ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.1623.2005.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 25. ledna 2006 v neveřejném zasedání o dovoláních obviněných Z. H., a D. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 9 To 388/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 2 T 230/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 12. 6. 2005, sp. zn. 2 T 230/2001, byli obvinění jako spolupachatelé uznáni vinnými trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. /bod a) rozsudku/ a krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. /bod b) rozsudku/, kterých se dopustili tím, že
a) dne 23. 5. 2000 převzali za společnost R.-A., s. r. o., se sídlem Z., K., objednané zboží od společnosti M., s. r. o., se sídlem P., M., v hodnotě 136.446,20 Kč (vystavené na fakturu), které následně za společnost R.-A., s. r. o., dodali společnosti K., s. r. o., se sídlem B., Z., přičemž dne 10. 6. 2000 převzali od společnosti K., s. r. o., peníze za takto dodané zboží v hodnotě 180.925,10 Kč (a to na základě fiktivně vystavené faktury, která nebyla v účetnictví společnosti R.-A., s. r. o., zaevidována), tyto však nepředali do pokladny společnosti R.-A., s. r. o., ale ponechali si je u sebe, když dne 3. 8. 2000 bez vědomí jediného jednatele společnosti R.-A., s. r. o., Z., Ing. J. Č. nechali vystavit jako jednatelé společnosti O.-R., s. r. o., se sídlem Z., S., za tuto svoji společnost na toto zboží a stejné finanční částky nové faktury (fakturu za převzaté zboží od společnosti M., s. r. o., a fakturu za dodané zboží pro společnost K., s. r. o.) za současného zrušení předchozích faktur společnosti R.-A., s. r. o., přičemž příjem částky 180.925,10 Kč byl nakonec zaúčtován dne 20. 10. 2000 ve prospěch společnosti O.-R., s. r. o., když tímto jednáním způsobili poškozené společnosti R.-A., s. r. o., se sídlem Z., K., škodu ve výši 44.478,90 Kč,
b) v přesně nezjištěný den začátkem července 2000 společně odvezli ve Z. ze skladu společnosti R.-A., s. r. o., se sídlem Z., K., bez předchozí objednávky a zejména bez vědomí jejího jediného jednatele Ing. J. Č. zboží v celkové hodnotě 258.478,70 Kč (patřící této společnosti R.-A., s. r. o.), které si dále ponechali pro potřebu své společnosti O.-R., s. r. o., se sídlem Z., S., v důsledku čehož způsobili společnosti R.-A., s. r. o., se sídlem Z., K., škodu ve výši 258.478,70 Kč.
Za to byli odsouzeni podle §247 odst. 2 a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnným trestům odnětí svobody každý v trvání 10 měsíců, s podmíněným odkladem jeho výkonu podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozené společnosti R.-A., s. r. o., škodu ve výši 302.957,60 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody tato obchodní společnost odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání obou obviněných proti citovanému rozsudku soudu I. stupně byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 9 To 388/2005, zamítnuta podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
Proti usnesení odvolacího soudu podali oba obvinění řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř, přičemž uvádí zcela shodné konkrétní námitky.
Ohledně skutku uvedeného v bodě a) rozsudku soudu I. stupně namítají, že obchodní případ se týkal společnosti R.-A., s. r. o., (dále jen R.) pouze potud, že obviněný D. H. za tuto společnost učinil pouze objednávku zboží u společnosti M., s. r. o. (dále jen M.), která objednané zboží zaslala přímo do skladu společnosti K., s. r. o. (dále jen K.). Dále již tento obchodní případ realizovala společnost O.-R., s. r. o. (dále jen O.-R.), která dodala chybějící část dodávky, vystavila účetní doklady, zaplatila zboží dodavateli M. a přijala platbu od společnosti K. Původně vystavené doklady společnosti R. byly nahrazeny účetními doklady vystavenými společností O.-R., nikdo z účastníků tohoto obchodního případu nebyl poškozen a zisk O.-R. činil pouze 4.000,- Kč.
Ohledně skutku uvedeného v bodě b) rozsudku soudu I. stupně obvinění potvrzují, že společně převzali ze skladu R. zboží. Tato společnost, ve které jsou obviněný D. H. a Ing. J. Č. společníky, resp. společnosti Ing. J. Č., ale obviněným dlužily značnou částku peněz. S vědomím, že nelze dosáhnout nápravy jiným způsobem, se proto společně rozhodli k odvozu zboží ze skladu R. a pak požadovali, aby Ing. J. Č. vystavil faktury a předpokládali, že dojde k vyrovnání vzájemných pohledávek započtením. Samotná skutečnost, že nepostupovali v souladu s předpisy práva občanského nebo obchodního podle jejich názoru ještě neznamená, že takovéto jednání vykazuje znaky trestného činu. Ač tedy soudy zjistily řádně skutkový stav a provedly všechny dostupné důkazy, vyvodily z nich nesprávné právní závěry, protože podle názoru obviněných nejednali v úmyslu spáchat trestný čin podvodu nebo krádeže, když chtěli pouze řešit svoje vztahy s Ing. J. Č. a společností R., a proto nenaplnili subjektivní stránku skutkové podstaty žádného trestného činu. Nelze ani dovodit, že by někoho uvedli v omyl, něčího omylu využili nebo zamlčeli podstatné skutečnosti ve smyslu §250 odst. 1 tr. zák., když je v obchodní praxi běžné, že v rámci konkurence dochází často ke změnám subjektů obchodního případu, sami předmětný obchodní případ realizovali se souhlasem ostatních subjektů a nedošlo také k poškození žádného z nich. I pokud by jejich jednání vykazovalo znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže nebo podvodu, jsou oba obvinění toho názoru, že se nemůže jednat o trestný čin, neboť stupeň společenské nebezpečnosti jejich jednání je nepatrný.
Obvinění v závěru dovolání proto navrhli, aby bylo usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 9 To 388/2005, zrušeno podle §265k odst. 1 tr. ř., s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř, a odvolacímu soudu byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhli, aby do doby rozhodnutí o dovoláních Nejvyšší soud podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Obviněný D. H. pak podáním doručeným soudu I. stupně dne 2. 1. 2006 doplnil své dovolání popisem skutečností, které oba obvinění postupně dodali soudům a je přesvědčen, že tyto jsou podstatné pro zproštění viny.
Konkrétně pak k trestnému činu podvodu uvádí, že společnost K. objednala zboží u jeho osoby jako takové a ne u společnosti R., kterou ani neznala a nebyla pro ni podstatná. Poukazuje přitom na objednávku, která je určena osobě a nikoli společnosti.
Vzhledem k zavádění nového druhu zboží u K., že bylo dohodnuto jeho postupné splácení po konkrétním prodeji, tzv. konsignační prodej, a není tedy pravda, že dne 23. 5. 2000 bylo zboží odebráno s cílem jeho okamžitého zpeněžení a zcizení peněz, takže neexistoval úmysl. Za účelovou lež, která má potvrdit podvodný úmysl, považuje argumentaci soudu, že Ing. J. Č. nedostal za zboží od společnosti M. fakturu, protože všechny faktury chodily do sídla firmy a jim se nedostaly do rukou.
Obviněný Z. H., že také nepřišel do styku s fakturací R. a číslo pro daný den musel obdržet od Ing. J. Č., který také poštou fakturu za odběr zboží obdržel a chtěl, narozdíl od jím dojednaného kons. skladu, zajistit okamžitou platbu od společnosti K., neboť firma R. byla velmi zadlužena a nechtěla čekat na peníze. Tím vyjadřuje svůj nesouhlas s tvrzením soudu, že Z. H. si vystavil fiktivní fakturu údajně bez vědomí jednatele a účetní, na základě které vyzvedl peníze.
Nesouhlasí ani se závěrem soudu, že Z. H. jel dne 10. 6. 2000 do B. a daného dne tedy přijal finanční částku, když poukazuje na knihu jízd, kde je uvedena zkratka jména osoby, která danou jízdu vykonala. V řádku 10. 6. 2000 – B. je písmeno D, tedy D. H., a Z. H. tedy do svého odchodu v červenci 2000 do B. nikdy nejel. Pokud podle vyjádření pracovníků společnosti K. to byl on, kdo přebíral první část peněz, potvrzuje to jejich verzi, že doplnění zboží a zahájení plateb bylo až po jejich odchodu od společnosti v době, kdy se řešil i převod faktury za první část zboží ze společnosti R. na společnost O.-R., která pak akci dokončila. Ing. J. Č., že velmi dobře ví, co říká kniha jízd, ale soudu účelově lže. Pokud pak soud argumentuje, že původně neúplně dodané zboží bylo asi před 10. 6. 2000 doplněno, jedná se podle obviněného D. H. o hypotézu, pro kterou nejsou žádné důkazy.
K trestnému činu krádeže pak uvádí, že podle rozsudku neměli právo disponovat u firmy R. se zbožím. K tomu namítá, že každodenní prodej této společnosti odběratelům na faktury byl veden jeho osobou a z pověření prodával i Z. H., přičemž se jednalo i o ústní nebo telefonické objednávky a žádné objednávky k vystavovaným fakturám se nepřikládaly, přičemž poukazuje na konkrétní důkazy, které to potvrzují. Přesto ale soud uvedl, že je krádež dokazována tím, že nebyla s dodacím listem dána i objednávka, ač neexistuje žádný zákon, podle kterého by prodej uskutečněný pověřeným společníkem firmy bez písemné objednávky přiložené k dodacímu listu, byl trestným činem krádeže.
V závěru doplnění dovolání pak obviněný D. H. nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně o věrohodnosti výpovědi svědků Ing. J. Č. a K. N. Svědek Ing. J. Č., že účelově lže a svědek K. N. vypovídá v jeho prospěch proto, že se dlouhodobě znají a svědek K. N. je v nezáviděníhodné situaci, kdy mohl buďto přihrávat Ing. J. Č. účelovými výpověďmi, nebo se smířit s tím, že nikdy neuvidí pohledávky firmy M., které má u firmy R., když tato nemá žádný majetek ke krytí dluhů. K tomu obviněný přiložil část novin jako nový důkaz, v kterých je uveden inzerát o prodeji pohledávky u společnosti R.
Obviněný D. H. poukazuje také na přípis z 26. 9. 2005 pro krajský soud, který obsahuje přesnou kalkulaci částky 239.000,- Kč, již zaplacené z hodnoty zboží ve výši 258.000,- Kč společnosti R., jak to má dokazovat usnesení Policie ČR z r. 2002 a doklad o prodeji jeho podílu, ale soud tuto skutečnost vůbec nebere v potaz a ukládá platit další statisíce, dokonce za zboží, které nebylo původem ze společnosti R. K doplnění dovolání obviněný D. H. přiložil přílohy v něm uvedené.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovoláním obviněných uvedla, že podstatou jejich jednání /v bodě a) rozsudku/ bylo, že za pomoci fiktivních účetních dokladů uvedli zaměstnavatele v omyl o dalším osudu jím řádně objednávaného zboží, které použili k vlastní podnikatelské činnosti a tím způsobili, že se součástí jeho majetku nestal zisk, kterého by bez jejich škodlivého zásahu bylo v poškozené obchodní společnosti nepochybně dosaženo. Ohledně trestného činu krádeže podle §247 tr. zák. státní zástupkyně uvedla, že se obvinění zcela svévolně zmocnili cizích věcí v hodnotě nikoli malé, a to s vědomím, že následky svého činu by mohli zlegalizovat jen v případě, že ze strany poškozeného bude toto zboží podloženo příslušnými doklady. Není proto pochyb, že naplnili znaky tohoto trestného činu i po stránce materiální, protože podstatně zvýšený stupeň společenské nebezpečnosti tím nebyl poznamenán. Státní zástupkyně proto navrhla, aby dovolání obviněných byla odmítnuta podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná, a to v neveřejném zasedání.
Jak bylo výše uvedeno, oba obvinění uplatnili důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z uvedených důvodů se Nejvyšší soud nezabýval těmi námitkami obviněných, které ve své podstatě zpochybňují nikoli právní posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale správnost skutkových zjištění samotných tak, jak byly zjištěny soudem I. stupně v průběhu dokazování u hlavního líčení. Jde zejména o jejich námitky, že se obchodní případ týkal společnosti R. pouze potud, že D. H. za tuto společnost učinil objednávku zboží vůči společnosti M., že tato společnost zaslala zboží přímo do skladu společnosti K. a dále již obchodní případ realizovala společnost O.-R., která dodala chybějící část dodávky, vystavila účetní doklady, takže případ byl zahrnut do jeho účetnictví, zaplatila zboží původnímu dodavateli M. a přijala platbu od společnosti K., přičemž zisk společnosti O.-R. byl pouze 4.000,- Kč a nikdo nebyl poškozen.
Těmito námitkami, které jsou v rozporu se skutkovým zjištěním soudu I. stupně uvedeným pod bodem a) rozsudku, se obvinění snaží prosadit svoji verzi skutkového děje s tím, že jde o běžný průběh odchodního případu. Přitom zcela pomíjí základní skutečnost, že se jednalo o obchod společnosti R., za který měla realizovat zisk ve výši 44.478,90 Kč, ale převedením tohoto obchodu na jejich společnost O.-R., a to bez vědomí jediného jednatele společnosti R. Ing. J. Č., získala tento finanční prospěch jejich společnost O.-R. V rozporu se skutkovým zjištěním je proto i jejich námitka, že nikdo z účastníků tohoto obchodního případu nebyl poškozen, protože ve své podstatě vychází z názoru obviněných, že společnost R. v podstatě účastníkem obchodního případu nebyla a tedy nebyla ani poškozena. Na tomto odlišném skutkovém základě je pak postavena jejich následná námitka, že soud I. stupně v jejich jednání nesprávně shledává naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák.
Námitkami proti správnosti skutkového stavu a tedy nezpůsobilými založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu v rámci uplatněného důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou pak i námitky uvedené obviněným D. H. v doplnění dovolání. Obviněný zde v rozporu se skutkovým zjištěním soudu I. stupně namítá, že zboží nebylo společností K. objednáno u společnosti R., ale u něj osobně. Tím se navíc dostává nepřímo do rozporu i se svojí vlastní výpovědí z přípravného řízení, že u společnosti M. objednal zboží za společnost R. a nikoli tedy za svoji osobu, což potvrzuje i v dovolání, a tato skutečnost je pro věc podstatná. Rovněž námitky týkající se otázky zda Ing. J. Č. dostal fakturu za zboží od společnosti M. a že spoluobviněný Z. H. nemohl vystavit fiktivní fakturu na základě, které vyzvedl peníze, když faktury chodily do sídla firmy, nepřišly jím do rukou a číslo faktury, že tedy zcela vědomě poskytl Ing. J. Č., jsou námitky proti zjištěnému skutkovému stavu a předcházejícímu hodnocení důkazů soudem I. stupně. Totéž platí i ohledně námitky proti zjištění soudu, který považoval za prokázané, že spoluobviněný Z. H. jel dne 10. 6. 2000 do B. a tohoto dne přijal předmětnou finanční částku. Obviněný zde naopak s poukazem na knihu jízd tvrdí, a to i v rozporu s výpovědí Z. H. u hlavního líčení, že Z. H. nikdy do B. nejel v době do svého odchodu v červenci 2000 a datum 5. 6. 2000, že byl na příjmovém dokladu napsán zároveň s původní fakturou, ke které dal pokyn sám Ing. J. Č. K doplnění zboží a zahájení plateb, že tak došlo až po jejich odchodu od společnosti v době, kdy se řešil převod faktury za první část zboží ze společnosti R. na společnost O.-R. Obviněný D. H. tyto skutečnosti tvrdí přesto, že podle rozsudku soudu I. stupně v přípravném řízení sám vypověděl, že pravděpodobně 5. 6. 2000 odjel Z. H. do firmy K. (B.), kde vyzvedl v hotovosti částku 180.925,10 Kč, což potvrdil příjmovým dokladem. Soud I. stupně v odůvodnění rozsudku uvádí i další části výpovědi obviněného D. H. a podrobně se zabývá i rozpory, které mezi jednotlivými důkazy existovaly. Hodnocení důkazů také přísluší pouze soudu I. stupně, případně soudu odvolacímu, které konaly původní řízení a nikoli Nejvyššímu soudu v řízení o mimořádném opravném prostředku, kterým je dovolání. Proto Nejvyšší soud nepřihlížel ani k námitce obviněného D. H. ohledně věrohodnosti výpovědí svědků Ing. J. Č. a K. N., když tito podle obviněného lžou, resp. vypovídají účelově. Otázkou hodnocení důkazů a tedy námitkou proti skutkovému stavu je i tvrzení obviněného D. H. ohledně výroku o náhradě škody s tím, že část odebraného zboží již byla společnosti R. uhrazena. Z hlediska právního posouzení skutku tato námitka nemá význam, protože dodatečné plnění nemá vliv na výši škody způsobené trestným činem a bylo by jen náhradou této škody. Soudy pak navíc k závěru o částečné úhradě způsobené škody ani nedospěly. Výrok o náhradě škody ve vztahu k uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze napadat pouze námitkou, že výše škody byla stanovena v rozporu s ustanovením §89 odst. 12 tr. zák., což ale obviněný nečiní. Nejvyšší soud pak nepřihlížel ani k novým důkazům předloženým k doplnění dovolání (dopis JUDr. A. L.; noviny), které nejsou v řízení o dovolání přípustné.
Obvinění však uplatnili také námitky, které jsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, a to konkrétně, že nedošlo k naplnění subjektivní stránky žádného z trestných činů, nelze dovodit, že by někoho uvedli v omyl ve smyslu §250 tr. zák. a o trestný čin nemůže jít také proto, že stupeň společenské nebezpečnosti jejich jednání je nepatrný. Z hlediska těchto důvodů uvedených v dovoláních proto Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost dovoláním napadeného rozhodnutí, včetně předcházejícího řízení a dospěl k následujícím závěrům.
Z hlediska celkové situace je především nutno zdůraznit, že obviněný D. H. byl společně s Ing. J. Č. společníkem ve firmě R., kde jediným jednatelem byl Ing. J. Č. Oba obvinění pak byli jedinými jednateli společnosti O.-R., jejíž jsou také jedinými společníky. Souběžně D. H. byl zaměstnancem společnosti R. (obchodně ekonomický zástupce) a Z. H. vykonával pro tuto společnost úkony podle pokynu Ing. J. Č. a D. H., když byl zaměstnancem jiné společnosti Ing. J. Č., a to Č.-A., s. r. o. Obchodní společnost obviněných O.-R. v dané době ale nevykazovala žádnou činnost. Společnost R. měla oběma obviněným dlužit finanční prostředky, které chtěli získat zpět. Oba obvinění potvrdili, že svědkovi K. N., obchodnímu řediteli firmy M., uvedli, že si firmu M. vzali jako „rukojmí“ k vymožení dlužných peněz od Ing. J. Č. Za této situace obvinění jednali způsobem uvedeným v bodě a) rozsudku soudu I. stupně, když tento vzal za prokázané, že Ing. J. Č. jako jediný jednatel R. o obchodní transakci s firmou M. vůbec nevěděl a dozvěděl se o ní až tehdy, když obchodní ředitel společnosti M. K. N. urgoval proplacení vystavené faktury.
Nutno podotknout, že podle obviněných měli vůči společnosti R. pohledávky ohledně nevyplacených mezd, přesčasů, apod. ve výši asi 100.000,- Kč (H.) a 300.000,- Kč (H.), s čímž ale Ing. J. Č. nesouhlasil s tím, že nikomu nic nedlužil. Nelze tedy majetkové nároky obviněných považovat za majetkové plnění, na které měli právní nárok např. ve formě splatné pohledávky.
Pokud obvinění, vedeni úmyslem vypořádat tyto svoje nároky vůči společnosti R. využili skutečnosti, že tato společnost z daného obchodního případu bude realizovat vzhledem k rozdílu nákupní ceny zboží u společnosti M. (136.446,20 Kč) a prodejní ceny u společnosti K. (180.925,10 Kč) zisk ve výši 44.478,90 Kč, a svým jednáním dosáhli toho, že tento zisk realizovala jejich společnost O.-R., obohatili tak tuto svoji společnost, a to ke škodě společnosti R., o tento ušlý zisk, o který nebyl majetek R. zvětšen. Nejvyšší soud se tedy neztotožnil s tvrzením obviněných, že nikomu žádná škoda nevznikla.
Povaha jednání obviněných pak potvrzuje i jeho podvodný charakter, když o uvedení v omyl nebo využití omylu, jde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu, nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. V daném případě se nepochybně jednalo o obchodní případ společnosti R. a Ing. J. Č. jako její jediný jednatel se o celém případu dozvěděl až dodatečně, po jednání obviněných. Vystavení fiktivní faktury a následné zrušení faktur R. a jejich nahrazení fakturami O.-R. svědčí o tom, že obvinění byli od počátku vedeni úmyslem zatajit toto svoje jednání před Ing. J. Č. a zajistit tak, aby nemohlo být jejich jednání zmařeno. Tím obvinění využili omylu Ing. J. Č. jako jediného jednatele společnosti R. Z hlediska právního posouzení tohoto jejich jednání není přitom podstatné, zda někoho uvedli v omyl, jak uvedl soud I. stupně, nebo využili něčího omylu, protože jde o alternativní zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud se proto neztotožnil s námitkou obviněných, že nenaplnili skutkovou podstatu tohoto trestného činu.
Pokud jde o jednání obviněných uvedené v bodě b) rozsudku soudu I. stupně a které bylo tímto soudem právně kvalifikováno jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák., obvinění nepopírají odvezení zboží ze skladu společnosti R., ale namítají, že chtěli řešit pouze svoje vztahy s Ing. J. Č. a společností R. a nenaplnili tedy subjektivní stránku tohoto trestného činu, protože chtěli dosáhnout pouze majetkového vyrovnání. Protože obvinění nenamítají, že by jejich jednání mělo být posouzeno jako jiný trestný čin, ale že nenaplnili subjektivní stránku trestného činu krádeže, zabýval se Nejvyšší soud toliko otázkou existence zavinění (k materiální podmínce viz dále), když podle §265i odst. 3 tr. ř. je povinen přezkoumat zákonnost a odůvodněnost dovoláním napadeného výroku pouze v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání.
Soud I. stupně ohledně formy zavinění dospěl k závěru, že obvinění jednali v nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. Pokud obvinění namítají, že jejich cílem, tj. přímým úmyslem, bylo dosažení majetkového vyrovnání, neznamená to, že se nemohli dopustit úmyslně trestného činu. Obviněným lze přisvědčit pouze potud, že pohnutkou jejich jednání bylo vyřešení jejich vztahů ke společnosti R., resp. jimi deklarovaných majetkových nároků. Museli ale vědět, že tento přímý cíl realizují přisvojením si cizí věci a chtěli tak způsobit následek předpokládaný trestním zákonem. Jejich jednání tak spíš svědčí o existenci přímého úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák., který zahrnuje i případ, kdy pachatel chce sice způsobit následek předpokládaný trestním zákonem, ale tento následek není přímým cílem jeho jednání. I v případě, že by obvinění tento následek způsobit nechtěli, ale nelze dojít k závěru o neexistenci úmyslného zavinění. Způsobení takovéhoto následku, který není přímým cílem, tj. který není chtěný a nebyl by ani nevyhnutelným prostředkem k dosažení cíle, pokud je zahrnuto srozuměním pachatele, že takovýto vedlejší následek nastane, naplňuje subjektivní stránku trestného činu z hlediska zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. Nejvyšší soud se ani v tomto směru tedy neztotožnil s námitkou obviněných o nenaplnění subjektivní stránky trestného činu.
Obvinění v dovolání rovněž shodně namítají, že soudy obou stupňů pochybily, když dovodily, že stupeň společenské nebezpečnosti jejich jednání je vyšší než nepatrný. Nebezpečnost činu pro společnost je materiální podmínkou trestnosti. Při posuzování stupně společenské nebezpečnosti je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. O nenaplnění materiální podmínky trestnosti jde proto pouze tehdy, když některé okolnosti případu snižují stupeň společenské nebezpečnosti natolik, že je pouze nepatrný ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. Vzhledem k ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. je třeba materiálně posuzovat i okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. V daném případě ale Nejvyšší soud takovéto okolnosti neshledal. Obvinění trestným činem podvodu způsobili škodu téměř dvojnásobně převyšující hranici škody nikoli malé (§89 odst. 11 tr. zák. – min. 25.000,- Kč) a trestným činem krádeže škodu, která tuto hranici převyšuje desetkrát. Na snížení stupně společenské nebezpečnosti nemůže mít významný vliv ani skutečnost, že obvinění svým jednáním chtěli „dosáhnout nápravy jiným způsobem … a předpokládali, že dojde k vyrovnání vzájemných pohledávek započtením …“. Samotná okolnost, že obvinění nepostupovali v souladu s předpisy práva občanského nebo obchodního, jak uvádí v dovolání, skutečně ještě neznamená, že takovéto jednání vykazuje znaky trestného činu. Jako trestný čin soud I. stupně ale nehodnotil tento postup obviněných, ale jejich konkrétní jednání uvedené pod bodem b) rozsudku, které znaky trestného činu vykazuje. Soud I. stupně správně uvedl, že obžalovaní řešili své problémy a vztahy se společností R. svémocí, zejména však nezákonným způsobem. Pokud obvinění svým protiprávním jednáním s nepominutelnými rysy svévole vytvořili faktický stav, jehož důsledkem je protiprávní újma druhého, nemůžou se s poukazem na nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti domáhat v podstatě právní ochrany tohoto svého jednání. Obvinění přitom nemohli využít zadržovacího práva k odcizenému zboží, protože podle v době činu platného ustanovení §151s odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, nebylo možno zadržovat věc svémocně nebo lstivě odňatou.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že obvinění svým jednáním naplnili také materiální znak trestných činů, jimiž byly uznáni vinnými a jejich námitkám uvedeným v dovoláních nepřisvědčil.
Protože námitky obviněných byly ve své podstatě opakováním jejich obhajoby již v původním řízení a soudy se jimi také zabývaly, byla dovolání odmítnuta podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud pak nerozhodoval o návrhu obviněných na odložení výkonu rozhodnutí, protože pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal důvody.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. ledna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš