ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.99.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 99/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. února 2006 o dovolání obviněného R. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. K., obviněného K. D., obviněného J. D., a obviněného R. K., roz. D., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2005, č. j. 4 To 225/2005-551, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 493/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. D. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. D. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného J. D. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 6. 1. 2005, č. j. 2 T 493/2003-439, byl obviněný R. D. v bodě ad 1), 2), 4) výroku rozsudku uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 18. 7. 2003, sp. zn. 11 T 515/2002, a dále za sbíhající se trestné činy útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 22. 3. 2004, sp. zn. 1 T 291/2003, a taktéž za sbíhající se trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 1 T 164/2003, byl obviněnému uložen podle §247 odst. 2 a §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, přičemž pro jeho výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Týmž rozsudkem byl obviněný K. D. uznán vinným v bodě 4) výroku rozsudku trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. a podle §247 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem.
Obviněný J. D. byl uznán vinným v bodě 4), 5) výroku rozsudku trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. Za tento trestný čin mu byl uložen podle §247 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Shora uvedeným rozsudkem byl obviněný R. K. uznán vinným v bodě 1) výroku rozsudku trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 16. 2. 2004, sp. zn. 2 T 666/2003, mu byl uložen podle §247 odst. 1 a §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému R. K. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání čtyř let.
V souvislosti s ukládáním souhrnného trestu u obviněného R. D. a R. K. byly podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušeny výroky o trestu z příslušných rozsudků. Dále bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. o nárocích poškozených na náhradu škody.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2005, č. j. 4 To 225/2005-551, byla odvolání družky obviněného R. D., odvolání obviněného K. D., J. D. a R. K. proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 6. 1. 2005, č. j. 2 T 493/2003-439, podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta. Uvedené usnesení Krajského soudu v Brně obvinění R. D., K. D., J. D. a R. K. napadli dovoláním.
Dovolání obviněný R. D. opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř. Nesouhlasí se závěrem krajského soudu ohledně bodu 1) výroku o vině. V tomto směru poukázal na absenci subjektivní stránky trestného činu. Ze všech okolností je podle něj totiž zřejmé, že vrak vozidla byl odložen, neboť byl zarostlý, neudržovaný a bez SPZ, proto zde nemohl být dán úmysl věc odcizit. Pokud jde o bod 2) výroku rozsudku, uvedl, že údajní pachatelé byli spatřeni v areálu, kam přelezli plot, avšak svědci nebyli schopni pachatele identifikovat. Má za to, že rovněž u skutku pod bodem 4) výroku rozsudku nebyla vina obviněnému prokázána. Byl-li obviněný uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., musel by svým činem způsobit škodu nikoliv malou. Škodou nikoliv malou se ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující nejméně částky 25.000,- Kč. V žádném z popsaných skutků však škoda této částky nedosahuje. Domnívá se proto, že nemohl být uznán vinným kvalifikovanou skutkovou podstatou trestného činu krádeže podle odst. 2 §247 tr. zák. Je zřejmé, že z tohoto důvodu nemohl být ani ukládán trest v rozpětí trestní sazby podle §247 odst. 2 tr. zák., čímž mu byl podle jeho názoru uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným a „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedených v písmenech a) až k), mimo důvodu podle §265b písm. g), protože se nejednalo o pokračující trestný čin a škoda způsobená v bodě 1) je 15.000,- Kč, v bodě 2) 8.000,- Kč a v bodě 4) 16.280,- Kč, kteréžto škody nelze sčítat, ale zakládají samostatný trestný čin, stanovením viny a trestu podle sazby odstavce 2 tak byl porušen trestní zákon, konkrétně ustanovení o ukládání trestů“. Vzhledem k těmto skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil a Okresnímu soudu v Břeclavi přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně podal podnět předsedovi senátu Okresního soudu v Břeclavi k postupu podle §265h odst. 3 tr. ř. s tím, aby navrhl Nejvyššímu soudu přerušení výkonu rozhodnutí.
Obviněný K. D. dovolání podal s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř. Vytkl soudu, že učinil závěr o vině pod bodem 4) výroku rozsudku na základě výpovědi F. D. Ten však pouze uvedl, že doma se bavili o tom, že A., R., J. a K. měli někde vzít bočnice, což nelze považovat za přímý důkaz a dále poukázal na rozpory ve výpovědích ostatních spoluobviněných. Kromě toho je přesvědčen, že soudy se nijak nevypořádaly s otázkou, jakým způsobem se zúčastnil tohoto skutku. Podle jeho názoru není zřejmé, zda-li šlo o účastenství ve formě spolupachatelství a proč, které důkazy tomu nasvědčují, či zda se jednalo o formu pomoci. Je tedy dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný odůvodnil tím, že v dětství utrpěl poranění lebky, dokáže obtížně vnímat skutečnosti, špatně se vyjadřuje, nedokáže učinit jakýkoliv delší projev, souvisle číst, psát, veškeré jednání za něj obstarává matka. S ohledem na tento zdravotní stav mu byl přiznán plný invalidní důchod, navštěvuje odborného lékaře MUDr. R. K., B. Byť není zbaven způsobilosti k právním úkonům, má za to, že není schopen se sám náležitě hájit a již v přípravném řízení mu měl být ve smyslu ustanovení §36 odst. 2 tr. ř. ustanoven obhájce. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a Okresnímu soudu v Břeclavi přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Podal též podnět předsedovi senátu Okresního soudu v Břeclavi k postupu §265h odst. 3 tr. ř., neboť je zřejmé, že řízení trpí vadami, v novém řízení bude nutno ukládat jiný trest, a výkon tohoto trestu považuje za neopodstatněný.
Jak v dovolání uvedl obviněný J. D., důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. spatřuje v tom, že výrok o vině ke skutku pod bod bodem 4) a 5) soudy opřely o výpověď nezl. F. D. Podle názoru obviněného je však tato výpověď procesně nepoužitelná, neboť F. D. nebyl poučen o právu odepřít výpověď, pokud jde o jeho příbuzného, a u jeho výslechu nebyl přítomen zákonný zástupce. Obviněný pokládá jeho svědectví za nepřímé, protože vypovídal jen o tom, co slyšel. Sám přiznává, že se na celé věci podílel pouze tak, že šel do výkupny k paní S. domluvit prodej hliníku, popírá však jakoukoliv účast na trestné činnosti. Z toho dovodil, že „zde není dána subjektivní stránka trestného činu čin spáchat, případně měl-li poskytnout pomoc, pak se soud měl zabývat i tímto účastenstvím ve smyslu pomoci“. Namítl, že těmito úvahami se soud vůbec nezabýval, nepřizpůsobil tomu trest, ani se nevypořádal s tím, proč jeho výpovědi neuvěřil. Má-li být usvědčován také výpovědí obviněného K. D., domnívá se, že jde o osobu s úrazem hlavy s duševními následky, která není schopna samostatně jednat, reprodukovat myšlenky atd., tudíž není schopna sama se náležitě hájit, a proto měl mít při jednotlivých úkonech v trestní věci obhájce. Se zřetelem k těmto skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a Okresnímu soudu v Břeclavi přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V dovolání zmínil, že zároveň podal předsedovi senátu Okresního soudu v Břeclavi podnět podle §265h odst. 3 tr. ř., aby navrhl Nejvyššímu soudu přerušení výkonu rozhodnutí.
V podaném dovolání obviněný R. K. uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Má za to, že v průběhu celého řízení nebylo dostatečně prokázáno, že by skutek pod bodem 1) skutečně spáchal. Tvrdí, že Okresní soud v Břeclavi závěr o vině učinil toliko na podkladě výpovědi obviněného mladistvého F. D. Je však toho názoru, že jeho výpověď nekoresponduje s žádným z dalších důkazů, když je navíc velmi kusá a neurčitá. Nelze z ní totiž dovodit, jak se obviněný na trestné činnosti podílel, zda ve formě spolupachatelství, účastenství, případně zda mohl jednat ve skutkovém omylu. Dodal, že výpověď obviněného mladistvého F. D. trpí procesní vadou, neboť nebyl ve smyslu ustanovení §91 odst. 1 tr. zák. (správně má být uvedeno trestního řádu) poučen o právu odepřít výpověď v neprospěch svého bratra R. K. Uvedl, že z hlediska naplnění skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. v dané věci chybí subjektivní stránka trestného činu. Jak vyplývá z výpovědi F. D., vrak vozidla byl neudržovaný, bez registrační značky, zarostlý trávou. Ze všech okolností tedy bylo možno usuzovat na to, že se jedná o věc odloženou, konkrétně o kovový odpad. Vzhledem k této skutečnosti se domnívá, že zde nemohl být dán jeho úmysl přisvojit si cizí věc tím, že se jí zmocní. Nesouhlasí rovněž se způsobem stanovení výše škody. Je přesvědčen, že při určování výše škody vzniklé sešrotováním vraku vozidla nelze vycházet z hodnoty vozidla téže značky, pokud se jedná o pojízdné, řádně udržované, provozuschopné a registračními značkami opatřené vozidlo, když v posuzované věci výše škody měla být stanovena v hodnotě vraku vyplacené výkupem kovového šrotu, tedy ve výši cca 600,- Kč. Takto stanovená výše škody by neumožňovala jednání obviněného kvalifikovat jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., protože by nedosáhla výše škody nikoliv nepatrné ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák., tj. částky nejméně 5.000,- Kč. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a Okresnímu soudu v Břeclavi přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. I u tohoto obviněného je obsahem dovolání podnět předsedovi senátu Okresního soudu v Břeclavi k postupu podle §265h odst. 3 tr. ř., tj. k tomu, aby předseda senátu podal návrh Nejvyššímu soudu k přerušení výkonu rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně souhrnně ke všem dovoláním, byla-li uplatněna s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., konstatovala, že jimi uváděný dovolací důvod pro podání dovolání nekoresponduje s obsahem odůvodnění podání, neboť uváděné argumenty se týkají výlučně hodnocení důkazů z hlediska právní kvalifikace a v závislosti na tom ukládání trestu. S ohledem na dostupný spisový materiál nezastává názor, že by skutková zjištění byla v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněných. Ostatně ani ohledně dovolání obviněného K. D. podaného z důvodu dovolání vymezeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. z dostupných spisových materiálů nevyplývá, že by v daném případě byly dány důvody pro nutnou obhajobu ve smyslu ustanovení §36 odst. 2 tr. ř. Za dané situace navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných R. D., J. D. a R. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Ohledně obviněného K. D. navrhla odmítnout dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými, jejich podání byla učiněna prostřednictvím téhož obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. S výjimkou dovolání obviněných K. D. a R. D., byl v dovolání ostatních obviněných uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. Vedle již zmíněných rozhodnutí ústavního soudu je rovněž k předmětné otázce nutno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, kdy Ústavní soud uvedl, že „Nejvyšší soud jako soud dovolací není už samotným vymezením dovolacích důvodů již uváděným ustanovením trestního řádu povolán k plnému soudnímu přezkumu rozsudků nižších soudů činných v trestním řízení. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku (§265a odst. 1 trestního řádu) ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem. Nejvyšší soud není povolán k dalšímu již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu. Neodůvodněný nebo pouze neurčitou argumentací podepřený poukaz na nesprávné právní posouzení musí mít Nejvyšší soud možnost odmítnout. Je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 trestního řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 trestního řádu).
Absenci subjektivní stránky obviněný R. D. dovozuje z toho, že nemohl mít úmysl věc odcizit, neboť šlo o vrak, který byl odložen, byl zarostlý, neudržovaný a bez SPZ. S tímto názorem obviněného se Nejvyšší soud neztotožnil. Na věci opuštěné se vztahuje ustanovení §135 odst. 3 zákona č. 40/1964, občanský zákoník. Podle tehdy platného znění tohoto ustanovení na věci skryté, jejichž vlastník není znám, a na věci opuštěné platí přiměřeně režim ustanovení §135 odst. 1 a 2 občanského zákoníku týkající se věci ztracené. To znamená, že není-li vlastník znám, je nálezce povinen odevzdat ji příslušnému státnímu orgánu. Nepřihlásí-li se o ni vlastník do jednoho roku od jejího odevzdání, připadá věc do vlastnictví státu. Nálezce by tedy měl věc opuštěnou odevzdat, zatímco obviněný se tímto způsobem nezachoval, naopak, věc prodal, aniž by mu patřila a po vlastníkovi vozidla nijak nepátral. Z výpovědi spoluobviněného mladistvého F. D. totiž plyne, že vrak vozidla zn. Honda stál u jedné garáže, navíc ve vagónové kolonii, kde lze předpokládat, že vrak vozidla bude mít svého majitele. Lze proto usoudit, že obviněný neměl jakýkoliv zájem na tom, aby vlastníka vraku vozidla zjišťoval. Z tohoto pohledu se jeví argumentace obviněného jako účelová. Za této situace Nejvyšší soud neshledal námitku obviněného opodstatněnou. Nejvyšší soud je toho názoru, že tato námitka obviněného je založena na konstrukci jiných, než objektivně zjištěných skutečností. Stejně lze pohlížet na námitky vznesené obviněným ke skutku pod bodem 2) a pod bodem 4), když podle tvrzení obviněného mu vina nebyla prokázána. Lze tudíž shrnout, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil jen námitky ryze skutkového charakteru. Skutky pod bodem 1), 2), 4) výroku o vině byly spáchány během doby kratší čtyř měsíců, zjevně je mezi nimi blízká časová souvislost /skutek pod bodem 1) byl spáchán dne 6. 2. 2003 a skutek pod bodem 4) dne 17. 5. 2003/, dále lze konstatovat, že byly vedeny jednotným záměrem (zmocnit se cizí věci), naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. a není rovněž pochyb, že všechny útoky byly provedeny podobným způsobem. Ve smyslu §89 odst. 3 tr. zák. byly rovněž splněny všechny znaky pokračujícího trestného činu. Protože u pokračujícího trestného činu se škoda způsobená jednotlivými dílčími útoky sčítá, dosáhla v dané věci škoda celkové hodnoty 39.280,- Kč. Jde o částku, která převyšuje hranici 25.000,- Kč škody nikoliv malé, proto je namístě právní kvalifikace jednání obviněného podle §247 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. Za trestný čin krádeže podle §247 odst. 2 tr. zák. lze uložit trest odnětí svobody v rozpětí trestní sazby šesti měsíců až tří let. Byl-li obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání 16 měsíců, nejde o trest, který by vybočoval z mezí trestní sazby stanovené trestním zákonem (jak se domnívá obviněný). Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, je-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jak bylo shora konstatováno, obviněnému byl uložen trest v dolní polovině trestní sazby §247 odst. 2 tr. zák. Je tedy zřejmé, že v dané věci nemohl být dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. úspěšně uplatněn.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Uvedený dovolací důvod má tedy dvě alternativy, k oběma Nejvyšší soud přihlížel, protože v dovolání obviněných nebyl uplatněný dovolací důvod blíže konkretizován.
Tento dovolací důvod (v části první) má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Za této situace není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval námitky obviněných (R. D., J. D. a R. K.) uvedené v odvolání za nedůvodné. Tím, že odvolací soud postupem podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž byla podána odvolání, je zřejmé že odvolání obviněných, i ostatních oprávněných osob – družky obviněného R. D. I. D. - podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že obviněným nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Pokud obviněný R. D. spojil s tímto dovolacím důvodem otázku pokračujícího trestného činu či otázku ukládání trestů, jde o námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nekryjí. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že konkrétními námitkami obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nenaplnil, a proto ohledně tohoto dovolacího důvodu rozhodl tak, že podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Třebaže obvinění v dovolání konkrétní námitky k druhé alternativě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tedy že byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) tr. ř., neuvedli, Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byly uplatněny ostatní dovolací důvody, tj. dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (u obviněného R. D., J. D. a R. K.), podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (u obviněného R. D.). Těmito dovolacími důvody se Nejvyšší soud zabýval jednotlivě a jsou odůvodněny u každého z jmenovaných obviněných na jiném místě tohoto rozhodnutí.
Pokud jde o námitky obviněného K. D. k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést pouze následující. Obviněný podal odvolání pouze proti výroku o trestu a i přes tuto skutečnost uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to přesto, že na tento případ dopadá rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. trest., které stanoví, že „jestliže odvolání bylo podáno toliko proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu přitom předcházelo (aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle §254 odst. 2, 3 tr. ř.), může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně“. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumávat ani podle §254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Tolik tedy k nezbytnosti odmítnutí dovolání obviněného K. D., pokud jde o dovolání uplatněné s odkazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný uplatnil s tím, že v řízení neměl obhájce, ač ho podle zákona měl mít.
Uvedený dovolací důvod /§265b odst. 1 písm. c) tr. ř./ dopadá na případy, kdy v příslušné trestní věci byly dány podmínky nutné obhajoby ve smyslu §36 tr. ř. a obviněný musel být v řízení zastoupen obhájcem, ať již zvoleným (§37 tr. ř.) nebo ustanoveným (§38 tr. ř.), a přitom vůbec žádného obhájce neměl. Právo na obhajobu patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [viz např. čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod uveřejněné ve sdělení č. 209/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů], tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod č. 2/1993 Sb., ve znění úst. zák. č. 162/1998 Sb.).
Nejvyšší soud zjistil, že obviněný v průběhu celého trestního řízení neměl obhájce. V otázce způsobilosti obviněného se náležitě hájit, tj. k existenci důvodu nutné obhajoby podle §36 odst. 2 tr. ř. dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Konstantní judikatura v tomto směru zastává stanovisko, že obviněný musí mít obhájce také tehdy, považuje-li to soud a v přípravném řízení státní zástupce za nutné, zejména proto, že vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obviněného mají pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit (§36 odst. 2 tr. ř.). Pochybnosti o způsobilosti se hájit mohou vzniknout např. u obviněných, u nichž duševní stav vyvolává v tomto směru pochybnosti, dále u obviněných hluchých, hluchoněmých, němých, slepých, s vadami řeči nebo těžce nemocných, anebo u obviněných, kteří neumí číst a psát (srov. č. 27/1997 Sb. rozh. tr. a č. 65/1978 Sb. rozh. tr.). Takovým důvodem může být i právní nebo skutková složitost projednávané věci nebo okolnost, že obviněný nemá obhájce, ač spoluobviněný, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy prvního obviněného, má dva specializované obhájce, atd.
Jak vyplývá ze spisu, obviněný v přípravném řízení byl řádně poučen o právech obviněného, mimo jiné o tom, že není povinen vypovídat. Tohoto práva v přípravném řízení nevyužil a vypovídal. K dotazu na zdravotní stav uvedl, že se cítí zdráv a je schopen výslechu a prohlásil, že obhájce si volit nebude (viz protokol o výslechu obviněného na čl. 47 – 48). U hlavního líčení dne 30. 8. 2004 odmítl k věci vypovídat. Taktéž odmítl učinit výpověď ohledně své osoby a ohledně svého zdravotního stavu (viz protokol o hlavním líčení ze dne 30. 8. 2004 – čl. 321). Z těchto skutečností je patrné, že nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo tomu, že obviněný nebyl schopen se v předcházejícím řízení náležitě hájit, tj. že by trpěl takovou tělesnou či duševní vadou, v jejímž důsledku by v průběhu řízení vyvstala potřeba tyto skutečnosti ověřovat. Jinými slovy řečeno, ačkoliv obviněný zdůrazňuje, že není schopen samostatně jednat, obtížně vnímá, špatně se vyjadřuje, že veškeré jednání za něj obstarává matka atd., sám obviněný v předchozím řízení nijak potřebu ustanovení obhájce nedal najevo. Utrpěl-li obviněný v dětství úraz hlavy, může mít sice toto poranění vliv na jeho schopnost se vyjadřovat, nicméně tato okolnost sama o sobě není ještě důvodem ke vzniku pochybností o jeho způsobilosti se náležitě hájit podle §36 odst. 2 tr. ř. Protože chování obviněného nebylo doprovázeno jinými okolnostmi (např. výraznými změnami v jeho chování upozorňujícími na tělesné nebo duševní vady), které by mohly mít vliv na schopnost vnímat prožité události, reprodukovat je či reagovat na okolní vjemy atd. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 3 Tdo 374/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek č. 25, ročník 2004, pod T 598), Nejvyšší soud nesdílí názor obviněného, že nebyl schopen se náležitě hájit. Důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 2 tr. ř. nemohla založit ani právní či skutková komplikovanost věci, neboť o takový případ v dané věci nejde.
Lze tedy uzavřít, že kromě toho, že se obviněný v dovolání zmiňuje, že navštěvuje odborného lékaře, v předchozím řízení, ač měl možnost se ke svému zdravotnímu stavu vyjádřit, neučinil tak, ani jinak nevyšlo najevo, že by obhájce mít musel. Za této situace Nejvyšší soud dovolání obviněného ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl, aniž musel věc meritorně přezkoumávat ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř.
Nejvyšší soud konstatuje, že i dovolání obviněného J. D. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. K procesní použitelnosti výpovědi obviněného mladistvého F. D. s odkazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. lze uvést, že tak jako v případě obviněného R. D., nebylo ani u tohoto obviněného rozlišeno, kterou alternativu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. měl obviněný na mysli. Z obsahu dovolání je však nepochybné, že jeho námitky směřují proti procesní použitelnosti některých důkazů, proti hodnocení důkazů a ve svém důsledku proti skutkovému zjištění, tedy proti tomu, že byl uznán vinným. Poukazuje na to, že nesouhlasil se závěry vyvozenými z předložených důkazů, a proto si podal odvolání do výroku o vině a trestu, když napadal zejména nedostatečnost důkazů, jejich použitelnost a vzájemné rozpory. Vzhledem k tomu, že bylo jeho odvolání krajským soudem zamítnuto podle §256 tr. ř., podává z důvodů shora uvedených dovolání. Zde však musí Nejvyšší soud konstatovat, že tvrzení obviněného o rozsahu podaného opravného prostředku není pravdivé a z usnesení Krajského soudu v Brně vyplývá (str. 3 usnesení Krajského soudu v Brně), že odvolání bylo podáno pouze do výroku o trestu. Za této situace, kdy dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl jenom prostředkem k uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který směřuje proti výroku o vině bylo nutno dovolání J. D. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. [viz blíže výklad k obviněnému K. D. - §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. trest.].
Ani dovolání obviněného R. K. nebylo s to dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit. Pokud jde o námitky k výpovědi obviněného F. D., Nejvyšší soud zjistil následující. Před výslechem byl obviněný mladistvý F. D. poučen jako obviněný, tj. mimo jiné také o právu podle §33 tr. ř. a podle §92 odst. 2 tr. ř. odmítnout výpověď. Usnesení o zahájení trestního stíhání převzal dne 30. 5. 2003, jeho obhájce dne 12. 6. 2003. Obhájce byl obviněnému mladistvému ustanoven dne 5. 6. 2003. O výslechu obviněného dne 20. 6. 2003 byli vyrozuměni: obviněný mladistvý F. D. (dne 30. 5. 2003), rodiče mladistvého F. D., zásilku převzal otec obviněného D. D. dne 30. 5. 2003, obhájce obviněného JUDr. J. D. (zásilku převzal tentýž den jako opatření o ustanovení obhájce, tj. dne 12. 6. 2003). Obviněný má jako svědek právo odepřít výpověď vůči tomu ze spoluobviněných, s nímž je v blízkém příbuzenském vztahu (srov. §100 odst. 1 tr. ř. věta za středníkem). Možnost využití tohoto práva je však limitována skutečností, zda lze příslušnou část výpovědi odloučit od ostatních částí, u nichž důvod pro odepření výpovědi není dán. Není-li výpověď svědka nebo její část odlučitelná ve vztahu k ostatním spoluobviněným, má právo svědek odepřít výpověď v celém rozsahu. V konkrétní věci se řízení vedlo proti více obviněným v postavení spolupachatelů, jejichž trestnou činnost lze jen stěží od sebe vzájemně oddělit. Obviněný mladistvý F. D. byl ještě před zahájením výslechu znovu upozorněn na skutečnost, že nemusí vypovídat, přesto se rozhodl, že vypovídat bude. Je to jeho výhradní právo určit způsob vedení obhajoby. Nejvyšší soud považuje za vhodné dodat, že byť v trestním řízení má obviněný jako svědek právo odepřít výpověď vůči tomu ze spoluobviněných, k němuž je v blízkém příbuzenském vztahu, nemůže absence poučení sama o sobě způsobovat procesní nepoužitelnost tohoto důkazu. Jinými slovy řečeno, tato vada není tak podstatným porušením předpisů o dokazování v trestním řízení, že by měla za následek neúčinnost důkazu. V části týkající se spolupachatelství pachatel vznáší námitky, které jsou však projevem toho, že obviněný se neztotožnil s učiněným skutkovým zjištěním. Je také zřejmé, že i když znak skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §247 tr. zák. „zmocnit se cizí věci“ opírá o tvrzení, že se cizí věcí zmocnit nemohl, neboť se jednalo o vrak vozidla, bez registrační značky, zarostlý trávou, tudíž bylo možno se domnívat, že jde o věc odloženou, nespadá uvedená námitka do kategorie námitek právních, nýbrž do námitek skutkových. Jak již Nejvyšší soud uvedl k obsahově shodné námitce obviněného R. D., věci opuštěné podléhají režimu §135 odst. 3 občanského zákoníku, což však v dané věci není podstatné. Významné je, že ačkoliv obvinění vznášejí námitku „odložené“ věci, nijak se nesnažili vlastníka vraku zjistit, přestože vrak vozidla se nacházel ve vagónové kolonii v blízkosti garáže. I když by se tato otázka mohla jevit jako ryze právní, není tomu tak. Je totiž zřejmé, že oba obvinění ji vznášejí účelově, tj. s úmyslem zbavit se trestní odpovědnosti. Ne jinak tomu je i v případě, kdy se obviněný snaží zpochybnit způsob stanovení ceny vozidla. Je třeba podotknout, že kriteria rozhodná pro stanovení výše škody jsou obsažena v ustanovení §89 odst. 12 tr. zák. Jde o jedno z hledisek hmotného práva, které je třeba vzít v úvahu při stanovení výše škody. Pokud však obviněný poukazuje na způsob stanovení výše škody, nejedná se o námitku, která by spadala do kategorie námitek právních, nýbrž skutkových. To znamená, že taková námitka není způsobilá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit, protože nesouvisí s nesprávnou kvalifikací skutku nebo s otázkou jiného nesprávného hmotně právního posouzení. Jak se podává ze znaleckého posudku znalce z oboru ekonomika, ceny a odhady věcí movitých, Ing. M. O., časovou hodnotu vraku stanovil na základě úrovně cen dílů na autovrakovišti, přičemž hodnotu vraku stanovenou ve výši 15.000,- Kč pokládá za minimální, protože přesná cena dílů se odvíjí od individuálních dohod mezi prodejci na vrakovištích a zájemcem. Cena je ovlivňována i dosažitelností těchto dílů, přičemž v dané věci se jednalo o vůz méně obvyklý, čímž ceny dílů stoupají. Výše škody byla tedy stanovena podle kritéria věty první §89 odst. 12 tr. zák., čemuž nelze ničeho vytknout. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., proto jej podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Ačkoliv všichni obvinění podali podnět předsedkyni senátu soudu prvního stupně k postupu podle §265h odst. 3 tr. ř. k přerušení výkonu trestu odnětí svobody, u obviněného R. D. návrh na přerušení výkonu trestu odnětí svobody u Nejvyššího soudu neučinila, rovněž tak u obviněných K. D., J. D. a R. K. neshledala důvody pro předložení návrhu na odložení výkonu trestu odnětí svobody. Rozhodování o přerušení či odložení výkonu trestu podle §265h odst. 3 tr. ř. se tak stalo bezpředmětným.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o dovolání obviněných Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, aniž by věc musel věc meritorně přezkoumávat ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. Ohledně rozsahu odůvodnění Nejvyšší soud odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. února 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann