ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.162.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 162/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. února 2006 o dovolání obviněného P. Š., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 3 To 505/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 10 T 166/2004 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Š. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 10 T 166/2004, byl obviněný P. Š. uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 1, 2 tr. zák.
Podle skutkových zjištění okresního soudu se jej dopustil tím, že v době nejméně od 16. 4. 2003 do 5. 3. 2004 jako jednatel společnosti P. – S., s. r. o., neoprávněně hospodařil s nemovitým majetkem ve vlastnictví Č. r. s., a to se dvěma byty o velikosti 3 + 1 v prvním podlaží domu, žlabovnou na parcele, filtrační stanicí na parcele, hospodářskou budovou na parcele a garáží s kanceláří na parcele, vše v katastrálním území M., obec K., okres Č. K., jménem společnosti P. – S., s. r. o., všechny tyto nemovitosti opakovaně přenechával do nájmu třetí osobě, inkasoval nájemné, nemovitosti odmítal předat vlastníkovi Č. r. s., dále bránil tomuto subjektu v užívání dalšího bytu o velikosti 3 + 1 v uvedeném domě, neboť celý areál držel pod uzamčením, to vše přesto, že otázka vlastnického práva k předmětným nemovitostem byla vyřešena ve prospěch Č. r. s. rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 4 C 1058/1993, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 3. 2003, sp. zn. 22 Co 296/2003, s právní mocí ke dni 16. 4. 2003.
Obviněnému byl tímto rozsudkem uložen trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Dále byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 20.000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Poškozená společnost byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání obviněného Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 3 To 505/2005, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
II.
Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění dovolání obviněný namítl, že ve své trestní věci spatřuje zásadní nesoulad mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a jejich právním posouzením na straně druhé.
První část dovolací argumentace založil obviněný na námitce, že soudy obou stupňů nesprávně interpretovaly rozhodnutí obchodních soudů a navazující předpisy. Uvedl, že v roce 1993 podal u Okresního soudu v Českém Krumlově návrh na určení, že vlastníkem sporných nemovitostí je společnost P. – S., s. r. o., a to poté, co zjistil, že do katastru nemovitostí byl zpětně zapsán (podle přesvědčení obviněného nezákonně) jako vlastník předmětných nemovitostí Č. r. s. Obviněný konstatoval, že Okresní soud v Českém Krumlově jeho žalobu na určení vlastnictví zamítl, stejně jako Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl jeho odvolání proti tomuto rozsudku. Dovolatel však považuje za podstatné, že tato rozhodnutí neurčovala, kdo je oprávněným vlastníkem předmětných nemovitostí, pouze konstatovala, že jejich vlastníkem není žalující společnost P. – S., s. r. o. Za závazný označil obviněný toliko výrok předmětných rozhodnutí, nikoli jejich odůvodnění. Za mylný považuje obviněný názor soudu, že vlastnictví Č. r. s. ke zmíněným nemovitostem je mimo jiné prokazováno zápisem do katastru nemovitostí, když tento byl učiněn před 1. 1. 1993, takže podle obviněného neosvědčuje vlastnictví, nýbrž má pouze informativní charakter. Obviněný rovněž vyjádřil nesouhlas se závěrem soudu, že předmětné nemovitosti nemohl podle §134 obč. zák. vydržet.
Další část dovolání věnoval obviněný námitkám směřujícím proti naplnění subjektivní stránky trestného činu nedovoleného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 1, 2 tr. zák. Uvedl, že po celou dobu užívání nemovitostí byl přesvědčen, že jednal po právu a plnil své povinnosti jednatele společnosti P. – S., s. r. o. Namítl, že podle jeho názoru předmětné nemovitosti byl povinen vyklidit pouze na základě jednoznačného rozhodnutí soudu. Tvrdil, že nelze na osobě, která nemá speciální právnické vzdělání, požadovat, aby sama vyhodnocovala oprávněný či neoprávněný vztah k vlastnictví v tak složité věci. Připustil, že byl vyzván k vyklizení sporných nemovitostí, nicméně měl za to, že rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově sp. zn. 4 C 1058/1993 nebyl prokazatelně určen vlastník. Respektoval proto svou povinnost ve smyslu §135 odst. 2 a §194 odst. 5 obch. zák. pečovat o nemovitosti s péčí řádného hospodáře. Podle jeho mínění, pokud by nemovitosti vydal nepravému vlastníkovi, nesl by za to případnou právní odpovědnost. Proto čekal na výsledek dalšího soudní řízení, kde bylo žalováno na vyklizení předmětných nemovitostí. Poté, co byl zástupci Č. r. s. seznámen s výsledky řízení, sdělil nájemci L. Š., aby zmíněné nemovitosti předal zástupcům Č. r. s.
V petitu dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení krajského soudu i rozsudek okresního soudu a přikázal věc Krajskému soudu v Českých Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání do data konání neveřejného zasedání Nejvyššího soudu podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně nevyjádřila.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost provedeného dokazování (k tomu viz č. 36/2004, str. 298, Sb. rozh. trest., resp. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 732/02, IV. ÚS 73/03).
Jako relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledal Nejvyšší soud námitku dovolatele, kterou brojil proti závěru soudů, že zjištěným jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 1, 2 tr. zák., když namítal, že tento závěr se opírá o nesprávnou interpretaci rozhodnutí obchodních soudů a pomíjí absenci subjektivní stránky trestného činu. Nejvyšší soud však tyto námitky neshledal opodstatněnými.
Trestného činu podle §249a odst. 1, 2 tr. zák. se obviněný P. Š. podle závěru soudů dopustil tím, že jednak protiprávně užíval byt nebo nebytový prostor jiného, jednak oprávněné osobě neoprávněně bránil v užívání bytu.
Závěr o vině obviněného založily soudy na poměrně obšírné argumentaci, z níž Nejvyšší soud vyzdvihuje ty důvody, které považuje za stěžejní.
Soudy důvodně dovodily, že obviněný si nejpozději ode dne 16. 4. 2003 musel být vědom, že nemovitosti specifikované ve výroku rozsudku okresního soudu jsou užívány protiprávně. Poté, co bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově sp. zn. 4 C 1058/93 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 22 Co 296/2003, že žaloba na určení, že společnost, jíž byl obviněný jednatelem, je vlastníkem výše uvedených nemovitostí, se zamítá, byla tato skutečnost jasně a jednoznačně soudem deklarována. Nemohou proto obstát subjektivní výhrady obviněného proti odůvodnění zmíněných rozhodnutí, které považuje za nekonsistentní, a nelze proto akceptovat ani tu námitku obviněného, že ještě po právní moci tohoto rozhodnutí mohl být v dobré víře, že společnost, které byl jednatelem, je vlastníkem předmětných nemovitostí.
Oprávněně pak nebyla soudy akceptována ani druhá stěžejní část obhajoby obviněného, kterou opakoval i jako dovolací námitku, a sice že nemohl předmětné nemovitosti předat vlastníkovi, tj. Č. r. s., dokud nebude výslovně rozhodnuto, že tento je vlastníkem nemovitostí, resp. nebude rozhodnuto, že společnost, které byl obviněný jednatelem, má povinnost zmíněné nemovitosti vyklidit. Toto stanovisko obviněný opíral o ustanovení §135 odst. 2 a §194 odst. 5 obch. zák., ukládající mu vykonávat působnost jednatele s péčí řádného hospodáře. Podle obviněného předčasné vydání uvedených nemovitostí Č. r. s. mohlo vést ke způsobení škody, za kterou by on nesl osobní odpovědnost.
I tuto námitku shledal Nejvyšší soud shodně se soudy prvního a druhého stupně zjevně neopodstatněnou. Tato námitka by mohla být relevantní za situace, kdy by o skutečném vlastníku nemovitostí vyvstávaly pochybnosti, tj. v případě, že by snad nebyl vůbec znám, nebo by na nemovitosti uplatňovalo nárok více subjektů. Situace v posuzovaném případě však byla zcela odlišná.
Na uvedené nemovitosti uplatňoval nárok po řadu let jediný subjekt a sice Č. r. s. Jakkoli nelze na obviněném vyžadovat odborné právnické znalosti, podstata sporu Č. r. s. a společnosti P. – S., s. r. o., jíž byl jednatelem, spočívala po celou dobu v tom, zda shora uvedené nemovitosti přešly z vlastnictví prvního subjektu do vlastnictví posléze jmenované společnosti. Pouze jeden z uvedených subjektů mohl být jejich legálním majitelem. Pokud byla tedy jednoznačně pravomocným soudním verdiktem vyloučena možnost, že by vlastníkem sporných nemovitostí byla společnost P. – S., s. r. o., logicky nepřipadala v úvaha žádná jiná možnost, než že vlastníkem nemovitostí zůstal Č. r. s. Ostatně i rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově sp. zn. 4 C 1058/1993 na str. 4 - 5 rozvádí argumentaci, podle které smlouva o převodu nemovitostí na P. – S., s. r. o., nenabyla účinnosti.
Odůvodnění:rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 29 Cdo 748/2003 se pak ve vztahu k otázce vlastnictví předmětných nemovitostí vyjadřuje natolik výslovně a kategoricky, že o vlastnictví předmětných nemovitostí Č. r. s. nelze mít nejmenších pochyb. Z tohoto rozhodnutí lze citovat: „Hospodářské zařízení P. K. vlastníkem předmětných nemovitostí nebylo, mělo k nim pouze právo hospodaření. To, že mu žalovaný (tj. Č. r. s.) dal k dispozici s nimi případný souhlas, nemohlo znamenat, že žalovaný (tj. Č. r. s.) přestal vlastníkem být … Vzhledem k tomu, že vklad předmětných nemovitostí do vlastnictví P. Č., s.r.o., byla absolutně neplatným právním úkonem, nemohla se uvedená obchodní společnost stát jejich vlastníkem.“
Ze znalosti tohoto rozhodnutí i skutkových okolností, které mu předcházely (dlouhodobé uplatňování nároku na předmětné nemovitosti Č. r. s.) pak zjevně plyne úmyslné zavinění obviněného ve formě přinejmenším nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. ve vztahu ke všem znakům skutkové podstaty trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 1, 2 tr. zák. (blíže viz str. 11 odůvodnění rozsudku okresního soudu). Obviněný i když nejméně od 16. 4. 2003 bezpečně věděl, že vlastníkem předmětné nemovitosti není společnost P. – S., s. r. o., které byl jednatelem, přesto tyto nemovitosti bez oprávnění dále pronajímal a současně bránil v jejich užívání oprávněnému vlastníkovi – Č. r. s.
Jen pro úplnost lze zdůraznit, že správnost zmiňovaného rozhodnutí krajského soudu pak stvrdil svým rozsudkem sp. zn. 29 Cdo 748/2003 i Nejvyšší soud, který zamítl dovolání P. – S., s. r. o., v předmětné věci. Jak již konstatovaly soudy prvního a druhého stupně, těmito rozhodnutími nebyly při rozhodování otázky viny obviněného v trestném řízení vázány, neboť vyřešení otázky oprávněnosti užívání předmětných nemovitostí bylo otázkou předběžnou ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. Nicméně ani Nejvyšší soud v rámci přezkoumání dovolání obviněného v trestním řízení nezjistil důvod odchýlit se od závěrů, k nimž v otázce přechodu vlastnictví předmětných nemovitostí dospěly soudy v občanskoprávním řízení.
IV.
Nejvyšší soud proto ze shora uvedených důvodů posoudil dovolání obviněného P. Š. jako zjevně neopodstatněné a jako takové je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnut není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. února 2006
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr