ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.562.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 562/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. května 2006 o dovolání obviněného K. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. 5 To 330/2005, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 171/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. 5 To 330/2005, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného K. K. (i spoluobviněného P. H. a státní zástupkyně) proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 3 T 171/2004, kterým byl K. K. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., a to ve spolupachatelství s obviněným P. H., a byl mu podle §247 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, když pro výkon uloženého trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Proti výše uvedenému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s odkazem, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a byl mu nesprávně uložen trest. Námitky, které k uvedenému dovolacímu důvodu uplatnil, spočívaly v tvrzení, že jednání, pro které byl uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. ve spolupachatelství s obviněným H. nelze posuzovat podle uvedeného ustanovení, neboť nebylo vyvráceno, že si „auto pouze vypůjčili, aby se naučil řídit“. Trest, který mu byl uložen jako samostatný, byl uložen nesprávně, neboť „vzhledem k jeho předchozím soudním řízením mu měl být uložen trest souhrnný“. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. 5 To 330/2005, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 3 T 171/2004, zrušil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Pokud jde o okruh námitek, které dle mínění obviněného naplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a spočívají v tom, že „nebylo vyvráceno, že se v předmětném vozidle chtěl pouze projet a naučit se řídit, přičemž nebylo zohledněno, že pokud by chtěl vozidlo se spoluobviněným odcizit s tím, že si ho ponechají anebo dále prodají, pravděpodobně by měli zájem vozidlo co nejkratší cestou dopravit někam, kde vozidlo ukryjí nebo někomu dále předají“, tak zde musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky byly uplatněny pouze formálně a zmíněný dovolací důvod nenaplňují. Pokud by v další části nebyla uplatněna právně relevantní námitka, muselo by být dovolání obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. K uplatněným námitkám je předně potřebné uvést, že obviněný se neztotožňuje se zjištěným skutkovým stavem a na základě vlastní verze „chtěli se vozidlem pouze projet – naučit se řídit“, vytváří vlastní skutkový stav, který je však diametrálně odlišný od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně a s jehož závěry se ztotožnil soud odvolací. Dále je nezbytné uvést, že se jedná o opakování obhajoby, kterou uplatňoval obviněný jak před soudem prvního stupně, tak i soudem odvolacím.
K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu, jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. zjištěno pochybení.
Ve vztahu k námitkám obviněného, které byly uplatněny již v řízení před soudem prvního stupně a staly se podkladem námitek uplatněných v dovolání, je vhodné zmínit argumentaci soudu prvního stupně vyjádřenou na str. 4 odůvodnění jeho rozsudku. Podrobněji se však námitkami obviněného zabýval soud odvolací (plně v souladu s §134 odst. 2 tr. ř.), který na str. 2 a 3 odůvodnění svého usnesení rozvádí, proč nelze uvěřit obhajobě obviněného, a kterými důkazy je jeho obhajoba vyvrácena. Zde lze uvést, že odvolací soud vychází z hodnocení důkazů soudem prvního stupně a nad rámec jeho odůvodnění poukazuje na to, že tvrzení obviněného považuje za účelové, když uvádí, že se chtěl s vozem jen učit řídit, neboť „v okamžiku zásahu poškozeného byl obviněný v zavazadlovém prostoru, což rozhodně není místo, odkud by se mohl učit řídit“. Pokud dospěly soudy k výše uvedenému závěru, že výpovědi obviněných jsou nevěrohodné a vyvrácené důkazy, které rozvedly, vyhodnotily, je nutno námitky uplatněné v dovolání označit za námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se obviněný snaží dosáhnout změny skutkového stavu. Jestliže soudy vyhodnotily důkazy ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. a dospěly k závěru, že popsaným jednáním obviněný naplnil znaky trestného činu krádeže, pak snahou obviněného je docílit změny v hodnocení důkazů a dospět ke skutkovému závěru, že „se snažil pouze naučit řídit“ a na této změně skutkového stavu pak docílit i změny právní kvalifikace. Uvedené námitky však nejsou schopny zmíněný dovolací důvod /§265b odst. 1 písm. g) tr. ř./ naplnit.
Za právně relevantní lze označit námitku, kdy obviněný poukazuje na to, že mu místo trestu samostatného měl být ukládán trest souhrnný. V daném případě, je potřebné uvést, že také tato námitka byla obviněným vznesena již v rámci jeho odvolání a odvolací soud konstatoval, že právní kvalifikaci považuje za správnou a výroky o trestu respektují zásady ustanovení §23 odst. 1 a §31 odst. 1 tr. zák. Trestní zákon v §35 odst. 2 uvádí, že soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1 §35 tr. zák., když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. V dané věci je rozhodné, že předmětného skutku se obviněný dopustil 13. 4. 2004, což bylo po vyhlášení rozsudku sp. zn. 8 T 127/2003, ze dne 12. 12. 2003. V tomto světle pak je třeba námitku obviněného odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, neboť v daném případě se nejedná o případ, kdy lze ukládat souhrnný trest podle zásad vyjádřených v §35 odst. 2 tr. zák.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, aniž by musel věc meritorně přezkoumat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. května 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann