ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.468.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 468/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. 4. 2006 o dovolání, které podal obviněný J. J. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 50 To 120/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 1 T 106/97, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. 1. 2005, sp. zn. 1 T 106/97, byl obviněný J. J. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. (bod I rozsudku) a odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na devět roků se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou při současném zrušení výroku o trestu v rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 14. 9. 1999, sp. zn. 1 T 79/99, a dalších obsahově navazujících rozhodnutí. Kromě toho byl obviněný rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. (body II/1, 3 rozsudku) a dalším trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. (bod II/2 rozsudku), za které byl podle §234 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na osm roků se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město bylo rozhodnuto také o náhradě škody výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř.
O odvolání obviněného bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 50 To 120/2005. Podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Okresního soudu Plzeň-město zrušen ve výroku o vině trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. (body II/1, 3), ve výroku o uložení obou trestů a ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl za první trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. (bod I rozsudku Okresního soudu Plzeň-město) odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na sedm roků se zařazením do věznice s ostrahou při současném zrušení výroku o trestu v dřívějším rozsudku Okresního soudu v Klatovech a dalších obsahově navazujících rozhodnutí a za druhý trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. (bod II/2 rozsudku Okresního soudu Plzeň-město) a dále za trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným již rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 1 T 106/97, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 8 To 754/2003, byl odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou. Také rozsudkem Krajského soudu v Plzni bylo znovu rozhodnuto o náhradě škody výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř.
Pro úplnost je vhodné poznamenat, že soudy ve věci rozhodovaly poté, co jejich dřívější rozsudky byly zrušeny v části, v níž byl obviněný uznán vinným oběma trestnými činy loupeže jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestům odnětí svobody s použitím ustanovení §42 odst. 1 tr. zák. Ke zrušení došlo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 7 Tdo 768/2004, jímž bylo zároveň přikázáno Okresnímu soudu Plzeň-město, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný J. J. podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 50 To 120/2005. Dovolání podal v rozsahu, který odpovídal výroku o vině oběma trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a v důsledku toho i oběma výrokům o trestu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že skutky posouzené jako trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. nevykazují znaky materiální stránky trestného činu uvedené v §3 odst. 2 tr. zák. Vytkl, že soudy se při posuzovaní materiální podmínky trestnosti obou činů neřídily právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v usnesení ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 7 Tdo 768/2004, a z tohoto usnesení dovozoval, že skutky nedosahovaly takového stupně nebezpečnosti pro společnost, aby mohly být posouzeny jako trestné činy. Ve vztahu k výroku o uložených trestech namítl, že byly uloženy v rozporu s ustanoveními §23 tr. zák., §31 tr. zák., zejména proto, že nebyla vzata v úvahu nepřiměřená délka řízení, v důsledku které byla porušena ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby ho zprostil obžaloby nebo přikázal Krajskému soudu v Plzni věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Dřívější rozsudky soudů byly zrušeny z toho důvodu, že obviněný byl trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. nesprávně uznán vinným jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., neboť nebyla splněna materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy stanovená v §41 odst. 1 tr. zák. Protože výrok o vině je v první řadě rozhodnutím o skutku, musel Nejvyšší soud zrušit výrok o vině obviněného oběma trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., §41 odst. 1 tr. zák. v celém rozsahu a nemohl se omezit jen na dílčí zrušení právní kvalifikace podle §41 odst. 1 tr. zák., třebaže jinak neměl k výroku o vině další výhrady. Pokud soudy za tohoto stavu nově obviněného uznaly vinným trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., aniž je zároveň kvalifikovaly jako trestné činy spáchané zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák., plně tím respektovaly právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v usnesení ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 7 Tdo 768/2004. Důvody zrušení dřívějších rozsudků soudů se týkaly výlučně jen materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. a nevztahovaly se k materiální podmínce samotné trestnosti činu ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. Podle tohoto ustanovení čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. V posuzovaném případě měly oba činy, které soudy posoudily jako trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., potřebný stupeň nebezpečnosti pro společnost, tj. takový stupeň, který je vyšší než nepatrný.
První trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spočíval podle zjištění Okresního soudu Plzeň-město, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil i Krajský soud v Plzni, v podstatě v tom, že obviněný v září 1996 v době výkonu trestu odnětí svobody ve vězeňské cele společně s dalším odsouzeným napadli jiného odsouzeného tak, že mu zkroutili ruce za zády a obviněný mu z ruky odcizil hodinky v hodnotě 800,- Kč, a že krátce po tomto jednání nutili ve vězeňské cele téhož poškozeného k vydání jeho hygienických potřeb, a když dosáhli otevření jeho skříňky, druhý odsouzený chytil poškozeného za ruce a obviněný mu ze skříňky odcizil šampon, kartáček na zuby, pastu na zuby, dvě mýdla, pět břitů žiletek a pár bot, vše v celkové hodnotě 400,- Kč (bod I rozsudku Okresního soudu Plzeň-město).
Druhý trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spočíval podle zjištění Okresního soudu Plzeň-město, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil i Krajský soud v Plzni, v podstatě v tom, že obviněný v květnu 2001 v době výkonu trestu odnětí svobody ve vězeňské cele žádal po jiném odsouzeném vydání tabáku a krabiček cigaret, přičemž ho držel pod krkem, a když poškozený odmítl žádané věci vydat, obviněný ho udeřil rukou do obličeje, aniž došlo ke zranění poškozeného (bod II/2 rozsudku Okresního soudu Plzeň-město).
Podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Aplikují-li s hlediska určení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, jak jsou stanovena v §3 odst. 4 tr. zák., na oba posuzované skutky, je jasné, že stupeň společenské nebezpečnosti každého z nich byl rozhodně vyšší než nepatrný. Majetek, proti kterému jednání obviněného směřovalo, sice obecně lze označit za méně významný, avšak v podmínkách výkonu trestu odnětí svobody, tj. ve vězeňských podmínkách, nelze pominout, že šlo v podstatě o jediné věci, které měli poškození spoluvězni ve své volné dispozici, takže z tohoto hlediska bylo jednání obviněného citelným zásahem do sféry majetkových zájmů poškozených. Způsob provedení obou činů, který měl typické rysy šikanozního jednání, byl citelným zásahem také do sféry svobodného rozhodování poškozených, zvláště vzhledem k tomu, že tato sféra byla významně omezena již samotným vězeňským prostředím. K tomu přistupuje okolnost, že v osobě obviněného šlo o recidivistu, který byl pro různé násilné trestné činy v minulosti již vícekrát soudně trestán, že si počínal s poměrně vysokou mírou rozhodnosti a že jednal z vyloženě zištných pohnutek. Souhrn těchto skutečností je evidentně dostatečným podkladem pro závěr, že materiální podmínka trestnosti obou činů byla splněna. Nic na tom nemění okolnost, že intenzita použitého násilí nebyla nijak výrazná a nevedla ani ke zranění poškozených a že výše způsobené škody, vyjádřená v penězích, byla relativně jen velmi malá. Tyto okolnosti spolu s časovým odstupem od spáchání obou činů mají svůj význam, avšak ten je v celkovém komplexu hledisek pro určení stupně společenské nebezpečnosti posuzovaných činů jen dílčí a nemůže zvrátit závěr soudů v tom smyslu, že oba činy splňovaly materiální podmínku trestnosti.
Námitky obviněného, pokud vytýkal nepřiměřenost uložených trestů z hlediska §23 tr. zák., §31 tr. zák., stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Nejde-li o situaci, kdy výrok o vině nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze výrok o trestu napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil. Lze jen poznamenat, že v případě obou trestů byl obviněnému uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, přičemž Krajský soud v Plzni oba tresty, uložené Okresním soudem Plzeň-město, snížil výslovně z toho důvodu, jaká doba již uplynula od spáchání trestných činů. Časový odstup je zvláště nápadný u trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným v bodě I rozsudku Okresního soudu Plzeň-město a který spáchal v září 1996, avšak souhrnný trest odnětí svobody na sedm roků byl obviněnému uložen i za další tři trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., dva trestné činy násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a tr. zák., trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudky Okresního soudu v Klatovech ze dne 11. 3. 1999, sp. zn. 1 T 193/98, a ze dne 14. 9. 1999, sp. zn. 1 T 79/99, přičemž za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody na pět a půl roku, který mezitím již vykonal, takže do výměry nově uloženého souhrnného trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků zbývá jen jeden a půl roku. Časový odstup od trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným v bodě II rozsudku Okresního soudu Plzeň město a které spáchal v květnu 2001, již není tak výrazný, aby vyžadoval nějaký další zásah do výroku, jímž byl uložen úhrnný trest odnětí svobody ve výměře pod polovinu zákonné trestní sazby.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec