ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.1279.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 1279/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 15. listopadu 2006 v neveřejném zasedání o dovoláních obviněných M. O., a J. J., která podali proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2005, sp. zn. 10 To 176/2004, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 16/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. O. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 10. 2004, sp. zn. 3 T 16/2003, byli obvinění M. O. a J. J., společně se spoluobviněným J. M., uznáni, jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák., vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 3 tr. zák. M. O. jakož i J. M. byli shodně odsouzení podle §234 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 10 let, se zařazením pro jeho výkon podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s ostrahou. K nepodmíněnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12,5 roku byl odsouzen spoluobviněný J. J., a to podle §234 odst. 3 a §35 odst. 2 tr. zák., za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 23. 5. 2003, sp. zn. 7 T 211/2002. Pro výkon tohoto trestu byl J. J. zařazen podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla všem obviněným uložena solidární povinnost k náhradě škody, poškozené V. z. p., ve výši 4.349,- Kč.
Uvedeného trestného činu se dopustili jednáním spočívajícím v tom, že po předchozí společné domluvě dne 7. 2. 2003, kolem 19:30 hod., v K. V., v úmyslu zmocnit se peněz, zaklepali na dveře bytu manželů J. S., a V. S., po otevření dveří byli pod záminkou, že hledají L. P., vpuštěni dovnitř bytu, kde údery pěstí do obličeje napadli oba manžele, povalili je na podlahu, spoutali jim PVC páskou nohy a ruce, pásku jim obmotali kolem hlavy včetně přelepení úst, byt prohledali ale žádné peníze nenašli, proto byt opustili a manžele S. ponechali v bytě spoutané; v důsledku fyzického napadení utrpěla V. S. mnohočetné pohmožděniny pravé tváře a krevní výron a otok pravého oka a J. S. na místě zemřel v důsledku udušení z uzávěru dýchacích cest, jako bezprostřední příčiny smrti.
Obvinění M. O. a J. J. podali proti citovanému rozsudku soudu I. stupně odvolání, která byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2005, sp. zn. 10 To 176/2004, zamítnuta podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
Dne 12. 10. 2006 byla věc předložena soudem I. stupně Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovoláních obviněných M. O. a J. J., která podali proti usnesení vrchního soudu.
Obviněný M. O. podal dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., když má za to, že bylo rozhodnuto napadeným usnesením o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu I. stupně, když v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písm. g), tj. rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Je toho názoru, že zjištěnému skutkovému stavu by spíše odpovídala právní kvalifikace podle §9 odst. 2 a §234 odst. 1 tr. zák. Obviněný podrobně cituje výpověď poškozené V. S. u hlavního líčení dne 20. 1. 2004 a 26. 2. 2004, s důrazem na tu část kde uvedla, že „O. raboval v obýváku, druhý byl na mně a J. manžela asi zabil“. Soudům pak vytýká, že nedostatečně zhodnotily skutečnost, že se jednání mělo dopustit více osob a z výpovědi V. S. lze učinit závěr, že on nijak nezapříčinil smrt J. S., celou dobu útoku na poškozené měl rabovat ve vedlejší místnosti a smrt poškozeného J. S. je exces spoluobviněných, s nímž nebyl srozuměn. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl o překvalifikaci skutku na trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Alternativně pak navrhl, aby bylo podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázáno soudu I. stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný J. J. podal dovolání, kterým napadá „výrok o zamítnutí odvolání, v rozsudku pak … výrok o vině a trestu, neboť rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku ve smyslu ustanovení §265b/1a, l tr. řádu“. Tím fakticky uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Konkrétně pak namítá, že skutek za který byl odsouzen nespáchal, v plné míře odkazuje na důvody obsažené v odvolání a žádá, aby odvolání bylo považováno za částečné zdůvodnění dovolání. Vrchnímu soudu vytýká, že nesprávně vyložil a aplikoval celý nález Ústavního soudu IV. ÚS 10/02 ve vztahu k jeho osobě. Za hrubou procesní chybu považuje nesprávné poučení stěžejního svědka J. (H.) H. při výslechu dne 30. 3. 2004, a odvolacímu soudu vytýká, že vycházel z protokolace, která ale nekoresponduje se zvukovým záznamem z jednání. Odvolací soud že tak neporovnal záznam s protokolem, resp. se o tom nezmiňuje, což pro něj znamená, že se s touto jeho námitkou nevypořádal a stejně tak neprověřil dostatečně, zda výpověď tohoto svědka nebyla zmanipulována hrozbou obvinění ze strany kriminální policie.
Podle obviněného J. J. se odvolací soud nevypořádal ani s námitkou, že spoluobžalovaný J. M., který byl vyšetřován, souzen i odsouzen v nepřítomnosti, se po vynesení rozsudku dne 18. 10. 2004 přihlásil u soudu, 26. 10. 2004 byl vyslechnut ale k jeho výslechu nebyl přizván jeho obhájce, čímž odvolací soud porušil jeho ústavou dané práva. Poukazuje také na nesprávné uvedení jeho odvolacího návrhu v odůvodnění usnesení odvolacího soudu, který se nevypořádal ani se zamítnutím návrhu na výslech svědkyně T. a jeho odvolací námitkou, že předseda senátu soudu I. stupně zmařil použitelnost této svědkyně, když ji připustil do soudní síně, aniž ověřil, zda může svědčit. I přesto, že ale tato svědkyně mohla být vyslechnuta a poukazuje na rozhodnutí NS ČR RT III/67. Podle obviněného tak celé řízení od počátku trpí závažnými procesními vadami, byla porušena ustanovení zabezpečující řádné objasnění věci a právo obhajoby, skutková zjištění v rozsudku jsou neúplná a odvolací soud usnesením odvolání „odmítl“ bez náležitého věcného přezkoumání a zbavil jej tak přístupu k druhé instanci. Obviněný J. J. je tak přesvědčen, že oba soudy se nevypořádaly s jeho obhajobou a nevyvrátily ji. Navrhl proto, aby bylo napadené usnesení vrchního soudu zrušeno a přikázáno mu projednat odvolání, případně aby byl zrušen rozsudek soudu I. stupně a věc vrácena tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu, nebo krajskému státnímu zástupci k došetření.
Obviněný J. J. k doplnění dovolání přiložil 6 listů vlastního vyjádření k rozsudku, které zpracoval již pro řízení před odvolacím soudem a bylo určeno vrchnímu soudu. V tomto obsáhlém podání obviněný namítá, že řízení před soudem I. stupně se neslo v duchu arogance, zkreslování věcí a ovlivňování některých svědků nebo jejich zastrašování. Podrobně pak uvádí námitky k výpovědi svědka J. H., který vzhledem k příbuzenskému vztahu k spoluobviněnému J. M. odmítl vypovídat před soudem I. stupně dne 21. 1. 2004, byl však znovu předvolán krajským soudem na 30. 3. 2004, a doslova donucen k výpovědi. V rozporu s tím pak ale obviněný uvádí, že „de fakto musela být celá jeho výpověď přečtena, neboť si z ní nepamatoval vůbec nic“. Obviněný také poukazuje na to, že tento svědek na počátku byl v postavení podezřelého, že u hlavního líčení uváděl okolnosti o vypisování tzv. červených papírů o vzetí do vazby na jeho osobu, aniž mu bylo sděleno obvinění, že před hlavním líčením nebyl řádně poučen jako svědek vyšetřovatelem a tuto jeho výpověď nepotvrdili jeho bratr a ani družka, na které se odvolával s tím, že údajně měli o všem vědět. Poukazuje rovněž na to, že svědka J. H. vyslýchali policisté z K. V., kde posléze bylo 12 policistů postaveno mimo službu a stíháno za „mlžení tr. činu svého kolegy, který vyloupil v K. V. poštu“. To mají být právě ti policisté, kteří vyslýchali svědka J. H. a vyhrožovali mu vazbou. Ze všech těchto důvodů obviněný J. J. považuje tohoto svědka za nevěrohodného, když může být také i sám pachatelem, jak naznačovala poškozená V. S., ale rekognice mezi nimi nebyla nařízena.
Dále se J. J. podrobně vyjadřuje k okolnostem svého pobytu mimo místo činu v dané době, kdy měl být zamčený na zcela jiném místě v panelovém domě v K. V., což mu měl potvrdit svědek T. a mohla by to potvrdit i svědkova manželka, která ale nebyla jako svědek vyslechnuta. Tím by se potvrdila jeho obhajoba a vyvrátila by se svědecká výpověď J. H., jak to vyplývá i z výpovědi svědkyně M. K. ze dne 16. 8. 2004, která „potvrdila onen balkón, na kterém jsem byl v době spáchání údajného tr. činu, tento balkón jsem rovněž soudu popsal dříve“. Celkově obviněný také poukazuje na nedostatečnost písemných protokolů z hlavního líčení a klade důraz na to, aby soud vycházel ze zvukového záznamu. Poukazuje rovněž na to, že byly opatřeny nezvratné důkazy (otisky, DNA, rekognice), ale žádný nebyl pozitivní vůči jeho osobě. Důkaz pachovou stopou zajištěnou na igelitovém sáčku pak zpochybňuje tím, že igelit ani teflon neabsorbují žádné pachy, že před příchodem policie se na místě činu pohybovala spousta lidí z celého domu, docházelo k promísení pachů a manipulaci se zajištěnými věcmi, a jemu byl odebrán pachový vzorek až po půl roce. Ústavní soud ČR že v nález z roku 2003 doporučuje u pachové stopy, aby byl k tomuto úkonu přizván advokát nebo byl celý úkon natáčen, což se v tomto případě nestalo a celý úkon zůstal zcela v režii policie, přičemž není vyloučeno, že policie si takto pomáhá zejména v rámci statistik objasněnosti trestných činů a tento důkaz mohl být i podvržen. Obviněný se pak vyjadřuje i k možné změně výpovědi svědka J. H. při projednávání trestní věci spoluobviněného J. M., kde by se vzhledem k jejich příbuzenskému vztahu mohl svědek rozhodnout mluvit pravdu, což by podstatně změnilo náhled i na jeho odsouzení, protože by byl odsouzen na základě smyšlené výpovědi. V závěru pak uvádí, že daný trestný čin nespáchal, necítí se vinen a po doplnění navrženého dokazování, že vše samo vyplyne.
K oběma podaným dovoláním se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně.
K dovolání M. O. uvedl, že součástí dohody pachatelů bylo zpacifikování obou poškozených za použití násilí, včetně jejich spoutání a přelepení úst, aby nemohli přivolat pomoc. Všichni si přitom byli vědomi, že poškození jsou starší lidé. Násilí použité vůči poškozenému nijak nevybočilo z rámce původní dohody pachatelů a je proto zcela bez významu, zda ho vůči poškozenému použil M. O. či některý jiný ze spolupachatelů, neboť za usmrcení z nedbalosti odpovídají všichni. Námitku obviněného ohledně právní kvalifikace jeho jednání podle §234 odst. 3 tr. zák. proto státní zástupce považuje za zjevně neopodstatněnou. Protože ostatní námitky M. O. směřují proti hodnocení důkazů a soudem učiněným skutkovým zjištěním, které nemůžou být důvodem dovolání a není ani žádný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením soudem, navrhl státní zástupce, aby bylo dovolání M. O. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Dovolání obviněného J. J. navrhl státní zástupce odmítnout podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. jako podané opožděně, když vycházel ze skutečnosti, že poslední den lhůty k podání dovolání byl den 1. 6. 2005, ale dovolání bylo osobně u soudu podáno až dne 6. 6. 2005.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud předně dospěl k závěru, že těmto požadavkům na obsah námitek proti právnímu posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vůbec neodpovídá dovolání obviněného J. J. a to jak dovolání zpracované obhájcem obviněného, tak ani jeho doplnění zpracované samotným obviněným. Z obsahu dovolání je zcela zřejmé, že tento obviněný pojal dovolání jako další odvolání, o čemž svědčí nejen obsah dovolacích námitek, které jsou v podstatě opakováním námitek uplatněných již v řízení před soudem I. stupně a následně i soudem odvolacím, ale i z přímého odkazu na písemné vyhotovení odvolání a z „vyjádření k rozsudku“, které bylo určeno právě soudu odvolacímu. Dovolání však není dalším odvoláním, ale mimořádným opravným prostředkem, v němž lze úspěšně uplatňovat pouze ty procesní a hmotně právní vady, které jsou taxativně uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Namítá-li J. J., že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, čímž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stojí jeho námitky, že skutek nespáchal, že vyhodnocení pachových stop je důkaz procesně nepoužitelný i ve vztahu k jeho osobě, že stěžejní svědek J. H. byl při jednání nesprávně poučen, což považuje za hrubou procesní chybu, zcela mimo tento důvod dovolání. Těmito námitkami totiž obviněný nenapadá správnost právního posouzení skutku zjištěného soudem I. stupně a potvrzeného soudem odvolacím v průběhu trestního stíhání, ale domáhá se změny skutkových zjištění s tím, že daný skutek nespáchal a nebyl mu ani prokázán, když usvědčující důkazy (vyhodnocení pachových stop a výpověď svědka J. H.) jsou vzhledem k namítaným procesním vadám k prokázání jeho viny nepoužitelné. Zcela to potvrzuje i námitka, že šlo o ovlivňování či zastrašování svědků a že byl odsouzen na základě nepřímých důkazů, kdy zjištěné skutečnosti ponechávají i možnost jiné alternativy, když se soudy nevypořádaly s jeho obhajobou a nevyvrátily ji. V obsáhlém dovolání, jak bylo výše podrobně uvedeno, tak J. J. neuplatnil jedinou námitku, která by směřovala proti právnímu posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a byla by způsobilá založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Totéž pak platí i o dalším uplatněném důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který obviněný z hlediska dvou jeho možných alternativ nijak blíže nespecifikoval, ale z obsahu vyplývá, že existenci tohoto důvodu dovolání zakládá na existenci důvodu dovolání uvedeného v písmenu g) v předcházejícím řízení. Proto bylo dovolání J. J. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., když bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Výjimečně lze zásah do skutkových zjištění v řízení o dovolání připustit při existenci extrémního nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. O takový případ ale v dané věci nejde, když z podrobného odůvodnění zejména rozsudku soudu I. stupně vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Námitkami obviněného J. J. ohledně výpovědi (poučení) svědka J. H. a pachové stopy se řádně zabýval soud odvolací. Uvedený svědek byl přitom vyslechnut opakovaně jak v přípravném řízení tak i v řízení před soudem a jeho výpovědi netrpí zásadními rozpory a jsou podporovány dalšími důkazy, jak se o tom odvolací soud zmiňuje na str. 6 napadeného usnesení.
Pokud jde o dovolání M. O., je jeho námitka ohledně právní kvalifikace jeho jednání pouze jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., námitkou směřující proti právnímu posouzení skutku ve smyslu jím uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Po podrobné citaci výpovědi poškozené V. S. z ní totiž dovozuje závěr, že on sám nijak nezapříčinil smrt poškozeného J. S., neboť po celou dobu měl rabovat ve vedlejší místnosti a žádného z poškozených fyzicky nenapadal. Zapříčinění smrti J. S. tak považuje za exces ostatních spoluobviněných, s nímž nebyl srozuměn. Této námitce M. O. ale Nejvyšší soud nepřisvědčil a považuje ji za zjevně neopodstatněnou.
Již soud I. stupně v odůvodnění rozsudku uvedl, že společným úmyslem všech obviněných bylo za použití násilí získat v bytě poškozených peníze, útočili velmi brutálně na staré lidi a s ohledem na jejich věk muselo být všem obviněným zřejmé a museli počítat s tím, že tito lidé mohou trpět různými nemocemi a museli vědět, že pokud je zanechají v bytě spoutané, s ústy přelepenými lepící páskou a položené na břicho, dojde k ztíženému dýchání případně zastavení dýchání, a následnému ohrožení na životě. S tímto následkem museli počítat všichni obvinění, když viděli, že poškození jsou spoutaní a v jakém stavu je opouštějí. Soud I. stupně přitom zjistil na základě provedených důkazů, že se obvinění tohoto jednání dopustili po předchozí vzájemné domluvě. Vyplývá to např. z výpovědi svědka Š. B., který potvrdil, že obvinění se zeptali zda jeho strýc má peníze, a když jim sdělil, že ano, bavili se před ním, že by strýce vykradli a že ho udělají „natvrdo“, tj. že vtrhnou do bytu a udělají loupež. Předchozí rozdělení úloh v tom smyslu, kdo násilím zneškodní poškozené svázáním lepící páskou, kterou si sebou přinesli, a kdo bude prohledávat byt a hledat peníze, pak vyplývá z celkového průběhu loupeže, jak ji podrobně popsala poškozená V. S. ve své výpovědi.
Za dané důkazní situace, ač nebylo prokázáno, že by se M. O. přímo podílel na násilí vůči poškozeným, jejich svázání a přelepení úst lepící páskou, je zřejmé, že si byl tohoto stavu poškozených plně vědom, protože byl v bytě a viděl poškozené jak byli svázáni. Z výpovědi J. H. je pak také zřejmé, že si všichni obvinění, a tedy i M. O. byli vědomi nebezpečí ohrožení života poškozeného J. S., když po útěku z bytu se v autě bavili o tom, zda poškozený dýchal a zda to nepřehnali. Obviněný M. O. tedy věděl jak byli poškozeni svázáni a v jakém stavu je na místě činu zanechali, přičemž postupovali v souladu s předchozí dohodou na způsobu provedení činu. Za této situace, i když se sám přímo nepodílel na fyzickém násilí a svázání poškozených, nejedná se o exces spoluobviněných a jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák., je trestně odpovědný za smrt J. S. z nedbalosti. Spolupachatel trestného činu loupeže, který sám poškozeného fyzicky nenapadl, totiž odpovídá za jeho smrt podle §9 odst. 2, §234 odst. 1, 3 tr. zák., jestliže byla způsobena jednáním jiného spolupachatele v rámci společného loupežného útoku proti poškozenému, a on alespoň vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl, že tímto útokem uvedený těžší následek může být způsoben (viz rozhodnutí publikované pod č. 18 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, roč. 1994, sešit č. 5).
Protože napadené usnesení odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku a M. O. uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není ve věci dán, nemůže být dán ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jehož existenci obviněný založil na existenci důvodu podle písm. g) §265b odst. 1 tr. ř. Dovolání M. O. bylo proto odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. listopadu 2006
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš