ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.598.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 598/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. května 2006 o dovolání obviněného R. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. B., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 8. 2005, č. j. 6 To 543/2005-229, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 2 T 148/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 8. 2005, č. j. 6 To 543/2005-229, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného R. K. stejně jako spoluobviněného V. N. proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 20. 6. 2005, č. j. 2 T 148/2005-193, kterým byli oba obvinění uznáni vinnými trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a porušováním domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a obviněnému R. K. byl podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků a pro jeho výkon byl soudem podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou /spoluobviněnému V. N. byl podle §234 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou/. Dále bylo podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. rozhodnuto o zabrání věci.
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný R. K. prostřednictvím obhájce, když uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Naplnění zmíněných dovolacích důvodů spatřuje v tom, že ve svém rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem nepřihlédl žádným způsobem k nově založenému skutkovému stavu, který byl založen skutečnostmi, jež vyšly najevo po vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně. Tím odvolací soud nesprávně vyhodnotil jednání dovolatele jako trestný čin loupeže, přestože z doznání spoluobviněného V. N. jasně vyplynulo, že jeho jednání bylo nutno posoudit jako exces z původní dohody o krádeži, jejímž iniciátorem byl V. N. V další části dovolání poukazuje na dosavadní průběh trestního řízení, přičemž zpochybňuje s ohledem na vysoký věk hodnověrnost poškozené F. H. Dále opětovně zdůrazňuje doznání spoluobviněného a poukazuje na skutečnosti, které podle jeho mínění měly soudy vzít v úvahu, a pokud by soudy důsledně z jejich výpovědí vycházely, musely by dospět k závěru „že se předmětného dne skutečně spolu s odsouzeným N. dostavil do místa bydliště poškozené, srozuměn s tím, že se odsouzený N. pokusí vzít zde nějakou hotovost“. S ohledem na zmíněné okolnosti a přihlédnutím k tomu, že odvolací soud neprovedl ani jeden z dovolatelem navrhovaných důkazů, které mohly dle jeho mínění podstatnou měrou přisvědčit pravdivosti jeho tvrzení, navrhl závěrem podaného dovolání, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu, ale také rozsudek soudu prvního stupně a Okresnímu soudu v Lounech přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, který se k dovolání vyjádřil navrhl, aby bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť dovolatelem nebyly uplatněny právně relevantní námitky.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s tímto dovolacím důvodem je především nezbytné uvést, že obviněný sice v podaném dovolání poukazuje na to, že „si je vědom toho, že Nejvyššímu soudu nepřísluší přezkum skutkového stavu a skutkových okolností, nicméně vychází z toho, že dovolací soud je oprávněn k přezkumu právního posouzení skutku“. Již shora je uvedeno, že uplatněný dovolací důvod /§265b odst. 1 písm. g) tr. ř./ je dán v případě, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z argumentace obviněného je jednoznačné, že tento se neztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, který zpochybňuje. Poukazuje na to, že odvolací soud neprovedl důkazy, které byly obhajobou navrženy, nedostatečně pečlivě hodnotil výpověď poškozené, kterou s ohledem na její věk obviněný znevěrohodňuje a odvolacímu soudu dále vytýká, že nepřihlédl k doznání obviněného N., které bylo učiněno v dopise po skončení hlavního líčení.
Třebaže v dovolání obviněný tvrdí, že rozhodnutí zjevně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nelze jeho námitkám přiznat právně relevantní povahu. Jeho námitky mají totiž primárně původ ve skutkovém zjištění, resp. v hodnocení důkazů. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. zjištěno pochybení.
Z podaného dovolání je patrno, že uplatněnými námitkami se obviněný snaží docílit nejprve zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci okresnímu soudu s tím, že jeho námitky rozvedené v dovolání budou akceptovány jako právně relevantní, tudíž na jejich základě by podle jeho představ mělo dojít k novému hodnocení důkazů, případně provedení důkazů jím navržených, což by mělo vést v rámci hodnocení důkazů k závěru o nevěrohodnosti výpovědi poškozené s ohledem na její věk a zjištění jiného skutkového stavu věci, který by byl v souladu s jeho představou kvalifikován jako trestný čin krádeže. Námitky, které byly shora již zmíněny, jsou však námitkami skutkovými, které dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují a v takovém případě je nutno postupovat podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítnout.
Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu a námitkám k němu uvedeným je třeba dodat, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že soud prvního stupně se řádně vypořádal s námitkami, které byly uplatněny ve vztahu k poškozené a jejímu věku a zejména na str. 5 a 6 svého rozsudku rozvedl své hodnotící úvahy k závěru, že to byli obvinění, kteří „dne 18.11.2004 před 22.00 hodinou v obci S., okr. L., vnikli neuzamčenými vrátky do domku č. v obci S., okr. L., v kuchyni po rozsvícení požadovali na poškozené F. H., vydání peněz, poté obviněný K. s nožem v ruce opakoval požadavek na vydání peněz s tím, že jinak ji zabije, zatímco obviněný N. stál u vchodových dveří a když se zmocnili úspor poškozené ve výši nejméně 4.000,- Kč, poškozenou v domě uzamkli a oba z místa utekli“, proč neuvěřil jejich obhajobě a jaké závěry vedly soud k tomu, že jednání obviněných bylo kvalifikováno jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. V tomto směru odpovídá rozsudek soudu prvního stupně plně ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., mj. na str. 7 soud rovněž rozvádí, proč zamítl návrhy na provedení dalších důkazů. S hodnotícími úvahami soudu prvního stupně se ztotožnil také soud odvolací. Není pak pravdivé tvrzení obviněného R. K. v podaném dovolání, že se odvolací soud nezabýval „doznáním spoluobviněného N.“, neboť odvolací soud na str. 3 a 4 svého usnesení postupoval plně v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. Z jeho odůvodnění mj. vyplývá, že správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně je navíc podporována i dopisem, který obviněný N. napsal po skončení hlavního líčení a byl zachycen jako moták vězeňskou službou, když jej spouštěl do okna cely obviněnému K. V tomto dopise je popisován způsob spáchané trestné činnosti i to, že obviněný N. vezme spáchání trestné činnosti na sebe, jak má postupovat obviněný K., což je pak v souladu s následným dopisem. S ohledem na skutečnosti rozvedené v rozhodnutí soudu prvního stupně a usnesení soudu odvolacího pak tento soud považoval další dokazování požadované obviněným K. za nadbytečné. Odvolací soud zcela přesvědčivě také uvedl, proč považuje výpověď poškozené za věrohodnou a není třeba v tomto směru provádět další dokazování (str. 3, 4 usnesení odvolacího soudu).
S ohledem na vlastní konstrukci skutkového děje dle představ obviněného musí Nejvyšší soud zmínit také usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že „právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy“.
Pokud obviněný v dovolání zmiňuje také dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je třeba uvést, že tento má dvě alternativy: a) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí; b) byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Z výše uvedené dikce plyne, že alternativa první dopadá na případy, kdy nebyly splněny procesní podmínky pro zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku (viz shora) např. bylo nesprávně postupováno podle §253 odst. 1, 3 tr. ř. Ze způsobu rozhodnutí odvolacího soudu je patrno, že o takový případ se nejedná, neboť soud druhého stupně věc meritorně ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumal a odvolání obviněného (i spoluobviněného) podle §256 tr. ř. zamítl. Prostřednictvím druhé alternativy /zmíněna pod ad b)/ lze uplatňovat dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., pokud bylo odvolání obviněného zamítnuto /o takový případ se jedná v případě předmětného dovolání, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř./. Nejvyšší soud již shora uvedl, proč však považuje námitky obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za irelevantní a postupoval tak, že jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Sama námitka, že odvolací soud nerozhodl dle představ obviněného a jeho odvolání zamítl, není námitkou, která by byla schopna dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. naplnit.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. května 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann