ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.559.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 559/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. 5. 2006 o dovolání obviněného P. B. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 4 To 530/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 3 T 189/2001 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 3 T 189/2001, byli obvinění P. B. a J. B. uznáni vinnými dvěma trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. a obviněný P. B. ještě trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. Odsouzeni byli k úhrnným trestům odnětí svobody obviněný P. B. na pět a půl roku a obviněný J. B. na čtyři a půl roku, oba se zařazením do věznice s ostrahou. Výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Jako první trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. posoudil Okresní soud v Prostějově skutek, který podle bodu 1 rozsudku spočíval v tom, že oba obvinění společně dne 14. 7. 2001 kolem 01:00 hod. v obci O., okr. P., poblíž pohostinství U l. fyzicky napadli P. S., kterého bitím a kopáním srazili na zem a poté, co následkem jejich agrese zůstal zcela otřesen a bezbranný, mu sebrali z kapsy kalhot osobní doklady.
Jako druhý trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. v souběhu s trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. u obou obviněných a jako trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. u obviněného P. B. posoudil Okresní soud v Prostějově skutky, které podle bodu 2 rozsudku spočívaly v tom, že oba obvinění dne 14. 7. 2001 kolem 03:00 hod. v obci O., okr. P., svémocně a protiprávně vstoupili do bytu J. K. v domě, kde požadovali vydání peněz jak po J. K., tak po jeho podnájemnici N. H., a když poškození sdělili, že žádné peníze nemají, začal obviněný J. B. poškozeným vyhrožovat, že z B. přivolají muže, který je příslušníkem ukrajinské mafie a který je zastřelí, pak začal surově bít a kopat poškozeného J. K. a ničit zařízení bytu, aby ho tak přiměl k vydání peněz, zatímco P. B. použitím síly a bitím přinutil poškozenou N. H. k tomu, aby ho sexuálně uspokojila nejprve orálně a poté souloží, přičemž při odchodu z bytu sebrali mobilní telefon zn. Alcatel náležející poškozené N. H.
Odvolání obviněného P. B., podané proti celému výroku o vině a trestu, bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 4 To 530/2003, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný P. B. podle prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně. Toto rozhodnutí napadl v rozsahu, který odpovídal tomu, že byl ponechán nedotčen výrok o vině oběma trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a v důsledku toho i výrok o trestu. Dovolání podal s odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proti výroku o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným v bodě 1 rozsudku Okresního soudu v Prostějově, namítl, že v tomto výroku jsou popsána dvě na sebe navazující jednání, která nejsou spojena jednotícím úmyslem, a že vzít poškozenému věci z kapsy obviněné napadlo až po ukončení potyčky, přičemž to provedli bez použití násilí. Proti výroku o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným v bodě 2 rozsudku Okresního soudu v Prostějově, namítl, že z jeho strany nebyly naplněny znaky tohoto trestného činu, protože nevyvíjel žádné násilí ani nevyhrožoval násilím žádnému z poškozených v úmyslu zmocnit se cizí věci. Uvedl, že každý z obviněných se dopustil samostatně jiného trestného činu, přičemž připustil, že on sám spáchal trestný čin znásilnění proti poškozené N. H., zatímco obviněný J. B. samostatně spáchal trestný čin loupeže proti poškozenému J. K. Obviněný P. B. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu v Prostějově věc v potřebném rozsahu novu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného P. B. je zjevně neopodstatněné.
Lze připustit, že popis skutku v bodě 1 rozsudku Okresního soudu v Prostějově není zcela výstižný, neboť výslovně nevyjadřuje, že obvinění napadli poškozeného od počátku s úmyslem něco mu odcizit, resp. kdy, tj. v kterém stádiu incidentu, tento úmysl pojali. Jde však jen o určitou neobratnost či nepřesnost v popisu skutku a nikoli o nedostatek potřebného skutkového zjištění samotného. Z úvah Okresního soudu v Prostějově na str. 6, 9 odůvodnění rozsudku vyplývá, že tento soud považoval obhajobu obviněných za plně vyvrácenou mimo jiné výpovědí svědka P. S., přičemž z této výpovědi zdůraznil mimo jiné tu část, v níž svědek popsal, jak byl obviněnými opětovně napadán poté, co se mu nepodařilo utéci a byl jimi znovu sražen na zem, jak za situace, kdy ležel na zemi, kryl si obličej a dostával ránu za ranou, zaslechl, že jeden z obviněných říká druhému, aby mu (tj. svědku a poškozenému) sebral peněženku, a jak i poté dostal další ránu do žeber, bolestí se narovnal a zjistil, že peněženka z jeho zadní kapsy je pryč. Z kontextu, v jakém Okresní soud v Prostějově bral v úvahu citovanou výpověď svědka P. S., je jasné, že jí považoval za podklad svých skutkových zjištění, a to i v otázce, kdy obvinění pojali úmysl vzít poškozenému peněženku s osobními doklady. Z toho pak je evidentní, že podle zjištění Okresního soudu v Prostějově obvinění pojali tento úmysl v průběhu fyzického útoku proti poškozenému a že tedy násilí obviněných proti poškozenému se nakonec stalo prostředkem k tomu, aby se zmocnili jeho peněženky s osobními doklady. S tím, že obvinění fyzicky napadali poškozeného s úmyslem něco mu odcizit, byť tento úmysl pojali až v průběhu napadání, plně koresponduje zjištění, že jakmile poškozenému peněženku s osobními doklady vzali, v jeho napadání již nepokračovali a z místa se vzdálili. Úvahu Okresního soudu v Prostějově na str. 9 odůvodnění rozsudku, totiž že „je nerozhodné, zda k úmyslu zmocnit se po překonání odporu poškozeného jeho věci došlo před tím, než ho napadli, anebo až poté, co byl poškozený napaden“, je nutné doplnit v tom směru, že o trestný čin loupeže jde i tehdy, jestliže pachatel počal uskutečňovat násilí z jakékoli jiné pohnutky, avšak během takového útoku pojal úmysl zmocnit se cizí věci a útok byl od tohoto stádia prostředkem k tomu, aby se pachatel zmocnil cizí věci, a to ať již šlo o výlučný cíl útoku, nebo jen o jeden z více cílů vedle sebe (k tomu viz Bulletin býv. Nejvyššího soudu ČSR, trestní část, sešit č. 3/1971, rozh. č. 22). Těmto zásadám výrok o vině obviněného P. B. trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. v bodě 1 rozsudku plně odpovídá, byť je to zřejmé teprve ze souvislostí vyplývajících z odůvodnění rozsudku.
Pokud jde o trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. v bodě 2 rozsudku Okresního soudu v Prostějově, je evidentní, že v tomto ohledu šlo o společnou akci obou obviněných. Vyplývá to především ze zjištění, že poté, co společně vnikli do bytu poškozeného J. K., oba obvinění požadovali vydání peněz jak po poškozeném J. K., tak po poškozené N. H. Okolnost, že každý z obviněných zaměřil násilné jednání proti jinému z poškozených, logicky vyplynula ze situace, kdy se v jednom bytě ocitli dva obvinění proti dvěma poškozeným, a nic nemění na tom, že ze strany obviněných se jednalo o společný loupežný útok. Povaze tohoto útoku jako společného jednání obou obviněných nakonec odpovídá i zjištění, že oba obvinění v bytě odcizili mobilní telefon patřící poškozené N. H. Také ve vztahu k bodu 2 rozsudku lze konstatovat, že Okresní soud v Prostějově ve skutkové části výroku nepopsal jednání obviněného P. B. proti poškozené N. H. z hlediska znaků trestného činu loupeže zcela výstižně, avšak i v tomto případě jde jen o určitou neobratnost či neúplnost popisu skutku a nikoli o nedostatek samotného skutkového zjištění. Z úvah Okresního soudu v Prostějově na str. 7 – 8, 10 odůvodnění rozsudku vyplývá, že tento soud neměl žádný důvod nevěřit svědeckým výpovědím poškozených, které hodnotil jako zcela přesvědčivé, jasné a podrobně popisující jednání každého z obviněných. Na tomto podkladě Okresní soud v Prostějově považoval za vyvrácenou obhajobu obviněných, že při bití poškozených nepožadovali peníze, a z výpovědi svědkyně N. H. zdůraznil zejména tu část, v níž svědkyně výslovně uvedla, že ji obviněný P. B. začal honit kolem stolu, převrhl stůl a chtěl po ní peníze výrokem „naval prachy“, přičemž když ji udeřil, znovu opakoval výrok „naval ty prachy“. Je tedy evidentní, že Okresní soud v Prostějově učinil zjištění, že obviněný P. B. bil poškozenou v úmyslu vynutit si tak vydání peněz, i když to v popisu skutku v bodě 2 výroku rozsudku dostatečně jasně nevyjádřil a zaměřil se na podrobný popis skutkových okolností naplňujících znaky trestného činu znásilnění. Ve skutečnosti bylo násilí obviněného P. B. proti poškozené N. H. motivováno původně cílem vynutit vydání peněz, a když se to ukázalo jako bezvýsledné, obviněný si na poškozené vynutil pohlavní styk. V žádném případě nelze na bod 2 výroku o vině nahlížet tak, že obvinění neměli společný cíl získat peníze, že každý z nich měl jiný cíl, přičemž získat peníze bylo cílem obviněného J. B., zatímco cílem obviněného P. B. bylo jen souložit s poškozenou N. H. Pokud si obviněný P. B. násilím vynutil pohlavní styk s poškozenou, je to jen zřejmým excesem z rámce společné akce obou obviněných, jejímž cílem bylo násilím získat peníze. Bez významu není ani zřetelná souvislost mezi jednáním obviněných uvedeným v bodě 1 rozsudku a jejich jednáním uvedeným v bodě 2 rozsudku. Obě jednání byla vykonána v téže obci, v průběhu téže noci s krátkým časovým odstupem, přičemž jednání uvedené v bodě 2 rozsudku následovalo poté, co obvinění přepadením poškozeného P. S. získali jeho peněženku, ve které však nebyly peníze, ale jen jeho osobní doklady. Přepadení poškozených J. K. a N. H. v bytě poškozeného se v těchto souvislostech jeví jako jednání primárně motivované snahou získat peníze.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného P. B. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Nad rámec rozhodnutí o dovolání považuje Nejvyšší soud za nutné poznamenat, že ačkoli napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 9. 3. 2004 a dovolání bylo podáno dne 23. 6. 2004, byla mu věc předložena až dne 4. 5. 2006. Z toho je zřejmé, že průtahy dovolacího řízení nemají původ v řízení před Nejvyšším soudem.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. května 2006
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec