ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.215.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 215/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 5. dubna 2006 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného T. K., které podal proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 5 To 98/2005, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 4/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 50 T 4/2005, byl obviněný T. K. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 14. 4. 2005 kolem 8:30 hod. v K., N. K., v objektu „starý pivovar“ pod vlivem frakcionovaného prostého afektu zlosti v úmyslu usmrtit fyzicky napadl svého otce A. K., kterého nejprve v jeho kanceláři a posléze na chodbě při útěku nejméně pětkrát zasáhl mačetou o délce čepele 45,5 cm a maximální šířce 6,2 cm do hlavy, nejméně jedenkrát do levého ramene a vícekrát do rukou, jimiž se poškozený jeho útokům vedeným do hlavy a horní části těla bránil, čímž mu způsobil hlubokou sečnou ránu délky 15 cm jdoucí horizontálně přes levou tvář až na ušní boltec, sečnou ránu délky 6 cm jdoucí horizontálně nad levým boltcem, sečnou ránu délky 6 cm nad levým spánkem, sečnou ránu délky 12 cm jdoucí povrchově po horním rtu přes koutek na tvář, nejméně jednu sečnou ránu v temenní krajinně přerušující zevní ploténku plochých kostí klenby lební délky asi 10 cm s vniknutím vzduchu do dutiny lební, sečnou ránu délky 5,7 cm na levém rameni, mnohočetné sečné rány na obou rukou a předloktí se zaseknutím do kosti vřetení a přerušující částečně kortiku na levém předloktí s vícečetným poraněním tepen, téměř dokončenou amputaci malíku levé ruky, přičemž k zamýšlenému následku nedošlo v důsledku aktivní obrany A. K. a následné včasné a vysoce odborné lékařské pomoci.
Za to byl odsouzen podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §40 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen také trest propadnutí věci (1 ks mačety).
K odvolání obviněného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 5 To 98/2005, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu I. stupně toliko ve výroku o trestu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. pak za pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1 tr. zák., ohledně něhož zůstal rozsudek soudu I. stupně nedotčen, a dále za trestné činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. jimiž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 11. 3. 2005, sp. zn. 2 T 134/2005, který nabyl právní moci ohledně T. K. dne 4. 8. 2005, uložil obviněnému podle §219 odst. 1, §40 odst. 1 a §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 let, za současného zrušení výroku o trestu z uvedeného trestního příkazu. Podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil obviněného pro výkon uloženého trestu do věznice s ostrahou a podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu uložil také trest propadnutí věci (1 ks mačety).
Odvolací soud se neztotožnil zejména s námitkou obviněného, že jeho jednání naplňuje pouze znaky dokonaného trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 2 písm. c) tr. zák., protože neměl vůli otce usmrtit a nebyl srozuměn ani s možností, že by ho mohl připravit o život. Důvodem zrušení a nového rozhodnutí o trestu byla pouze skutečnost, že po vyhlášení rozsudku soudu I. stupně nastaly podmínky pro uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
Ohledně důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítá, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. V podrobnostech pak uvedl obecné teoretické závěry, s odkazem na publikovaná soudní rozhodnutí, ohledně prokazování subjektivní stránky trestného činu vraždy podle §219 tr. zák., k zániku trestnosti pokusu podle §8 odst. 3 písm. a) tr. zák., k rozlišení mezi vraždou a ublížením na zdraví a k otázce ukončeného a neukončeného pokusu trestného činu. Na základě toho pak namítá, že v jeho případě se nejedná o ukončený pokus trestného činu, když sám odstraňoval nebezpečí hrozící poškozenému z jeho předchozího jednání, poskytl mu veškerou možnou pomoc a zajistil odvoz do nemocnice. Je proto toho názoru, že jeho jednání nenaplnilo znaky pokusu trestného činu vraždy, ale dokonaného trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 2 písm. c) tr. zák., když svým jednáním způsobil poškozenému těžkou újmu na zdraví. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k a §265l tr. ř. zrušil napadený rozsudek a přikázal věc k novému rozhodnutí o vině a trestu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání uvedl, že soudy velmi pečlivě hodnotily okolnosti zmiňované v obviněným namítaném rozhodnutí publikovaném pod č. R 19/1969, a dospěly k jedinému správnému a logickému závěru, že tyto okolnosti byly objasněny právě s ohledem na zbraň použitou k útoku, četnost a intenzitu opakovaných útoků vedených touto zbraní zejména proti mozkové části hlavy poškozeného, a byl tak současně prokázán i úmysl obviněného poškozeného usmrtit. Samotný obviněný, že v dovolání své jednání bagatelizuje když uvádí, že udeřil napadeného mačetou, a to za situace, kdy poškozeného opakovaně napadal údery značné intenzity, o čemž svědčí hluboké sečné rány a záseky kostí. Státní zástupce poukázal také na závěry znalce z oboru soudního lékařství, podle kterého byly sečné rány hluboké, se záseky do povrchových kostí, celkové zranění bylo velmi vážné a operace musela být provedena ihned, neboť poškozený v důsledku silného krvácení ztrácel krevní tlak. Musely mu být dávány opakované transfuze krve a bez včasné a vysoce odborné lékařské pomoci vše nasvědčovalo smrtelnému konci poškozeného nejen v důsledku velké ztráty krve z poranění tepen na rukách, ale i v důsledku poranění mozkové části hlavy.
Státní zástupce proto uvedl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání, v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Protože námitky obviněného uvedené v dovolání směřují proti právnímu posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud se těmito námitkami zabýval a dospěl k závěru, že jim nelze přisvědčit.
Pokus trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. je obecně charakterizován třemi znaky, a to jednáním nebezpečným pro společnost, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, úmyslem spáchat trestný čin a nedostatkem zákonem předpokládaného následku.
V daném případě soudy obou stupňů dospěly k závěru, že v případě obviněného jde o tzv. ukončený pokus, kdy již pachatel učinil vše co považoval za nezbytné k dokonání trestného činu, ale přesto k jeho dokonání nedošlo. V případě ukončeného pokusu pachatel zpravidla nemá možnost splnit podmínky zániku trestnosti svého jednání podle §8 odst. 3 písm. a) nebo b) tr. zák. Může se tak stát pouze výjimečně v případě, kdy mezi jeho jednáním a způsobením zamýšleného následku podle povahy použitého nástroje (prostředkem) a podle záměru pachatele, zbývá ještě určitá doba, ve které je možné následku zabránit (v teorii je uváděn případ podání jedu oběti, který začne působit až po určité době, ve které lze podáním protijedu zabránit smrtelnému následku). V takovémto případě nestačí pouhé zdržení se dalšího jednání k zániku trestnosti podle §8 odst. 3 písm. a) tr. zák., jak je tomu u tzv. neukončeného pokusu, ale pachatel musí učinit dobrovolné aktivní jednání k odstranění hrozícího nebezpečí.
V daném případě dovolatel nesouhlasí se závěrem soudů, že jeho jednání je nutno posoudit jako ukončený pokus trestného činu vraždy a je toho názoru, že jde o dokonaný trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 2 písm. c) tr. zák., když svým jednáním způsobil poškozenému těžkou újmu na zdraví. Odkazem na poskytovanou pomoc poškozenému, se v podstatě také domáhá aplikace §8 odst. 3 tr. zák. o zániku trestnosti pokusu trestného činu.
S námitkou obviněného, že se dopustil toliko trestného činu podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. se ale nelze v žádném případě ztotožnit, když z hlediska zavinění nepřichází vzhledem k povaze jeho útoku vůči poškozeném způsobení těžké újmy na zdraví pouze z nedbalosti v úvahu.
Naopak se Nejvyšší soud plně ztotožnil s právní kvalifikací jednání obviněného soudy obou stupňů, které svá rozhodnutí ve věci také řádně odůvodnily. Již soud I. stupně správně považoval za vyvrácenou obhajobu obviněného, že neměl v úmyslu poškozeného usmrtit. Vycházel přitom zejména z povahy nástroje použitého k útoku, způsobeného následku, množství způsobených ran, místa na těle poškozeného kam rány mačetou směřovaly a v neposlední řadě i z průběhu a doby trvání útoku. Tedy obviněný poškozeného nejprve napadl v kanceláři zezadu ránou mačetou do hlavy, přes aktivní obranu zde do poškozeného dál sekal mačetou a rány opět směřovaly na hlavu, v útoku pokračoval i nadále v průběhu útěku poškozeného z kanceláře po schodišti, kde poškozený upadl, čehož obviněný využil k zasazení dalších ran. Poškozenému, který se bránil rukama, se přesto podařilo utéct ven z budovy, kde ještě pronásledován obviněným přeběhl dvůr objektu, upadl vysílením u vrat a volal o pomoc.
Charakter poranění, která obviněný způsobil poškozenému a jak jsou uvedena ve výrokové části rozsudku soudu I. stupně, hodnotil znalec z oboru soudního lékařství jako velmi vážná a bezprostředně ohrožující život, takže byla nutná okamžitá operace a opakované transfuze, protože na předloktích poškozeného v důsledku jeho aktivní obrany proti opakovaným intenzivním útokům mačetou, byly poraněny vícečetné důležité cévy, které nebezpečně krvácely. Vyšší intenzita opakovaných útoků mačetou vyplývá zejména z charakteru zranění poškozeného, když se jednalo o hluboké záseky až do povrchových vrstev kostí. Pokud by se poškozený sekání mačetou aktivně nebránil rukama, tak hlavně útoky směřované na mozkovou část hlavy mohly vést k poranění mozku, což by jej bezprostředně ohrožovalo na životě. Z uvedených skutečností soudy správně shodně dospěly k právnímu závěru, že obviněný takto jednal v přímém úmyslu poškozeného usmrtit.
Poukazuje-li přitom obviněný v tomto směru na rozhodnutí publikované pod č. 19/1969 Sbírky soudních rozhodnutí …, pak postup soudů byl s tímto rozhodnutím plně v souladu.
Soudy obou stupňů také dospěly k správnému právnímu závěru, že v daném případě se jedná o tzv. ukončený pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1 tr. zák. Námitky obviněného uvedené v tomto směru v dovolání jsou zjevně neopodstatněné, přičemž Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že ani v případě tzv. neukončeného pokusu by v daném případě nepřicházela v úvahu aplikace ustanovení §8 odst. 3 tr. zák. o zániku trestnosti pokusu trestného činu, a to pro absenci základní podmínky spočívající v dobrovolném upuštění pachatele od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu, jak to konstatoval také soud odvolací.
Již soud I. stupně uvedl, že obviněný útok ukončil a ukryl mačetu (do sklepa) až poté, co vysílený poškozený po přeběhnutí dvora objektu upadl a vedle volání o pomoc křičel na obviněného, že jsou zde snad Ukrajinci. Jednoznačně to vyplývá také z výpovědi poškozeného u hlavního líčení, kde uvedl, že obviněný zahodil mačetu až poté co mu řekl „T., to jsou snad Ukrajinci“. Vzhledem k celkovému bezprostředně život ohrožujícímu stavu poškozeného v důsledku předchozích opakovaných útoků, tak obviněný již nepovažoval další útok za nutný, když k usmrcení poškozeného předchozími útoky nedošlo jedině v důsledku účinné aktivní obrany poškozeného a následného lékařského zákroku. Přitom si současně uvědomoval, že se již nachází na místě veřejně přístupném a slovní projev poškozeného o Ukrajincích jako pachatelích činu, který lze ze strany poškozeného označit jako lstivou nabídku beztrestnosti ve snaze zabránit dalším útokům, obviněný přijal. Útočnou zbraň ukryl ve sklepě a následně všem uváděl jako útočníky neznámé osoby z Ukrajiny. Z výpovědi svědkyň, které se jako první bezprostředně postupně dostavily na místo, pak soud I. stupně učinil správný závěr, že obviněný se do jejich příchodu nijak nesnažil sám poškozenému poskytnout pomoc a omezil se pouze na telefonické oznámení Policii ČR, které rovněž uváděl napadení poškozeného Ukrajinci.
Je tedy zřejmé, že k dokonání trestného činu vraždy bezprostředně na místě nedošlo v důsledku dobrovolného upuštění od dalšího jednání potřebného k dokonání a tedy z vlastní vůle obviněného při vědomí, že čin může dokonat, ale výhradně v důsledku účinné aktivní obrany poškozeného spočívající jednak v odrážení útoků mačetou na hlavu rukama a následně v útěku před útočícím obviněným z kanceláře, kde útok započal, přes schodiště až na opačný konec dvora celého objektu, kde mu bezprostřední pomoc poskytly náhodné svědkyně a posléze se k nim připojil i obviněný.
Soudy obou stupňů tak jednání obviněného správně právně posoudily jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1 tr. zák., ve věci nejde o nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a tento obviněným uplatněný důvod dovolání tak námitkami uvedenými v dovolání nebyl naplněn.
Nejvyšší proto dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když ve věci není dán ani druhý uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jehož existenci ve formě uložení nepřípustného druhu a výše trestu obviněný zakládal na nesprávném právním posouzení skutku.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. dubna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš