ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.604.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 604/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. listopadu 2006 o dovolání, které podala nejvyšší státní zástupkyně jednak ve prospěch, jednak v neprospěch obviněného M. V., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 6 To 494/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 4 T 126/2005, takto:
Podle §265l odst. 2 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě přikazuje , aby ohledně svého rozsudku ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 6 To 494/2005, rozhodl o chybějícím výroku týkajícím se skutku, popsaného v obžalobě státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Bruntále ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. 1 Zt 1/2005, a to jednání, jímž měl obviněný M. V. spáchat (podle obžaloby) trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 10. 8. 2005, sp. zn. 4 T 126/2005, byl obviněný M. V. uznán vinným jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 1. 1. 2005 po 3. hodině ranní v herně v B., po předchozím požití alkoholu, fyzicky napadl S. B., žádal vydání klíčů od peněžních schránek hracích automatů, opakovaně ji udeřil nejprve pěstí a poté i tzv. „boxerem“ do levého spánku tak silně, že upadla do bezvědomí, když utrpěla zranění v podobě otřesu mozku, tržně zhmožděné rány při zevním okraji levého obočí délky 7 mm s podkožním krvácením a otokem horního víčka vlevo, tohoto jednání se dopustil přesto, že byl odsouzen:
- rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 6. 1992 č. j. 1T 47/91 za trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 3 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let a 6 měsíců, který vykonal 16. 9. 1999,
- rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 6. 11. 2001 č. j. 3 T 150/2000 za trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let, který zčásti vykonal 22. 4. 2002“.
Za to byl odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §41 odst. 1 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
V těchto souvislostech je třeba dodat, že jmenovaný soud z výroku svého rozhodnutí vypustil jednání obviněného, jež mělo spočívat v tom, že využil bezvědomí poškozené S. B. (viz shora) a vykonal na ní soulož a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl odsouzen shora citovanými rozhodnutími a uložené tresty vykonal buďto zcela nebo zčásti, čímž měl podle obžaloby spáchat trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný M. V. a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Bruntále, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě. Rozsudkem ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 6 To 494/2005, podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek z podnětu obviněného v celém rozsahu zrušil a znovu podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněného M. V. uznal vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., protože „dne 1. 1. 2005 po 3. hodině ranní v herně v B., po předchozím požití alkoholu fyzicky napadl S. B., žádal vydání klíčů od peněžních schránek hracích automatů, opakovaně ji udeřil nejprve pěstí a poté i tzv. „boxerem“ do levého spánku tak silně, že upadla do bezvědomí, když utrpěla zranění v podobě otřesu mozku, tržně zhmožděné rány při zevním okraji levého obočí délky 7 mm s podkožním krvácením a otokem horního víčka vlevo“. Za to jej odsoudil podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou (bod I.). Stejně jako soud prvního stupně odvolací soud z výroku svého rozhodnutí vypustil jednání obviněného, jež mělo spočívat v tom, že využil bezvědomí poškozené S. B. a vykonal na ní soulož, čímž měl podle obžaloby spáchat trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. (vzhledem k recidivě ve vztahu k odsuzujícím rozhodnutím uvedeným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák.). Odvolání státního zástupce odvolací soud jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl (bod II.).
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání:
A/ - jednak v neprospěch obviněného proti výroku pod bodem I. uvedeného rozhodnutí s tím, že „v tomto výroku spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení /§265b odst. 1 písm. g) trestního řádu/“,
B/ - jednak ve prospěch obviněného proti výroku pod bodem II. uvedeného rozhodnutí, „protože tímto výrokem rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 6 To 494/2005 ze dne 26. 9. 2005, jako soudu druhého stupně, byl naplněn dovolací důvod zakotvený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu, neboť jím bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, ačkoliv rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku /§265b odst. 1 písm. g) trestního řádu/ a chybí v něm některý výrok /§265b odst. 1 písm. k) a l) trestního řádu/.“
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku nejvyšší státní zástupkyně zrekapitulovala dosavadní průběh trestního řízení od podání obžaloby do rozhodnutí soudu druhého stupně. Následně vyjádřila výhrady vůči názoru odvolacího soudu, podle něhož za situace, kdy nebylo dostatečně prokázáno, že obviněný zneužil k vykonání soulože bezbrannosti S. B., postačí upravit skutkovou větu tak, že z ní je toto žalované jednání vypuštěno, a protože bylo obžalobou jednání obviněného posouzeno jako jednočinný souběh trestných činů loupeže a znásilnění, nelze vytýkat soudu prvního stupně, pokud právní kvalifikaci podle §241 odst. 1 tr. zák. pouze vypustil. Připomněla, že jednočinný souběh spočívá v tom, že pachatel buďto jedním skutkem vícekrát naplní tutéž skutkovou podstatu trestného činu nebo jedním skutkem naplní více různých skutkových podstat trestných činů, na rozdíl od vícečinného souběhu, kdy pachatel více skutky (jednáními) poruší buď opětovně totéž ustanovení trestního zákona nebo postupně různá ustanovení trestního zákona.
V návaznosti na to konstatovala, že podle obžaloby spočívalo jednání obviněného jednak v tom, že proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, a jednak v tom, že k souloži zneužil bezbrannosti jiného (přičemž znovu spáchal zvlášť závažné trestné činy, ač již byl pro jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán). Jde tedy o dvě různá jednání obviněného (různé projevy vůle navenek), jež se ani částečně nepřekrývají. Jednání obviněného má povahu dvou rozdílných (samostatných aktů), které vedly k zasažení různých individuálních objektů, neboť obviněný nejprve v úmyslu zmocnit se klíčů a finančních prostředků použil násilí k překonání odporu poškozené, a poté v době, kdy poškozená následkem úderu do spánku upadla do bezvědomí a trestný čin loupeže byl již dokonán, se měl rozhodnout k jednání, jímž podle obžaloby na bezvědomé vykonal soulož. Skutečnost, že mdloba poškozené vznikla v důsledku předchozího použití násilí ze strany pachatele při loupeži, nemohla spojovat jeho jednání v jeden skutek, protože k předpokládanému vědomí o stavu neschopnosti k odporu a možném zneužití poškozené, mohl obviněný dospět až po uskutečnění prvního činu a teprve poté se podjal k jednání, jež mělo naplňovat skutkovou podstatu trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. „Aby bylo možno na celý děj pohlížet jako na jednotný celek nestačí, aby na jednotnost bylo usuzováno proto, že jednání obviněného splývá časově a místně, ale aby celé jednání vzešlo z jednoho a téhož podnětu, tedy aby bylo pokryto jedním a týmž úmyslem; jen jednotnost rozhodnutí a vůle je oním podstatným znakem, který dodává jednotlivým trestným počinům ráz nedílného celku.“ Mezi uvedenými akty obviněného tak neexistuje spojitost, jež je charakteristická pro jediný celek, protože do stavu bezbrannosti přivedl obviněný poškozenou v důsledku realizace jiného záměru a teprve následně reagoval na nastalou situaci.
Z uvedených skutečností nejvyšší státní zástupkyně dovodila, že v daném případě se nejedná o jeden skutek a nemůže tudíž jít o jednočinný souběh, nýbrž o vícečinný nestejnorodý souběh trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. Dále konstatovala, že podstata pochybení soudu spočívá v nesprávném posouzení souběhu trestných činů, když z hlediska trestního práva hmotného jde o to, zda popis skutkových okolností obsažený v obžalobě zakládá jeden nebo dva skutky, takže jde o posouzení hmotně právního ustanovení §3 odst. 1 tr. zák., nikoliv procesně právního ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., jež se týká procesní totožnosti skutku. Materiální následek takového pochybení v neprospěch obviněného spočívá v tom, že obviněného je možno za současného stavu pro vypuštěný skutek znovu trestně stíhat a odsoudit. Pokud tedy soud dospěl k závěru, že nebylo prokázáno jednání, kterým se měl obviněný dopustit znásilnění zneužitím bezbrannosti jiného k souloži, měl rozhodnout, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, a podle §226 písm. b) tr. ř. obviněného obžaloby podané pro trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. zprostit. Neučinil-li tak, pak tento výrok v napadeném rozhodnutí chybí.
V další části odůvodnění dovolání nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že dále odvolací soud založil napadeným rozhodnutím pochybení spočívající v jiném nesprávném hmotně právním posouzení, pokud se neztotožnil s výrokem soudu prvního stupně o nebezpečné recidivě obviněného podle §41 odst. 1 tr. zák. Za chybný přitom označila názor odvolacího soudu, že postrádá materiální stránku této kvalifikace. Zdůraznila, že jednání obviněného mělo být posouzeno jako spáchané zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák. (byla totiž splněna i materiální podmínka pro použití tohoto zákonného institutu), a dodala, že v důsledku pochybení spočívajícím v nesprávném použití citovaného zákonného ustanovení ve prospěch obviněného, tomuto nebyl uložen trest podle §42 odst. 1 tr. zák. a tudíž byl nesprávně vyměřen mimo tuto zákonnou trestní sazbu. V návaznosti na uvedené vyložila pojem zvlášť nebezpečného recidivisty a rozvedla konkrétní skutečnosti, jimiž odůvodnila výše uvedený závěr. Především podrobně zrekapitulovala trestnou minulost obviněného od roku 1999 do 1. 1. 2005, kdy spáchal posuzovanou trestnou činnost. Zdůraznila, že obviněný se v minulosti dopustil dvakrát zvlášť závažných trestných činů (ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, odst. 3 tr. zák. a §222 odst. 1 tr. zák.), za něž byl potrestán. Druhého z nich se přitom dopustil necelý rok po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, kdy šlo navíc o způsobení vážného zranění poškozenému v důsledku bodné rány do břicha. Za uvedený skutek byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 6. 11. 2001, sp. zn. 3 T 150/2000 k čtyřletému trestu odnětí svobody, přičemž jeho výkon byl přerušen dne 22. 4. 2002 výhradně ze zdravotních důvodů. Rozsudkem téhož soudu ze dne 22. 3. 2003, sp. zn. 3 T 150/2000 bylo podle §327 odst. 2 tr. ř. od výkonu jeho zbytku upuštěno. Byť z druhého potrestání vykonal obviněný jen malou část, neznamená to, že na něj nebylo působeno a nelze tuto konkrétní věc charakterizovat bagatelně. Následný pobyt obviněného na svobodě charakterizuje vždy v rozmezí jednoho roku odsouzení za majetkovou trestnou činnost. Celkem obviněný za spáchané trestné činy odpykal úhrnem více než deset roků.
Nejvyšší státní zástupkyně poukázala rovněž na to, že důležitým kritériem je i celkové hodnocení osobnosti pachatele, který preferuje pijácký životní styl. V této souvislosti zmínila znalecký posudek z oboru klinické psychologie, podle kterého je obviněný mj. excentrickou osobností, bez snahy po změně chování, disponující silovým sebeprosazením, včetně agresivních principů. Dále uvedla, že je třeba přihlédnout i k významu a závažnosti všech trestných činů, za něž byl obviněný dříve potrestán, ke způsobu života mezi jednotlivými trestnými činy a tresty dříve uloženými, byť k jejich skutečnému výkonu již nedojde. Zdůraznila, že pokud bylo v minulosti u obviněného dvakráte upuštěno od výkonu trestu odnětí svobody, nelze tuto skutečnost vykládat tak, že by měla vliv na typovou nebezpečnost činu, pro který byl uznán vinným a nelze tedy souhlasit se závěry odvolacího soudu, že předchozím potrestáním „nebyla naplněna zcela materiální stránka“ nebezpečné recidivy.
Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 6 To 494/2005, v celém rozsahu, zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 4 tr. ř. rozhodl o vazbě obviněného M. V.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil obviněný M. V. V prvé řadě uvedl, že nesouhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, a připomněl, že v předmětné věci podal ministru spravedlnosti podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Následně velmi podrobně rozvedl celý skutkový děj, přičemž vyjádřil výhrady vůči závěrům soudů obou stupňů a zejména zdůraznil, že trestného činu loupeže se nedopustil. Konstatoval rovněž, že není žádným recidivistou, nikdy jím nebyl ani nebude. Ke svému životnímu stylu uvedl, že není žádný piják, a přitom poukázal na svůj velmi špatný zdravotní stav. Za příliš vysoký označil uložený nepodmíněný trest odnětí svobody s tím, že se zřetelem k jeho zdravotním obtížím jde v podstatě o doživotní trest.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání lze zásadně - z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. - označit za přípustné, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, když soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž směřuje proti rozhodnutí, které lze podřadit pod ustanovení §265a odst. 2 písm. a) i h) tr. ř. Dále však Nejvyšší soud se zřetelem ke zjištění, že obviněný M. V. dne 20. 10. 2006 zemřel, konstatuje vzhledem k ustanovení §265p odst. 2 písm. a) tr. ř. (dovolání v neprospěch obviněného je vyloučeno, jestliže obviněný zemřel), že v části směřující v neprospěch jmenovaného obviněného je dovolání nejvyšší státní zástupkyně nepřípustné. Smrt obviněného však za tohoto stavu věci nebrání provedení řízení o dovolání v části směřující v jeho prospěch (viz §265p odst. 3 tr. ř.).
Nejvyšší státní zástupkyně je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá) lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená zejména v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Důvod dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V návaznosti na to je třeba konstatovat, že námitky, jež nejvyšší státní zástupkyně ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnila, jsou z hlediska citovaných dovolacích důvodů právně relevantní. Nejvyšší soud shledal, že jde o námitky důvodné.
Souběh (konkurence) trestných činů je dán tehdy, jestliže se pachatel dopustil dvou nebo více trestných činů dříve než byl pro některý z nich vyhlášen souden prvního stupně odsuzující rozsudek, za podmínky, že tento rozsudek později nabyl právní moci a že o něm neplatí fikce neodsouzení. Soudní praxe i teorie rozlišuje následující druhy souběhu. Jednočinný souběh stejnorodý, který spočívá v tom, že pachatel jedním skutkem vícekrát naplní tutéž skutkovou podstatu trestného činu, jednočinný souběh nestejnorodý, kdy pachatel jedním skutkem naplní více různých skutkových podstat, vícečinný souběh stejnorodý, kdy pachatel více skutky spáchá trestné činy stejné skutkové podstaty, a vícečinný souběh nestejnorodý, kdy pachatel více skutky spáchá trestné činy různých skutkových podstat. Vícečinný souběh tedy předpokládá více skutků a každý z těchto skutků se posuzuje jako samostatný trestný čin. Naproti tomu při jednočinném souběhu jde o skutek jediný, kterým je spácháno více trestných činů. Momentem, který dělí pachatelovo jednání na různé skutky, je následek závažný z hlediska trestního práva, který pachatel způsobil nebo chtěl způsobit. Za jeden skutek lze považovat jen ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro tento následek kauzální, pokud jsou zahrnuty zaviněním (viz Šámal, P., Půry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C.H.Beck, 2004. 26, 27 s.).
Nejvyšší soud konstatuje, že již z popisu skutkového děje v obžalobě (obviněný „dne 1. 1. 2005 po 3. hodině ranní v herně v B., po předchozím požití alkoholu, fyzicky napadl S. B., žádal vydání klíčů od peněžních schránek hracích automatů, opakovaně ji udeřil nejprve pěstí a poté i tzv. „boxerem“ do levého spánku tak silně, že upadla do bezvědomí, když utrpěla zranění v podobě otřesu mozku, tržně zhmožděné rány při zevním okraji levého obočí délky 7 mm s podkožním krvácením a otokem horního víčka vlevo, čehož využil a vykonal na ní soulož …„) je zřejmá správnost právního názoru nejvyšší státní zástupkyně, že jednání obviněného má povahu dvou rozdílných (samostatných) aktů, jež vedly, resp. měly vést k zasažení různých individuálních objektů. Nejdříve totiž obviněný v úmyslu zmocnit se klíčů a získat tak finanční prostředky z automatů použil násilí vůči poškozené a teprve poté, v době, kdy poškozená upadla do bezvědomí a trestný čin loupeže tak byl již dokonán, se měl obviněný rozhodnout k jednání porušujícímu právo poškozené na svobodné rozhodování o pohlavním životě a vykonat na ní soulož. V daném případě nelze hovořit o jednom skutku, protože k předpokládanému vědomí o stavu neschopnosti poškozené k odporu a případnému dalšímu jednání obviněný dospěl podle obžaloby až po uskutečnění prvního činu. Jak správně nejvyšší státní zástupkyně upozornila, na jednotnost skutku není možné usuzovat pouze z toho, že jednání splývá časově a místně, ale je třeba, aby celé jednání vzešlo z jednoho a téhož podnětu, tedy aby bylo kryto jedním a týmž úmyslem.
Pro řešení nastolené otázky je ovšem podstatné, jaké skutečnosti na základě provedených důkazů zjistily soudy. V tomto směru je třeba konstatovat, že soud prvního stupně učinil následující závěr (který odvolací soud akceptoval): „Lze tedy připustit, že pohlavní styk předcházel násilnému jednání obžalovaného … nebylo dostatečně prokázáno, že obžalovaný M. V. zneužil k souloži bezbrannosti S. B.“ Tím spíše tedy platí z pohledu shora vymezených teoretických východisek závěr, že jednání obviněného, pro které byl na podkladě obžaloby stíhán, tvoří nikoli jeden skutek, jímž by v jednočinném souběhu naplnil, resp. měl naplnit znaky skutkových podstat trestných činů loupeže a znásilnění, nýbrž dva samostatné (byť časově v podstatě navazující) skutky.
Za popsaného stavu měl již nalézací soud obviněného zprostit podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby pro skutek spočívající v uskutečnění soulože s poškozenou (za dalších v obžalobě popsaných okolností), jímž měl spáchat trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Pokud tak neučinil, založil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. Vzhledem k tomu, že toto pochybení odvolací soud neodstranil a sám se jej ve svém rozhodnutí také dopustil, přičemž zamítl jako nedůvodné odvolání státního zástupce, je napadené rozhodnutí zatíženo vadami nejen ve smyslu citovaných ustanovení, nýbrž i ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Z těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že podané dovolání je důvodné.
Vzhledem k těmto skutečnostem Nejvyšší soud podle §265l odst. 2 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby ohledně svého rozsudku ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 6 To 494/2005, o zmíněném chybějícím výroku rozhodl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. listopadu 2006
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý