ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.615.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 615/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 31. května 2006 o dovolání obviněného S. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. M., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 3. 2006, č. j. 6 To 4/2006-579, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 15/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 3. 2006, č. j. 6 To 4/2006-579, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 7. 2005, č. j. 50 T 15/2003-477. Tímto rozsudkem byl obviněný uznán vinným jednak trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl podle §234 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jeho výkon byl podle §39a odst. 1 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podkladem pro učiněný výrok o vině se stalo skutkové zjištění založené na tom, že obviněný „dne 7. 11. 2002 v době kolem 15.30 hod. v U. B. na ul. P. č. společně s dosud neustanoveným mužem, v úmyslu získat násilím neoprávněný majetkový prospěch, pod smyšlenou záminkou kontroly elektroměru vstoupil do domu MUDr. V. M., kterou následně ve sklepních prostorách přinutil sednout na židli, přineseným provazem ji svázal ruce a přivázal je ve výši její hlavy k potrubí vedoucímu k plynovému kotli, nohy jí přivázal k židli, na které seděla, přes hlavu ji přetáhnul povlečení z polštáře, a zatímco další spolupachatel prohledával obytné části domu v úmyslu odcizit peníze a další věci a do domu vnikl přesně nezjištěným způsobem třetí spolupachatel, nutil ji ke sdělení místa, kde má v domě uschováno zlato a peníze jednak tím, že jí vyhrožoval usmrcením a zapálením domu, jednak tím, že ji vícekráte udeřil dřevěnou násadou od smetáku do oblasti levého ramene a hlavy, následně ji udeřil do hlavy rozpálenou žehličkou, kterou jí pak opakovaně přikládal na levé stehno a na levou stranu zad, čímž ji způsobil rozsáhlou podlitinu v levé temenní krajině hlavy, tržnou ránu na temeni hlavy, pohmoždění hlavy, pohmoždění levého ramenního kloubu, drobnou tržnou ránu na levém stehně, otlaky nad pravým kotníkem, a zejména popáleniny II. b. stupně na levé straně zad o velikosti 20 x 10 cm, a na levém stehně o velikosti 20 x 15 cm s mimořádnými a vystupňovanými bolestmi, které u jmenované přetrvávaly i v průběhu následující hospitalizace, která byla ukončena dne 5. 12. 2002“.
Dovolání obviněný opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), d) a g) tr. ř. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spatřuje v tom, že přestože mu od počátku přípravného řízení dne 15. 1. 2003 byl ustanoven obhájce JUDr. V. B., má za to, že v řízení neměl obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Odůvodňuje to tím, že tento advokát obhajoval svého bratrance R. B. v trestním řízení vedeném u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 1 T 133/2001 pro trestný čin ublížení na zdraví s následkem smrti. Poškozeným, který zemřel dne 14. 10. 1998, byl bratr obviněného J. P. Tvrdí, že JUDr. B. současně obhajoval svého bratrance a současně obviněného, čímž podle jeho názoru porušil ustanovení §19 odst. 1 písm. a), e) a §20 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, v platném znění. JUDr. B. měl z tohoto důvodu požádat o zrušení svého ustanovení a obhajobu obviněného odmítnout, což však neučinil. Vzhledem k této skutečnosti obviněný podal stížnost u České advokátní komory. Domnívá se, že byl obhajován obhájcem, který měl být vyloučen z jeho obhajoby pro střet zájmů. Dospěl k závěru, že bylo porušeno ustanovení §36 odst. 3 tr. ř., neboť neměl od přípravného řízení obhájce, který by byl způsobilý nestranně hájit jeho zájmy. V důsledku toho bylo porušeno jeho právo na obhajobu, což podle jeho názoru mělo podstatný vliv na zjištění skutkového stavu, který nebyl zjištěn v rozsahu nezbytném podle §2 odst. 5 tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uplatnil s tím, že bylo porušeno ustanovení o přítomnosti obviněného u veřejného zasedání konané dne 2. 3. 2006 u Vrchního soudu v Olomouci. Byť se veřejného zasedání formálně účastnil, vytkl soudu, že mu nebylo umožněno, aby se závěrem k celé věci vyjádřil. Měl zájem se vyjádřit k navrhovaným důkazům a ke způsobu snímání pachových stop dne 14. 1. 2003 a k jejich vyhodnocení, dále ke svému výslechu na Policii ČR dne 15. 1. 2003 (namítl, že mu u tohoto výslechu byly kladeny za přítomnosti obhájce kapciózní otázky) a k obhajobě obviněného ustanoveným obhájcem. Tímto bylo podle jeho názoru porušeno ustanovení o přítomnosti obviněného u veřejného zasedání. S poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný brojí tomu, jak soudy vyhodnotily výpověď poškozené. Pokud ho poškozená při rekognici nepoznala, nemůže být oním elegánem, kterému by měl být přičítán těžší následek, a to zvláště za situace, kdy nebyla přesně prokázána a zadokumentována účast zbylých dvou osob, které se na místě činu prokazatelně nacházely. Je proto přesvědčen, že beze všech pochybností nebyla prokázána mezi jednáním a vzniklým následkem příčinná souvislost (srov. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. 1 To 31/2003 publikovaný v Soudních rozhledech č. 9/2003).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Uvedený dovolací důvod /§265b odst. 1 písm. c) tr. ř./ dopadá na případy, kdy v příslušné trestní věci byly dány podmínky nutné obhajoby ve smyslu §36 tr. ř. a obviněný musel být v řízení zastoupen obhájcem, ať již zvoleným (§37 tr. ř.) nebo ustanoveným (§38 tr. ř.), a přitom vůbec žádného obhájce neměl. Právo na obhajobu patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [viz např. čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod uveřejněné ve sdělení č. 209/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů], tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod č. 2/1993 Sb., ve znění úst. zák. č. 162/1998 Sb.). Nejvyšší soud však stran tohoto dovolacího důvodu shledal dovolání zjevně neopodstatněným.
Jak Nejvyšší soud zjistil, Vrchní soud v Olomouci opatřením ze dne 1. 2. 2006, č. j. 6 To 4/2006-552, podle §40 tr. ř. JUDr. V. B., advokáta, evidenční číslo, společná advokátní kancelář H., zprostil povinnosti obhajování obviněného S. P. v trestní věci vedené u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 6 To 4/2006. Toto opatření vydal v reakci na sdělení obviněného ze dne 20. 1. 2006 (doručené Vrchnímu soudu v Olomouci dne 24. 1. 2006 – viz čl. 542), že si nepřeje, aby tento advokát nadále vykonával jeho obhajobu, neboť se dozvěděl, že v roce 2003 obhajoval svého bratrance Bc. R. B., který zavinil smrt bratra obviněného J. P. Vrchní soud v Olomouci si vyžádal stanovisko obhájce obviněného. V něm tehdejší obhájce obviněného JUDr. V. B. potvrdil, že obhajoval svého bratrance Bc. R. B., bytem tehdy H., P., v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 1 T 133/2001, pro trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit porušením povinností tajemníka MÚ v L. n. B. při řízení oddělení správy budov, kdy v důsledku závad na komíně instalací spotřebičů došlo k otravě pana J. P. Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 1 T 133/2001, byl bratranec obhájce obžaloby zproštěn. Jak obhájce dál uvedl, souvislost zemřelého J. P. s obviněným S. P. tehdy nezjistil a nedovozoval. Ačkoliv o tom, že se jednalo o bratra S. P. se dozvěděl od obviněného až v roce 2004, ani poté obviněný neměl vůči obhajobě výhrady. Obhájce však požádal Vrchní soud v Olomouci, aby ho obhajoby obviněného zprostil, neboť tímto úkonem ze strany obviněného došlo k narušení nezbytné důvěry mezi obhájcem a klientem, což je důvod pro odstoupení od smlouvy či zrušení ustanovení podle §20 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Této žádosti obhájce obviněného tedy Vrchní soud v Olomouci vyhověl.
Z uvedeného je zřejmé, že Vrchní soud v Olomouci se zabýval okolnostmi doprovázejícími obhajobu obviněného obhájcem JUDr. V. B. Dospěl k závěru, že pokud advokát JUDr. B. současně obhajoval obviněného, tak svého příbuzného, neporušil zákon o advokacii, ani etická pravidla advokáta. Nicméně, protože došlo k narušení nezbytné důvěry mezi obhájcem a jeho klientem, byly dány podmínky ve smyslu §40 věty druhé tr. ř., a proto Vrchní soud v Olomouci JUDr. V. B. povinnosti obhajování zprostil. Je zjevné, že s odkazem na shora uvedené se Nejvyšší soud musel zabývat otázkou, zda byly na straně obhájce JUDr. V. B. překážky výkonu obhajoby ještě předtím, než byl Vrchním soudem v Olomouci obhajoby obviněného zproštěn.
Ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 50 T 15/2003 vyplývá, že obhájce JUDr. V. B. byl obviněnému ustanoven opatřením dne 15. 1. 2003, sp. zn. Nt 408/2003 (čl. 191) a až na písemnou korespondenci s orgánem činným v trestním řízení a dostavení se k prostudování vyšetřovacího spisu na den 25. 4. 2003 (čl. 257), jehož se obviněný nezúčastnil, v přípravném řízení se ke všem úkonům dostavoval na základě substituční plné moci advokát ze společné advokátní kanceláře JUDr. J. P. Hlavní líčení u Krajského soudu v Brně proběhla v termínech 21. 4. 2004 (čl. 345), 16. 6. 2004 (čl. 385), 24. 8. 2004 (čl. 434) a 19. 7. 2005 (čl. 464). S výjimkou hlavního líčení konaného dne 21. 4. 2004 (u něhož byl JUDr. V. B. zastoupen JUDr. J. P.), byl obhájce obviněného JUDr. V. B. přítomen osobně.
Podle §40 věta druhá tr. ř. z důležitých důvodů může ustanovený obhájce být na svou žádost nebo na žádost obviněného povinnosti obhajování zproštěn a místo něho ustanoven obhájce jiný. Konstantní judikatura setrvává na stanovisku, že důležitými důvody ve smyslu ustanovení věty druhé se rozumějí zejména důvody uvedené v ustanovení §19 až §20 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o advokacii“), která stanoví, kdy advokát je povinen poskytnutí právních služeb odmítnout, nebo od smlouvy o poskytnutí právní pomoci odstoupit. V praxi se většinou jedná o případy, kdy dojde ke ztrátě důvěry mezi obviněným a obhájcem.
U žádného z hlavních líčení, u nichž byl JUDr. V. B. osobně přítomen, však obviněný nevznesl námitku, která by mohla vzbuzovat pochybnosti stran nezaujatého výkonu právních služeb ve smyslu §19 odst. 1 písm. a), e) zákona o advokacii. Pokud jde o naplnění citovaných ustanovení, je třeba v této souvislosti zdůraznit, že dokud obviněný obhájci spornou skutečnost nesdělil, samotný advokát sám spojitost obviněného S. P. s trestní věcí svého bratrance Bc. R. B. nikterak nezjistil. K narušení nezbytné důvěry mezi ním a klientem nedošlo však ani poté, co mu nyní posuzované informace oznámil. Vyplývá to nejen z vyjádření obhájce JUDr. V. B., ale také z jednání obviněného, neboť v tomto směru svůj nesouhlas s ustanoveným obhájcem navenek nijak neprojevil. Jinými slovy řečeno, vyhovět žádosti a obhájce povinnosti obhajování zprostit ve smyslu ustanovení §40 věta druhá tr. ř. lze jak k žádosti obhájce, tak k žádosti obviněného. Protože, jak bylo shora konstatováno, na straně obhájce důvody, které by svědčily o narušení důvěry mezi ním a klientem neexistovaly, bylo věcí obviněného, aby si buď jiného obhájce zvolil nebo v řízení před soudem o zproštění povinnosti obhájce požádal předsedkyni senátu. Je zjevné, že byť tak mohl učinit v kterémkoliv okamžiku u hlavního líčení, k tomuto projevu vůle nepřistoupil a zpochybňovat obhajobu JUDr. V. B. začal až po vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně. Není pochyb, že stížnost na obhájce JUDr. V. B. obviněný adresoval Vrchnímu soudu v Olomouci, jakmile se dozvěděl termín konání veřejného zasedání (dne 20. 1. 2006 převzal zásilku obsahující předvolání obviněného k veřejnému zasedání u Vrchního soudu v Olomouci, když téhož dne sepsal i předmětnou stížnost). Z tohoto pohledu se jeví argumentace obviněného k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. jako ryze účelová. Nejvyšší soud shledal v této části dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spočívá v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Jak vyplývá z této zákonné formulace, uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, s nímž je spojována bezpodmínečná přítomnost obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání. V případech, kdy v nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání bylo jednáno, ačkoliv měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, dochází ke zkrácení práva obviněného, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Nejvyšší soud pokládá za nezbytné poznamenat, že daný dovolací důvod nedopadá na případy, kdy obviněný namítá nedostatky vyvstanuvší v průběhu veřejného zasedání, jehož se osobně účastnil. Tento dovolací důvod je totiž výhradně určen k nápravě vad, které souvisejí s tím, že bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ať už proto, že soud řádně účast obviněného nezajistil nebo z toho důvodu, že pro konání hlavního líčení nebo veřejného zasedání nebyly splněny zákonem stanovené podmínky. Za této situace lze konstatovat, že obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uplatnil z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Ostatně Nejvyšší soud ani nepřisvědčil námitce obviněného, že by se nemohl „závěrem k celé věci vyjádřit“. Z protokolu o veřejném zasedání vyplývá, že obviněnému bylo zachováno právo posledního slova. Námitka obviněného nemůže obstát, neboť z protokolu o veřejném zasedání ze dne 2. 3. 2006 je zřejmé, že tohoto svého práva plně využil.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ke stejnému závěru jako ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dospěl Nejvyšší soud i u dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., totiž že byl obviněným uplatněn z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Pokud obviněný tvrdí, že „při rekognici ho poškozená nepoznala, tím spíše nemůže být tzv. elegánem, jemuž je přičítán těžší následek“, jde o zpochybnění skutkového zjištění, ke kterému dospěly soudy v předchozím řízení. V této souvislosti musí Nejvyšší soud poukázat na to, že zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř. je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. zjištěno pochybení. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.). Z podaného dovolání však nelze dovodit žádnou námitku, z níž by bylo možno dovodit, že obviněný zakládá dovolací důvod na tvrzení, že rozhodnutí zjevně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném hmotně právním posouzení. Jeho námitkám nelze přiznat právně relevantní povahu ani v části, brojí-li proti tomu, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním a vzniklým následkem. I zde lze totiž konstatovat, že jeho námitky mají totiž primárně původ ve skutkovém zjištění, resp. v hodnocení důkazů.
Lze proto shrnout, že snahou obviněného je dosáhnout změny v hodnotících úvahách soudu ve směru jím namítaných nedostatků, což by mělo mít za následek změnu skutkového zjištění a následně pak změnu skutkového stavu věci, tudíž i právní kvalifikace, a to v souladu s představami obviněného. Zde je však potřebné odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že „právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy“.
Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu a námitkám k němu uvedeným je třeba dodat, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. a podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozhodl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože v těchto částech bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Za této situace Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. května 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann