, posoudil jeho počínání, v důsledku kterého i řízení před soudem prvního stupně trpělo průtahy, jako snahu o vyhýbání se soudnímu jednání a o oddálení konečného rozhodnutí ve věci a veřejné zasedání konal v jeho (dovolatelově) nepřítomnosti.
Se zřetelem k výše vymezeným podmínkám konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného by zásadně, pokud by nebylo důvodů níže uvedených, Nejvyšší soud neshledal v uvedeném postupu odvolacího soudu rozpor se žádným zákonným ustanovením.
Dále je však nutno uvést, že ve spise se nachází (s datem doručení odvolacímu soudu dne 3. 11. 2005) výše citovaná omluva již včetně potvrzení pracovní neschopnosti datovaného dnem 31. 10. 2005 s určením kontroly na den 7. 11. 2005 a zejména tzv. výměnného listu – poukazu vystaveného (stejně jako potvrzení pracovní neschopnosti) soukromým praktickým lékařem pro dospělé MUDr. P. Z., v němž se uvádí, že pacient J. J. „Pro svůj zdravotní stav – horečnaté onemocnění – není (schopen) po dobu minimálně asi 5 dnů jednání mimo byt. Toto potvrzení se vydává na žádost pacienta pro Krajský soud. 31. 10. 05“.
Z těchto dokladů, i když doručených odvolacímu soudu až po zmíněném veřejném zasedání, nezbývá než vyvodit, že dovolatel z objektivních důvodů nebyl schopen účasti na veřejném zasedání konaném o jeho odvolání. Přitom včas a jednoznačně projevil vůli být tomuto jednání přítomen tak, aby mohl uplatnit svá další procesní práva.
Za tohoto stavu věci Nejvyšší soud dospěl k závěru, byť nutno výslovně zdůraznit, že odvolacímu soudu nelze z důvodů výše uvedených činit výtek, provedl-li veřejné zasedání v nepřítomnosti dovolatele, a byť může vyvstávat podezření na obstrukční charakter jednání dovolatele, že konání uvedeného veřejného zasedání v nepřítomnosti dovolatele nebylo v souladu s již citovaným čl. 38 odst. 2 věty první Listiny, podle něhož má každý právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, neboť z lékařské zprávy, která byla odvolacímu soudu dodatečně doručena, vyplývá, že pro neúčast dovolatele u veřejného zasedání dne 1. 11. 2005 existoval objektivní důvod, který však soudu druhého stupně nemohl být z důvodů shora uvedených znám.
Nejvyšší soud tedy shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byl naplněn.
Vzhledem k těmto skutečnostem, pro něž by bylo předčasné vyjadřovat se k tomu, zda byl námitkami dovolatele obsahově (věcně) naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. 10 To 293/2005. Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stádia, kdy bude zapotřebí znovu rozhodnout o řádném opravném prostředku. V novém řízení se tedy Krajský soud v Praze bude muset věcí znovu zabývat, a to k odvolání obviněného J.J.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. května 2006
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý