ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.505.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 505/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. dubna 2006 o dovolání obviněné Y. Y. Ch. (alias Y. X. L.) proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. 1 To 650/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 1 T 21/2005 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné Y. Y. Ch. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. 1 T 21/2005, byla obviněná Y. Y. Ch. uznána vinnou trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák.
Podle skutkových zjištění okresního soudu se jej dopustila tím, že v době od 20. 3. 2003 do 12. 1. 2005 včetně pobývala ve V. L., okres F. M., a jinde, na území ČR, ač rozhodnutím Policie ČR, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie P., referátu cizinecké a pohraničí policie P., č. j. SCPP–94/PL–9-2003, ze dne 5. 3. 2003, které nabylo právní moci 11. 3. 2003, jí bylo uloženo správní vyhoštění s platností na dobu 3 let a lhůta k vycestování z území ČR byla ohraničena datem 19. 3. 2003.
Obviněné byl uvedeným rozsudkem uložen trest vyhoštění z území České republiky, a to ve výměře pěti let.
Odvolání obviněné Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. 1 To 650/2005, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
II.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.
Podáním, které bylo soudu prvního stupně doručeno dne 7. 3. 2006, obviněná k výzvě soudu prvního stupně podle §265h odst. 1 tr. ř. doplnila své dovolání s tím, že opodstatněnost dovolání spatřuje v tom, že neobdržela předmětné rozhodnutí Policie ČR o správním vyhoštění. Vyjádřila přesvědčení, že se trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. nemohla dopustit, neboť o rozhodnutí jmenovaného správního orgánu nevěděla. Má za to, že sama fikce doručení rozhodnutí nemůže zakládat úmysl nerespektovat rozhodnutí správního orgánu. Subjektivní stránku trestného činu proto považuje za nenaplněnou.
Dále obviněná uvedla, že v České republice požádala o azyl s tím, že vykonání rozhodnutí správního orgánu by vedlo k popření celého azylového řízení. Dovolatelka rovněž namítla, že v odvolacím řízení jí byla odňata možnost jednat před soudem, když Krajský soud v Ostravě nařídil veřejné zasedání na den 25. 8. 2005. Uvedla, že předvolání k soudu si nevyzvedla, neboť z důvodu dovolené se nezdržovala v Praze. V neposlední řade obviněná připomněla, že žádala o přikázání své trestní věci některému z obvodních soudů v Praze, o čemž však nebylo doposud rozhodnuto.
V petitu dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil (bez bližší konkretizace dalšího postupu ve věci).
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání podle §265h odst. 1 tr. ř. písemně vyjádřila. Do data konání neveřejného zasedání Nejvyššího soudu se však vyjádřila pouze k prvně učiněnému dovolání, nikoliv k jeho následnému doplnění.
Ve vyjádření uvedla, že dovolání obviněné, ačkoli bylo v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř. podáno prostřednictvím obhájce, neobsahuje žádnou konkrétní argumentaci vztahující se k dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Navíc poznamenala, že návrh na rozhodnutí Nejvyššího soudu není úplný, neboť neobsahuje návrh na další postup dovolacího soudu podle §265l až §265m tr. ř., jež by měl následovat po zrušení napadeného rozhodnutí. Závěrem proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř., protože nesplňuje náležitosti obsahu dovolání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda dovolatelkou uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, jestliže byla soudem porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněná naplnila, když brojila proti tomu, že se nemohla zúčastnit veřejného zasedání konaného u odvolacího soudu, neboť předvolání k soudu neobdržela, čímž mělo být podle jejího přesvědčení zkráceno její právo jednat před soudem.
Nejvyšší soud však shledal tuto námitku dovolatelky zjevně neopodstatněnou.
Ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. stanoví, že předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány.
Podle §233 odst. 2 tr. ř. den veřejného zasedání stanoví předseda senátu tak, aby osobě, která k veřejnému zasedání dala svým návrhem podnět, osobě, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obhájci nebo zmocněnci těchto osob, jakož i státnímu zástupci zbývala od doručení předvolání k veřejnému zasedání nebo od vyrozumění o něm alespoň pětidenní lhůta k přípravě. Zkrácení této lhůty je možné jen se souhlasem toho, v jehož zájmu je lhůta dána.
Ze spisového materiálu v posuzované věci vyplývá, že obviněná nebyla k veřejnému zasedání předvolána, nýbrž byla předsedou senátu o jeho konání vyrozuměna vzorem č. 7a na adresu P., ul. V P., tj. adresu, kterou uvedla pro účely doručování (viz č. l. 37, 41, 68, 69). Tato soudní zásilka byla dne 1. 8. 2005 uložena na poště s upozorněním, že si ji zde může do deseti dnů vyzvednout, což však neučinila.
Vymezení okruhu osob, jejichž osobní účast u veřejného zasedání je nutná a je proto třeba je předvolat, závisí na konkrétních okolnostech věci, která je předmětem veřejného zasedání. Krajský soud v Ostravě v rámci přípravy veřejného zasedání vzhledem k povaze shromážděných důkazů oprávněně usoudil, že osobní účast obviněné při veřejném zasedání není nezbytná, neboť její doplňující výslech není nutný, stejně jako není nutné provádět v rámci veřejného zasedání důkazy, k nimž by se mohla obviněná vyjádřit. Proto také obviněnou o konaní veřejného zasedání informoval ve formě vyrozumění.
Podle §64 odst. 2 tr. ř. platí, že nebyl-li adresát zásilky, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, zásilka se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování. Na základě uvedeného lze tedy konstatovat, že vyrozumění obviněné o konání veřejného zasedání před odvolacím soudem je nutno ve smyslu §64 odst. 2 tr. ř. považovat za doručené dnem 11. 8. 2005 (obdobně viz č. 38/2003 Sb. rozh. trest.).
Z obsahu spisu je přitom zřejmé, že pětidenní lhůta k přípravě ode dne, který se považuje za den doručení vyrozumění obviněné, byla dodržena (veřejné zasedání o odvolání bylo nařízeno a také proběhlo dne 25. 8. 2005).
Konání veřejného zasedání Krajským soudem v Ostravě v nepřítomnosti obviněné proto Nejvyšší soud nepovažuje za vadný procesní postup, který by mohl zakládat uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Neúčast obviněné ve veřejném zasedání neměla zjevně za následek porušení jejích obhajovacích práv, když ve veřejném zasedání nebyly prováděny žádné důkazy, obhájce obviněné toliko přednesl písemně zpracované odvolání obviněné, rekapitulující její obhajobu.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněná dovolání opřela také o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho naplnění spatřovala v absenci subjektivní stránky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák., když tvrdila, že předmětné správní rozhodnutí jí nebylo doručeno, takže o uloženém trestu vyhoštění nevěděla a nemohla jej tedy jeho výkon úmyslně mařit.
Nejvyšší soud však i tuto námitku obviněné shledal zjevně neopodstatněnou.
Z hlediska subjektivní stránky se ve vztahu k trestnému činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. vyžaduje úmyslné zavinění. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel buď chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem /úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák./, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn /úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák./.
V posuzované věci soud prvního i druhého stupně uzavřely, že obviněná spáchala předmětný trestný čin ve formě přímého úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák., neboť se chtěla zdržovat na území České republiky, ačkoli věděla, že byla z jejího území vyhoštěna. Nejvyšší soud závěr soudů stran zavinění obviněné plně sdílí, neboť má spolehlivou oporu v provedených důkazech i navazující argumentaci soudů.
Rozhodnutí o správním vyhoštění z území České republiky na dobu tří let, vydané Policií ČR, Oblastním ředitelstvím služby cizinecké a pohraniční policie P., referátu cizinecké a pohraniční policie P., ze dne 5. 3. 2003, č. j. SCPP 94/PL 9 2003, nabylo právní moci dne 11. 3. 2003. Lhůta k vycestování z území republiky byla obviněné stanovena do 19. 3. 2003. Nerespektování tohoto rozhodnutí pak zakládá důvody pro postih pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. (shodně viz č. 7/2002 Sb. rozh. trest.).
Shora citované rozhodnutí správního orgánu o vyhoštění si obviněná osobně převzala dne 5. 3. 2003, což potvrdila vlastnoručním podpisem, stejně jako skutečnost, že rozhodnutí jí bylo přeloženo do jejího mateřského jazyka - čínštiny (viz č. l. 4 - 5 spisu). Porovnáním podpisu na uvedeném protokolu s dalšími podpisy obviněné ve spise nelze mít o jeho autentičnosti pochyb, stejně jako o tom, že se jednalo o obviněnou, neboť její totožnost byla potvrzena odborným vyjádřením z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistické daktyloskopické expertízy (viz č. l. 8 - 9). Obviněná však uložený trest vyhoštění vědomě nerespektovala a po dobu téměř dvou let nadále pobývala v České republice.
Lze proto uzavřít, že obviněná zjištěným jednáním naplnila všechny znaky skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. včetně subjektivní stránky.
Pokud pak uplatnila námitku, že v České republice požádala o azyl, přičemž výkon uvedeného správního rozhodnutí by podle ní smysl tohoto řízení popřel, ani tuto námitku nelze mít za opodstatněnou.
Lze poukázat na č. 39/2003 Sb. rozh. trest., představující konstantní judikaturu, podle kterého probíhající azylové řízení nebrání výkonu trestu vyhoštění. Soud nemusí vyčkávat rozhodnutí příslušného orgánu, ale posoudí existenci případných právních překážek bránících výkonu vyhoštění z pohledu právní úpravy včetně mezinárodních závazků České republiky sám.
Žádné takové překážky však z obsahu spisového materiálu neplynou. Obviněná nemá občanství ČR, nebylo jí přiznáno postavení uprchlíka, je čínskou státní občankou, v České republice nemá povolen dlouhodobý pobyt, nemá zde pracovní ani rodinné zázemí, výkon trestu není v rozporu se zájmem na spojování rodin, v případě vyhoštění do Č. r. jí nehrozí nebezpečí uvedené v §57 odst. 3 písm. c) tr. zák.
Pokud pak obviněná uplatnila námitku, že nebylo rozhodnuto o jejím návrhu na odnětí a přikázání věci, šlo o námitku procesní, která se míjela uplatněným dovolacím důvodem, takže Nejvyšší soud tuto námitku věcně nepřezkoumával.
IV.
Lze tedy shrnout, že z důvodů podrobně rozvedených shora Nejvyšší soud dovolání obviněné Y. Y. Ch. shledal zjevně neopodstatněným a jako takové je odmítl podle §265i odst.1 písm. e) tr. ř.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr