ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.944.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 944/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. srpna 2006 o dovolání obviněného R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2006, č. j. 12 To 13/2006-3294, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 48 T 2/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem dne 22. 6. 2005, č. j. 48 T 2/2005-3175, byl obviněný R. S. uznán vinným v bodech ad 1. – 8. výroku o vině trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. /ad 1a, 1b/, v bodech ad 9. – 32. výroku o vině trestným činem krádeže dílem dokonaným, dílem nedokonaným podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák., §8 odst. 1 tr. zák. k §247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák. /ad 12c, 13a, 14e, 16, 17b, 18c, 18d, 19, 24/, v bodech ad 11., 12., 14., 15., 16., 17., 18., 19., 21. trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a v bodě 33. trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. Za tento trestný čin byl R. S. uložen podle §247 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, když pro výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. Tímtéž rozsudkem byli uznáni vinnými spoluobvinění R. S., a to J. P., A. Ž., L. B., J. K. a J. M. Rozsudkem bylo rozhodnuto také o nárocích poškozených na náhradu škody.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2006, č. j. 12 To 13/2006-3294, byla odvolání obviněných R. S., A. Ž., L. B., J. K. a J. M., jakož i státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem podle §256 tr. ř. zamítnuta. Proti shora citovanému usnesením obviněný R. S. podal dovolání.
V podaném dovolání obviněný odkázal na dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je přesvědčen, že měl být uznán vinným toliko jedním pokračujícím trestným činem podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. a nikoliv dvěma skutky. Pokud jde o trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., tvrdí, že tento trestný čin nespáchal. Podle jeho názoru odsuzující rozsudek soudu prvního stupně je založen na nevěrohodné výpovědi obviněného M. /což je podle obviněného patrné především u skutku pod bodem 1a), b)/. Nesouhlasí s výpovědí obviněného M., neboť termín většiny krádeží se sjednával podle návrhu M., také on přišel s nápadem použít autogenu. Jako jediný měl totiž odborné zkoušky. Dospěl k závěru, že v řízení byly porušeny zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 5, 6 tr. ř., když chybný postup soudů se promítl do nesprávné právní kvalifikace posuzovaného trestně právního jednání. Vytkl soudu, že neprovedl důkaz odborným posouzením mechanismu odcizení vozu za pomocí budíků. K bodu 3) rozsudku uvedl, že vztahy s obviněným K. nebyly dobré, proto jeho výpověď považuje za akt pomsty. Tento skutek nespáchal, na krádeži se nepodílel, nemohl tedy kradený vůz řídit a dopustit se tak trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí. Není možné, aby spáchal útoky pod bodem 7) a 8) rozsudku. Vzhledem ke krátkému časovému odstupu od těchto skutků je vyloučeno, aby byl na místě spáchání skutků pokaždé s jiným spolupachatelem: jednou s obviněným Ž., podruhé s obviněným M. Domnívá se, že u skutku pod bodem 16) trestnost pokusu trestného činu krádeže zanikla dobrovolným upuštěním od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu. Cena vozu pak neměla být započtena do celkové způsobené škody. Podle výpovědi svědka B., vozidlo zůstalo v garáži zcela nepoškozené. Závěrem napadá správnost znaleckého posudku, resp. způsob stanovení hodnoty vozidel. Znalec vychází jen z údajů poškozených, přestože tito mohou být vedeni úmyslem cenu vozu nadhodnotit. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Namítá-li obviněný, že se části trestné činnosti nedopustil a že usvědčující výpovědi spoluobviněných J. M. a J. K. jsou nevěrohodné, pak státní zástupce konstatoval, že těmto námitkám nelze přiznat povahu právně relevantních námitek z pohledu uplatněného (ani žádného jiného) dovolacího důvodu. Takovéto námitky směřují výhradně do oblasti skutkových zjištění. Totožný závěr lze přitom podle názoru státního zástupce učinit ve vztahu k dovolacím námitkám obviněného ohledně znaleckého posudku. Jedinou relevantní námitku obviněný uplatnil k bodu 16. rozsudku soudu prvního stupně vztahující se k zániku trestnosti pokusu trestného činu krádeže. V tomto případě je však zřejmé, že postup podle §8 odst. 3 písm. b) tr. zák. je absolutně vyloučen (obvinění neučinili o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu, mohlo být ještě odstraněno). Nebyly splněny podmínky ani pro postup podle §8 odst. 1 písm. a) tr. zák., jelikož obvinění zcela evidentně neodstranili nebezpečí, které z podniknutého pokusu vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem, když při svém odjezdu od garáže žádným způsobem nezajistili proti dalšímu případnému napadení vrata garáže, u nichž „upálili“ zámek. Dodal, že pokud obviněný má výhrady k tomu, že hodnota vozidla poškozeného B. byla zahrnuta do celkově vzniklé škody, podle státního zástupce byla zohledněna pouze škoda způsobená na vratech v částce 1.200,- Kč v rámci právní kvalifikace podle §257 odst. 1 tr. zák., nikoliv však v rámci trestného činu krádeže. Vzhledem k tomu státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání. Lhůta k podání dovolání byla zachována (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž dovolání obsahuje obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Napadá-li obviněný skutková zjištění soudu prvního stupně, pak je třeba konstatovat, že k těmto námitkám nelze v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přihlížet. To platí nejen o okruhu námitek, podle nichž se na trestné činnosti nepodílel (a podle svého tvrzení na místě činu nebyl a čin nespáchal)), ale i tehdy, dovolává-li se provedení nového důkazu (viz požadavek na provedení důkazu odborným posouzením mechanismu odcizení vozu za pomocí budíků). Zakládá-li obviněný argumentaci v dovolání na tom, že výpověď spoluobviněného J. M. je nevěrohodná stejně jako výpověď spoluobviněného J. K. /ad 3) výroku rozsudku/, i zde primárně obviněný brojí proti učiněnému skutkovému zjištění. Z uvedeného vyplývá, že primárně jeho námitky mají původ ve skutkovém zjištění, konkrétně v hodnocení důkazů. Nejvyšší soud poukazuje na to, že námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby a byly uplatněny již v předcházejícím řízení. S nimi se odvolací soud (také soud prvního stupně) náležitě vypořádal a veškeré hodnotící úvahy rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 6 – 7). Dovolání obviněného je až na nepatrné rozdíly koncipováno shodně jako řádný opravný prostředek. V této souvislosti Nejvyšší soud pokládá za potřebné opětovně zdůraznit, že zjištěný skutkový děj, který je popsán ve skutkovém zjištění, je výsledkem hodnocení důkazů, které byly před soudem provedeny a úvahy, které soud vedly k tomuto závěru (skutkovému zjištění), jsou pak vyjádřeny – rozvedeny v odůvodnění obou rozhodnutí. Nejvyšší soud je toho názoru, že soud prvního stupně učinil ve věci správná a úplná skutková zjištění, jenž mají v provedeném dokazování plnou oporu, dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení důkazů je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Lze konstatovat, že v dané věci uplatněná obhajoba obviněného byla vyvrácena celou řadou provedených důkazů, počínaje výpověďmi spoluobviněných, výpověďmi svědků a v neposlední řadě listinnými důkazy. Pokud tedy obviněný setrvává na svých původních tvrzeních, zůstává jeho obhajoba ve světle dalších důkazů zcela osamocena. Pokládá-li obviněný za zásadní, že společně se spoluobviněnými nebyli schopni vzhledem k technické nezpůsobilosti odcizit moderněji zabezpečená vozidla a že krátký časový odstup mezi dílčími útoky pod body ad 7. a 8. výroku rozsudku vylučuje, aby jich byl přítomen, v tomto směru Nejvyššímu soudu nezbývá nic jiného, než se ztotožnit se závěry soudu prvního stupně, stejně jako se závěry odvolacího soudu, totiž že toto tvrzení je ryze účelové, neboť nemá oporu v provedeném dokazování. Jedná-li se o bod ad 16. výroku rozsudku, výše škody způsobené jednáním pod body ad 12c, 13a, 14e, 16, 17b, 18c, 18d, 19 a 24 (všechny zůstavší ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák.), byla vyčíslena částkou 1.125.828,- Kč. Je součtem částky 419.063,- Kč /hodnotou vozidla pod bodem ad 13.a)/, částkou 229.949,- Kč /hodnotou vozidla ad 17.b), částkou 89.955,- Kč /hodnotou vozidla ad 19./ a částkou 386.861,- Kč /hodnotou vozidla ad 24./. Z uvedeného je patrné, že přestože je obviněný přesvědčen, že v případě skutku pod bod 16. byla do výše škody přičtena i hodnota vozidla Škoda Octavia, ve skutečnosti tomu tak není. Jak uvedl odvolací soud na str. 6 odůvodnění usnesení, při stanovení hodnoty odcizených, případně poškozených věcí soud vycházel jak z výpovědí jednotlivých poškozených, tak ze znaleckých posudků, a dále z protokolů o ohledání míst činů. Domnívá-li se tedy obviněný, že poškození se snaží svými výpověďmi nadhodnotit cenu odcizených vozidel, jde ze strany obviněného o ničím nepodložené dedukce, jež nemají žádné opodstatnění a jsou pouhou spekulací obviněného. Nejvyšší soud má proto za to, že cena automobilů a poškozených věcí byla bezpochyby zjištěna správně. Ve všech uvedených souvislostech podle názoru Nejvyššího soudu není důvodu pochybovat o správnosti provedeného dokazování (a o hodnocení důkazů), neboť tvoří vzájemně ucelenou, logicky provázanou a ničím nenarušenou strukturu.
S ohledem na to, že námitky obviněného uplatněné v dovolání v této části mají ryze skutkovou povahu, nejsou z toho důvodu způsobilé uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit. Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu a námitkám k němu uvedeným Nejvyšší soud poznamenává, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Ačkoliv obviněný v podaném dovolání nesouhlasí s tím, že byl uznán vinným dvěma skutky, lze mu vytknout, že blíže nespecifikoval, v čem konkrétně spatřuje pochybení soudu. Zde je však třeba uvést, že ve smyslu §12 odst. 11 tr. ř. pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek. To znamená, že mezníkem, který ukončuje skutek při pokračujícím jednání je sdělení obvinění. Usnesením Policie ČR Klatovy ze dne 10. 4. 2003, sp. zn. ČTS: , bylo proti obviněnému zahájeno trestní stíhání pro útok popsaný pod bodem 3/ výroku rozsudku. Dne 28. 4. 2003 bylo toto usnesení obviněnému R. S. doručeno. Dílčí útoky, které obviněný spáchal do 28. 4. 2003, tvoří jeden pokračující trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. (body 1. – 8.), zatímco dílčí útoky popsané pod body 9. – 32. jsou dalším pokračujícím trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák. Jinými slovy řečeno, bylo-li obviněnému sděleno obvinění dne 28. 4. 2003, soud správně dílčí útoky (ad 9. – 32.) pokračujícího trestného činu spáchané po tomto datu musel oddělit od dílčích útoků spáchaných před tímto datem a posuzovat je jako nový skutek. Tímto dalším pokračujícím trestným činem obviněný naplnil skutkovou podstatu trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák., dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák.
U skutku pod bodem ad 16. rozsudku se obviněný domnívá, že tento skutek nelze posuzovat jako pokus trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 tr. zák. k §247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák., neboť trestnost pokusu zanikla dobrovolným upuštěním od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu. Je sice pravdou, že garáž otevřeli, nic z ní neodcizili a odešli. Nejvyšší soud je toho názoru, že jde o jedinou právně kvalifikovanou námitku, kterou lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §8 odst. 3 tr. zák. trestnost pokusu trestného činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně
a) upustil od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému tímto zákonem z podniknutého pokusu, nebo
b) učinil o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému tímto zákonem z podniknutého pokusu, mohlo být ještě odstraněno. Oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu; voják může místo toho učinit oznámení veliteli nebo náčelníku.
Dílčího útoku trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák. spáchaného ve stadiu pokusu se obviněný R. S. dopustil podle učiněného skutkového zjištění společně s J. M. a J. P. tím, že „dne 11. 11. 2003 kolem 00,50 hodin v L., v ulici K., v prostoru řadových garáží upálili zámek u vrat jedné z garáží s úmyslem odcizit zde nějaké věci, vnikli dovnitř, garáž prohledali, poté od garáže odjeli s tím, že se sem později vrátí a odcizí z ní nějaké věci, avšak po výjezdu od garáží byli kontrolováni policií, proto se na místo již nevrátili a nic neodcizili, poškozením garážových vrat způsobili Ing. J. B., nar., škodu ve výši 1.200,- Kč“.
S ohledem na skutkové zjištění je zřejmé, že nepřichází v úvahu postupovat podle alternativy vyjádřené v ustanovení §8 odst. 3 písm. b) tr. zák., protože nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo tomu, že by o pokusu trestného činu bylo učiněno oznámení státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu. Z tohoto důvodu se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda v dané věci byly splněny podmínky pro zánik trestnosti pokusu ve smyslu §8 odst. 3 písm. a) tr. zák.
Podle ustálené soudní judikatury a praxe nelze považovat případy, kdy pachatel sice mění svůj původní záměr dokonat trestný čin v nové rozhodnutí trestnou činnost dále nerozvíjet, avšak k této změně svého původního záměru byl přiveden vnějšími okolnostmi, které jsou buď skutečnou objektivní překážkou pro dokonání trestného činu (např. skutečnost, že napadená osoba je fyzicky silnější nebo že pachatel je od dokonání trestného činu odrazen příchodem jiných osob) nebo kdy pachatel alespoň ve svém vědomí nastalou překážku pokládá za nepřekonatelnou (srov. č. 7/1957 Sb. rozh. tr.). Jak vyplývá ze skutkového zjištění, hlavní příčina, proč jednání obviněných zůstalo ve stádiu pokusu byla dána tím, že po výjezdu od garáží byli kontrolováni policií. Soud výpovědi obviněných vyhodnotil tak, že všichni obvinění (R. S., J. M. a J. P.) jako spolupachatelé vnikli do předmětné garáže. Bylo prokázáno, že přestože z garáže nic neodcizili, měli v úmyslu se tam vrátit. Nedaleko garáží však byli kontrolováni policií, měli strach se na místo činu vrátit, a to je odradilo od dokonání trestného činu. Tato skutečnost rozhodně nesvědčí o dobrovolném upuštění od dokonání trestného činu ve smyslu §8 odst. 3 písm. a) tr. zák. Za dobrovolné upuštění je možné považovat jen takový přístup pachatele, z něhož vyplývá, že jsou splněny všechny podmínky pro to, aby mohl dokončit trestnou činnost, a také ví, že mu v jejím dokončení nic nebrání, tedy předpokládá (a to třeba i mylně), že jeho trestná činnost je uskutečnitelná, a přesto se rozhodne od dokonání upustit. Při takovém vědomí možnosti čin dokonat v souladu s představami pachatele je vyžadováno svobodné a z vlastní vůle pachatele vycházející rozhodnutí dále nepokračovat v naplňování znaků trestného činu a od dalšího jednání upustit. O dobrovolné upuštění se nejedná tehdy, když byl pachatel při činu přistižen a od dalšího jednání upustil proto, že se obával odhalení, nebo pokud pachatel upustil od dalšího jednání pod vlivem překážky, kterou nemohl překonat, nebo mu v rozvíjení trestné činnosti zabránila třetí osoba, případně se ocitl v situaci, která mu nedávala žádnou naději na úspěch (srov. rozhodnutí č. 5/1951, 88/1951, 21/1972-II. Sb. rozh. tr.). Lze shrnout, že obvinění od dokonání neupustili na základě vlastního dobrovolného rozhodnutí, nýbrž v důsledku vnějších okolností, které byly dány existencí skutečnosti, že v blízkosti garáží byli kontrolováni hlídkou policie. V jejich vědomí tím byla vytvořena překážka, která jim bránila trestný čin dokonat, neboť měli strach se na místo trestného činu vrátit. Není sporu, že za této situace nemohly být plněny podmínky dobrovolného upuštění od dokonání trestného činu podle §8 odst. 3 písm. a) tr. zák. Nejvyšší soud shledal námitku obviněného zjevně neopodstatněnou, což je důvod pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
V té části dovolání, v níž se dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný domáhá právně relevantním způsobem, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž na jeho podkladě přezkoumal napadené usnesení a předcházející řízení podle §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v neveřejném zasedání /§265r odst. 1 písm. a) tr. ř./.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. srpna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann