ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.365.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 365/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 19. dubna 2006 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněného I. P., které podal proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. 9 To 368/2005, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 3 T 6/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. 6. 2005, sp. zn. 3 T 6/2005, byl obviněný I. P. uznán vinným trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 2 (dvou) let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Rozsudkem byla dále obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost k náhradě škody vůči poškozené A. B. ve výši 3.420,- Kč.
Shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně byl napaden odvoláním obviněného a obvodního státního zástupce pro Prahu 3 podaným v neprospěch obviněného. O těchto řádných opravných prostředcích rozhodl Městský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. 9 To 368/2005, tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), e), f) tr. ř. v celém rozsahu zrušil, a poté za použití §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že uznal obviněného I. P. vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., kterého se podle skutkové věty rozsudku odvolacího soudu dopustil tím, že „dne 11. 12. 2004 kolem 00.30 hod. v P., ul. P. l., chytl zezadu za kabelku poškozené A. B., která vcházela do domu v místě svého bydliště, přičemž za kabelku tahal takovou silou, že poškozenou strhl na chodník, kabelku v hodnotě 300,- Kč jí vytrhl a z místa činu utekl, přičemž kabelka obsahovala mobilní telefon zn. Samsung včetně SIM karty v hodnotě 3.000,- Kč, svazek klíčů v hodnotě 20,- Kč, peněženku v hodnotě 100,- Kč, osobní doklady a to i včetně platební karty Č. s., přičemž celková škoda na odcizených věcech činí 3.420,- Kč“. Za tento trestný čin odvolací soud uložil obviněnému podle §234 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody ve výměře 2 (dvou) let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem, a podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. trest vyhoštění v trvání 3 (tří) let.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
K uplatněnému dovolacímu důvodu obviněný uvedl, že soud druhého stupně pochybil, když posoudil postup soudu prvního stupně jako správný, neboť cílem senátu tohoto soudu bylo pouze obviněného usvědčit ze skutků kladených mu za vinu, čemuž podřídil jak způsob provádění výslechů, tak hodnocení důkazů, což vedlo k vydání rozsudku neodpovídajícímu skutkovému stavu. Tímto postupem soudu prvního stupně byl podle obviněného porušen nejen trestní řád, ale také jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 39 ve spojení s čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť nebylo respektováno jeho právo na spravedlivý proces, nebylo vycházeno z presumpce neviny a nebyly respektovány zásady in dubio pro reo, rovnosti účastníků a zákazu diskriminace podle státní příslušnosti. Obviněný poukázal na to, že jediným přímým usvědčujícím důkazem byla výpověď poškozené, a proto prověření tohoto důkazu měla být věnována mimořádná pozornost, tento měl být hodnocen mimořádně pečlivě a měl být doplněn jinými důkazy, což vyplývá ze zásady oficiality a zásady vyhledávací (§2 odst. 4 a 5 tr. ř.). Obviněný se domnívá, že uvedené principy byly porušeny tím, že soud prvního stupně nehodnotil výpověď poškozené z hlavního líčení a výpovědi policistů ve vzájemné souvislosti s výpověďmi poškozené z přípravného řízení, přičemž uvedl, co je z těchto výpovědí patrné, jaké jsou mezi nimi rozpory a k jakému závěru lze na základě těchto výpovědí dospět. V této souvislosti vytkl policii, že jej opakovaně poškozené prezentovala jako pachatele, namísto toho, aby jej v souladu s ustanovením §104b tr. ř. ukázala mezi nejméně třemi osobami, popř. alespoň jeho fotografii, a že tímto postupem způsobila, že se počáteční nejistota poškozené ohledně jeho osoby změnila v absolutní jistotu. Obviněný dále poznamenal, že výpověď poškozené je znevěrohodňována také jejím popisem pachatele uvedeným při prvním styku s policií. Obviněný rovněž vytkl orgánům činným v trestním řízení, že neučinily veškeré možné pokusy o zajištění dalších důkazů, např. že nesejmuly otisky prstů z kabelky či že nezajistily odcizený telefon. Podle obviněného je zřejmé, že odvolací soud měl postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo a obžaloby jej zprostit, když jediným důkazem svědčícím proti jeho osobě byl nepřímý důkaz v podobě pachové stopy, přičemž v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. ÚS 394/97 a Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tz 4/99.
V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný uvedl, že s ohledem na zásadu in dubio pro reo bylo povinností obou soudů přiklonit se k variantě výhodnější pro obviněného, když nebyl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, že soud důkazy nezhodnotil po pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě a v jejich souhrnu, a proto navrhl, aby dovolací soud v souladu se zásadou presumpce neviny a z ní vyplývající zásadou in dubio pro reo napadené rozhodnutí zrušil a věc přikázal soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky ve vyjádření k dovolání obviněného konstatoval, že dovolání sice bylo podáno s odkazem na důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně směřuje výlučně proti neúplnosti dokazování a proti hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění, kterými je dovolací soud vázán. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a to podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Státní zástupce dále pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit jiné rozhodnutí, vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání /§265r odst. 1 písm. c) tr. ř./.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání, jenž byl uveden výše, je zřejmé, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku neuplatnil žádnou námitku, která by po obsahové stránce dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídala, ale toliko námitky směřující proti tomu, jak orgány činné v trestním řízení postupovaly při provádění důkazů, proti úplnosti provedeného dokazování, když mj. uvádí, že z kabelky poškozené nebyly sejmuty otisky prstů či že nebyl zajištěn odcizený telefon, a taktéž správnosti hodnocení důkazů, a to zejména výpovědí poškozené v souvislosti s výpověďmi policistů, pachové stopy apod., a tedy i proti správnosti a úplnosti na základě provedeného dokazování učiněných skutkových zjištění. Tato skutečnost je jednoznačně zřejmá i z toho, že se obviněný opakovaně domáhá postupu v souladu se zásadou in dubio pro reo, neboť tato zásada se uplatňuje právě při hodnocení důkazů a tedy zjišťování skutkového stavu, tj. jak uvádí sám obviněný, „v případě pochybností o skutkovém stavu věci“ (str. 4 dovolání), a nikoli při posuzování skutkových závěrů podle norem hmotného práva, a dále ze závěrečného shrnutí dovolání obsaženého v jeho bodě IV., kde je výslovně uvedeno, že „soud nezjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti“ a že „provedené důkazy … nezhodnotil po pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě a v jejich souhrnu“ (tamtéž). Jak již bylo uvedeno, námitky směřující proti tvrzenému porušení procesních ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř. dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. po obsahové stránce neodpovídají a nejsou způsobilé založit ani jiný z důvodů dovolání uvedených v §265b tr. ř.
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za nezbytné poznamenat, že dovolání je mimořádný opravný prostředek sloužící k nápravě závažných procesních a hmotně právních vad rozhodnutí uvedených v §265b tr. ř. Omezení dovolání na konkrétní důvody zabraňuje tomu, aby se dovolací soud stal další, v pořadí již třetí instancí a přezkoumával skutkový stav věci, protože toto přísluší pouze soudu prvního stupně, případně soudu odvolacímu.
Protože obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku neuvedl nic, co by nasvědčovalo tomu, že právní kvalifikace jeho skutků je nesprávná, tj. neuvedl v něm žádnou relevantní hmotně právní námitku, která by uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. po obsahové stránce odpovídala, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž na jeho podkladě přezkoumal napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení podle §265i odst. 3 tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. dubna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš