ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.460.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 460/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 10. května 2006 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného D. M., které podal proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2005, sp. zn. 7 To 466/2005, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 124/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. 9. 2005, sp. zn. 3 T 124/2005, byl obviněný uznán vinným trestným činem krádeže podle §9 odst. 2, §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., kterého se dopustil (stručně řečeno) tím, že dne 24. 6. 2003, kolem 01:00 hod. v P. na tramvajové zastávce P., společně s dvěma nezjištěnými pachateli, strhli ze zad poškozenému R. A. batoh, čímž spadl ze zídky na zem, následně mu tento batoh, který obsahoval mobilní telefon v hodnotě 2.500,- Kč, kreditní kartu Č. na jméno poškozeného, osobní doklady a další věci odcizili a poté mu ještě z ruky strhli pánské hodinky v hodnotě 1.500,- Kč, čímž poškozenému způsobili škodu na věcech ve výši 2.000,- Kč a firmě V. odcizením telefonu škodu ve výši 2.500,- Kč. Za to byl odsouzen podle §247 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, se zařazením pro jeho výkon podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. mu byl uložen také trest vyhoštění z ČR na dobu 5 let a podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost nahradit R. A. škodu ve výši 2.000,- Kč.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 2005, sp. zn. 7 To 466/2005, k odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného zrušil rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. Podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. pak sám rozhodl tak, že obviněného uznal ve shodě s obžalobou vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., když skutkovou větu upravil tak, že obviněný s dalšími dvěma spolupachateli fyzicky napadl poškozeného R. A., který seděl na zídce, a to tak, že jej chytil zezadu za batoh, který měl na zádech, strhl jej na zem, kde jej bil pěstmi do obličeje a kopal a následně mu ze zad strhl batoh s uvedenými věcmi včetně kreditní karty Č. a následně z ruky hodinky, čímž způsobil uvedenou škodu. Podle §234 odst. 1 a §35 odst. 1 tr. zák. pak uložil obviněnému úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let, se zařazením pro jeho výkon podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem. Obviněnému byl podle §57 odst. 1 tr. zák. uložen také trest vyhoštění na dobu 5 let a podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost nahradit poškozenému škodu ve výši 2.000,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to výslovně pouze do výroku o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Vyjadřuje nesouhlas s tímto právním posouzením skutku, když od počátku trestního stíhání popíral, že by proti poškozenému užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí a takovéto jednání nebylo dostatečně prokázáno. V podrobnostech uvádí svoji výpověď a výpověď poškozeného, u kterého poukazuje na konkrétní rozpory. Protože žádný jiný důkaz, než značně nevěrohodná výpověď poškozeného, neprokazuje způsob spáchání trestného činu, je obviněný toho názoru, že soud I. stupně v souladu se zákonem nepovažoval za prokázané užití aktivního násilí popisovaného poškozeným, v souladu se zásadou in dubio pro reo upustil od právní kvalifikace jednání jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a skutek právně kvalifikoval jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. Protože odvolací soud zcela pominul pochybnosti ve výpovědi poškozeného, spočívá podle obviněného jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku, když popis skutkových okolností odpovídá spáchání trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák., protože si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil, přičemž věc vzal osobě, která ji měla při sobě. Nesprávné právní posouzení skutku, že se tak týká i rozsudku soudu I. stupně, který skutek kvalifikoval podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., ač škoda nedosáhla částky 5.000,- Kč. V závěru dovolání obviněný uvedl, že v rozsudku odvolacího soudu chybí takové skutkové okolnosti, z kterých by bylo jednoznačně zřejmé, jakým způsobem měl užít proti poškozenému násilí v úmyslu zmocnit se jeho věcí a bez naplnění těchto zákonných znaků nelze učinit právní závěr o spáchání trestného činu loupeže. Proto mezi zjištěným skutkovým stavem a právním posouzením skutku spatřuje evidentní nesoulad, když zákonný znak charakterizující objektivní stránku trestného činu nemá oporu v žádné části zjištěného skutkového stavu a oba soudy měly skutek popsaný v obžalobě posoudit jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák. Navrhl proto, aby byly podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušeny rozsudky soudů obou stupňů a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Nejvyšší státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. nemůžou být údajně nesprávná skutková zjištění. Uplatněnému dovolacímu důvodu, že zdánlivě odpovídá toliko námitka (na str. 4 dovolání), že v rozsudku odvolacího soudu chybí takové skutkové okolnosti, z nichž by bylo jednoznačně zřejmé, jakým způsobem měl dovolatel užít proti poškozenému násilí v úmyslu zmocnit se jeho věcí, a že mezi zjištěným skutkovým stavem je evidentní nesoulad. V kontextu se zbývající části dovolání a s přihlédnutím ke zcela jednoznačně formulované skutkové větě, tím ale obviněný toliko fakticky vyjadřuje své přesvědčení, že mu užití násilí nebylo prokázáno a i v tomto případě jde o námitku skutkovou. Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Pokud by se Nejvyšší soud neztotožnil s názorem o skutkových námitkách obviněného, alternativně navrhla odmítnout dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, neboť mezi skutkovou a právní větou není žádný rozpor.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Jak ale vyplývá z obsahu dovolání, toto je jednoznačně zaměřené na dosažení změny skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě rozsudku odvolacího soudu a to na skutkový stav jak byl zjištěn soudem I. stupně, který obviněný považuje za správný. Obviněný se tedy dovoláním domáhá jiného hodnocení důkazů, než jak je provedl soud odvolací, kterému vytýká, že uvěřil výpovědi poškozeného, ač podle jeho názoru jde o výpověď značně nevěrohodnou, protože trpí řadou rozporů. Nenaplnění znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. sice ve snaze vyhovět podmínkám uplatněného důvodu spatřuje ve skutku „který je popsán ve výroku“ odvolacího soudu, a to zejména znaků charakterizujících objektivní stránku tohoto trestného činu. Tuto námitku ale opětovně zdůvodňuje tím, že „nebylo jednoznačně prokázáno“, že odsouzený užil proti poškozenému násilí v úmyslu zmocnit se jeho věcí, když odvolací soud „vycházel pouze ze značně nevěrohodné výpovědi poškozeného, aniž by se zabýval pochybnostmi vyskytujícími se v jeho výpovědi a zcela opominul doznání odsouzeného, z něhož jednoznačně vyplývá, že svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže“ podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák. Obviněný se tak v podstatě domáhá jiného hodnocení důkazů v tom směru, aby soud neuvěřil poškozenému, ale vycházel z jeho výpovědi ve které použití násilí popírá. Jak ale bylo výše uvedeno, námitky proti hodnocení důkazů a v důsledku toho také proti správnosti skutkových zjištění uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit nemohou, neboť ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nesměřují proti správnosti právního posouzení skutku.
Obviněný tak dovolání jako mimořádný opravný prostředek, určený k nápravě pouze těch vad, které jsou taxativně uvedený v §265b odst. 1 tr. ř., zaměňuje za další odvolání a staví tak dovolací soud do role soudu odvolacího.
Pouze ohledně námitky, že v rozsudku odvolacího soudu chybí takové skutkové okolnosti, z kterých by bylo zřejmé, jakým způsobem měl obviněný užít proti poškozenému násilí v úmyslu zmocnit se jeho věcí a mezi skutkovým stavem a právním posouzením skutku tak spatřuje evidentní nesoulad, když zákonný znak charakterizující objektivní stránku trestného činu nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu, lze konstatovat, že ji pod uplatněný důvod dovolání lze podřadit. Ze znění skutkové věty rozsudku odvolacího soudu je ale jednoznačně zřejmé, že tato námitka nemůže být důvodná.
Objektivní stránka trestného činu je charakterizována způsobem spáchání trestného činu a jeho následky. V daném případě je zřejmé, že obviněný z tzv. obligatorních znaků objektivní stránky namítá nedostatek jednání, jako základní složky objektivní stránky trestného činu. U trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. tato záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, jakožto prostředku k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Existence tohoto způsobu jednání je ze znění skutkové věty rozsudku odvolacího soudu naprosto zřejmá, když použití násilí spočívalo v strhnutí poškozeného ze zídky na zem a v následném kopání a bití pěstí do obličeje. Jednoznačným cílem takto použitého fyzického násilí bylo působit na vůli poškozeného, aby nekladl odpor obviněnému a dalším spolupachatelům při odcizení batohu s osobními věcmi a pánských hodinek, které mu strhl z ruky. Obviněný tak proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, jak je uvedeno v dovoláním napadeném rozsudku a žádný nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a právním posouzením skutku ve věci neexistuje.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu netrpí obviněným namítanou vadou a důvod dovolání tak ve věci námitkami obviněného nebyl naplněn, bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. května 2006
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš