ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.936.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 936/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. srpna 2006 o dovolání, které podal obviněný O. R., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 8. 2005, sp. zn. 8 To 308/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 12 T 99/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov ze dne 14. 6. 2005, sp. zn. 12 T 99/2004, byl obviněný O. R. uznán vinným účastenstvím ve formě pomoci na trestném činu krádeže podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §247 odst. 1 písm. b) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 29. 1. 2004 v brzkých ranních hodinách v B., vozil svým automobilem Mazda 626, obviněného R. Š., kterému na požádání auto zastavil a čekal na něj na místě se zapnutým motorem a vypnutými světly, kdy si byl, s ohledem na skutečnost, že se obviněný R. Š. krátce nato vracel s věcmi, které před tím neměl, vědom toho, že se obviněný R. Š. dopouští trestné činnosti, a poté mu umožnil odcizené věci uschovat v jeho vozidle a odvezl ho z místa pryč, přičemž obviněný R. Š. v této době násilně vnikl do osobního vozidla zn. Škoda Forman 136, majitele J. P., osobního vozidla Fiat Punto, majitele MUDr. M. H., a vozidla Fiat Punto, majitelky MUDr. J. H., odkud odcizil věci v celkové hodnotě nejméně 3.780,- Kč“ (viz bod III. výroku předmětného rozsudku). Podle §37 tr. zák. bylo u obviněného O. R. upuštěno od uložení souhrnného trestu ve vztahu k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání 3 roků, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 11 T 209/2004.
Citovaným rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov bylo rovněž rozhodnuto o vině (včetně částečného zproštění obžaloby), trestu a náhradě škody stran obviněného R. Š.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění O. R. a R. Š. a státní zástupce Okresního státního zastupitelství Brno - venkov, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 8. 2005, sp. zn. 8 To 308/2005, jímž podle §256 tr. ř. tato odvolání jako nedůvodná zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně (a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov) podal obviněný O. R. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť „bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu pro Brno venkov, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.“
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že v průběhu trestního řízení byla prokázána verze obhajoby o tom, že se (dovolatel) vyskytoval na místě a v době údajného trestného činu ze zcela jiných důvodů, a to z důvodu pozdějšího stěhování pračky obviněnému R. Š. Dovolatel totiž podle svého vyjádření stěhoval věci svým autem poměrně často, jednalo se o prostředek přilepšení si obživy. Obviněný R. Š. si odešel vyřídit nějaké věci a zatímco na něho dovolatel čekal, mělo údajně dojít ke krádežím. O těchto věcech však dovolatel podle svých slov nevěděl. To podle něho plyne z výpovědí obou obviněných. Poukázal přitom na skutečnost, že policií nebyl zprvu obviněn a obvinění, které bylo proti němu posléze vzneseno, se ukázalo jako nepodložené resp. neprokázané.
V další části dovolání dovolatel vyjádřil názor, že existují důvodné pochybnosti, zda obviněnému R. Š. nebyly policií připsány i cizí trestné činy (krádeže), a také pochybnosti o době všech krádeží, které měl spáchat dovolatel s obviněným R. Š., neboť některé mohly být spáchány i dříve. Jako příklad uvedl krádež mobilního telefonu, která se měla stát v inkriminované době a ze kterého mu podle jeho domněnky volal obviněný R. Š. ještě dlouho předem, aby si tak zajistil odvoz pračky. V návaznosti na rozvedené skutečnosti uvedl, že v daném případě existují minimálně odůvodněné pochybnosti o jeho vině, že hlavním cílem trestu je náprava pachatele a nikoho tak není možné trvale nebo bezdůvodně vyloučit z lidské společnosti. Vina musí být bez odůvodněné pochybnosti zřejmá, ovšem v předmětné věci zmíněné odůvodněné pochybnosti existují, když důkazy prokazují jeho nevinu.
V závěru dovolání proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadená rozhodnutí zrušil ve výrocích jeho se týkajících a zprostil jej obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že by v případě jeho jednání došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že dovolání bylo sice podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. podle první tam uvedené alternativy, ve skutečnosti však k uplatněné námitce žádné argumenty neuvádí a namítá toliko nesprávnost hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. V návaznosti na to konstatoval, že naplnění uplatněného dovolacího důvodu (podle první alternativy) nepřichází v úvahu, jelikož jde o důvod ryze procesního charakteru a vztahuje se na případy, kdy odvolání nebylo soudem druhého stupně věcně projednáno, ač se tak mělo stát. V posuzovaném případě však bylo odvolání dovolatele soudem druhého stupně projednáno a bylo o něm i rozhodnuto. Uplatněný dovolací důvod nemůže být naplněn ani ve smyslu druhé tam uvedené alternativy, neboť dovolatel na žádný dovolací důvod, který by měl být naplněn v řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí, neodkazuje a jeho námitky ani žádnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř. neodpovídají.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyjádřil státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný O. R. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opřeno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).
Uplatněné dovolací námitky však směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž de facto soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů a nesprávná skutková zjištění a zejména prosazuje vlastní hodnotící úvahy vztahující se k provedeným důkazům a vlastní odlišnou verzi skutkového stavu věci (namítá, že se nedopustil skutku tak, jak byl zjištěn soudy).
Vzhledem k uvedeným skutečnostem je zřejmé, že o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže v posuzované věci jít (uplatněnou dovolací argumentaci nelze pod první alternativu citovaného dovolacího důvodu podřadit). Tento závěr platí tím spíše proto, že Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že dovolatel neuvedl konkrétní dovolací důvod, který měl být v předcházejícím řízení naplněn. Nehledě na to, uplatněné dovolací námitky ani této alternativě neodpovídají.
Nejvyšší soud k tomu zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování a hodnocení důkazů. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
K uvedeným skutečnostem je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. srpna 2006
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý