ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.647.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 647/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 31. května 2006 o dovolání obviněného P. L., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 22. 11. 2005, č. j. 13 To 404/2005-125, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 1 T 101/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové,pobočka v Pardubicích ze dne 22. 11. 2005, č. j. 13 To 404/2005-125, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 5. 9. 2005, č. j. 1 T 101/2005-104. Tímto rozsudkem byl obviněný uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin mu byl podle §234 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému V. K., způsobenou škodu ve výši 5.000,- Kč.
Podle skutkového zjištění se obviněný trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. měl dopustit tím, že „dne 11. 3. 2005 v časných ranních hodinách v S. ul. v P. napadl V. K. a S. K., které dojel autem, zahradil jim cestu a po vystoupení z auta chytil S. K. za límec pod krkem, držel jej a s pistolí v ruce po nich požadoval peníze, když pistolí střídavě mířil na oba poškozené, vyhrožoval, že bude střílet a tito mu z obavy o svůj život vydali finanční částku 5.000,- Kč“.
V podaném dovolání obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Vytkl soudům, že důkazy shromážděné jak v přípravném řízení, tak i před soudem prvního stupně nevyhodnotily objektivně a ve vzájemných souvislostech a učinily nesprávné právní závěry. Tvrdí, že se nemohl popsaného jednání dopustit v úmyslu zmocnit se cizí věci, neboť částka 5.000,- Kč, kterou mu poškození dali údajně pod pohrůžkou násilí, jim nepatřila. Tuto částku měli poškození zaplatit v baru S., avšak místo toho se dali na útěk. Domnívá se, že v tomto okamžiku se poškození nacházeli v postavení pachatelů minimálně přestupku, když se podvodným jednáním pokusili jinému způsobit škodu. Dodal, že poškození si byli vědomi protiprávnosti svého jednání, nicméně, pokud by částku neuhradili poté, co byli obviněným zadrženi, předal by je policii. Není pochyb, že toto jednání by již nebylo posuzováno jako trestný loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Podotkl, že je nezadatelným právem každého občana, aby se bránil útokům směřujícím pro němu a jeho majetku. V trestním zákoně je toto právo zakotveno v §13 tr. zák. (nutná obrana) a §14 tr. zák. (krajní nouze) jako okolnost vylučující trestní odpovědnost. V předcházejícím řízení však soudy odmítly obviněnému toto právo přiznat. V této souvislosti obviněný poukázal na ustanovení §76 odst. 2 tr. ř., podle něhož může kdokoliv omezit osobní svobodu osoby, která byla přistižena při trestnému činu nebo bezprostředně poté. Má za to, že s výjimkou výpovědí poškozených, žádný jiný důkaz nesvědčí o tom, že měl zbraň u sebe. Podle názoru obviněného skutek byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., je totiž přesvědčen, že v jeho případě skutek neměl být posouzen jako trestný čin. Na této situaci nemůže nic změnit ani skutečnost, že mu byl uložen trest na samé spodní hranici zákonem stanovené trestní sazby (a podmíněně odložen). S ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí nalézacího soudu i soudu odvolacího, a to v celém rozsahu a pokud sám ve věci nerozhodne podle §265m tr. ř., aby věc přikázal podle „§265l odst. 1 soudu k novému projednání a rozhodnutí“.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Uvedl, že předmětná finanční částka 5.000,- Kč byla pro obviněného „věcí cizí“ bez hledu na to, zda poškození tuto částku někomu dlužili či nikoliv. Stejně tak je pro posouzení viny irelevantní, jak obviněný s touto částkou posléze naložil. Jednání obou poškozených by zjevně mohlo naplňovat skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. Avšak tento skutek byl dokonán již podvodným vylákáním erotických služeb, takže v době posuzovaného incidentu již útok na zájem chráněný trestním zákonem nehrozil ani netrval. Jednání obviněného proto nesplňovalo znaky nutné obrany podle §13 tr. zák., ani krajní nouze podle §14 tr. zák. Ze soudem učiněných skutkových zjištění navíc vyplývá, že jednání obviněného směřovalo k získání dlužné částky 5.000,- Kč, nikoliv k zadržení poškozených coby podezřelých z trestného činu a jejich předání orgánům Policie ČR (v takovém případě by bylo možno uvažovat o beztrestnosti jejich jednání). Podstatné totiž je, že obviněnému byla částka 5.000,- Kč předána pod vlivem pohrůžky násilí, a nikoliv dobrovolně. Ačkoliv je jednání obviněného neakceptovatelné, je pochopitelné, že v baru zastával funkci „jakéhosi“ vrátného a cítil se být morálně odpovědný za to, že se poškozenému V. K. podařilo z baru bez zaplacení erotických služeb utéci. Jelikož však dovolatel neuplatnil námitku absence společenské nebezpečnosti činu ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák., není třeba se těmito úvahami blíže zabývat. Se zřetelem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. udělil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Aby se jednalo o trestný čin, musejí být splněny formální a materiální podmínky trestnosti. Jakmile jsou u posuzovaného jednání dány všechny formální znaky skutkové podstaty trestného činu, je třeba následně se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti. K formálním znakům skutkové podstaty trestného činu náleží objekt, objektivní stránka, subjekt a subjektivní stránka. Obviněný v dovolání uplatnil jednak námitky skutkové povahy, jednak právně relevantní námitky.
Tvrdí-li obviněný, že provedeným dokazováním nebylo spolehlivě a bez jakýchkoliv pochybností zjištěno, že by měl u sebe zbraň, nelze tuto námitku podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Proto zaměřil-li obviněný své námitky do oblasti skutkového zjištění, nemohl se těmito námitkami Nejvyšší soud zabývat.
O právně relevantní námitky jde, dovolá-li se obviněný toho, že skutek není trestným činem, neboť byl spáchán za okolností vylučujících trestnost činu (§13 tr. zák. a §14 tr. zák.). Nejvyšší soud však argumentaci obviněného nemohl přisvědčit.
V ustanovení §13 tr. zák. je uvedeno, že čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Podmínkou pro aplikaci ustanovení o nutné obraně tedy je, aby útok bezprostředně hrozil nebo trval. Nutná obrana nepřichází v úvahu, jestliže útok byl ukončen nebo přerušen a nebezpečí již přímo nehrozí. Ukončení útoku není totožné s dokonáním činu (tj. s naplněním všech znaků skutkové podstaty trestného činu, pokud jde o trestný čin). Nicméně je třeba zdůraznit, že použití nutné obrany tudíž postrádá opodstatnění tam, kde nebezpečí pro zájmy chráněné trestním zákonem již pominulo anebo byly-li tyto zájmy již porušeny a nebezpečí dalších škod nehrozí. Nemůže jít o případ nutné obrany, jakmile se pachatel dopustí činu, když útok na něho byl již skončen (srov. č. 77/1952 Sb. rozh. tr.). Podle §14 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil.
Jak vyplývá z ustanovení §76 odst. 2 tr. ř. osobní svobodu osoby, která byla přistižena při trestnému činu nebo bezprostředně poté, smí omezit kdokoliv, pokud je to nutné ke zjištění její totožnosti, k zamezení útěku nebo k zajištění důkazů. Je však povinen tuto osobu předat ihned policejnímu orgánu. Nelze-li takovou osobu ihned předat, je třeba některému z uvedených orgánů omezení osobní svobody bez odkladu oznámit.
Nejvyšší soud proto musel posoudit, zda v předmětné věci okolnosti nasvědčovaly tomu, aby mohlo být aplikováno ustanovení o nutné obraně, případně o krajní nouzi. Dospěl k následujícímu závěru:
Obviněný mohl bezesporu poškozené zadržet za účelem zjištění jejich totožnosti a učinit oznámení na policii. Místo toho však proti nim použil násilí. Poškozeného S. K. přitom chytil za límec pod krkem, držel jej, současně střídavě mířil na oba poškozené pistolí. V tomto směru není pochyb, že obviněný nepřípustným způsobem zasáhl do práva na osobní svobodu ve smyslu čl. 8 Listiny základních práv a svobody. Podle čl. 3 cit. ustanovení lze obviněného nebo podezřelého z trestného činu zadržet jen v případech stanovených v zákoně. Zadržená osoba musí být ihned seznámena s důvody zadržení, vyslechnuta nejpozději do 48 hodin propuštěna nebo odevzdána soudu. Zákon v ustanovení §76 odst. 2 tr. ř. stanoví, že osobní svobodu osoby, která byla přistižena při trestném činu nebo bezprostředně poté, smí omezit kdokoli, pokud je to nutné ke zjištění její totožnosti, k zamezení útěku nebo k zajištění důkazů. Nelze-li takovou osobu ihned předat, je třeba tuto skutečnost oznámit. Obviněný se podle tohoto ustanovení nezachoval. Protože v předmětné věci byly zasaženy zájmy třetích osob (zájmy zaměstnavatele obviněného), je k beztrestnosti obránce nutné, aby zároveň ohledně těchto třetích osob, které nejsou útočníky, byly splněny podmínky krajní nouze ve smyslu §14 tr. zák.
Pro oba instituty, nutnou obranu i krajní nouzi, je charakteristický znak bezprostřednosti. Útok musí bezprostředně hrozit nebo trvat. Proti útoku, který je již dokončen, není nutná obrana již přípustná. Beztrestnosti podle §13 tr. zák. se nemůže dovolávat ten, kdo se při obraně proti útoku neomezí na odvrácení útoku, ale podnikne další útočné činy, neodůvodněné již pouze nutností obrany, a kdo se popř. dá s útočníkem do vzájemné půtky, takže již u něho nejde o obranu, ale o vypořádání se s útočníkem (srov. č. 26/1967 Sb. rozh. tr.). U krajní nouze platí, že nebezpečí musí hrozit přímo, bezprostředně. Pokud by nebezpečí již pominulo, nebo by hrozilo teprve v budoucnu, ale nikoliv v bezprostřední budoucnosti, o krajní nouzi nejde (srov. č. 13/1952 Sb. rozh. tr.).
Je zřejmé, že jednání obviněného nelze vykládat tak, že by odvracel přímo hrozící nebo trvající útok. Ze skutkového zjištění vyplývá, že obviněný poškozené zastihl na útěku z baru. Dojel je autem, zahradil jim cestu a pod pohrůžkou násilí na nich požadoval peníze. Jde o samostatný útok, navazující na protiprávní jednání poškozených. Jinými slovy řečeno, na jednání obviněného nelze pohlížet jako na jednání, které by bylo možno posuzovat podle ustanovení §13 tr. zák. Počíná-li si někdo tak, že útok neodvrací, sám je útočníkem. Obviněný již v okamžiku, kdy jednal protiprávně (v rozporu s ustanovením §76 odst. 2 tr. ř.), neodvracel útok na zájem chráněný trestním zákonem, protože protiprávnost jednání poškozených neměla charakter trvajícího útoku (byl ukončen už v momentě jejich útěku). Od jejich dostižení obviněným se začal odvíjet skutek, pro nějž je nyní obviněný stíhán. Nelze ani přisvědčit názoru obviněného, že nebyl naplněn znak „věci cizí“. Podle §133 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, se vlastnictví k movitým věcem nabývá převzetím věci. Za této situace nelze vycházet z toho, že by ještě před předáním částky 5.000,- Kč byla tato částka ve vlastnictví obviněného, resp. jeho zaměstnavatele.
Vzhledem ke skutečnostem shora uvedeným Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. května 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann