ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.1437.2005.1
sp. zn. 7 Tdo 1437/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 25. ledna 2006 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněného Ing. P. Š., které podal proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. 6 To 714/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově, pod sp. zn. 18 T 182/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově, ze dne 6. 10. 2003, sp. zn. 18 T 182/2003, byl obviněný Ing. P. Š. uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák., kterého se podle skutkové věty tohoto rozhodnutí dopustil tím, že „dne 20.11.2002 v K., v místě sídla firmy G. s.r.o. na H. ulici, odmítl vykonavateli soudní exekutorky Mgr. P. F. – S. W. předat osobní vozidlo zn. Toyota Carina, přesto, že toto bylo na základě exekučního příkazu soudní exekutorky Mgr. P. F. pověřené k provedení exekuce usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 24.9.2002, č. j. 91Nc 10090/2002-8, zařazeno do exekuce, přičemž byl upozorněn na zákaz nakládat s movitými věcmi postiženými exekučním příkazem, s vozidlem odjel a ukryl ho na neznámém místě“. Rozsudkem bylo podle §37 tr. zák. od uložení dalšího trestu upuštěno, neboť soud prvního stupně měl za dostatečný trest uložený rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2002, sp. zn. 45 T 29/98.
Shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně obviněný napadl odvoláním, které bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. 6 To 714/2003, zamítnuto podle §256 tr. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku a taktéž na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný uvedl, že podle jeho názoru nedošlo k naplnění materiální stránky předmětného trestného činu, a to s ohledem na publikované rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 3 Tz 204/2000, který v obdobném případě dovodil nutnost zprostit obžalovaného obžaloby z důvodu nenaplnění materiální stránky trestného činu, když exekuční řízení bylo vedeno ohledně věcí, u kterých již v předchozí době vzniklo právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí. Obviněný se domnívá, že v posuzované věci jde o obdobnou situaci, neboť i zde vzniklo právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí, když vozidlo zn. Toyota Carina bylo již dříve sepsáno pro jiné soudní výkony rozhodnutí vedené Okresním soudem v Ostravě pod č. j. 91 E 364/99 a 91 E 1938/99. Obviněný v této souvislosti poukázal na §11 zákona č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběhu výkonů rozhodnutí, na základě něhož je podle něj nepochybné, že movitá věc může být předmětem pouze jedné exekuce, a to té, ve které byla nejdříve sepsána, přičemž ostatní řízení se přerušují. Je tedy zřejmé, že exekuce, při jejímž výkonu se obviněný dopustil vytýkaného jednání, měla být přerušena a že po dobu přerušení nemohlo být vozidlo předmětem exekuce, tzn. že nemohl být vydán exekuční příkaz na toto vozidlo a na jeho podkladě se soudní vykonavatel nemohl domáhat jeho vydání.
Podle obviněného napadené rozhodnutí trpí i další vadou spočívající v nesprávném hmotně právním posouzení toho, zda byly splněny podmínky pro zastavení exekuce, když obviněný ještě před nařízením exekuce uzavřel dne 23. 7. 2002 s oprávněným, společností H. m.-f.-l., s. r. o., dohodu o splátkovém kalendáři. Tuto dohodu lze podle obviněného posoudit jako privativní novaci ve smyslu §570 obč. zák., neboť touto byla sjednána jiná splatnost dlužné částky, když splatnost pohledávky přiznané rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 1999, č. j. 18 C 302/98, byla rozložena do jednotlivých splátek ve výši 2.000,- Kč splatných vždy k poslednímu dni měsíce počínaje 31. 7. 2002. Uvedená dohoda měla podle obviněného za následek zánik základního předpokladu pro vedení řádného vykonávacího řízení či exekuce, a to uplynutí lhůty stanovené pro úhradu dlužné částky, k jejímuž uplynutí uzavřením dohody o splátkách nedošlo. Obviněný je dále toho názoru, že tato okolnost je též důvodem pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., a proto soud druhého stupně pochybil, když v rozporu s hmotným právem nedospěl k závěru, že v důsledku uzavřené dohody o splátkách byly splněny podmínky pro zastavení exekuce, a to ještě před jejím nařízením, resp. před uskutečněním jednání obviněného, které je mu v tomto řízení vytýkáno, a že s ohledem na tuto skutečnost nemohl být naplněn materiální znak předmětného trestného činu.
Obviněný se dále domnívá, že odvolací soud pochybil při hodnocení subjektivní stránky, neboť jeho jednání lze posuzovat jako právní omyl spočívající v mylném výkladu právních norem mimotrestních, když neměl žádné vědomosti o oprávnění vykonavatele soudní exekutorky, a v návaznosti na tuto domněnku uvedl, že omyl v ostatních mimotrestních normách je třeba posuzovat podle zásad o omylu skutkovém (R 28/61), a to v jeho případě o skutkovém omylu negativním, který nastane tehdy, jestliže pachatel nějakou skutečnost požadovanou pro naplnění znaku uvedeného v trestním zákoně nezná a o stavu věci se tedy mýlil. Protože skutkový omyl negativní vylučuje odpovědnost za úmyslný trestný čin, obviněný se v daném případě mohl dopustit toliko nedbalostního jednání, což je důvodem pro jeho zproštění od obžaloby.
V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudu druhého i prvního stupně zrušil a aby jej zprostil obžaloby, popř. aby věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání konstatovala, že hmotně právní námitky obviněného nejsou způsobilé účinně zasáhnou do stability dovolatelova odsouzení. Dovolatel se přisouzeného jednání dopustil bezprostředně po doručení usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 91 Nc 10090/2002, o nařízení exekuce a pověření exekutora jejím provedením. Vzal tedy na vědomí všechny body výrokové části tohoto rozhodnutí, jakož i obsah jeho poučení, který se týkal zákazu nakládat se svým majetkem okamžikem doručení tohoto rozhodnutí, a to bez ohledu na dobu jeho zpravomocnění. Skutečnost, že předmětné vozidlo bylo sepsáno i pro dřívější soudní výkony rozhodnutí, obviněný svědku S. W. nesdělil, pouze uvedl, že vozidlo je majetkem jiné osoby. Pokud obviněný v této souvislosti namítá, že podobně jako ve věci judikované pod sp. zn. 3 Tz 204/2000 vzniklo k vozidlu právo výkon rozhodnutí nepřipouštějící, potom přehlíží, že tomu tak nebylo. Snížení stupně společenské nebezpečnosti až na hranici uvedenou v §3 odst. 2 tr. zák. totiž podle uvedeného judikatorního rozhodnutí předpokládá, aby k převodu vlastnického práva povinného na jiný právní subjekt došlo platným a právně účinným způsobem; skutečnost, že tato podmínka splněna není, je zřejmá z okolností tvrzeného právního úkonu ze dne 12. 2. 1998, které byly zjištěny v řízení o vyloučení této věci z výkonu rozhodnutí vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 61 C 182/2000 a sp. zn. 61 C 183/2000, jenž nebylo ke dni spáchání předmětného skutku pravomocně ukončeno.
K námitce týkající se zániku závazku obviněného cestou privativní novace a tedy důvodu pro zastavení exekučního řízení podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. státní zástupkyně uvedla, že tuto námitku obviněný v rámci předmětného exekučního řízení uplatnil až po spáchání skutku dne 29. 11. 2002 v rámci své odvolací argumentace proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 91 Nc 10090/2002, kterou oprávněný H. m.-f.-l., s. r. o., ve svém vyjádření ze dne 20. 2. 2003 odmítl, když uvedl, že splátkový kalendář povinného nebyl oprávněnou stranou akceptován a nešlo tedy o dvoustranný právní úkon ve smyslu §570 odst. 1 obč. zák. Podle státní zástupkyně není pochyb o tom, že tento právní stav věci existoval v době rozhodné pro právní posouzení dovolatelovy trestní odpovědnosti, tj. v době spáchání skutku.
K námitce skutkového omylu státní zástupkyně uvedla, že dovolatel nekonkretizoval, ve vztahu ke kterému ze znaků skutkové podstaty trestného činu podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák. jednal pod vlivem omylu. Za předpokladu, že má dovolatel na mysli skutečnost, zda předmětné vozidlo bylo postižitelné výkonem rozhodnutí, nelze než poukázat na ve vyjádření uvedený právní stav věci, který dovolatele neopravňoval jednat přisouzeným způsobem; právní omyl je s ohledem na poučení, které se obviněnému doručením exekučního rozhodnutí dostalo, vyloučen, neboť obviněný nemohl mít o zakázaném způsobu jednání žádné pochybnosti.
Protože je podle státní zástupkyně zřejmé, že obviněný svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák. a že jeho dovolání je zjevně neopodstatněné, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a to za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Protože obviněným uplatněné námitky, kterými zpochybňuje existenci materiálního znaku a naplnění subjektivní stránky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák. po obsahové stránce dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají, dovolací soud se jimi zabýval a dospěl k závěru, že jsou zjevně neopodstatněné.
Obviněný napadá správnost právního závěru soudů dříve činných v posuzované trestní věci o naplnění materiální stránky předmětného trestného činu prostřednictvím tvrzení, že v době předcházející spáchání posuzovaného skutku vzniklo právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí, když inkriminované vozidlo Toyota Carina bylo sepsáno v rámci výkonu rozhodnutí vedeného Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 91 E 364/99 a sp. zn. 91 E 1938/99 a když podle §11 zákona č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběhu výkonů rozhodnutí, měla být předmětná exekuce přerušena, a že před nařízením exekuce, a to dne 23. 7. 2002, uzavřel s oprávněným, společností H. m.-f.-l., s. r. o., dohodu o splátkovém kalendáři, kterou byla sjednána nová splatnost dlužné částky, v důsledku čehož zanikl základní předpoklad pro vedení vykonávacího řízení či exekuce, a to uplynutí lhůty splatnosti, a v důsledku čehož měla být předmětná exekuce zastavena podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.
Existence práva nepřipouštějícího výkon rozhodnutí je podle §268 odst. 1 písm. f) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), důvodem pro zastavení nejen řízení o výkon rozhodnutí prováděného podle občanského soudního řádu, ale taktéž s ohledem na ustanovení §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu) a o změně dalších zákonů (dále jen „e. ř.“), podle něhož „nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu“, exekučního řízení prováděného podle exekučního řádu, ovšem v obou případech pouze tehdy, bylo-li o existenci tohoto práva pravomocně rozhodnuto soudem na základě tzv. excindační (vylučovací) žaloby podané třetí osobou (§267 o. s. ř.). Pravomocné rozhodnutí soudu o vyloučení věci (práva nebo jiné majetkové hodnoty) z výkonu rozhodnutí (exekuce) je dále takovou skutečností, jak již ve svém mimořádném opravném prostředku správně uvedl obviněný s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2000, sp. zn. 3 Tz 204/2000, která má vliv na snížení stupně nebezpečnosti jednání pachatele trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák., který nakládáním s věcí (právem či jinou majetkovou hodnotou), jež je předmětem vykonávacího (exekučního) řízení a k níž se právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí vztahuje, zmařil nebo podstatně ztížil výkon rozhodnutí soudu, do té míry, že je možno dovodit, že znaky uvedeného trestného činu nebyly po materiální stránce naplněny.
V případě obviněného Ing. P. Š. ovšem žádné právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí, resp. exekuci vozidla zn. Toyota Carina postiženého exekučním příkazem soudní exekutorky Mgr. P. F. ze dne 21. 10. 2002, č. j. EX 248/02-8, který byl vydán na základě usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 2002, č. j. 91 Nc 10090/2002-8, o nařízení exekuce a pověření exekutora, neexistovalo, protože o jeho existenci nebylo pravomocně rozhodnuto soudem. To je zřejmé již z toho, že obviněný existenci práva nepřipouštějícího exekuci předmětného vozidla dovozuje ze skutečnosti, že toto bylo před vydáním shora specifikovaného usnesení o nařízení exekuce a pověření exekutora sepsáno pro výkony rozhodnutí vedené Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 91 E 364/99 a sp. zn. 91 E 1938/99. Tyto předchozí soudní výkony rozhodnutí, ale nejsou právem nepřipouštějícím výkon rozhodnutí, jak se domnívá obviněný.
Právem nepřipouštějícím exekuci, tj. právem, které nepřipouští, aby nařízená exekuce byla provedena a aby věc (právo či jiná majetková hodnota) byla zdrojem pro uspokojení oprávněného, je zejména vlastnické právo třetí osoby, popř. manžela povinného k majetku, který se podle §262a odst. 1 o. s. ř. považuje za společné jmění manželů (§267 odst. 2 o. s. ř.) či spoluvlastníka majetku postiženého exekucí. Provedení exekuce ovšem nevylučuje právo jiné osoby (věřitele) na uspokojení její pohledávky z výtěžku věci ve vlastnictví dlužníka, která byla sepsána v rámci výkonu rozhodnutí (exekuce) nařízeného soudem na základě návrhu této osoby, tzn. skutečnost, že věc již byla sepsána v rámci jiného vykonávacího (exekučního) řízení nařízeného soudem. Jinými slovy, jedna věc (právo či jiná majetková hodnota) může být současně postižena v rámci několika řízení o výkon rozhodnutí podle občanského soudního řádu, několika exekučních řízení podle exekučního řádu či několika vykonávacích a exekučních řízení prováděných podle obou uvedených předpisů. V případě střetu těchto (souhrnně označeno) exekucí nařízených soudem se nepostupuje podle zákona č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, jak tvrdí ve svém dovolání obviněný, ale podle ustanovení občanského soudního řádu, kterými se řídí vymáhání více pohledávek z téhož předmětu výkonu rozhodnutí; v případě, že předmětem několika soudem nařízených exekucí je movitá věc, jako tomu bylo v posuzovaném případě, se tedy postupuje podle §332 o. s. ř. Pokud jde o obviněným uváděný zákon č. 119/2001 Sb., jeho ustanovení budou aplikována toliko v případě střetu výkonů rozhodnutí (exekucí) nařízených soudem, správcem daně nebo správním úřadem či jiným orgánem veřejné správy (k tomu viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, 1160 a 1161 s.). Tato skutečnost vyplývá z ustanovení §1 cit. zákona (viz též usnesení NS ČR sp. zn. 20 Cdo 331/2004), který tedy neřeší kolizi mezi více exekucemi nařízenými soudem a na tyto se nevztahuje.
Skutečnost, že movitá věc může být předmětem několika exekucí nařízených soudem, je jednoznačně zřejmá i z ustanovení občanského soudního řádu upravujících prodej movitých věcí, a to konkrétně z ustanovení §331 odst. 2 věty druhé o. s. ř., podle něhož „výtěžek z věcí, které byly sepsány ve prospěch více pohledávek, se vyplatí podle pořadí“. Podle navazujícího ustanovení §332 odst. 1 o. s. ř. se toto pořadí řídí dnem, kdy došel soudu návrh na nařízení výkonu rozhodnutí pro jednotlivé pohledávky.
S ohledem na shora uvedené dovolací soud dospěl k závěru, že skutečnost spočívající v tom, že vozidlo Toyota Carina bylo před vydáním usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 2002, č. j. 91 Nc 10090/2002-8, o nařízení exekuce a pověření exekutora, sepsáno v rámci řízení o výkon rozhodnutí vedených Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 91 E 364/99 a sp. zn. 91 E 1938/99 nebránila tomu, aby se uvedené vozidlo stalo předmětem exekučního řízení nařízeného výše specifikovaným usnesením Okresního soudu v Ostravě. Tato skutečnost není tedy způsobilá snížit stupeň nebezpečnosti jednání obviněného na hranici uvedenou v §3 odst. 2 tr. zák., tj. na stupeň nepatrný, jenž trestnost činu vylučuje a řízení nemohlo být přerušeno podle §11 zákona č. 119/2001 Sb., jak obviněný namítá v dovolání. Tato námitka je proto zjevně neopodstatněná.
Ke stejnému závěru dovolací soud dospěl i ohledně druhé námitky, prostřednictvím níž obviněný napadl správnost právního závěru soudů nižších stupňů o naplnění materiální stránky trestného činu podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák. taktéž s ohledem na to, že obviněný před nařízením exekuce uzavřel dne 23. 7. 2002 s oprávněným, společností H. m.-f.-l., s. r. o., dohodu o splátkovém kalendáři, kterou byla sjednána nová splatnost dlužné částky, v důsledku čehož zanikl základní předpoklad pro vedení vykonávacího řízení či exekuce, a to uplynutí lhůty splatnosti, a v důsledku čehož měla být předmětná exekuce zastavena podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.
Obviněný své tvrzení o uzavření dohody o splátkovém kalendáři, jenž bylo uplatněno již v přípravném řízení a také v rámci jeho řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, opírá o listinu, která je založena pod č. l. 14 a 15 trestního spisu. Z obsahu této listiny, která je označena jako „UZNÁNÍ ZÁVAZKU dle par. 323 obch. zák. - SPLÁTKOVÝ KALENDÁŘ“, je zřejmé, že touto obviněný Ing. P. Š. uznal „svůj závazek co do výše a důvodu ve smyslu ustanovení par. 323 obch. zák. vůči věřiteli H. m.-f.-l., s. r. o., … ve výši 423.880,- Kč, splatný … dne 1. 8. 1997“ a zavázal se tento závazek uhradit na účet a ve splátkách uvedených v této listině, a to v měsíčních splátkách ve výši 2.000,- Kč splatných vždy k poslednímu dni měsíce počínaje červencem 2002 a konče únorem 2020; listina je opatřena datem 23. 7. 2002 a opatřena podpisem dlužníka, tzn. obviněného. S listinou ze dne 23. 7. 2002 dále souvisí dopis společnosti H. m.-f.-l., s. r. o., ze dne 17. 7. 2002 (č. l. 13 tr. spisu), prostřednictvím něhož tato společnost zaslala obviněnému na základě “předchozí domluvy“ splátkový kalendář, tj. výše uvedenou listinu, kterou obviněný opatřil datem 23. 7. 2002, k podpisu a dále oznámení o postoupení předmětné pohledávky.
Tvrzení obviněného, že uzavřením dohody o splátkách byla splatnost dluhu dohodou (privativní novací) změněna a byl tedy dán důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. ale nelze přisvědčit. V předmětném splátkovém kalendáři podepsaném obviněným je totiž výslovně uvedeno, že „v případě nedodržení splátkového kalendáře co do výše a termínu úhrad, je tento neplatný a splatnost závazku je opětovně stanovena k původnímu termínu“. Z výpovědi jednatele oprávněné obchodní společnosti Ing. R. F. pak vyplývá, že vzhledem k neschopnosti obviněného zaplatit předmětnou částku byl sestaven splátkový kalendář, kde se obviněný mj. zavázal, že pokud neuhradí splátku včas nebo v plné výši, okamžitě výhodu splátek ztrácí. Již první splátka, že přišla později, další se rovněž opožďovaly nebo nebyly uhrazeny. Ač obviněný u hlavního líčení i v odvolání namítal, že splátky platí řádně a může to doložit, neučinil tak ani v řízení před odvolacím soudem. V řízení o dovolání pak otázku řádného placení splátek vůbec nenamítá. Obviněný tak nesplnil podmínky odkladu splatnosti závazku, původní závazek, jehož zánik byl podmíněný, tak nemohl zaniknout, přičemž nepřichází v úvahu ani případné zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. z důvodu existence tzv. jiného důvodu, pro který by rozhodnutí nebylo možno vykonat.
Pokud jde o námitku obviněného ohledně nenaplnění subjektivní stránky trestného činu podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák., a to z důvodu právního omylu spočívajícího v mylném výkladu mimotrestních norem, ani v tomto směru nelze obviněnému přisvědčit. Skutkový omyl negativní, kterého se obviněný dovolává, nastává tehdy, jestliže pachatel nějakou skutečnost požadovanou pro naplnění znaků uvedených v trestním zákoně nezná. Skutková podstata trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák. spočívá v tom, že pachatel zmaří nebo podstatně ztíží výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu tím, že zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnou, zatají, zcizí nebo odstraní věc, které se takové rozhodnutí týká. Soud prvního stupně shledal naplnění této skutkové podstaty obviněným tím, že podstatně ztížil výkon rozhodnutí soudu, když odstranil věc, které se takové rozhodnutí týká a z hlediska formy zavinění odvolací soud konstatoval, že tak jednal v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák. S tímto hmotně právním závěrem ohledně zavinění se Nejvyšší soud ztotožnil.
K námitce obviněného, že neměl žádné vědomosti o oprávnění vykonavatele soudní exekutorky, když se s tímto novým institutem setkal poprvé, je nutno uvést, že z hlediska výkonu rozhodnutí již měl zkušenosti, když tento byl veden ve vztahu k předmětnému automobilu již v jiných věcech. Obviněný také věděl, že v těchto jiných soudních výkonech rozhodnutí (jak je obviněný také uvádí v dovolání) vedených proti němu oprávněnými osobami, byl podán soudu návrh, aby z výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí byl vyloučen osobní automobil Toyota Carina, a že o tomto návrhu v době rozhodování soudů v této trestní věci ještě nebylo pravomocně rozhodnuto. Obviněný tedy znal zákonný postup, jak lze bránit výkonu rozhodnutí prodejem předmětného automobilu. Za podstatnou ale Nejvyšší soud považuje další okolnost. Obviněnému bylo také řádně doručeno usnesení soudu o nařízení exekuce a exekuční příkaz, z něhož jednoznačně vyplýval zákaz nakládání s předmětným automobilem postiženým exekučním příkazem s tím, že jej nesmí zničit, převést na jiného, zatížit nebo jinak s ním nakládat. Obviněný tedy věděl, že se jedná o výkon rozhodnutí soudu, který se týká daného automobilu a přesto zcela vědomě jednal tak, jak bylo po skutkové stránce zjištěno soudem prvního stupně. Znal tedy všechny podstatné skutkové okolnosti rozhodné z hlediska trestného činu podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák., což vylučuje existenci omylu namítaného v dovolání.
Z hlediska společenské nebezpečnosti jednání obviněného pak nelze přehlédnout, že v ČR je dlouhodobě na nedostatečné úrovní vymahatelnost práva, což se negativně projevuje v poklesu důvěry občanů a dalších subjektů k státním orgánům působícím v oblasti spravedlnosti a zejména pak k soudům samotným, nehledě na negativní dopady do podnikatelského prostředí. V žádném případě proto nelze připustit aby osoby, které se zadlužují nad rámec svých schopností, svým svévolným jednáním mařily uspokojení oprávněných zájmů věřitelů a v konečném důsledku tak na jejich úkor samy podnikaly nebo si zvyšovaly svoji životní úroveň. Nikomu, mimo orgánů k tomu určených, nepřísluší posuzovat, která věc se stane předmětem exekuce a prostředkem k uspokojení věřitele. Pro ochranu práv jiných osob k předmětu exekuce pak zákon poskytuje dostatečné prostředky.
Na základě uvedených důvodů Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., když dovolací námitky byly také z podstatné části jen opakováním jeho obhajoby z původního řízení a soudy se jimi také řádně zabývaly.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. ledna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš