ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.77.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 77/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. února 2006 dovolání, které podal obviněný J. C., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 7 To 312/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 3 T 161/2004, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. C. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 3 T 161/2004, byl obviněný J. C. uznán vinným, že
dne 20. 2. 2004 ve S., okres F., v kanceláři provozovny firmy C. – M. S., jako majitel této firmy při vyplácení mzdy nechal poškozené M. N. podepsat výplatní listy za 9 odpracovaných směn ve výši odměny 5.004,- Kč, před podpisem dokladů vyplatil poškozené a položil na stůl pětitisícikorunovou bankovku, po podepsání převzetí výplaty poškozenou bankovku vzal, ponechal si ji a poškozené sdělil, že jej stála více peněz než 5.000,- Kč a způsobil jí tak škodu v celkové výši 5.004,- Kč.
Takto popsané jednání soud prvého stupně právně kvalifikoval jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. a obviněného odsoudil podle §247 odst. 1 tr. zák. za použití §53 odst. 2 písm. a) tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 15.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené době vykonán, obviněnému uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému stanovena povinnost nahradit poškozené M. N., škodu ve výši 5.004,- Kč.
Vůči konstatovanému rozsudku podal obviněný J. C. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 7 To 312/2005, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti citovanému rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění dovolání obviněný poukázal, že odvolací soud vycházel pouze z výpovědi poškozené a svědka R. K., který ovšem nemohl z místa, kde stál, vůbec vidět na psací stůl J. C.; pokud by se soud prvého stupně seznámil s plánem dílny, který mu byl předložen, musel by k tomuto závěru dojít. Ani svědkyně J. N., dcera poškozené, nebyla při předávání peněz přítomna. Podle mínění obviněného nemohlo dojít ke krádeži, když poškozená tvrdila, že pětitisícikorunovou bankovku vůbec nepřevzala, a tudíž ji ani neměla ve svém držení. Soudy se nevypořádaly ani s tím, proč poškozená oznámila údajnou krádež na policii až po více než týdnu, neověřily si, který pracovník úřadu práce poškozené doporučil tuto skutečnost oznámit na policii a komu vůbec na úřadu práce věc oznámila. Dále v usnesení o zahájení trestního stíhání a ani v průběhu vyšetřování nebylo objasněno, jak se obviněný předmětné bankovky zmocnil, např. zda ji poškozené z ruky vytrhl nebo ji vzal peněženku. Navíc se jednalo o bankovku v hodnotě pět tisíc korun, a tudíž nemohl poškozené způsobit škodu ve výši 5.004,- Kč; v posuzovaném případě proto šlo o přestupek a nikoliv o trestný čin. Dovolatel vyjádřil názor, že trestní oznámení poškozené bylo odplatou za to, že ji nadále odmítl zaměstnávat. I za předpokladu, že by se její tvrzení zakládalo na pravdě, nemohlo by jít o trestný čin krádeže, neboť obviněný se cizí věci nezmocnil; poškozená sama tvrdí, že bankovku vůbec nepřevzala a neměla ji v ruce. V krajním případě by bylo možno věc kvalifikovat jako trestný čin podvodu, ale ani k tomu nedošlo. Pokud poškozená bankovku vůbec nepřevzala a odešla z kanceláře, jde podle obviněného o věc pracovněprávní a M. N. měla tuto částku vymáhat v občanskoprávním řízení jako nevyplacenou mzdu.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 7 To 312/2005, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 3 T 161/2004.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu námitka obviněného, že poškozená bankovku fyzicky nepřevzala, takže nešlo o zmocnění se věci cizí, neboť bankovka byla stále ve vlastnictví dovolatele, a tudíž jde o věc pracovněprávní spočívající v nevyplacení mzdy. Dále tvrzení, že pokud odcizil bankovku o nominální hodnotě 5.000,- Kč, nemohl způsobit škodu ve výši 5.004,- Kč, nýbrž toliko 5.000,- Kč a jeho jednání mohlo být posouzeno nejvýše jako přestupek. V tomto ohledu státní zástupce uvedl, že tradice (odevzdání a převzetí věci) není zákonem upravena jako jediný způsob splnění závazku; naopak podepsání poškozené na výplatnici je třeba považovat za vydání potvrzení o splnění závazku podle §257 odst. 1 zákoníku práce. Pokud tedy poškozená převzetí výplaty potvrdila, je nepochybné, že se peníze staly jejím vlastnictvím bez ohledu na to, zda je fyzicky vzala do rukou či nikoliv. O věc pracovněprávní mohlo jít jedině tehdy, pokud by obviněný vzal bankovku ještě před podpisem poškozené na výplatnici. V souvislosti s druhou námitkou státní zástupce uvedl, že podle §89 odst. 11 tr. zák. je škodou nikoliv nepatrnou škoda dosahující částky nejméně 5.000,- Kč, přičemž již způsobení škody v této výši může být posouzeno jako trestný čin. Také poukázal na znění skutkové věty, z níž je zřejmé, že obviněný odcizil bankovku v nominální hodnotě 5.000,- Kč, kterou předtím položil na stůl, přičemž nárok poškozené činil 5.004,- Kč. Z odůvodnění rozsudku rovněž vyplývá, že poškozená z kanceláře odešla, aniž by si jakékoli peníze odnesla. V důsledku svého jednání se obviněný obohatil ke škodě poškozené celkem o částku 5.004,- Kč. Za zcela irelevantní státní zástupce shledal výhradu obviněného, že tuto částku poškozené vůbec nepředal, či zda ji ona sama (zjevně v rozrušení) ponechala ležet na stole. Mimo rámec dovolání zmínil, že skutek měl být posouzen též podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák. Z popsaných důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného J. C. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat.
V kontextu s výše rozvedenými argumenty je nutno konstatovat, že obviněný J. C. uplatnil v podstatné části dovolání námitky, které na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadají. Předně jde o výhrady obviněného, že se soudy nevypořádaly s tím, proč poškozená oznámila krádež na policii až po více než týdnu, neověřily, který pracovník úřadu práce ji doporučil tuto skutečnost oznámit na policii a komu vůbec na zmíněném úřadu věc oznámila. Dále vznáší námitky ke svědeckým výpovědím R. K. a J. N., dcery poškozené. Uvádí, že nebylo objasněno, jak se předmětné bankovky zmocnil a trestní oznámení poškozené bylo odplatou za to, že ji nadále odmítl zaměstnávat. Nutno zdůraznit, že všechny tyto v dovolání popsané výhrady, jsou primárně námitkami ohledně správnosti skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení ve věci provedených důkazů, přičemž z těchto tvrzených procesních nedostatků až následně obviněný dovozuje vady ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu. Jak již bylo výše uvedeno samotná konečná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je naopak jimi vázán. Zmíněné výtky nelze podřadit nejen pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod některý z dalších v zákoně taxativně stanovených dovolacích důvodů. Pokud by obviněný učinil pouze tyto námitky, bylo by nutno podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout, neboť by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Z pohledu uplatněného dovolacího důvodu však Nejvyšší soud shledal jako relevantní výhradu obviněného zpochybňující naplnění znaku „zmocnění se cizí věci“ trestného činu krádeže, když vzhledem k tomu, že poškozená bankovku nepřevzala, ani ji neměla ve své faktické dispozici, se jednalo toliko o pracovněprávní spor spočívající v nevyplacení mzdy. Dále výtku, že pokud se měl zmocnit bankovky v hodnotě 5.000,- Kč, mělo být jednání posouzeno pouze jako přestupek, když navíc nemohl poškozené způsobit škodu 5.004,- Kč. Tyto námitky jsou způsobilé uplatněný dovolací důvod naplnit, a proto Nejvyšší soud mohl posoudit, zda napadené rozhodnutí vykazuje zmíněné právní vady.
Trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní a způsobí tak škodu nikoli nepatrnou. Podle §89 odst. 11 tr. zák. se škodou nikoli nepatrnou rozumí škoda dosahující částky nejméně 5.000 Kč.
Ve stručnosti lze připomenout, že objektem trestného činu krádeže je vlastnictví věci, držba věci, ale i jen faktické držení věci. Rozhodující je vždy faktický stav, v rámci kterého má poškozený nebo faktický držitel věc ve své moci. Cizí věcí se rozumí movitá věc, která nenáleží pachateli buď vůbec, nebo nenáleží jen jemu, a kterou pachatel nemá ve své dispozici. Přisvojením věci se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s věcí a současně vyloučení dosavadního vlastníka nebo faktického držitele z držení, užívání a nakládání s věcí. Zmocnění se věci lze charakterizovat jako odejmutí věci z dispozice vlastníka, oprávněného držitele nebo i faktického držitele a zjednání si takto možnosti s věcí trvale nakládat podle své vůle. Trestný čin krádeže je dokonán zmocněním se věci s úmyslem přisvojit si ji; pachatel se věci zmocní, když si vytvoří možnost volně s ní nakládat s vyloučením faktické moci osoby, která nad ní má moc a které se odnímá.
Podle §236 odst. 4 věty první zák. č. 65/1965 Sb. (zákoník práce), ve znění pozdějších zákonů, je odměna za provedení pracovního úkolu splatná po dokončení a odevzdání práce. Podle §252 odst. 1 tohoto zákona nárok z pracovněprávních vztahů zaniká uspokojením. Podle §257 odst. 1 citovaného zákona platí, že zaměstnavatel nebo zaměstnanec, jejichž nárok byl uspokojen, jsou povinni vydat o tom potvrzení, požádá-li o ně ten, kdo nárok uspokojil.
Uspokojení nároku nastává na základě jednostranného úkonu účastníka pracovněprávního vztahu, kterým poskytuje druhému účastníkovi tohoto vztahu předmět nároku s úmyslem splnit svou povinnost vyplývající ze smlouvy (dohody), z právního předpisu nebo z rozhodnutí příslušného státního orgánu. K zániku nároku uspokojením přitom dojde tehdy, jestliže oprávněný účastník nabídnuté plnění skutečně přijal.
Při zvážení výše popsaných obecných argumentů, a to v kontextu s posuzovaným případem, Nejvyšší soud konstatuje, že otázkou, zda zjištěné jednání obviněného J. C. vykazuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. se soudy obou stupňů náležitě zabývaly a dospěly ke správnému právnímu závěru. Ze skutkových zjištění vyplývá, že peníze, jež představovaly finanční odměnu poškozené M. N. za pracovní činnost na základě dohody o provedení práce uzavřené mezi jmenovanou a obviněným, byly v době po jejich vyplacení ve vztahu k obviněnému cizí věcí, kterou si přisvojil tím, že se jich zmocnil. Vyplacení peněz nutno vztáhnout k okamžiku, kdy po jejich položení obviněným v kanceláři na stůl poškozená podepsala výplatní lístek o převzetí odměny za provedenou práci ve výši 5.004,- Kč.
Námitku obviněného, že se jednalo toliko o pracovněprávní spor spočívající v nevyplacení mzdy je nutno vzhledem ke konečným skutkovým zjištěním odmítnout. V posuzovaném případě nešlo o „pouhé“ nevyplacení mzdy, jak je tvrzeno v dovolání. Podstata jednání obviněného nespočívala v tom, že by nesplnil svůj závazek z pracovněprávního vztahu vůči poškozené, tj. nevyplatil jí odměnu za provedenou práci, na níž měla zákonný nárok. Naopak o splnění závazku svědčí i potvrzení - výplatní lístek podepsaný poškozenou. Protiprávnost jednání spočívá ve skutečnosti, že obviněný zneužil situace a než poškozená stačila peníze, jež v té době již nenáležely J. C., uschovat, tyto odňal z její dispozice a ponechal si je. Tím naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným.
V návaznosti na tyto argumenty neobstojí ani dovolací námitka směřující k posouzení jednání obviněného jako přestupku, a to s poukazem na výši způsobené škody. Nejvyšší soud připomíná, že podle §89 odst. 11 tr. zák. se za škodu nikoli nepatrnou rozumí škoda dosahující částky nejméně 5.000 Kč. Tato skutečnost znamená, že již způsobení škody v této minimální výši může být kvalifikováno jako trestný čin. Nutno připustit, že z tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku okresního soudu nevyplývá, zda obviněný položil na stůl spolu s pětitisícikorunovou bankovkou i částku ve výši 4,- Kč. Z odůvodnění téhož rozsudku na str. 5 je však zřejmé, že soud prvého stupně považoval tento závěr za prokázaný. Prvostupňový soud rovněž uvedl, proč v jednání obviněného J. C. shledal vyšší stupeň nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, tj. naplnění materiální stránky trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. V této souvislosti zejména poukázal na význam chráněného zájmu, který byl činem obviněného dotčen a na přímý úmysl v jeho jednání [§4 písm. a) tr. zák.].
Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného J. C. odmítl, neboť je shledal zjevně neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. února 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k