ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.51.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 51/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. ledna 2006 o dovolání obviněného M. B., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 14 To 18/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 11 T 80/2004 takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně zrušuje rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 14 To 18/2005, a to ve výroku, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem ohrožení a poškození životního prostředí podle §181a odst. 1 tr. zák., a ve výroku o trestu.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Chrudimi přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 11. 11. 2004, sp. zn. 11 T 80/2004, byl obviněný M. B. uznán vinným trestným činem ohrožení a poškození životního prostředí podle §181a odst. 1 tr. zák.
Podle skutkových zjištění okresního soudu se jej dopustil tím, že jako spolumajitel bývalého mlýna v B.-P. a v něm provozované malé vodní elektrárně a držitel oprávnění k nakládání s vodami za účelem využití jejich energetického potencionálu k výrobě elektrické energie v časovém rozmezí od 17. 2. 2003 nejméně do 20. 11. 2003 převáděl veškerou zde přitékající vodu přes náhon na svoji malou vodní elektrárnu, takže úsek původního řečiště řeky Ch. v rozmezí říčního kilometru 43,642 až říčního kilometru 42,297 v délce 1 345 metrů, situovaný v celé této délce v chráněné krajinné oblasti Ž. h. a zčásti navíc i v přírodní rezervaci V., ve zbytku pak v jejím ochranném pásmu, zůstával po převážnou část uvedeného období až na nepatrný průsak vody jezovou konstrukcí bez vody, což vedlo k ohrožení a poškození součásti přírody na zvláště chráněném území, jakožto následku porušování celé řady ustanovení zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny v aktuálním znění, konkrétně především v §§26 odst. 1, 3, 34 odst. 1, 44 odst. 1 a 50 odst. 1, 2 tohoto zákona.
Obviněnému M. B. byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců.
Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto, že obviněná M. B. se podle §226 písm. c) tr. ř. zproštuje obžaloby pro skutek spočívající v tom, že společně s obviněným M. B.
1) jako spolumajitelé bývalého mlýna v B.-P. a v něm provozované malé vodní elektrárně a držitelé oprávnění k nakládání s vodami za účelem využití jejich energetického potenciálu k výrobě elektrické energie v uvedené malé vodní elektrárně, na jejíž turbíny je voda přiváděna náhonem z nadjezí pevného jezu instalovaného na řece Ch. v říčním kilometru 43,642 se zpětným vyústěním náhonu do řeky Ch. v říčním kilometru 42,297, v časovém rozmezí od přesně nezjištěného dne počátkem roku 2003, nejpozději však od 17. 2. 2003 nejméně do 20. 11. 2003, kdy bylo zahájeno trestní stíhání, avšak i poté až do 15. 2. 2004, s výjimkami přechodně zvýšených průtoků vody v řece Ch. v prostoru jezu v říčním kilometru 43,642, přiváděli veškerou zde přitékající vodu přes náhon na svoji malou vodní elektrárnu, takže úsek původního řečiště řeky Ch. v rozmezí říčního kilometru 43,642 až říčního kilometru 42,297 v délce 1 345 metrů, situovaný v celé této délce v chráněné krajinné oblasti Ž. h. a zčásti navíc i v přírodní rezervaci V., ve zbytku pak v jejím ochranném pásmu, zůstával po převážnou část uvedeného období až na nepatrný průsak vody jezovou konstrukcí bez vody, což vedlo k ohrožení a poškození ekosystému v odvodněné části řečiště i podstatným zhoršením podmínek pro přežití a přímým úhynem zvláště chráněných živočichů, konkrétně ryb druhů vranka obecná a mník jednovousý, jakožto následku porušování celé řady ustanovení zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny v aktuálním znění, konkrétně především v §§26 odst. 1, 3, 34 odst. 1, 44 odst. 1 a 50 odst. 1, 2 tohoto zákona oběma obviněnými,
2) ve stejném postavení spolumajitelů bývalého mlýna v B.-P. a v něm provozované malé vodní elektrárny a držitelů oprávnění k nakládání s vodami za účelem využití jejich energetického potencionálu k výrobě elektrické energie v časovém rozmezí od 16. 10. 2003 do 5. 2. 2004 při převádění vod do náhonu na svoji malou vodní elektrárnu z nadjezí pevného jezu instalovaného na řece Ch. v říčním kilometru 43,642 se zpětným vyústěním náhonu řeky Ch. v říčním kilometru 42,297, soustavně nedodržovali svoji povinnost dodržovat omezení spočívající v povinnosti dodržovat při převádění vody z řeky Ch. pro energetické účely minimální zůstatkový průtok přes hranu jezu v říčním kilometru 43,642, stanovenou jim rozhodnutím České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Havlíčkův Brod, ze dne 26. 9. 2003, č. j. 6/OP/6393/03/Kr, pravomocným od 16. 10. 2003, vydaným v návaznosti na rozhodnutí Ministerstva živnostního prostředí České republiky ze dne 30. 5. 2002, č. j. 550/217/OVSS-VI/02-Záb., kterým byl tento minimální průtok konkrétně pro období od 1. 10. do 31. 3. v běžném roce stanoven sumou 530 l/s, když do náhonu vyjma zcela ojedinělých zvýšených průtoků převáděli veškerou vodu přitékající k jezu,
ve kterých bylo obžalobou spatřováno spáchání trestných činů jednak ohrožení a poškození životního prostředí podle §181a odst. 1 tr. zák., jednak maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchala obviněná.
Pro úplnost je ještě třeba uvést, že negativní závěr o vině obviněného M. B. jednáním pod bodem 2 obžaloby, v němž byl obžalobou spatřován trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., vyjádřil okresní soud toliko vypuštěním této právní kvalifikace, neboť dovodil, že obě jednání popsaná pod body 1 a 2 obžaloby tvoří jediný skutek (blíže viz str. 6 odůvodnění rozsudku okresního soudu).
K odvolání obviněného Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, rozsudkem ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 14 To 18/2005, podle §258 odst. 1 písm. b), c) odst. 2 tr. ř. rozsudek okresního soudu v celém rozsahu ohledně jmenovaného obviněného zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného M. B. uznal vinným trestným činem ohrožení a poškození životního prostředí podle §181a odst. 1 tr. zák.
Toho se podle nového vymezení skutku krajským soudem dopustil tím, že jako spolumajitel bývalého mlýna v B.-P. a v něm provozované malé vodní elektrárny a držitel oprávnění k nakládání s vodami za účelem využití jejich energetického potenciálu k výrobě elektrické energie nejméně v období od 27. 2. 2003 do 20. 5. 2003 a poté ve dnech 12. 6., 15. 10., 17. 10., 20. 10., 22. 10., 23. 10., 27. 10., 29. 10. – 31. 10., 3. 11., 5. 11., 7. 11., 10. 11. – 14. 11., 18. 11. – 20. 11. 2003 převáděl veškerou zde přitékající vodu přes náhon na svoji malou vodní elektrárnu, takže úsek původního řečiště řeky Ch. v rozmezí říčního kilometru 43,642 až říčního kilometru 42,297 v délce 1 345 metrů, situovaný v celé této délce v chráněné krajinné oblasti Ž. h. a zčásti navíc i v přírodní rezervaci V., ve zbytku pak v jejím ochranném pásmu zůstával až na nepatrný průsak vody jezovou konstrukcí bez vody, což vedlo k ohrožení a poškození součásti přírody na zvlášť chráněném území, jakožto následku porušování §26 odst. 1, 3, §34 odst. 1, §44 odst. 1 a §50 odst. 1, 2 zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny.
Obviněnému M. B. byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněn odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců.
Současně byl tímto rozsudkem obviněný M. B. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek spočívající v tom, že ve stejném postavení spolumajitele bývalého mlýna v B.-P. a v něm provozované malé vodní elektrárny a držitel oprávnění k nakládání s vodami za účelem využití jejich energetického potenciálu k výrobě elektrické energie v časovém rozmezí od 16. 10. 2003 do 5. 2. 2004 při převádění vody do náhonu na svoji malou vodní elektrárnu z nadjezí pevného jezu instalovaného na řece Ch. v říčním kilometru 43,642 se zpětným vyústěním náhonu do řeky Ch. v říčním kilometru 42,297 soustavně nedodržoval svoji povinnost dodržovat omezení spočívající v povinnosti dodržovat při převádění vody z řeky Ch. pro energetické účely minimální zůstatkový průtok přes hranu jezu v říčním kilometru 43,642, stanovenou mu rozhodnutím České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Havlíčkův Brod, ze dne 26. 9. 2003, č. j. 6/OP/6393/03/Kr, pravomocným od 16. 10. 2003, vydaným v návaznosti na rozhodnutí Ministerstva živnostního prostředí České republiky ze dne 30. 5. 2002, č. j. 550/217OVSS-VI/02-Záb., kterým byl tento minimální průtok konkrétně pro období od 1. 10. do 31. 3. v běžném roce stanoven sumou 530 l/s, když do náhonu vyjma zcela ojedinělých zvýšených průtoků převáděl veškerou vodu přitékající k jezu, v němž byl obžalobou spatřován trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák.
II.
Proti rozsudku krajského soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť měl za to, že napadané rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění dovolání obviněný namítl, že krajský soud nesprávně posoudil předběžnou otázku platnosti vodního oprávnění ze dne 12. 11. 1942. Argumentaci opřel o tvrzení, že krajský soud porušil zásadu presumpce platnosti správního aktu, která je jednou ze zásad správního řízení. V této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004, z něhož podle obviněného vyplývá, že tvrdí-li někdo, že oprávnění k nakládání s vodami zaniklo nejpozději ke dni 1. 1. 1956, je na něm, aby to prokázal. Má tedy za to, že jeho práva založená v roce 1942, v souladu se zákonem č. 11/1955 Sb. přezkoušená, jsou v platnosti, neboť žádný správní orgán svým rozhodnutím příslušné akty nezrušil. Podle názoru obviněného krajský soud jednal v rozporu se zákonem, když uzavřel, že platnost vodního oprávnění ze dne 12. 11. 1942 zanikla nejpozději ke dni 1. 1. 1956.
Dovolatel dále namítl, že si krajský soud ve svém rozhodnutí protiřečí, neboť na jedné straně uvádí, že obviněný neměl žádné oprávnění k nakládání s povrchovými vodami, na straně druhé konstatuje, že obviněný měl zachovat stanovený minimální zůstatek průtoku v řece. Je přesvědčen, že v době, ve které mu je kladeno za vinu ohrožení životního prostředí, neexistovalo žádné rozhodnutí, které by stanovilo minimální zůstatek vody v řece. Podle názoru obviněného je povolení k nakládání s vodami z roku 1942 stále platné, neboť je nikdo nezrušil a toto rozhodnutí nebylo ani časově omezeno. Navíc připomněl, že toto povolení žádný minimální zůstatek vody v řece nestanovilo. Dále dovolatel namítl, že v důsledku manipulací s vodou na blízké MVE P. docházelo k značným výkyvům v průtocích, což ho přimělo k tomu, že provedl instalaci automatické regulace stavidla na náhonu do rybníka, která zmíněné výkyvy hladiny sledovala a pomoci servopohonu uzavírala či otevírala stavidlo. Toto zařízení mu však bylo úmyslně poškozeno, takže musel provádět manipulaci stavidla ručně a v důsledku toho někdy reagoval na snížený průtok vody se zpožděním.
V další části dovolání obviněný namítal, že podle jeho názoru nebylo prokázáno skutečné množství vody v řece v inkriminované době, ani úhyn 24 kusů zvláště chráněného druhu ryb z důvodu nízkého stavu vody. Jeho námitky směřovaly rovněž proti znaleckému posudku RNDr. J. Z., CSc., a oponovaly i zprávám Č. i. ž. p., oblastního inspektorátu H. B. a S. ch. k. o. Ž. h., které dovolatel označil za nepodložené a neprůkazné.
Podle mínění obviněného, pokud v řečišti řeky Ch. pod odběrným místem na km 43,642 bylo méně vody (nebo přítok vody byl na krátkou vodu přerušen), příčinou tohoto stavu byla manipulace s vodou vzniklá bez jeho přičinění nad tímto odběrním místem jinými odběrateli. Obviněný nesouhlasí s právním názorem krajského soudu, že se měl dopustit stíhaného jednání zaviněním ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. Tvrdí, že nemohl předpokládat, že někdo rozbije instalované zařízení, které mělo zabezpečit dostatek vody v korytě řeky pod jezem, a nemohl předpokládat, že neodbornou manipulací s vodou odběrnými místy nad jeho MVE bude docházet ke značnému rozkolísání hladiny řeky Ch. Je přesvědčen, že učinil vše, co vyžaduje řádné hospodaření s vodou. Pochybení spatřuje rovněž v tom, že krajský soud ve vztahu k naplnění materiální stránky nezkoumal ve smyslu §3 odst. 4 tr. zák. okolnosti, za kterých byl čin spáchán, způsob provedení činu a míru zavinění pachatele.
V neposlední řadě obviněný nesouhlasil se závěrem krajského soudu, že měl porušit hned několik ustanovení zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, neboť podle jeho názoru odvolací soud nespecifikoval, k jakému porušení z jeho strany mělo dojít. Namítá, že ustanovení zákona citovaná ve výroku rozsudku, jejichž porušení je mu kladeno za vinu, na jeho jednání nedopadají. Své dovolání shrnul tak, že podle jeho názoru krajský soud učinil nedostatečná skutková zjištění a nesprávně posoudil věc i po stránce právní.
V petitu dovolání pak navrhl, aby Nevyšší soud zrušil rozsudek krajského soudu v plném rozsahu, aniž by konkretizoval další postup řízení.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného M. B. podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila.
Ve vyjádření uvedla, že z dovolání M. B. je zřejmé, že jím uplatněné námitky ve své převažující většině odpovídají věcnému naplnění zvoleného dovolacího důvodu, jestliže zpochybňují způsob posouzení předběžné otázky, týkající se právního podkladu dovolatelovy odpovědnosti za poškození životního prostředí, a dále směřují proti jeho způsobu porušení předpisů o ochraně životního prostředí, míře jeho zavinění a namítají absentující stupeň společenské nebezpečnosti činu. Domnívá se, že v daném případě byly dány předpoklady k uskutečnění dovolacího přezkumu ve zmíněných rozhodných otázkách mimo část argumentů, které prostřednictvím zpochybnění závěrů znaleckého posudku z oboru ochrany životního prostředí a vodního hospodářství namítají nedostatek příčinné souvislosti mezi zjištěným jednáním a způsobeným následkem předmětného ohrožovacího deliktu. Podle nejvyšší státní zástupkyně je však použitá argumentace dovolatele již v minulosti uplatněnou obhajobou, se kterou se soudy obou stupňů náležitě vypořádaly.
Námitku obviněného, kterou odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. Cdo 1400/2004, označila za nepřípadnou, neboť zmíněné rozhodnutí soudu se týká otázky vydržení jakožto právního důvodu nabytí vlastnického práva, coby práva absolutního. Má za to, že vodní oprávnění je právem odvozeným a v daném případě založeným na rozhodnutí příslušného vodoprávního úřadu a z hlediska doby svého trvání časově omezeným. Je přesvědčena, že soudy správně uzavřely, že vodní oprávnění pozbylo účinnosti ještě před narozením dovolatele. Nejvyšší státní zástupkyně projevila nesouhlas s námitkou obviněného, že neexistovalo jiné závazné rozhodnutí příslušného vodoprávního úřadu zakládající povolení k nakládání s vodami, když platnost rozhodnutí Okresního úřadu v Chrudimi, referátu životního prostředí, skončila nejpozději ke dni 31. 12. 2002. Poukázala na skutečnost, že S. ch. k. o. Ž. h. ještě před tímto datem zahájila z podnětu referátu životního prostředí Okresního úřadu v Chrudimi správní řízení, týkající se prodloužení povolení jiného využívání povrchové vody, které bylo pravomocně ukončeno rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ze dne 30. 5. 2002 pod č. j. 550/217/OVSS-VI/02-Záb. Uvedla, že toto rozhodnutí bylo podle připojeného rozdělovníku doručeno všem účastníkům řízení, tedy i dovolateli, který tak nemohl zůstat na pochybách, jakými podmínkami při využití vodní síly povrchové vody, protékající jeho pozemkem, se má nadále řídit. Pokud dovolatel podmínky prodlouženého povolení nakládání s povrchovými vodami nedodržel, činil tak s vědomím konkrétního účelu ochrany životního prostředí, pro který mu byla příslušná omezení uložena, a tedy věděl, že jejich porušení se zákonitě odrazí v porušení konkrétních ustanovení zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, tak jak jsou uvedena ve skutkové větě výroku o jeho vině. Podle nejvyšší státní zástupkyně se nelze ztotožnit s názorem, že obviněný svým jednáním předmětná ustanovení zákona neporušil, neboť jednání obviněného mělo zcela jednoznačný dopad na změnu vodního režimu na jím obhospodařovaném území první a druhé zóny CHKO (§26 odst. 3 cit. zákona), bylo nepochybně škodlivým zasahováním do přirozeného vývoje zvlášť chráněných živočichů ve smyslu demonstrativního výčtu jednaní uvedených v §50 odst. 2 cit. zákona a jednoznačně bylo způsobilé z hlediska způsobených následků na společenstvu dvou druhů volně žijících živočichů změnit biologickou rozmanitost a funkci ekosystému v předmětné přírodní rezervaci /§34 odst. 1 písm. a) cit. zákona/. Má rovněž za to, že není důvodu jakkoliv se odklánět od právního závěru soudů, že dovolatel jednal minimálně v nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák.
Závěrem proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda dovolatelem uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování (k tomu viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 673/03, resp. č. 36/2004, str. 299 Sb. rozh. trest.).
Uvedené podmínky proto nesplňovala ta část námitek dovolatele, kterými zpochybňoval skutkové závěry soudů o tom, zda v inkriminované době odváděl veškerou vodu do náhonu své malé vodní elektrárny (dále jen MVE), resp. o následcích, které toto jednání mělo. Fakticky šlo o zpochybňování skutkových závěrů soudů vycházejících ze znaleckého posudku RNDr. J. Z., CSc., zpráv Č. i. ž. p., oblastního inspektorátu H. B., a S. ch. k. o. Ž. h. Námitkami tohoto druhu dovolatel vybočoval z rámce deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., takže Nejvyšší soud k nim při svém rozhodování nepřihlížel.
Naproti tomu jako relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledal Nejvyšší soud námitky, že zjištěným skutkem nemohlo dojít k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu ohrožení a porušení životního prostředí podle §181a odst. 1 tr. zák., když obviněný namítal, že jednal v souladu s platným vodním oprávněním z roku 1942, oponoval závěru o naplnění subjektivní stránky zmíněného trestného činu ve formě nepřímého úmyslu a dále napadal nesprávnou specifikaci příslušných ustanovení zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, které měl vytýkaným jednáním porušit.
Tyto námitky shledal Nejvyšší soud z části důvodnými, v důsledku čehož se závěr o vině obviněného jeví jako předčasný a nedostatečně podložený.
Znaky trestného činu ohrožení a porušení životního prostředí podle §181a odst. 1 tr. zák. naplnil obviněný podle závěrů soudů tím, že úmyslně jiným způsobem poškodil složku životního prostředí tím, že porušil předpisy o ochraně životního prostředí a na zvláště chráněném území ohrozil společenstva a populace volně žijících živočichů.
První stěžejní otázkou bylo posouzení platnosti původního vodního oprávnění z roku 1942, jehož se obviněný dovolával s tím, že toto zůstalo platné, neboť je žádný správní orgán nezrušil. Způsob, jakým se s touto námitkou okresní i krajský soud vypořádaly, považuje Nejvyšší soud za správný a odkazuje na přiléhavou argumentaci těchto soudů. Jen pro přehlednost Nejvyšší soud opakuje, že soudy oprávněně dospěly k závěru, že zmíněné vodní oprávnění zaniklo (ex lege) na základě zákona č. 11/1955 Sb. o vodním hospodářství, ke dni 1. 1. 1956. Podle ustanovení §35 odst. 1 cit. zákona se totiž musela tehdejší vodní oprávnění přihlásit nejdéle do jednoho roku po počátku účinnosti zákona u výkonného orgánu příslušného vodohospodářského orgánu. Včas nepřihlášená vodní oprávnění (jako tomu bylo v případě mlýna posléze užívaného obviněným) zanikla podle tohoto zákona bez náhrady.
Nepřiléhavě odkazuje dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1400/2004, prostřednictvím něhož namítal, že je třeba uplatňovat obecný princip, že extenzivním přístupem nelze zpochybňovat záležitosti, které před mnoha lety založily právní vztahy. Předmětné rozhodnutí Nejvyššího soudu se týkalo významu souhlasu dřívější krajské odborové rady pro platnost a účinnost kupní smlouvy o prodeji nemovitosti. Právní závěry učiněné v uvedeném rozhodnutí nedopadají ani částečně na posuzovaný případ obviněného M. B.
Rovněž nelze souhlasit s námitkou obviněného, že kromě zmíněného vodního oprávnění z roku 1942 pro něj neexistovalo v době spáchání vytýkaného jednání žádné jiné závazné rozhodnutí příslušného vodoprávního úřadu, které by jej omezovalo v nakládání s vodami. Je zřejmé, že platnost předchozího rozhodnutí Okresního úřadu v Chrudimi, referátu životního prostředí, o dočasném povolení využití vodního energetického potenciálu povrchových vod skončila nejpozději ke dni 31. 12. 2002. Ze spisového materiálu však vyplývá, že S. ch. k. o. Ž. h. zahájila z podnětu referátu životního prostředí Okresního úřadu v Chrudimi správní řízení o prodloužení povolení jiného využívání povrchové vody, přičemž řízení o prodloužení tohoto povolení probíhalo. Předchozí rozhodnutí plně vycházelo z rozhodnutí Ministerstva životního prostředí České republiky ze dne 30. 5. 2002, č. j. 550/217/OVSS-VI/02-Záb., v němž bylo mj. stanoven minimální zůstatek průtoku v řece na 450 l/s, resp. 530 l/s, a současně obviněnému uložena povinnost zastavit ihned provoz elektrárny v případě, že zůstatkový průtok klesne pod uvedené hodnoty.
Nejvyšší soud se však v tomto ohledu ztotožnil s argumentací soudů v tom, že pro posouzení viny obviněného M. B. trestným činem ohrožení a poškození životního prostředí podle §181a odst. 1 tr. zák. bylo relevantní, že obviněný věděl o existenci limitů omezujících odvádění vody z toku řeky Ch. do náhonu pro potřeby jím provozované MVE. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že obviněnému není kladeno za vinu, že by odváděl vodu v takové míře, že by minimální zůstatkový průtok klesl na nižší úroveň, nýbrž že z vodního toku odváděl veškerou vodu (s výjimkou zcela minimálního průsaku). To, že v důsledku toho nevtéká do řečiště Ch. v úseku pod stavidlem žádná voda, bylo přitom zřejmé na první pohled. Pokud bylo takové jednání obviněného prokázáno, lze z něj oprávněně dovozovat, že bez ohledu na aktuálně stanovenou výši minimálního zůstatkového průtoku si obviněný musel být vědom, že porušuje zásady ochrany životního prostředí a musel být současně srozuměn s možnými negativními následky na floře a fauně v úseku vodního toku řeky Ch., kterou takovým jednáním připravil o vodu.
Skutečnost, že v inkriminované době probíhalo řízení o prodloužení povolení na provozování MVE a výše minimálního průtoku tak nebyla aktuálně stanovena, nelze rozhodně interpretovat způsobem, kterým to činí obviněný, a sice že v důsledku toho mohl v této době s přitékající vodou nakládat, jak se mu zlíbí, a nemohl být v jejím odvádění z koryta řeky nijak omezován.
Jako nedůvodné byly soudy oprávněně shledány i jeho námitky, že nedostatek vody byl zaviněn dalšími subjekty hospodařícími s vodou proti proudu řeky, tj. nad malou vodní elektrárnou provozovanou obviněným. Znovu je třeba zdůraznit, že obviněnému je kladeno za vinu, že odebíral veškerou vodu přitékající k MVE. Pokud by bylo prokázáno, že k MVE obviněného vlivem počínání dalších subjektů již prakticky žádná voda nepřitékala, nebylo by mu možno klást za vinu poškození a ohrožení životního prostředí na toku pod MVE, neboť to by nebylo v příčinné souvislosti s jeho jednáním. Podle skutkových závěru soudů však ve dnech uvedených ve výroku rozsudku k jeho MVE dostatek vody přitékal, avšak obviněný ji kompletně převáděl do náhonu jím provozované MVE. Obviněného by z tohoto pohledu nevyviňovala ani jím tvrzená porucha stavidla. Pokud si byl vědom, že toto dlouhodobě neplní svou funkci (byť v důsledku vandalského jednání jiných osob), měl je buď opravit nebo vyřadit z provozu, aby nebránilo v průtoku vody do koryta řeky. V opačném případě je nutno u něj dovodit nejméně srozumění s možnosti vyvolání ohrožení či poškození životního prostředí na toku řeky pod stavidlem.
Shora uvedené námitky proto Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými. Naproti tomu jako důvodné posoudil následující námitky.
Pokud obviněný zpochybňuje, že jednání, které mu je kladeno za vinu, nemělo negativní vliv na životní prostředí, což je podmínkou naplnění skutkové podstaty trestného činu ohrožení a poškození životního prostředí podle §181a odst. 1 tr. zák., je nutno mu dát za pravdu potud, že z popisu skutku není zřejmé naplnění znaku „poškodil složku životního prostředí“ a dále znaku „ohrozil společenstva a populace volně žijících živočichů“. Nejvyšší soud v této souvislosti uvádí, že i v souladu s judikaturou Ústavního soudu (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 562/02) toliko výrok rozsudku má z hlediska viny konstitutivní účinek.
Z popisu skutku ve výroku rozsudku krajského soudu však není zřejmé, v čem spočívalo poškození složky životního prostředí a která společenstva a populace volně žijících živočichů byla jednáním obviněného ohrožena. Korespondující skutková zjištění lze sice nalézt na str. 6 odůvodnění rozsudku krajského soudu, avšak nikoli ve výroku samotném. Ten obsahuje jen natolik obecné termíny, z nichž nelze jednoznačně dovozovat naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle §181a tr. zák.
Částečně důvodná se jeví i námitka obviněného poukazující na neadekvátní výčet ustanovení zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, která měl svým jednáním porušit. Jde přitom o nezanedbatelnou námitku, neboť skutková podstata trestného činu je normou, která na tato ustanovení odkazuje, a míra jejich porušení, jakož i příčinná souvislost mezi jejich porušením a ohrožením společenstva nebo populace volně žijících živočichů je podmínkou trestní odpovědnosti pachatele. Závažnost a četnost jejich porušení bude pak rozhodná pro závěr o stupni nebezpečnosti takového jednání pro společnost a vyřešení otázky, zda se jedná o trestný čin či odpovídající přestupek, případně pro uložení adekvátní sankce.
Výčet ustanovení zákona č. 114/1992 Sb. uvedený ve výroku rozsudku krajského soudu však vzbuzuje pochybnosti o tom, zda všechna uvedená ustanovení dopadají na jednání, jehož se měl obviněný podle závěru soudů dopustit.
Ve výroku rozsudku jsou uvedena následující ustanovení:
- §26 odst. 1, 3 cit. zákona -
Ustanovení §26 odst. 1 obsahuje pod písmeny a) až i) taxativní výčet celkem 9 typů jednání, která jsou zakázána na celém území chráněných krajinných oblastí. Ustanovení přitom obsahuje zákazy, které na stíhané jednání obviněného zjevně nedopadají – viz např. pod písm. a) – zákaz zneškodňovat odpady mimo vyhrazená místa, písm. b) zákaz tábořit a rozdělávat ohně, písm. e) používat otrávených návnad při výkonu myslivosti atd. Obdobně je tomu u odst. 3, který obsahuje pod písm. a) až c) 3 typy jednání zakázaných v první a druhé zóně chráněné krajinné oblasti, z nichž ne všechna dopadají na stíhané jednání obviněného /viz např. pod písm. c) zákaz pořádat soutěže na jízdních kolech mimo silnice a vyhrazená místa/. Bližší specifikace porušení zákazů, jichž se měl obviněný dopustit, se proto jeví v tomto případě nezbytná.
- §34 odst. 1 cit zákona -
I toto ustanovení obsahuje pod písm. a) až f) výčet celkem 6 typů jednání zakázaných na celém území přírodních rezervací, přičemž je zřejmé, že obviněný se stíhaným jednáním nemohl dopustit porušení všech uvedených zákazů. I zde se specifikace jeví nezbytná.
- §44 odst. 1 cit zákona -
Toto ustanovení uvádí, že bez souhlasu orgánu ochrany přírody nelze vydat některá rozhodnutí či udělit povolení k některým činnostem (např. povolení k nakládaní s vodami). Porušení tohoto ustanovení by se proto dopustil ten, kdo by takové rozhodnutí či povolení udělil bez takového souhlasu, nikoli ten, kdo by bez takového souhlasu uvedené činnosti vykonával. Není proto jasné, jak by měl uvedené ustanovení porušit obviněný.
- §50 odst. 1, 2 cit. zákona -
V případě tohoto ustanovení slouží odst. 1 k definování pojmu zvláště chráněných živočichů (odkazuje se na obecně závazný předpis Ministerstva životního prostředí), odst. 2 stanoví zákaz škodlivě zasahovat do jejich přirozeného vývoje atd. V této souvislosti nutno znovu připomenout, že skutková věta napadeného rozhodnutí neobsahuje natolik konkrétní údaje, aby z nich bylo možno dovodit porušení zmíněných ustanovení, jakákoli zmínka o ohrožení živočichů zde totiž chybí. Obě části skutkové věty však musí být v souladu.
Již ze shora uvedených důvodů nemohlo napadené rozhodnutí obstát, neboť soudy zjištěný skutek, tak jak byl popsán ve výroku napadeného rozhodnutí, nevyjadřoval všechny znaky skutkové podstaty trestného činu ohrožení a poškození životního prostředí podle §181a odst. 1 tr. zák., a porušení konkrétních ustanovení předpisů o ochraně životního prostředí bylo vymezeno příliš obecně a zjevně v širším rozsahu, než to odpovídalo ve výroku uvedeným skutkovým zjištěním.
IV.
Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů shledal dovolání částečně důvodným s tím, že podle jeho závěru si zjištěná pochybení vynucovala částečné zrušení napadeného rozhodnutí.
Proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 14 To 18/2005, a to ve výroku, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem ohrožení a poškození životního prostředí podle §181a odst. 1 tr. zák., a ve výroku o trestu. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Dovoláním nedotčeny zůstaly výrok o zrušení rozsudku okresního soudu (s tím se Nejvyšší soud věcně ztotožnil, byť z jiných důvodů než krajský soud) a výrok o zproštění obviněného M. B. skutkem, v němž obžaloba spatřovala trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. Dovolání podal toliko obviněný, takže zrušení tohoto výroku by bylo možné jen s perspektivou příznivějšího důvodu zproštění, jinak by šlo o porušení zákazu reformace in peius – zákazu změny k horšímu. Tento zprošťující výrok však bude mít na další projednání věci zásadní dopad, který bude zmíněn níže.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud Okresnímu soudu v Chrudimi přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Na okresním soudu bude, aby
1/ upřesnil a konkretizoval skutková zjištění týkající se jednání obviněného zejména ve vztahu k následku, které jeho prokázané jednání mělo, resp. který ve vztahu k životnímu prostředí hrozil, aby bylo zřejmé, zda skutečně došlo k naplnění znaků „poškodil jinou složku životního prostředí“ a „ohrozil společenstva a populace volně žijících živočichů“, resp. jakou měrou, a
2/ upřesnil a specifikoval konkrétní ustanovení předpisů o ochraně životního prostředí, jejichž porušením měl obviněný úmyslně poškodit jiným způsobem složku životního prostředí.
V případě opětovného uznání obviněného vinným však Nejvyšší soud zdůrazňuje, že sdílí právní názor okresního, nikoli krajského soudu, pokud jde o to, zda jednání pod bodem 1 a 2 obžaloby jsou jediným skutkem či nikoli. Podle Nejvyššího soudu mělo jít v případě pozitivního závěru o spáchání stíhaného jednání obviněným o sérii dílčích útoků páchaných obviněným s jednotným záměrem, stejným způsobem provedení, spojených blízkou souvislostí časovou i místní, naplňujících stejnou skutkovou podstatu trestného činu (§89 odst. 3 tr. zák.). Dílčí útoky páchané počínaje 27. 2. 2003 zasahovaly toliko jediný objekt – zájem na ochraně životního prostředí, avšak útoky páchanými v době od 16. 10. 2003 mělo docházet současně i k zasahování dalšího objektu – zájmu na řádném výkonu rozhodnutí státních orgánů.
Při negativním závěru o vině trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. proto bylo namístě tuto právní kvalifikaci z rozsudku oproti obžalobě vypustit, jak to učinil okresní soud. Tím, že krajský soud obviněného z těchto dílčích útoků zprostil, rozhodl současně o jeho zproštění z dílčích útoků páchaných ve stejných dnech, jež měly podle jeho závěrů vykazovat znaky trestného činu ohrožení a poškození životního prostředí podle §181a odst. 1 tr. zák. Oba tyto následky byly totiž důsledkem zcela shodného jednání – odvádění veškeré vody z řečiště řeky Ch.
V případě, že okresní soud dospěje v dalším řízení opětovně k pozitivnímu závěru o vině obviněného trestným činem ohrožení a poškození životního prostředí podle §181a odst. 1 tr. zák., bude muset ze shora uvedených důvodů omezit dobu páchání činu o útoky spáchané v době od 16. 10. 2003 do 5. 2. 2004, tj. o dílčí útoky, z nichž byl obžaloby krajským soudem pravomocně zproštěn. Protože dovolání podal toliko obviněný, nemohl Nejvyšší soud zprošťující výrok krajského soudu zrušit, neboť by se jednalo o rozhodnutí v neprospěch obviněného a tudíž o porušení již zmíněného zákazu reformace in peius.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. ledna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr