ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.526.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 526/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. 5. 2006 o dovolání obviněného M. V. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 1. 2006, sp. zn. 50 To 589/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 3 T 2/2005 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního sudu v Karlových Varech ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 3 T 2/2005, byl obviněný M. V. uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na šest měsíců podmíněně se zkušební dobou stanovenou na jeden rok.
O odvolání obviněného bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 1. 2006, sp. zn. 50 To 589/2005. Podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. byl rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na šest měsíců podmíněně se zkušební dobou stanovenou na jeden rok.
Jako trestné činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. posoudil Krajský soud v Plzni skutek, který podle jeho zjištění a předtím až na jednu dílčí změnu i podle zjištění Okresního soudu v Karlových Varech spočíval v tom, že obviněný M. V. dne 18. 9. 2004 kolem 16:00 hodin ve Ž., okr. K. V., M., před dveřmi bytu, který byl v užívání L. V., po krátkém verbálním konfliktu v souvislosti s rozvodem a vypořádáním majetkových poměrů tuto násilím odstrčil, bez jejího souhlasu a proti její vůli vstoupil do bytu s odůvodněním, že si vezme mobilní telefon, a když ho poškozená z bytu vykazovala a snažila se jeho jednání zabránit tak, že ho uchopila za bundu, uchopil silou poškozenou za prsty levé ruky, přitom poškozená se snažila z tohoto sevření vymanit a v důsledku toho došlo u ní k dislokované zlomenině diafýzy prostředního článku čtvrtého prstu levé ruky a k abrupci (odlomení) drobných úlomků z báze koncového článku třetího prstu levé ruky s dobou léčení od 20. 9. 2004 do 20. 11. 2004.
Změna oproti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech byla v tom, že součástí skutkové části jeho výroku o vině nebylo zjištění, podle něhož se poškozená snažila vymanit ze sevření obviněného.
Obviněný M. V. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni. S odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadl výrok o vině a v důsledku toho i výrok o trestu. V rámci uvedeného dovolacího důvodu namítl, že skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin porušování domovní svobody, protože byt, do kterého vstoupil, nebyl z jeho hlediska cizím bytem ve smyslu §238 odst. 1 tr. zák. V této spojitosti poukázal na to, že skutek se stal před právní mocí rozsudku o rozvodu jeho manželství s poškozenou, tedy za trvání manželství, takže tu byl společný nájem bytu manžely. Dále namítl, že skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., tedy jako úmyslný trestný čin, ačkoli o jeho zavinění ve vztahu ke zranění poškozené bylo možné uvažovat jen ve formě nedbalosti. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Krajskému soudu v Plzni věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout nebo aby po zrušení napadeného rozsudku sám ve věci meritorně rozhodl.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Posuzovaný skutek byl sice spáchán za trvání manželství obviněného a poškozené, avšak tato okolnost nic nemění na tom, že byt, do něhož obviněný bez souhlasu a proti vůli poškozené vnikl, byl z jeho hlediska cizím bytem ve smyslu §238 odst. 1 tr. zák.
Pokud obviněný v dovolání zdůrazňoval, že k zániku manželství rozvodem došlo až po spáchání skutku, je třeba dodat, že rozvod je jen jedním ze způsobů zániku společného nájmu bytu manžely, jde-li o družstevní byt (§705 odst. 2 obč. zák.). Jiným způsobem zániku společného nájmu bytu manžely je to, že jeden z nájemců opustí trvale společnou domácnost (§708 obč. zák.). Tímto způsobem zaniká společný nájem bytu manžely také tehdy, jde-li o družstevní byt, jestliže společnou domácnost trvale opustí ten z manželů, který není členem družstva (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2000, sp. zn. 26 Cdo 105/99, a předtím č. 34/1983 Sb. rozh. obč., část I/E-bod 2, str. 500 – 501). V takovém případě se jediným nájemcem stává ten z manželů, který je členem družstva.
Obviněný v dovolání namítal, že k dohodě o nájmu bytu, který až dosud byl společným nájmem bytu manžely, může platně dojít podle §705 odst. 1 obč. zák. až po rozvodu. Z toho vyvozoval, že za takovou dohodu nelze považovat ujednání manželů, kterým přechodně řeší způsob užívání bytu tím, že jeden z nich odstěhuje své věci, vrátí klíče druhému, naváže jiný partnerský vztah či jinak dá najevo, že do budoucna již nehodlá společný byt užívat. Obviněný v tomto ohledu uvažoval o dohodě manželů, avšak jestliže jeden z manželů opustí trvale společnou domácnost, tak jak to má na mysli ustanovení §708 obč. zák., jde ze strany tohoto manžela o jednostranný úkon. Nepřichází proto v úvahu posuzovat opuštění společné domácnosti jako dohodu ve smyslu §705 odst. 1 obč. zák.
V posuzovaném případě Krajský soud v Plzni zjistil, že členkou družstva byla již před vznikem manželství poškozená, že obviněný se členem družstva nestal a že společný nájem bytu manžely vznikl uzavřením jejich manželství. Okolnosti, za kterých obviněný přestal byt fakticky užívat, tento soud vyhodnotil tak, že obviněný opustil trvale společnou domácnost. Tento závěr obviněný v dovolání nijak nezpochybňoval. Za tohoto stavu je plně podložený také závěr, že společný nájem bytu manžely zanikl tím, že obviněný trvale opustil společnou domácnost, takže nájemkyní bytu, a to jedinou nájemkyní, se stala poškozená. Přitom skutek, který je předmětem právního posouzení, se stal až v době poté, co obviněný opustil trvale společnou domácnost, to znamená v době, kdy jedinou nájemkyní bytu byla poškozená. Z toho je jasné, že v době spáchání skutku byl byt z hlediska obviněného cizím bytem ve smyslu §238 odst. 1 tr. zák. Okolnost, že v té době manželství obviněného a poškozené ještě trvalo, je nerozhodná.
Je tedy zřejmé, že námitky obviněného, který odkazoval na ustanovení §705 odst. 1, 2 obč. zák., v žádném případě nemohly zvrátit výrok o jeho vině trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák.
Úmyslné zavinění obviněného ve vztahu ke zranění poškozené Krajský soud v Plzni přesvědčivě dovodil ze způsobu jednání obviněného, který poškozenou silně uchopil za prsty levé ruky a držel je v sevření i za situace, kdy se obviněná snažila svým vlastním pohybem vymanit. I když mechanismus vzniku zranění spočíval podle zjištění Krajského soudu v Plzni v současném působení statického děje, jímž bylo sevření prstů obviněným, a dynamického děje, jímž byl pohyb poškozené směřující k vymanění, je to plně slučitelné se závěrem tohoto soudu, že obviněný věděl, že poškozená může utrpět zranění a byl s tím srozuměn, jak to přepokládá ustanovení §4 písm. b) tr. zák. o tzv. nepřímém úmyslu. Pro tento závěr evidentně svědčí zjištění, že obviněný v silném sevření prstů poškozené pokračoval, ačkoli pohybem ruky, která byla v sevření, jasně dávala najevo svou aktivní snahu vymanit se. Ze strany obviněného tedy rozhodně nešlo o pouhou nedbalost, která by odůvodňovala případné posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §223 tr. zák., jak namítal obviněný.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud nijak nepřihlížel k té části dovolání, v níž obviněný vytýkal porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Jde o ustanovení, která upravují postup orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Dovolání však je mimořádný opravný prostředek, který je z hlediska důvodů koncipován tak, že nepřipouští, aby jeho cestou byl napadán skutkový základ rozhodnutí. To se promítá do vymezení dovolacího důvodu, kterým podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí aplikace hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem. Podstatné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud. V dovolání lze namítat, že skutek, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, avšak nelze namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodil, jak postupoval při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedl dokazování apod. Vytýkat je tedy možné právní vady v kvalifikaci skutkového stavu, který zjistil soud, nikoli však skutkové vady s cílem dosáhnout primárně změny či dokonce zvratu ve skutkových zjištěních soudu, jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu a teprve v návaznosti na to usilovat o jiné právní posouzení. Nejvyšší soud proto všechny námitky obviněného posuzoval tak, že je vztahoval ke skutkovému stavu, který v napadeném rozsudku zjistil Krajský soud v Plzni.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. května 2006
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec