ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.1303.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 1303/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 31. 10. 2006 o dovolání obviněného J. D. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 9 To 199/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 3 T 33/2006 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 3 T 33/2006, byl obviněný J. D. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody na jeden rok nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou.
Jako trestný čin posoudil Okresní soud v Mělníku skutek, který podle jeho zjištění spočíval v tom, že obviněný od 10. 3. 2004 do 10. 7. 2005 v N., okr. M., a jinde tím, že s ním byl pro absence rozvázán pracovní poměr, nezaregistroval se na úřadu práce a byl živ pouze z příležitostných brigád, úmyslně neplnil vyživovací povinnost ke svým dcerám K. a L., v celkové výši 3.200,- Kč měsíčně vyplývající z rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 26. 6. 2000, sp. zn. P 42/2000, a dluží tak na výživném k rukám matky dětí částku 49.400,- Kč a dceři K. od její zletilosti částku 1.800,- Kč.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině i trestu, bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 9 To 199/2006, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadl v celém rozsahu. Odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. e), g), l) tr. ř. Nepřípustnost trestního stíhání ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. vyvozoval z ustanovení §11 odst. 1 písm. f), j) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřoval v tom, že znaky trestného činu nenaplnil po objektivní ani subjektivní stránce, neboť se vyživovací povinnosti nevyhýbal a soudy nepřihlížely k tomu, že po rozvodu nechal matce dětí byt a movité věci včetně úspor, a nevzaly v úvahu ani dohodu, podle níž matka dětí měla pro účely výživného k dispozici jednorázovou částku, která dosud nebyla vyčerpána. Za nesprávné označil také to, že za trestný čin bylo považováno neplacení výživného na dceru K. poté, co dosáhla zletilosti. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl podle obviněného v tom, že nebyly splněny procesní podmínky pro to, aby bylo jeho odvolání zamítnuto, a dále v existenci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. v předcházejícím řízení. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Krajskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Nepřípustnost trestního stíhání podle §11 odst. 1 tr. ř. znamená, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Důvody nepřípustnosti trestního stíhání jsou stanoveny v §11 odst. 1 písm. a) až j) tr. ř.
Podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. je trestní stíhání nepřípustné proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno.
Podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. je trestní stíhání nepřípustné, stanoví-li tak mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
Obviněný v dovolání namítl, že jeho trestní stíhání bylo nepřípustné podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. a že bylo porušeno jeho právo nebýt souzen nebo potrestán dvakrát garantované v čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, avšak neuvedl, které rozhodnutí by mělo být překážkou jeho nynějšího odsouzení. Pokud obviněný případně měl na mysli odsouzení, ke kterému u něho došlo rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 2 T 15/2004, mimo jiné pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., je třeba konstatovat, že citovaný rozsudek takovou překážkou není. Obviněný byl tímto rozsudkem uznán vinným neplacením výživného na dcery K. a L. za dobu od července 2003 do 9. 3. 2004. V nynější trestní věci byl odsouzen pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. spáchaný rovněž neplacením výživného na dcery K. a L., ovšem za dobu od 10. 3. 2004 do 10. 7. 2005. Z rozdílné doby, po kterou obviněný neplatil výživné, vyplývá, že šlo o dva různé skutky, a nikoli o týž skutek. Nic na tom nemění okolnost, že šlo o výživné na tytéž děti a že se jednalo o výživné stanovené týmž rozsudkem. Bez významu je také to, že k odsouzení ve věci Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 2 T 15/2004 došlo v době páchání skutku, pro který byl obviněný uznán vinným v nynější trestní věci. Proto nebyl porušen ani čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Obviněný v dovolání dále namítl, že jeho trestní stíhání bylo nepřípustné podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., neboť podle čl. 1 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod nikdo nemůže být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. Toto ustanovení nevyjadřuje nepřípustnost trestního stíhání v procesním smyslu, jak ji upravuje ustanovení §11 odst. 1 tr. ř., ale má hmotně právní význam spočívající v tom, že za trestný čin nelze považovat pouhou neschopnost dostát smluvnímu závazku. Nehledě na tento význam citovaného ustanovení, je nutné zdůraznit, že toto ustanovení se týká jen sféry s m l u v n í c h závazků, zatímco v posuzovaném případě jde o závazek, který má povahu z á k o n n é h o závazku, neboť obviněný byl uznán vinným proto, že neplnil zákonnou vyživovací povinnost stanovenou v §85 odst. 1 a násl. zákona o rodině (zákon č. 94/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
Z toho evidentně vyplývá, že trestní stíhání obviněného nebylo nepřípustné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Námitka obviněného, že se nevyhýbal vyživovací povinnosti, je bezvýznamná. Obviněný totiž nebyl uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 tr. zák., jehož se dopustí ten, kdo se úmyslně vyhýbá plnění své zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného. Byl uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustí ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného. To znamená, že byl uznán vinným trestným činem, jehož zákonným znakem není vyhýbání se vyživovací povinnosti, ale jen její neplnění.
Namítaná okolnost, že obviněný po rozvodu nechal bývalé manželce, tj. matce dětí, byt a movité věci včetně úspor, nemá na posouzení skutku jako trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. žádný vliv, neboť se nijak nedotýká zákonné vyživovací povinnosti obviněného k dětem. Zejména tím zákonná vyživovací povinnost obviněného nebyla nijak kompenzována. V této spojitosti je nutné odkázat na ustanovení §97 odst. 3 zákona o rodině, podle něhož proti pohledávkám na výživné je započtení vzájemných pohledávek přípustné jen dohodou, přičemž proti pohledávkám na výživné, které je poskytováno nezletilým dětem, není takové započtení přípustné.
Namítaná jednorázová částka, která podle obviněného kryla jeho vyživovací povinnost, podle zjištění soudů měla jiný účel. Pocházela ze stavebního spoření, které hradil otec obviněného, a sloužila nikoli k plnění vyživovací povinnosti obviněného, ale k tomu, aby dcerám byla zaplacena rovnátka. Šlo tedy o jednorázový mimořádný výdaj a nikoli o výživné. V tomto smyslu matka dětí připustila existenci dohody a výslovně ji vztahovala k době, která předcházela období, v němž obviněný neplatil výživné od 10. 3. 2004 do 10. 7. 2005. V této souvislosti je namístě poukázat na ustanovení §94 odst. 2 zákona o rodině, podle něhož právo na výživné zanikne poskytnutím jednorázové částky na základě písemné smlouvy. O tom, že se v daném případě nejednalo o tuto smlouvu, svědčí jednak to, že nebyla písemná, jednak to, že ve věci Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 2 T 15/2004, v níž byl odsouzen pro neplacení výživného na dcery K. a L. za období od července 2003 do 9. 3. 2004, se obviněný o nějaké smlouvě týkající se poskytnutí jednorázové částky na budoucí výživné vůbec nezmiňoval, ačkoli pokud by taková smlouva existovala a skutečně odpovídala ustanovení §94 odst. 2 zákona o rodině, byla by relevantní i v uvedené trestní věci a bylo by logické, že by ji obviněný namítl.
Pokud jde o subjektivní stránku trestného činu, obviněný její nedostatek namítl jen paušálně bez bližšího zdůvodnění. Soudy ho uznaly vinným tím, že čin spáchal úmyslně. To plně koresponduje se zjištěnými okolnostmi případu. Obviněnému bylo výživné stanoveno soudním rozhodnutím, takže je jasné, že si své vyživovací povinnosti byl vědom. Pokud přišel o zaměstnání v důsledku špatné pracovní morálky (pro absence v práci), neucházel se o zaměstnání na úřadu práce a bez adekvátní náhrady se tak zbavil pracovního poměru jako jediného reálného zdroje svých příjmů, nelze učinit jiný závěr než že výživné neplatil úmyslně.
Soudy nijak nepochybily, jestliže do rozsahu trestného činu zahrnuly neplacení výživného na dceru K. i za dobu poté, co dne 10. 6. 2005 dosáhla zletilosti. Vyživovací povinnost obviněného tím nezanikla, neboť podle §85 odst. 1 zákona o rodině vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit. Nerozhodné je, že výše výživného byla obviněnému stanovena soudním rozhodnutím vydaným v době, kdy dcera K. byla nezletilá, neboť i poté, co dosáhla zletilosti, bylo soudem stanovené výživné (1.800,- Kč měsíčně) v souladu s hledisky uvedenými v §96 odst. 1 zákona o rodině. Za tohoto stavu nebylo třeba, aby se dcera K. po dosažení zletilosti domáhala výživného návrhem podle §86 odst. 3 zákona o rodině. Titulem jejího nároku na výživné nadále byl rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 26. 6. 2000, sp. zn. P 42/2000, takže nepřicházelo v úvahu považovat její nárok na výživné za oprávněný až od podání případného návrhu, jak to jinak stanoví §98 odst. 1 zákona o rodině. Obviněný se tedy aplikace ustanovení §86 odst. 3, §98 odst. 1 zákona o rodině domáhal evidentně neoprávněně.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku mimo jiné proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Ta varianta dovolacího důvodu, která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“, se na posuzovaný případ vůbec nevztahuje a obviněný na ni poukazoval zcela nepřiléhavě. Tato varianta dovolacího důvodu se týká jen případů, v nichž bylo o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání rozhodnuto z důvodu, které mají p r o c e s n í povahu, to znamená podle §253 odst. 1 tr. ř. proto, že odvolání bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již předtím výslovně vzala zpět, nebo podle §253 odst. 3 tr. ř. pro nedostatek náležitostí obsahu odvolání. Společným rysem těchto rozhodnutí je to, že odvolací soud je činí bez meritorního přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně podle §254 odst. 1 tr. ř. Rozhodne-li odvolací soud chybně, znamená to, že obviněnému odňal přístup k druhé instanci a zasáhl tak do jeho práva na dvouinstanční řízení. Účelem dovolání pak je jen to, aby bylo prostředkem, jímž je přístup obviněného k druhé instanci zajištěn. Uvažovaná varianta se netýká případů, v nichž bylo odvolání zamítnuto jako nedůvodné podle §256 tr. ř., protože toto rozhodnutí odvolací soud činí po meritorním přezkoumání rozsudku podle §254 odst. 1 tr. ř. V dané věci bylo odvolání obviněného zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné poté, co odvolací soud z podnětu jeho odvolání meritorně přezkoumal rozsudek podle §254 odst. 1 tr. ř. Nebylo tedy porušeno právo obviněného na přístup k druhé instanci.
V dané věci byl důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnitelný jen ve variantě, která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku a v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k)“. Tato varianta dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je možná jen ve spojení s některým dalším dovolacím důvodem uvedeným v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Z toho vyplývá, že je-li dovolání obviněného zjevně neopodstatněné, pokud jde o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., je zjevně neopodstatněné také pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Závěrem k dovolání obviněného
Z toho, co bylo uvedeno v předchozích částech tohoto usnesení, je zřejmé, že Nejvyšší soud neměl žádný důvod k tomu, aby z podnětu dovolání obviněného jakkoli zasahoval do napadeného usnesení Krajského soudu v Praze a do rozsudku Okresního soudu v Mělníku, který byl součástí řízení předcházejícího napadenému usnesení. Proto Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání, aniž k tomu potřeboval souhlas obviněného a státního zástupce.
Nejvyšší soud nijak nepřihlížel k té části dovolání, v níž obviněný na adresu Okresního soudu v Mělníku vytýkal, že „při ukládání trestu nepostupoval v souladu s obecnými zásadami pro ukládání trestu“. Nejde-li o případ, kdy výrok o trestu nemůže obstát v důsledku vadného výroku o vině, lze dovoláním napadat výrok o trestu jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a zmíněná námitka proti výroku o trestu pod žádný z uplatněných dovolacích důvodů nespadá.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. října 2006
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec