ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.372.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 372/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 12. dubna 2006 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. P. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. června 2005, sp. zn. 7 To 202/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 1 T 59/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 16. března 2005, č. j. 1 T 59/2005-126, byl obviněný J. P. společně s obviněným V. V. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za to byl obviněný J. P. podle §234 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný J. P. odvolání do výroku o trestu, o kterém Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 16. června 2005, sp. zn. 7 To 202/2005, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. června 2005, sp. zn. 7 To 202/2005, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V jeho odůvodnění uvedl, že nebylo zjištěno, že by měl v úmyslu zmocnit se cizí věci, tedy předmětné vozidlo poškozenému odcizit. Chtěl se toliko povozit a tedy nutil poškozeného, aby strpěl skutečnost, že bude dočasně užívat jeho motorové vozidlo. Odcizení dalších věcí popsaných v rozsudku mu prokázáno nebylo. Soud proto měl postupovat v souladu se zásadou v pochybnostech ve prospěch obviněného a jednání obviněného kvalifikovat jako trestný čin vydírání. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadnuté rozhodnutí krajského soudu a Okresnímu soudu v Hodoníně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že dovolatel může napadat dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze a jedině v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat popř. změnit rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož obviněný J. P. svým odvoláním omezil přezkumnou povinnost a zároveň právo odvolacího soudu přezkoumat napadený rozsudek soudu prvního stupně výhradně na výrok o trestu, mohl uplatnit své dovolací námitky pouze proti tomuto výroku, příp. proti průběhu řízení, které jeho vydání předcházelo. V podaném dovolání však obviněný J. P. dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neuplatnil a neuplatnil ani jiný relevantní zákonný dovolací důvod, související s rozhodováním odvolacího soudu ohledně trestu, který byl obviněnému uložen. Obviněnému J. P. nebyl napadeným rozhodnutím uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, ani mu nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Uplatnil-li obviněný J. P. ve svém dovolání výhrady proti rozhodnutí o vině a domáhal se tak dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., je jeho dovolání nepřípustné, přestože jeho námitky na tento dovolací důvod přiléhavě odkazují, resp. jej materiálně naplňují. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř., přičemž současně navrhla, aby toto rozhodnutí učinil ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Základní podmínkou přípustnosti dovolání podle §265a odst. 1 tr. ř. je to, že bylo konáno řízení před soudem prvního stupně, avšak poté ve věci rozhodl také soud druhého stupně, který vydal některé z rozhodnutí uvedených v ustanovení §265a odst. 2 tr. ř. Jestliže soud druhého stupně nerozhodl některým z meritorních rozhodnutí předpokládaných v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., lze dovolání podat pouze proti rozhodnutí, kterým soud druhého stupně zamítl nebo odmítl řádný opravný prostředek proti obdobným rozhodnutím soudu prvního stupně (§265a odst. 2 písm. h/ tr. ř.). Protože dovolání zásadně směřuje proti rozhodnutí soudu odvolacího, znamená to, že dovolatel může svým dovoláním uspět pouze v případech, že takové rozhodnutí je zatíženo některou z vad, s níž zákon spojuje důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. To znamená, že dovolání je přípustné v případech, kdy soudu druhého stupně lze vytknout, že jednak sám při rozhodování o opravném prostředku způsobil vadu zakládající některý z dovolacích důvodů nebo takovou vadu vzniklou postupem soudu prvního stupně v řízení o řádném opravném prostředku nezjistil a neodstranil, ač tak učinit měl a mohl.
Odvolací řízení spočívá na principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, resp. vytýkanými vadami. Podle §254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Oddělitelnými výroky jsou takové výroky, které lze samostatně přezkoumat a v případě zjištěné vady i samostatně zrušit. Podle praxe soudů jsou jimi např. výrok o trestu, výrok o náhradě škody (event. chybějící výrok o náhradě škody) apod.
V těchto souvislostech nelze nezaznamenat, že zásada vyjádřená v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. je prolomena v navazujících odst. 2 a 3, podle nichž mají-li však vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání (§254 odst. 2 tr. ř.), nebo jestliže oprávněná osoba podá odvolání proti výroku o vině, přezkoumá odvolací soud v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno odvolání (§254 odst. 3 tr. ř.). O takové situace v posuzovaném případě evidentně nešlo. Podmínky pro aplikaci §254 odst. 3 tr. ř. nebyly dány, poněvadž odvolání proti výroku o vině oprávněnou osobou podáno nebylo, a nebyly splněny ani podmínky pro použití §254 odst. 2 tr. ř. Podmínkou přezkoumání odvoláním nenapadeného výroku ve smyslu §254 odst. 2 tr. ř. je vada zjištěná ve výroku napadeném, která spojuje svým původem oba výroky; vada této povahy však zjištěna nebyla.
Z trestního spisu Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 1 T 59/2005 je zřejmé, že obviněný P. sice podal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, avšak jen do jeho výroku o trestu. Tento závěr lze jednoznačně učinit přesto, že odvolání, ač zpracované obhájcem, se vyznačuje jistou zmatečností, když na jednom místě se uvádí, že „odvolání se podává do výroku o trestu“, přičemž v závěru se navrhuje, aby „ krajský soud co do výroku o vině výrok napadeného rozsudku zrušil …“. Podstatné ovšem je, že toto odvolání svým obsahem bylo skutečně jen odvoláním do trestu, který obviněný shledával nepřiměřeně přísným. Nikde v odvolání nebyla totiž zpochybňována správnost napadeného rozsudku, pokud jde o jeho výrok o vině. Uváděné skutkové okolnosti měly totiž za cíl jen zmenšit míru zavinění obviněného ve vztahu k druhému obviněnému V. V., aby to našlo výraz v požadovaném snížení trestu. Ani z průběhu veřejného zasedání o odvolání nevyplývá, že by tomu mělo být jinak. Jestliže tudíž bylo odvolání podáno pouze proti oddělitelnému výroku o trestu v rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost toliko tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, aniž byl přitom, s ohledem na povahu vad vytýkaných v odvolání obviněným, povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle §254 odst. 2, 3 tr. ř., mohl dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud povinen přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Obviněný mohl proto podat dovolání rovněž jen proti výroku o trestu.
Obviněný však uplatnil v dovolání výhrady výlučně proti výroku o vině. Pokud se domníval, že soud prvního stupně nesprávně hodnotil, že předmětným jednáním naplnil trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., protože neměl v úmyslu zmocnit se vozidla poškozeného, ale pouze se v něm povozit, v důsledku čehož měl učinit vadný výrok o jeho vině, měl tyto skutečnosti, přes jejich zjevnou právní irelevantnost namítat nejpozději v odvolacím řízení. Pochybil, když jím takto chápanou nesprávnost skutkových zjištění a z toho vyplývající nesprávnou právní kvalifikaci namítl až v řízení o dovolání. Dovolání obviněného proti výroku o vině, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. ř. a nebyl ani povinen tak učinit podle §254 odst. 2, 3 tr. ř., není přípustné. Jiný závěr by byl v kolizi s podstatou a funkcí dovolání (k tomu viz usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 660/02).
Nejvyšší soud proto nepřípustné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadený rozsudek a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. dubna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Juraj Malik