ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.865.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 865/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 2. srpna 2006 o dovolání obviněných J. Š., a obviněného A. Z., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2006, č. j. 11 To 27/2006-820, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 8/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných J. Š. a A. Z. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2006, č. j. 11 To 27/2006-820, byla podle §256 tr. ř. zamítnuta odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a obviněných A. K., J. Š. a A. Z. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 1. 2006, č. j. 7 T 8/2005-736. Tímto rozsudkem byl obviněný J. Š. v bodě I. výroku rozsudku uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. Za tento trestný čin a dále za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 10. 8. 2005, č. j. 1 T 165/2004-142, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 10. 2005, č. j. 12 To 375/2005-175, mu byl podle §140 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let, přičemž podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný J. Š. pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou, a to při současném zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 10. 8. 2005, č. j. 1 T 165/2004-142, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 10. 2005, č. j. 12 To 375/2005-175, a všech rozhodnutí obsahově na tento výrok navazujících, pokud jeho zrušením pozbyla svého zákonného podkladu. Obviněný A. Z. v bodě II./1)-4) výroku rozsudku byl uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák., když podle §140 odst. 2 tr. zák. mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let. Pro výkon uloženého trestu byl obviněný A. Z. zařazen do věznice s ostrahou. Dále byla podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému A. Z. uložena povinnost uhradit poškozeným způsobenou škodu. Rozsudek obsahuje jak odsuzující, tak zprošťující výrok týkající se spoluobviněného A. K.
Obviněný J. Š. má za to, že rozhodnutí obou stupňů vychází z nesprávného posouzení skutku a z toho vyplývajícího nesprávného hmotně právního posouzení, je tedy podle jeho názoru dán důvod dovolání vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Domnívá se, že nenaplnil subjektivní stránku trestného činu, neboť mu nebylo prokázáno, že by věděl, že se jedná o padělané bankovky. Skutková zjištění obou stupňů nepovažuje za správná. Popřel, že by věděl o tom, že bankovky, které předal jako zálohu za nákup osobního automobilu Fiat – UNO spoluobviněnému Z., jsou padělky. Na bankovkách mu nebylo nic nápadné. Sporné je podle něj i to, zda bankovky, které udával obviněný Z. a obviněný K. v jednotlivých provozovnách, byly od něho. Jak totiž spoluobvinění sami uvedli, nevěděli, kolik peněz měli u sebe, navíc měli u sebe částku nejméně 7.500,- Kč, kterou vyhráli. Obviněný Z. je tudíž jediným, kdo tvrdí, že mu bankovky předal. Za těchto okolností je přesvědčen, že původ udávaných bankovek je nejasný. Opětovně tvrdí, že mu nebylo prokázáno, že by padělané bankovky, které spoluobvinění Z. a K. udávali, pocházely od něho a dále mu nebylo prokázáno ani to, že by věděl, že se jedná o padělané bankovky. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2006, č. j. 11 To 27/2006-820, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 7 T 8/2005, zrušil a zprostil obžaloby.
Obviněný A. Z. v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení „skutků kladených mu za vinu“. Namítl, že odvolací soud měl překvalifikovat skutky, kterých se dopustil v sázkové kanceláři S.-T. v N. – P. dne 17. 4. 2005 v době od 21.45 h do 22.45 h a v baru L. P. dne 17. 4. 2005 kolem 23.30 h na trestný čin podle §141 tr. zák. Má za to, že nebyl v průběhu trestního řízení proveden žádný důkaz, který by nasvědčoval tomu, že by si byl vědom protiprávnosti svého jednání. Vytkl soudům, že se náležitě nevypořádaly stran subjektivní stránky trestného činu s jeho výpovědí v konfrontaci s výpovědí J. Š. Konstatuje, že obviněný J. Š. nevěděl, že bankovky, které předal A. Z. jako zálohu na nákup osobní auta, jsou falešné. Naproti tomu on sám se dozvěděl, že peníze od obviněného J. Š. jsou padělané až po zaplacení v baru L. P., kdy byl zadržen Policií. Vzhledem k těmto skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání. Lhůta k podání dovolání byla zachována (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) u obou obviněných, dovolání obsahují obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. Obvinění ve svých dovoláních shodně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obou obviněných byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z jejich obsahu vyplývá, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl námitkami obviněných naplněn. Je zřejmé, že ačkoliv obvinění namítají, že subjektivní stránka trestného činu nebyla naplněna, ve skutečnosti brojí proti skutkovému zjištění, neboť nesprávné právní posouzení skutku spatřují zejména v hodnocení důkazů. K tomu Nejvyšší soud uvádí následující:
Třebaže obviněný J. Š. spatřuje podstatu dovolání v absenci subjektivní stránky trestného činu podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák., je třeba konstatovat, že primárně jeho námitky mají původ ve skutkovém zjištění. Nejvyšší soud poukazuje na to, že námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby a byly uplatněny již v předcházejícím řízení. V této souvislosti Nejvyšší soud pokládá za potřebné opětovně zdůraznit, že zjištěný skutkový děj, který je popsán ve skutkovém zjištění, je výsledkem hodnocení důkazů, které byly před soudem provedeny a úvahy, které soud vedly k tomuto závěru (skutkovému zjištění), jsou pak vyjádřeny – rozvedeny v odůvodnění obou rozhodnutí. Nejvyšší soud je toho názoru, že soud prvního stupně učinil ve věci správná a úplná skutková zjištění, jenž mají v provedeném dokazování plnou oporu, dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení důkazů je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Lze konstatovat, že v dané věci uplatněná obhajoba obviněného, totiž že 7 kusů padělaných českých bankovek v nominální hodnotě 1.000,- Kč získal za porouchaný telefon zn. Nokia 7610 od neznámého muže, zůstala ve světle dalších provedených důkazů osamocena. Tyto hodnotící úvahy soud prvního stupně podrobně rozvedl na str. 15 rozsudku (odvolací soud na str. 7 usnesení). Uvádí-li obviněný, že bankovky udávané v jednotlivých případech nemusely pocházet od něho, nýbrž je mohl spoluobviněný A. Z. vyhrát na automatech, nelze ani této námitce přisvědčit. Z výpovědi svědka L. jednoznačně vyplývá, že výhra na automatech byla sice spoluobviněnému Z. vyplacena, nikoliv však v tisícikorunových bankovkách. Není pravdou, že by byl obviněný J. Š. uznán vinným toliko na základě výpovědi spoluobviněného A. Z. S jeho výpovědí totiž koresponduje celá řada dalších nepřímých důkazů. Příkladmo lze zmínit výpis telefonních hovorů, které byly dne 17. 4. 2005 uskutečněny na telefonní číslo obviněného a výpovědi svědků A., H. a H. V neposlední řadě, argumentuje-li obviněný tím, že peníze předal spoluobviněnému Z. na zakoupení vozidla Fiat-UNO, bylo zjištěno, že zatímco obviněný tvrdí, že dne 16. 4. 2005 společně s obviněným A. Z. byl tímto autem na projížďce, nade vší pochybnost bylo prokázáno, že již od 13. 4. 2005 bylo auto bez SPZ a v nepojízdném stavu. Proto lze v tomto ohledu dospět k závěru, že tato argumentace je účelová a měla posloužit k tomu, aby obviněný zastřel pravý původ peněz, o nichž musel vědět, že jsou padělané. Je zjevné, že obviněný se na straně jedné hájí tím, že nevěděl o tom, že bankovky jsou padělané, na straně druhé však na svou obhajobu předkládá tvrzení, která by měla prokázat, že peníze, které předal spoluobviněnému A. Z. mu byly předány ke konkrétnímu účelu, avšak i tento účel lze spolehlivě vyvrátit. Za těchto okolností není důvodu pochybovat o správnosti provedeného dokazování (a o hodnocení důkazů), neboť tvoří vzájemně ucelenou, logicky provázanou a ničím nenarušenou strukturu. Skutek tak, jak je popsán, obsahuje všechny znaky trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák., subjektivní stránku v to nevyjímaje.
Rovněž obviněný A. Z. v podaném dovolání poukazuje na neúplnost provedeného dokazování, přičemž se snaží zpochybnit subjektivní stránku trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. Dovolává se zároveň právní kvalifikace skutku podle §141 tr. zák., tedy toho, že mu padělanými penězi bylo placeno jako pravými. Je zřejmé, že obviněný (stejně jako obviněný J. Š.) brojí proti skutkovému zjištění, které soudy učinily v předchozím řízení. Nejvyšší soud však nesdílí názor obviněného, totiž, že by nevěděl o původu peněz, které mu předal spoluobviněný J. Š. Ze sledu jednotlivých setkání obviněného J. Š. a obviněného A. Z. lze dovodit, že měli zájem na tom udat nepravé peníze, když nejprve obviněný Z. udal jejich část v herně S.-T. a poté, co se mu to podařilo, si jel za obviněným Š. pro další bankovky, které udal v hernách L.-P., S.-T. a N. B. Bezesporu všech sedm kusů padělaných českých bankovek v nominální hodnotě 1.000,- Kč obviněný Z. získal od obviněného J. Š. Je zjevné, že právě z toho důvodu, že si nebyl jist, zda budou padělané bankovky rozpoznány, k jejich opatření a k jejich udávání přistupoval postupně, a to v závislosti na reakci osob podniků, v nichž se je snažil udat. První udání falešných bankovek v herně S.-T. bylo úspěšné, proto se rozhodl vyzvednout si u obviněného J. Š. bankovky další. Přijetí padělaných bankovek od obviněného A. Z. potvrdili pracovníci jednotlivých heren: svědkyně R. D., svědek J. A., svědek M. L., M. O. Lze proto shrnout, že veškeré úvahy o vině obviněného jsou přesvědčivě způsobem odpovídajícím ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. v rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně rozvedeny.
S ohledem na to, že námitky obviněných uplatněné v dovolání mají ryze skutkovou povahu, nejsou způsobilé uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit. Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu a námitkám k němu uvedeným Nejvyšší soud poznamenává, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obou obviněných uplatněná s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl, a to podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, aniž věc musel meritorně přezkoumávat ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. srpna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann